Pěčín: Po letech uprchl z kriminálu a zavraždil svou bývalou vychovatelku

Zdeněk J. vyrůstal v neúplné rodině a protože matka na jeho
výchovu nestačila a nestarala se o něj, byl jako dítě umístěn v Dětském
výchovném ústavu v Králíkách. V 15 letech nastoupil do učebního
oboru jako mechanizátor, avšak ještě v prvním ročníku
z učiliště odešel a pracoval jako pomocný dělník, pak střídal zaměstnání
a začal krást a podvádět a páchat i další trestnou činnost. Byl
celkem šestkrát soudně trestán, naposledy v roce 1990, kdy mu byl
uložen čtyřletý trest odnětí svobody. Tenhle trest začal Zdeněk J. vykonávat
v pražském kriminále na Pankráci. Tam pracoval jako cestář
a od 27. 11. 1990 měl ředitelem povolen i pohyb mimo věznici. Druhý
den hrabal listí na ulici před kriminálem a kolem deváté hodiny ranní
z pracoviště utekl na výpadovku na Brno a odejel stopem do Jihlavy,
odkud se dostal stopem do Třebíče. Tam ukradl nezajištěné auto
tehdejšího OÚNZ, navštívil svoji bývalou manželku, které řekl, že má
přerušený trest a auto půjčené od ředitele věznice.
V té době to nebylo nic neuvěřitelného, protože všude v kriminálech
byl chaos a nepořádek, vězni se bouřili proti vedení kriminálů
a zaměstnancům, zakládali prověrkové komise a mnohdy rozhodovali
o profesní existenci příslušníků Sboru nápravné výchovy, tedy
tzv. bachařů. V českých věznicích se bouraly katry, bachaři museli
chodit neozbrojeni a v civilu, aby neprovokovali odsouzené a čekali
na verdikt prověrkových komisí, složených i z vězňů, kteří tak rozhodovali
o jejich další existenci. Tato anarchie ostatně vládla i v těch
nejtěžších věznicích, jako jsou třeba Valdice.
Vzpomínám na neuvěřitelnou příhodu, kdy jsem přijel do Valdic
sám vyslýchat jednoho dvojnásobného vraha, který tam byl v té době fyzicky napaden a stal se tak výjimečně poškozeným. Hned při příjezdu
do tohoto věhlasného kriminálu jsem (jako vždy) odevzdal pistoli.
Pak jsem ale musel čekat, až si pro mne přijde a pak mne tento
vrah sám vedl (se svazkem klíčů v ruce) přes nádvoří věznice až do
objektu, kde byli ti nejtěžší zločinci a on tam měl i kancelář. To oddělení
jsem nepoznal. Vybourané katry na celách, po chodbách volně
se pohybující vrazi a před nimi se ukrývající bachaři. Odsouzený
R. mne vedl do své kanceláře, kde mi ukázal své pracovní nástroje,
mj. i šanon s osobními spisy dozorců, o nichž měl údajně i on rozhodovat.
Nabídl mi, zda si dám vodku nebo rum, do té doby jsem si
myslel, že tam mají pouze tyto produkty, vyrobené z chleba, cukru,
popř. „magorák“ z Tarase Bulby. Když jsem odmítl a divil se, řekl mi,
že konečně nastaly lepší doby a humanizace vězeňství vše změní
a že brzy půjdou všichni domů. Pak mi ukázal celu, kde došlo k jeho
napadení, přičemž já jsem se stále rozhlížel a s obavami čekal, kdo
mi z „mých“ vrahů skočí po krku. Chodilo jich tam kolem mne dost.
Při „loučení“ mi vrah a člen prověrkové komise řekl, že kdybych cokoliv
ve Valdicích potřeboval, mám mu klidně zavolat na jeho telefonní
linku. Kupodivu, žádnou radost jsem z toho neměl…
Ale zpátky ke Zdeňkovi. Ten v ukradeném autě z Ústavu národního
zdraví probíral se svou manželkou společnou budoucnost, neboť
údajně měl dostat byt v Praze. Tím asi nemyslel útulnou pankráckou
celu, kterou krátce předtím ilegálně opustil. Od manželky odjel za
svým kamarádem.
A od něho kolem 21. hodiny přejel do Králíků, kde v autě přespal
do dalšího dne.

Ráno přijel do Pěčína, kde navštívil svou bývalou vychovatelku.
Tu znal právě z doby, kdy byl jako chovanec DVÚ Králíky.
Osmapadesátiletá Magdalena H. ho pozvala k sobě do bytu na kávu,
seděli spolu přátelsky u stolu a povídali o různých věcech. Zdeněk
v jednu chvíli vstal a pohyboval se po kuchyni. Po chvíli zničehonic
paní H. udeřil malíkovou hranou ruky do zátylku, poté ji rukama rdousil
a znovu ji udeřil malíkovou hranou do ohryzku krku. Pak si navlékl
rukavice, aby nezanechal po sobě žádné otisky, v kuchyni našel
váleček na nudle a tím začal bít ležící a naříkající poškozenou do
hlavy, až se na válečku ulomila rukojeť. Vzal proto do ruky paličku na
maso a tou znovu několikrát udeřil svoji bezbrannou oběť do hlavy.
A protože paní Magdalena ještě přežívala a naříkala, vzal krejčovské
nůžky a těmi bodl ležící bezbrannou oběť do krku a několikrát i do
levé strany hrudníku, do místa pooperační rány po amputaci prsu,
čímž ji usmrtil. Zdeněk prohledal byt a odcizil peněženku s částkou
1010 Kč, kterou našel v zásuvce kuchyňského stolu. Pečlivě po sobě
otřel otisky na věcech, jichž se předtím dotkl.
Do nákupní tašky dal vražedné nástroje a hrníček, z něhož předtím
pil kávu. Poté odjel do Vamberka, tam na náměstí odhodil do odpadkového
koše rukavice a do popelnice klíč od domu zavražděné
paní. Za ukradené peníze si koupil pracovní oděv a cestou se zastavil
na Suchém Vrchu, kde se převlékl a staré montérky a tašku s vražednými
nástroji hodil na střechu stavební buňky u silnice. Odtud
odjel do domku svého kamaráda, kde byl po třech dnech policisty zadržen.
Dodnes si pamatuji na hrůznou situaci na místě činu. A také na
skvělou práci rychnovských a východočeských policistů. Těm rychnovským
tehdy poprvé velel pan plk. JUDr. Zdeněk Hlaváček, alespoň
tam jsem se s ním poprvé potkal – a od té doby ho znovu a znovu
obdivoval jako precizního profesionála, neúplatného policistu a výborného
velitele. Ale i jako člověka – a jako vynikajícího běžkaře, což
dokážu jako „Novoměšťák“ (tedy z Nového Města na Moravě) ocenit.
Krajský výjezd už tehdy řídil pan JUDr. Ladislav Pavlíček, rovněž
„legendární velitel“. Obrovitý podplukovník, cca 145 kilogramů živé
váhy, co kilogram, to jeden stupeň IQ. S ním jsem jezdil po několik
let na ty nejzávažnější (ale i další) policejní výjezdy, na vraždy. Z těch
nejznámějších to byl případ „Sečské traverzy“, ale i popravy bílých
koní, otřesnou vraždu 17 leté studentky v Harrachově romským psychopatickým
vrahem apod. O některých vraždách se zmiňuji ve svých
knížkách Gaunery nemám rád, Jak na gaunery 1 a Jak na gaunery 2…
Se skromností mně vlastní jsme tam byli ve vrcholné sestavě.
Vrah Zdeněk se nám k hrůznému činu doznal. Mimo jiné uvedl, že
útěk ani vraždu nijak nepřipravoval, vše se vyvinulo náhodně, když se ráno rozhodl odjet za manželkou, aby ji přemluvil ke společnému
soužití. Při hovoru s ní ho prý napadlo, že navštíví bývalou vychovatelku,
aby jeho manželku vzala k sobě. Rovněž krádež auta byla
náhodná, neboť objevil auto s klíčky v zapalování. No, a pak už nám
podrobně vylíčil vše, co se v těch dnech událo a detailně popsal
i svou vražednou návštěvu své bývalé vychovatelky. Popsal i způsob
napadení, surové fyzické útoky vůči ní. Uváděl, že po prvním útoku
paní ještě žila, naříkala, svíjela se bolestí, a proto bral do ruky, co
bylo v kuchyni a bil do jejího těla. Pak prý seděl na verandě, protože
stále slyšel její naříkání z kuchyně, vzal ze zásuvky krejčovské nůžky.
Do ok nůžek navlékl prsty a dvakrát nebo třikrát bodl bezbrannou
oběť do místa, kde měla nádor. Při svém výslechu vrah tvrdil, že poškozená
jej jako vychovatelka v dětství šikanovala, stejně tak i ostatní
chovance, na což si vzpomněl ve chvíli, kdy odmítla jeho žádost
o pomoc. Celé jednání nejenže doznal, ale vše nám podrobně ukázal
i na místě činu, tj. v pěčínském domku, kde znázornil i svůj pohyb
po domě a podrobně předvedl i svůj útok na bývalou vychovatelku.
To jsou ty chvíle, kdy se vám vrací situace při ohledání mrtvoly –
a navíc máte před sebou vraha a musíte s ním korektně komunikovat.
Podle jeho popisu policisté objevili i odhozené věci, vše co popisoval
zcela souhlasilo s tím, co jsme objevili při ohledání místa činu
i při následné soudní pitvě, na kterou jsem šel, abych měl přehled
o celkové situaci i o tom, zda důkazy vzájemně souhlasí, popř. se doplňují.


Z dalších důkazů lze ještě uvést závěry znalců-psychiatrů, kteří
při vyšetření pachatele zjistili, že má poruchu osobnosti a tedy tzv.
sníženou příčetnost. Společně s psychologem se mj. shodli na tom,
že odsouzený vraždu neplánoval a zareagoval až na odmítnutí pomoci
ze strany paní H.
Vzhledem k tomu a zejména s ohledem na úplné a podrobné doznání,
které je významnou polehčující okolností, byl Zdeněk J. odsouzen
v říjnu 1991 Krajským soudem v Hradci Králové k trestu
odnětí svobody v trvání 14 roků do III. NVS a na doporučení znalců
mu bylo uloženo i ochranné léčení psychiatrické. To byl trest za útěk
z kriminálu, odcizení auta, respektive jeho neoprávněné užívání, a za
vraždu, kdy soud přihlédl k tomu, že spáchal více trestných činů a byl
recidivistou.
U nás se trestní sazby nesčítají (jako například v USA), takže trest
byl vyměřen při horní hranici trestní sazby za nejzávažnější delikt,
která byla v daném případě, tj. vraždy, patnáctiletá. Pokud by se mu
prokázalo, že šlo o vraždu loupežnou, tj. že pohnutkou k útoku byla
snaha oběť okrást, byla by trestní sazba 12 až 15 roků, ale dalo by se
uvažovat i o trestu výjimečném. V daném případě však k takovému
trestu podmínky nebyly. Jinak jsem vždy u loupežných vražd, páchaných
zejména na starých osaměle žijících a prakticky bezbranných
lidech prosazoval vždy trest výjimečný – a pokud ho vrah nedostal
u soudu „nalézacího“, tedy krajského, tak jsem se vždy odvolával
a požadoval trest přísnější.