KRIMINÁLNÍ PŘÍPADY Z REGIONU - II. část

ČASTOLOVICE

KRIMINÁLNÍ PŘÍPADY Z REGIONU - II. část

S loveckou dýkou na milence

Z Častolovic jde hned o případy tři. Ten první je z poloviny osmdesátých let a jeho příčinou byla žárlivost:

Antonín M., kterému bylo v roce 1977 čtyřiadvacet let, uzavřel tehdy již podruhé manželství, s tenkrát osmnáctiletou Jaroslavou. V průběhu jejich manželství se v rodině narodily tři děti. Antonín často popíjel alkoholické nápoje a v opilosti svou manželku napadal, a to i fyzicky. V dnešní době by to už bylo kvalifikováno jako domácí násilí, v dobách socialistických se čekalo, až dojde k nějakému zranění. K tomu došlo v roce 1984, kdy opilý Antonín svou manželku udeřil pěstí do oka, a byl za to Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. Na jaře 1986 se Antonín v hospodě v Častolovicích seznámil s Josefem N., s nímž se dohodl na vymalování bytu. Josef toho využil a začal s manželkou Antonína udržovat známost. O tom se Antonín později samozřejmě dozvěděl.

Dne 17. 6. 1986 nahlásila Jaroslava, že se její manžel Antonín opil a že se ho bojí. Policisté neshledali důvod k zákroku a Jaroslava s dětmi odešla ke svému milenci Josefovi, kam se také posléze přestěhovala. Antonín v opilosti a vzteku rozbil doma televizor a poté zdemoloval zařízení bytu. O deset dní později se Antonín rozhodl, že vyhledá Josefa i svou manželku Jaroslavu. V té době byl stále ještě v podmínce a navíc i v pracovní neschopnosti. Potkal je oba v Častolovicích na náměstí, manželce řekl, ať jde domů a s Josefem šel do místní restaurace „U lva“. Cestou se však ještě zastavil v železářství, kde si koupil loveckou dýku s čepelí dlouhou 11 cm. V restauraci oba vypili tři či čtyři piva a nějaké odlivky likéru. Tam si k nim přisedl jejich známý. Kolem 11. hodiny večerní odcházeli všichni z restaurace a tehdy se spolu Antonín s Josefem začali hádat o tom, kdo po rozvodu dostane děti a jak to bude s výživným. I přesto se rozhodli pít dál, i když už cestou do další restaurace (U nádraží) Antonín Josefovi vyhrožoval, že ho „zapíchne“. Kolem poledne přišli do této restaurace a pokračovali nejen v pití, ale i v hádce. Josef provokoval Antonína, že on získá nejen Antonínovu manželku, ale i děti. Antonín mu říkal, ať ho neprovokuje, nebo že ho zabije. Pak Antonín Josefa vyzval, aby s ním šel na záchod, kde ho v chodbě loveckým nožem bodl do hrudníku a zasáhl jeho pravou plíci a pravou srdeční komoru, což je poranění smrtelné. Vedoucí restaurace, která vyšla na chodbu k toaletám, začala volat o pomoc. Jeden z hostů restaurace se snažil Antonína odzbrojit, to se mu ovšem nepodařilo. Smrtelně zraněného Josefa přenesli do výčepu, kde mu na bodnou ránu přikládali tampony. Do toho jim Antonín zasahoval, nožem se snažil tampony z krvácející rány odstranit, přičemž vykřikoval: „Když máš chcípnout, tak chcípni!“ – a vzápětí na to bodl Josefa dýkou do krku. Josef vykrvácel ještě před příjezdem rychlé lékařské záchranné služby a Antonína na místě zadrželi policisté. Antonín se nám u prvního výslechu doznal a řekl, že dýku si koupil proto, že chtěl zabít svou manželku. Pak zřejmě pochopil, že kromě vraždy Josefa by mohl být stíhán i pro přípravu vraždy manželky, výpověď v této části tedy změnil tak, že nůž koupil na postrašení Josefa. Chtěl ho donutit, aby přerušil svůj kontakt s jeho manželkou. A to byl také motiv jeho vraždy.

U Krajského soudu v Hradci Králové za necelé čtyři měsíce po činu dostal za vraždu dvanáct a půl roku se zařazením do nejpřísnější věznice. Vzhledem k tomu, že podle znalců psychiatrů měl alkohol největší vliv na spáchání vraždy, ale i na předchozí konflikty obžalovaného v opilosti, uložil mu soud vedle trestu i ochranné ústavní protialkoholní léčení.

Konflikt řešil s velkým nožem

Ve druhém případě hraje hlavní roli také alkohol:

Jindřich S. dne 7. 5. 1995 šel se svou manželkou Evou na fotbalové utkání na sportovní hřiště v Častolovicích. Po skončení zápasu šli do restaurace u hřiště a tam Jindřich popíjel pivo, až do půlnoci jich vypil asi devět nebo deset. V průběhu večera přišel do stejné hospody i Ivan M. se svou družkou Naděždou. I Ivan zde popíjel pivo a dal si ještě dva fernety. Pak odešel se svou družkou domů, kde však zjistili, že nemají cigarety, proto vyslal Naděždu, aby pro ně zajela na kole zpět do hospody u fotbalového hřiště. V této restauraci potkala Jindřicha S.

a s ním se pak vracela domů, když potkali Ivana M., který jí šel naproti.

Jindřich s Ivanem se dostali do prudké hádky a poté se spolu začali prát. Po skončení rvačky se rozešli každý do svých domovů. Jindřich S. si však doma vzal velký kuchyňský nůž s čepelí dlouhou 18,2 cm a před svou manželkou a její kamarádkou Alenou řekl, že Ivana M. zabije. Pak vyrazil k jeho bytu. Ivan M. v té době otevíral domovní dveře, když k němu přiběhl Jindřich S. a nožem ho bodl do levého boku. Ivan upadl na zem a Jindřich jej ještě nožem bodl do levé strany krku. Přitom znovu zopakoval, že poškozeného zabije. Mezitím na místo přiběhla i Alena, která se po výhrůžkách vydala za Jindřichem. Ivan ležel bezvládně na zemi – a jeho družka Naděžda běžela pro zdravotnickou pomoc. Alena zůstala na místě u smrtelně zraněného Ivana. Jindřich S., z něhož se rázem stal obviněný, nám celou dobu tvrdil, že byl bezdůvodně napaden a surově zbit poškozeným Ivanem, když se vracel z restaurace. Ostatní prý byla souhra náhod: údajně hledal své jízdní kolo, a tím se ocitl u domu poškozeného, který se na něj znovu vrhl. V tu chvíli si prý vzpomněl, že má u sebe nůž a držel ho před sebou, aby se tak bránil Ivanovým útokům. Přitom podle něj muselo dojít k jeho náhodnému bodnutí. Zranění na krku poškozeného nám vysvětlit nedokázal. Ještě dodal, že měl celou dobu z poškozeného strach, protože znal jeho agresivní povahu a věděl, že má speciální výcvik v karate.

Jeho tvrzení nám však vyvrátily další důkazy, které východočeští policisté opatřili v průběhu vyšetřování. A teď dobrá zpráva: Ivan útok pachatele nakonec díky včasnému specializovanému chirurgickému zákroku přežil – a tak nám pomohl útočníka usvědčit. Popsal jejich první konflikt na ulici a k tomu vražednému říkal, že se vše seběhlo tak rychle, že nestačil ani zareagovat. V podstatě jen ucítil prudký náraz do boku a pak bodnutí do krku, když si chránil před útočníkem obličej. Teprve ve chvíli, kdy ležel na zemi, zjistil, že krvácí.

Jak jsem se už zmínil, u celého incidentu byly dvě svědkyně. Družka poškozeného Naděžda, která byla v bezprostřední blízkosti, když Jindřich zaútočil na poškozeného, mj. při výslechu řekla, že Jindřich přiběhl k jejich domu a prudce bodl jejího druha do levého boku. Poškozený se poté sesunul na zem, ona byla stále u něho, útočník ležícího poškozeného bodl ještě do krku, přitom řekl, že ho zabije. Ona pak odběhla přivolat lékařskou pomoc, u ležícího těžce zraněného Ivana zůstala Alena. Ta nám pak řekla, že Jindřich přišel domů, vzal si velký kuchyňský nůž, opakovaně prohlásil, že poškozeného zabije a vyběhl z bytu. Ona šla za ním a viděla ve tmě jen pohyby dvou postav, z nichž jedna upadla na zem. Zblízka zjistila, že to je krvácející poškozený a zůstala u něho, zatímco jeho družka běžela pro lékaře. Díky tomu se podařilo Ivanovi zachránit život. Zdálo by se, že tyto důkazy nám zcela stačí k usvědčení Jindřicha, ale průběh útoku a obhajobu obviněného bylo nutno ještě „objektivizovat“, tj. opatřit i expertizu, která by nám popsala nejen zranění, ale i jejich mechanismus, tj. jak k nim došlo.

Takovou expertizou v těchto případech bývá vždy znalecký posudek z oboru zdravotnictví odvětví soudní lékařství, které nám zpracovávali erudovaní znalci z Ústavu soudního lékařství v Hradci Králové, event. soudní patologové z pardubického soudního lékařství. K soudní pitvě je nutno přibrat vždy dva takové znalce. Soudnělékařské experty z Hradce Králové jsem pravidelně potkával na místě činu a poté u soudních pitev. Tito znalci aktivně dokumentovali situaci na místě činu, mrtvé pitvali co nejdříve, bez ohledu na to, jestli je noc, neděle či svátek. Nikdy nezapomenu na jejich skutečně erudovaný a precizní přístup – a za všechny vzpomínám zejména na MUDr. Josefa Pleskota, který s námi vyjížděl nejčastěji, ale i na bývalé primáře Hrubeckého, přednostu Srcha či doktora Lacinu, ale i další. Jejich posudky byly kvalitní a přesné. Ostatně na nich záležela nejen právní kvalifikace jednání pachatele, tedy i posouzení způsobu útoku, jeho intenzitu, směr, povahu následku (i toho, který hrozil), posouzení zbraně, která byla použita, a spoustu dalších informací. K posouzení zranění oběti, která přežila, pak postačí vždy znalec jeden.

Takže „soudnělékařský“ expert nám tehdy ve svém písemném znaleckém posudku (a později u soudu ústně) popsal velice podrobně obě závažná bodnořezná poranění s tím, že poranění na levém boku vzniklo bodnutím střední intenzitou, závažnější poranění krku pak zasáhlo příčnou krční tepnu a zčásti protínalo i zevní hrdelní žílu. Pro nás (pro správnou právní kvalifikaci jednání obviněného) bylo podstatné, že obě zranění byla velice závažná, každé samo o sobě, a že bezprostředně ohrožovalo život poškozeného. V podstatě stačilo jedno či druhé bodnutí a bez rychlé a speciální lékařské pomoci by došlo ke smrti oběti. Znalec rovněž posoudil i způsob, jak k těmto zraněním došlo a dal za pravdu popisu útoku ze svědeckých výpovědí poškozeného i jeho družky. Znalci psychiatři neshledali vyšetřením u Jindřicha žádnou duševní chorobu, takže byl pro nás (právně) plně příčetným, znalkyně psycholožka pouze dodala, že alkohol uvolnil agresivitu útočníka, který však jinak nebyl konfliktním člověkem.

Za tři měsíce po konfliktu jsem na obviněného, který byl ve vazbě, podal obžalobu ke krajskému soudu – a ten za další měsíc Jindřicha S. odsoudil pro pokus trestného činu vraždy k trestu odnětí svobody v trvání 9 roků do věznice s ostrahou. V lednu dalšího roku Vrchní soud v Praze tento rozsudek potvrdil.

K tomu mne ještě napadá cynicky dodat, že kdyby se celý případ odehrál o deset let dříve a pachatel pak tvrdil, že věděl, že poškozený se jmenuje Ivan a myslel si, že je komunista a člen Lidových Milicí, a proto se ho snažil zabít, mohl dnes dostat od premiéra Topolánka nějakou medaili… Takhle totiž argumentuje i slavný otcovrah Roman H. – T. z obce Lhůta na Vysokomýtecku, který se nikdy k vraždě svého otce nepřiznal. Zapomíná zřejmě na to, jak tatínka uspal letální dávkou Rohypnolu – a pak ho ve spánku odstřelil jak králíka. To bylo těsně před revolucí. Že by rodinný odboj…?

Ach jo, současná glorifikace vrahů a stavění slavobran gaunerům, jejich mediální oslavy, natáčení filmů o nich, zakládání fan-klubů a pod., je pro mne nepochopitelné. Nikoho nezajímají oběti a pozůstalí po nich. Kdopak zná jejich jména – a jejich osud…?

Zabil matku – a zastlal ji do postele

Třetí častolovický případ je o zlosti a vyvrcholení hádek matky se synem: Čerstvě jednadvacetiletý Jiří H. žil společně se svou sedmačtyřicetiletou matkou v domku v Častolovicích. V té době se stýkal se svou přítelkyní Silvií, s čímž jeho matka nesouhlasila, přestože dívku vůbec neznala.

Dne 29. 1. 1997 kolem šesté hodiny ranní se dostal právě kvůli své přítelkyni do hádky se svou matkou, protože matka jeho dívku urážela. To Jiřího H. rozčílilo natolik, že vzal v kuchyni dřevěný váleček na nudle a tím své matce pohrozil. Jeho matka však v urážkách a nadávkách pokračovala, a tak ji syn Jiří udeřil tímto válečkem několikrát vší silou do hlavy, aby ji umlčel. Pak zabalil hlavu své matky do prošívané deky a deku ještě omotal elektrickým kabelem, který jí pevně uvázal kolem krku. Tím došlo v průběhu dalších minut k udušení poškozené. Když si ověřil, že matka už nežije, šňůrou jí svázal nohy a odtáhl ji do ložnice, kde mrtvolu přikryl dekou. Aby oddálil nález mrtvého těla, sdělil svým prarodičům, že je matka v nemocnici. Mrtvolu objevil o týden později další příbuzný, který věc ihned ohlásil.

Matkovrah Jiří všechno úplně doznal a potvrdil, že důvodem zabití matky byly její urážky jeho přítelkyně. Nechtěl ji údajně zavraždit, ale jenom utišit. Do deky ji prý zabalil proto, že si myslel, že je už mrtvá a chtěl, aby ji našli co nejpozději. Soudní pitvou však bylo zjištěno, že příčinou smrti bylo udušení po škrcení.

K tomu „učitelsky“ dodávám, že rozdíl mezi škrcením a rdoušením spočívá v tom, že zatímco ke rdoušení dochází sevřením krku oběti rukama, škrcení probíhá za použití různých „škrtidel“, jako jsou provaz, kabel, šála, šátek, kravata, prostě cokoliv, co lze omotat kolem krku.

V daném případě to byl elektrický kabel. Podle znalců mohly předchozí údery do hlavy vést pouze k omráčení a bezvědomí poškozené. Dušení mohlo podle znalců soudních lékařů trvat i několik desítek minut. Soudní znalci psychiatři při vyšetření Jiřího neshledali žádnou duševní chorobu či poruchu. I když jde jinak o nepříliš obvyklý případ, důkazně byl zcela jednoduchý, takže v řízení před soudem šlo prakticky o to, kolik let nezdárný synek dostane za „matkovraždu“.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl Jiří H. uznán vinným trestným činem vraždy a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 11 roků se zařazením do věznice s ostrahou. Tento rozsudek potvrdil dne 9. 12. 1998 Vrchní soud v Praze, který zamítl odvolání obžalovaného.

OPOČNO

Největší organizovaný drogový zločin mafiána z Opočna

Teď vám alespoň stručně odvyprávím složitý příběh našeho spoluobčana, který se stal zatím nejslavnějším českým drogovým bossem všech dob. Jde o Václava N.-U., rodáka z Opočna a světáka z Kolumbie.

Pochází z rodiny živnostníků z Opočna. Václav N.-U. se vyučil kuchařem. Po vojně začal pracovat na odboru diplomatických služeb Ústředního výboru KSČ v hotelu Praha. V měsíci květnu 1968 odletěl na pracovní cestu do Kolumbie, kde pracoval v hotelu CARDINAL.

Po srpnových událostech v roce 1968 se odmítl vrátit do Československa a zůstal v Kolumbii. Zde v roce 1980 získal kolumbijské státní občanství. Po svém návratu do České republiky v roce 1991 započal své obchodní aktivity v Opočně mimo jiné v oblasti prodeje a pražení kávy. Jeho rodiče v Opočně vlastnili firmu CAFE URBAN, na jejíž tradice chtěl navázat. Protože jeho podnikatelský záměr a způsob podnikání v některých oblastech odporoval platné právní úpravě, bylo proti němu vedeno od roku 1994 vyšetřování pro hospodářskou trestnou činnost. Proto společně se svou družkou Evou S. a synem Václavem odletěli z České republiky zpět do Kolumbie a od té doby se zdržoval v Bogotě v Kolumbii. Počátkem roku 1997 Václav N.-U. telefonicky kontaktoval Pavla Z. do Opočna s tím, že mu nabídl k obchodování kolumbijskou kávu, a to jak mletou, tak i zrnkovou a instantní. Jednalo se o zásilku 417 kartónů kávy, kterou Pavel Z. převzal k prodeji a řádně proclil, avšak pro prodejní potíže nemohl zásilku kávy Václavu N.-U. zaplatit. I přesto jej však Václav N.-U. znovu kontaktoval v měsíci září 1997 s tím, že na jeho firmu se sídlem v Opočně odeslal další kontejner kolumbijské kávy. Když Pavel Z. Václava N.-U. informoval o tom, že nemá peníze na zaplacení cla a DPH za tuto zásilku, přicestoval dne 3. 10. 1997 do České republiky Alfonso C. R., který pro Pavla Z. přivezl od Václava N.-U. finanční hotovost, potřebnou k zaplacení cla a DPH při převzetí této zásilky. Tato zásilka byla od počátku příjezdu do Spolkové republiky Německo pod dohledem policejních orgánů. Šlo tedy o tzv. sledovanou zásilku, k čemuž jsme dostali povolení od našich nejvyšších justičních orgánů.

Dne 26. 9. 1997 byl kontejner převezen přes železniční hraniční přechod v Děčíně do České republiky. Pracovníky Celní služby a Policie ČR byla provedena namátková kontrola obsahu kontejneru, při níž bylo zjištěno, že zásilku tvoří 60 kartónů s mletou a zrnkovou kolumbijskou kávou, balenou v plechovkách o obsahu po 0,5 kg, a dále kartóny s instantní kávou, balenou ve sklenicích. V jedné krabici s mletou kolumbijskou kávou byla nalezena plechovka, v níž namísto deklarované mleté kávy bylo nalezeno celkem 490,9 g kokainu o čistotě 99,7 %. Plechovka s kokainem byla zajištěna a poté byla zásilka uvedena do původního stavu a posléze pod dohledem policie předána adresátovi.

Pavel Z., po převzetí peněz od Alfonsa C. R. na zaplacení cla a po vyřízení formalit v celním skladu v Praze 3, převezl kávu do skladu v Opočně. Zde si znovu celou zásilku dne 12. 10. 1997 převzal Alfonso C. R.. Při odvozu kartonů s kávou (ještě v katastru obce Opočno) provedli příslušníci Národní protidrogové centrály, vedené Jiřím Komorousem, razantní zákrok, při kterém zajistili celou sledovanou zásilku, ale i Alfonsa C. R. společně s občany české národnosti. Prohlídkou kartónů bylo uvnitř nalezeno celkem 34 ks plechovek po 0,5 kg, jejichž obsah namísto kávy tvořil kokain. Prohlídka všech zajištěných kartónů s kávou byla provedena v celním skladu v Hradci Králové. Při této prohlídce bylo celkem zajištěno 119 plechovek s 58 694,1 gramů kokainu o průměrné čistotě 79,2 %.

Alfonso C. R. byl zadržen a vzat do vazby a začalo běžet velice složité vyšetřování, kdy bylo nutno zajišťovat důkazy i v zahraničí cestou mezinárodní právní pomoci. Vzhledem k tomu, že tento Kolumbijec v podstatě z organizátorství celé mezinárodní drogové věci usvědčoval právě Václava N.-U., který celou věc naplánoval, zařídil i financoval a jeho do ČR vyslal nejprve jako kurýra a posléze „rezidenta“ pro převzetí a dohled nad zásilkou kávy. I proto jsme se snažili o vydání Václava N.-U. z Kolumbie do České republiky, a to i prostřednictvím jednání s americkou protidrogovkou DEA .

Alfonso C. R. byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 2. 1999 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 roků se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou proto, že společně s Václavem N.-U. zorganizoval dodávku 4500 ks plechovek pravé kolumbijské kávy z Kolumbijské republiky do České republiky, přičemž dne 12. 10. 1997 bylo v této zásilce v Opočně, nalezeno celkem 60 kg čistého hydrochloridu kokainu, jehož cena by na tzv. drogovém trhu v České republice přesáhla částku 350 milionů korun českých.

V té době již byl Václav N.-U. v Kolumbii zatčen a byl v tzv. vydávací vazbě – a všichni (společně s ním) jsme čekali na jeho nucený přílet do České republiky. Alfonso C. R. se proti tomuto rozsudku odvolal, když popíral svoji vědomost o tom, že dohlíží nad zásilkou kokainu, kterou on prý skutečně považoval za obchod s kávou. Já jsem si tehdy odvolání nepodal a když jsem na důvody tohoto svého rozhodnutí dotazován novináři, kteří se divili proč, když jindy jsem ten nejpřísnější, říkal jsem jim, že sazba za tento mezinárodní drogový zločin je u nás, bohužel, jen patnáctiletá – a že když Kolumbijec dostal 11 roků, Václav N.-U., na jehož přílet čekáme, by měl dostat aspoň 33 let. Odvolání Kolumbijce bylo Vrchním soudem v Praze zamítnuto v červenci 1999, přičemž odvolací soud mj. zdůraznil, že on i Václav N.-U. byli napojeni na profesionální drogovou mafii v Kolumbii.

Václav N.-U. byl eskortován z Kolumbijské republiky do naší republiky, na pražském letišti v Ruzyni jsme na něho čekali my s ředitelem NPDC Policie ČR Jiřím Komorousem a s dalšími „ozbrojenci“.Po uvítání mi Václav N.-U. řekl, že o mně ví úplně všechno, že sledoval má mediální vyjádření a že ví, že bych ho nejradši zavřel na doživotí do kriminálu, přestože je nevinen.

Od té doby jsme se potkali u výslechů opakovaně. On byl vždycky v pohodě, hrál hodného a rozšafného strejdu, který má rád ženy, dobré víno a jídlo a že na tohle téma bude v kriminálu psát knížky. Svou vinu však vehementně popíral a tvrdil, že s pašováním kokainu do České republiky nemá nic společného, že ve všech zásilkách kávy do ČR figuroval pouze jako prostředník. Přiznal, že byl na těchto obchodech finančně zainteresován, ale že droga byla do kontejneru vložena až v průběhu vlastní přepravy do Evropy, neboť je zcela vyloučeno v systému kontroly jakosti balené zásilky, aby byla droga do plechovek vložena již v Kolumbii. Současně uváděl, že zásilka byla na cestě z Kolumbie do České republiky delší dobu než obvykle. Namítal, že on není občanem České republiky a že byl již za údajné pašování kokainu do ČR soudně potrestán v Kolumbii po svém zadržení v roce 1998 a že jak jeho vydáním k trestnímu stíhání do ČR, tak i jeho trestním stíháním v ČR je porušeno mezinárodní právo a zákony obou států. O svědcích, kteří v jeho trestní věci vypovídali, tvrdil, že lžou a vymýšlí si, že neměl důvod kokain do ČR pašovat a že zřejmě šlo o soukromou akci kolumbijského občana Alfonsa C. R..Všechna jeho tvrzení jsme spolehlivě vyvrátili.

Usvědčil ho odsouzený Alfonso C. R., který setrval na svých tvrzeních i jako svědek. Kromě svědků Václava N.-U. usvědčily i přepisy legálně povolených odposlechů telefonních hovorů jejich telefonních stanic. Znalecký posudek z oboru kriminalistické techniky, odvětví chemie, prokázal, že zajištěná zásilka obsahovala 46 485 g hydrochloridu kokainu, při celkové hmotnosti prášku ve 119 plechovkách 58 694,1 g, a průměrné koncentraci 79,2 %. Znalci uvádějí, že takovéto množství kokainu při uvedené koncentraci by představovalo nejméně 2 324 286,4 účinných dávek a 38 738,1 dávek letálních (smrtelných). Kokain byl původně užíván jako povrchové anestetikum na sliznicích očí, nosu, úst atd., avšak díky svým účinkům na centrální nervový systém je předmětem zneužívání narkomany. Běžná účinná dávka kokainu je uváděna 0,020 g, avšak závisí na stupni návyku. Letální dávka je uváděna v množství 1,2 g, přičemž u osob přecitlivělých na kokain bylo zaznamenáno úmrtí i po dávce 0,030 g, zatímco osoby další přežily dávku 5 g za den.

Rovněž se originálními listinami z Kolumbie prokázalo, že Václav N.-U. byl v kolumbijském kriminále ve vydávací vazbě a nikoliv ve výkonu trestu, jak nám tvrdil. I další lživá tvrzení o zaniklém českém občanství byla vyvrácena úředními listinami českých státních orgánů, kde stálo mj., že od roku 1961 Václav N.-U. nepožádal o vyvázání ze státního svazku České republiky.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2001 sp. zn. 8 T 131/2000 byl Václav N.-U. uznán vinným nejzávažnějším drogovým trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání čtrnácti roků a šesti měsíců, se zařazením pro výkon tohoto trestu toliko do věznice s ostrahou. Proti rozsudku jsme se odvolali oba, kdy Václav N.-U. se dožadoval zproštění a já co nejpřísnějšího trestu do nejpřísnější věznice s tím, že jde historicky o dosud největšího zjištěného drogového gaunera. Vrchní soud v Praze jeho odvolání zamítl a k mému zpřísnil alespoň výkon trestu o přísnější věznici. Na trestu mu nepřidali, protože prý těch půl roku rozdílu je pro ještě horšího pachatele, pokud bude dopaden.

I z toho je jasné, že trestní sazby za ten nejhorší mezinárodní drogový zločin, který má za následek stovky nebo i tisíce závislých či mrtvých, včetně dětí, v České republice „hrozí“ maximálně patnáct let. Přečtěte si znovu, kolik smrtelných dávek bylo možno vyrobit z jedné takové zásilky a také, jakou hodnotu tato jediná zabavená zásilka měla. No, v porovnání s hrozícím trestem a nízkou objasněností těchto zločinů se někomu zřejmě takové zločiny vyplatí. Nikoliv však v tomto regionu, kde jsme za organizovaný mezinárodní obchod s drogami zavřeli do kriminálu už víc pachatelů.

Ale o tom v jiném příběhu, z Choceňska. Jinak, s Václavem N.-U., jsem se ještě potkal „na dálku“. Když vynechám jeho mediální výpady vůči mně a různé stížnosti psané mým nadřízeným, ale i dalším institucím, zasáhla mne jeho stížnost a lživá obvinění v roce 2003, když jsem po výběrovém řízení nastoupil do Českého Telekomu jako výkonný ředitel pro bezpečnost. Do mé gesce mj. patřila i pracoviště, která zajišťovala řádnou realizaci legálních odposlechů telefonních hovorů. Tehdy se to leckomu nelíbilo, protože jsem vyhodil z práce i lidi, kteří byli podezřelí z toho, že za peníze vynášeli záznamy o telekomunikačním provozu některých telefonních stanic, a to i politikům.

Navíc jsem zpřísnil režim i kontrolu na pracovištích. Takže někteří politici a jejich novináři kritizovali můj příchod do Českého Telekomu. A tak se o mně dozvěděl i Václav N.-U. a hned na mě napsal stížnost mým nejvyšším šéfům, zejména generálnímu řediteli, s tím, že jsem zločinec, který i v jeho případě zfalšoval odposlechy a dostal ho tak do kriminálu. Musel jsem psát mnohostránkové vyjádření, naštěstí tehdejší můj šéf nebyl nijak naivní a bojácný a Václavu N.-U. neuvěřil.

A v dubnu tohoto roku, když jsme s kamarády zpívali ve výborně sehrané společnosti, v jedné opočenské hospůdce, se ke mně přihlásil jeden z příbuzných Václava N.-U., s nímž jsem si pěkně o drogovém bossovi popovídal.

TÝNIŠTĚ NAD ORLICÍ

Hádku v herně přežil jen zázrakem

Popíši vám alespoň stručně případ, který zpočátku vypadal na jasný a hrůzný pokus vraždy, ale v průběhu soudního řízení se vše změnilo. Láska k zbraním už Jiřího N. jednou před soud dovedla a za ilegální držení střelné zbraně dostal od Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou podmíněný trest, v němž se osvědčil.

O deset let později došlo v Herně v Týništi nad Orlicí k vážnému konfliktu, při němž Jiří N. použil jednu z ilegálně držených zbraní. A tak se zjistilo, že si z podmínky nic nedělal a znovu začal shromažďovat bez povolení další střelné zbraně. Není divu, kvůli předchozímu odsouzení by stejně zbroják nedostal.

Večer, tři dny před tím Štědrým, tj. vánočním, roku 1995 navštívil se svou družkou Beátou pohostinství Herna v Týništi nad Orlicí. Celý večer a vlastně noc intenzivně pili alkohol společně s dalšími hosty Herny a Jiří se pohyboval po Herně. Náhle zaslechl, jak se jeho družka hlasitě hádá s dalším hostem u stolu. Šlo o peníze, kdy ona chtěla po Romanu H. vrácení tří set korun. V té době už šlo o velice hlasitou hádku, kdy se oba vzájemně vulgárně uráželi. Na to reagoval Jiří tak, že přiskočil k sedícímu Romanovi a přiložil mu k obličeji svůj nezákonně držený belgický šestiranný revolver ráže 9 mm. V té době Roman vstával ze židle a současně se snažil vražednou zbraň odstrčil. V tom došlo k výstřelu a Roman upadl na zem mezi kulečník a barový pult. Jeden ze svědků přivolal rychlou zdravotnickou záchrannou službu a policisty. Záchranka odvezla poškozeného ke speciálnímu urgentnímu chirurgickému zákroku, policisté zadrželi Jiřího s jeho družkou, kteří mezitím Hernu opustili. Nyní zřejmě to nejzajímavější:

Roman v důsledku výstřelu z koltu ráže 9mm utrpěl střelné poranění levé tváře, a to zástřel, když podle znalce cituji: „místo vstřelu bylo dva centimetry od levého ústního koutku, střelný kanál procházel levou tváří, dolní čelistí v oblasti lůžka šestého zubu vlevo dole, pak směrem zleva doprava, šikmo nahoru jazykem a projektil byl umístěn v měkkých tkáních za zadní hranou tvrdého patra…“ Zkrátka: devítimilimetrová střela (neříká se „kulka“ – kulky mají psi) vystřelená z bezprostřední blízkosti, prošla poškozenému levou tváří, v ústech narazila na zub „šestku“, který sice úplně roztříštila, ale zbrzdila se tak její rychlost a změnila dráha střely, takže došlo nakonec (skutečně jen díky velice šťastné náhodě) jen k „lehké“ újmě na zdraví. Jiří, tehdy jako obviněný, tvrdil, že jen bránil svoji družku, vytáhl svůj kolt a v tu chvíli, kdy se mu Roman snažil zbraň vytrhnout, došlo k nešťastnému výstřelu. Roman, svědek i poškozený, řekl, že obviněný mířil koltem na jeho hlavu, on se snažil při vstávání ze židle ruku se zbraní odstrčit a přitom došlo k výstřelu. Protože šlo o skutečně velice závažný čin s původní právní kvalifikací jako pokus vraždy, snažili jsme se tyto výpovědi co možná nejpodrobněji prověřit, abychom zjistili, jak došlo k poranění, které mohlo (i dle znalce) vést i k okamžité smrti poškozeného.

Také proto jsme všichni vyjeli na místo činu a dělali tam s obviněným, poškozeným a všemi svědky prověrky jejich výpovědí. Rozhodujícím pro posouzení věci bylo prokázání formy zavinění. Já jsem tehdy tvrdil, že tam byl tzv. eventuální úmysl, tzn., že útočník v době, kdy mířil na hlavu poškozeného z krátké vzdálenosti střelnou zbraní, která mohla Romana na místě usmrtit, musel být nejméně srozuměn s tím, že může dojít k výstřelu a ke smrti sedícího Romana. U soudu jsme opět vše znovu probírali a soud nakonec uznal výstřel za „náhodný“ a důkazy správně vyhodnotil ve prospěch obžalovaného, jak mu ukládá trestní řád. Jak jsem již psal, naproti tomu je státní zástupce povinen podat v pochybnostech obžalobu a nechat o vině či nevině rozhodnout nezávislý soud, což jsem já vždy dělal. Soud však musel zohlednit to, že obžalovaný v podstatě hromadil a přechovával střelné zbraně.

V době zadržení a domovní prohlídky u něj byly kromě belgického revolveru zajištěny i revolvery další, a to německý devítimilimetrový RÖHM, model RG 89, francouzský šestiraňák systému Lefaucheux, dále maďarská pistole ráže 7,65 mm zn. Denáru,  dvouhlavňová brokovnice Lancasterka a 99 kusů nábojů do těchto zbraní. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců do věznice s ostrahou, k mému odvolání mu byl tento trest zpřísněn na dva roky. A dále mu bylo uloženo ochranné protialkoholní léčení (rozsudkem Vrchního soudu v Praze dne 19. 5. 1997).

VAMBERK

Brutálně ubíjel spoluvězně v kriminálu

Vamberkem jsem vždycky jen projížděl na další policejní výjezdy do kriminalitou podstatně více zasaženého okresu Ústí nad Orlicí, popř. v lepším případě turisticky do Mladkova a na Zemskou bránu. Nevzpomínám si, že bych (tam u vás) byl za nějakou „krvavou“ událostí.

Ale byl jsem tam koncem tohoto dubna na velice příjemné akci. Byla to Miss Čarodějnice, pořádaná ve prospěch místní krajkářské školy.

Ale probíraje se svými historickými kriminálními případy, vybral jsem jeden. Nestal se sice ve Vamberku, ale jeho brutálním pachatelem byl občan Vamberka (z Merklovic), narozený v Rychnově nad Kněžnou. V té době bylo Martinu K. devatenáct let, když se dostal do Vazební věznice v Hradci Králové, a to za zvlášť závažnou násilnou i majetkovou trestnou činnost. O čtyři měsíce později k nim do cely přibyl další „podnájemník“, a to čtyřiačtyřicetiletý Vlastimil K. Od této doby ho Martin K. začal šikanovat, brutálně ho fyzicky napadal, tloukl do něho pěstmi, a to tak, že ho znovu a znovu bil i do dříve zraněných míst. Intenzivně a soustavně ho tloukl do hlavy a celého těla. Způsobil mu tak zlomeniny žeber, poranění plic a sleziny – a spoustu dalších zranění. Mimo jiné ho také nutil požívat různé léky a snažil se ho otrávit. Bylo až neuvěřitelné, co všechno musel Vlastimil snést i sníst. Samozřejmě si nesměl stěžovat, jídlo a další věci za něj přebíral krutý mladík, když přišel někdo na celu, musel dělat, že spí, vycházky za něj odmítal Martin K. s tím, že se mu nechce apod. Toto jednání trvalo přes dva měsíce, a to postupně na třech celách, kam byli vždy přestěhováni. Definitivní konec nastal až 11. 3. 1991, kdy ostatní vězni v půl třetí ráno přivolali dozorce a ti pak zdravotnickou záchranku.

V chirurgické ambulanci Fakultní nemocnice v Hradci Králové zjistili, že kromě dalších zranění má Vlastimil K. oboustranný pneumotorax a podkožní emfysem. Stav poškozeného byl označen za vážný a bylo doporučeno, aby byl vězeňskou službou převezen do vězeňské nemocnice v Praze. Dozorci však, než zajistili eskortu a transport, poškozeného vrátili zpět na jeho celu .To bylo v půl šesté ráno. V té době vážně zraněný a zcela bezbranný Vlastimil ležel bezvládně na posteli, Martin K. k němu přistoupil, uchopil ho za oděv a nejméně čtyřikrát

udeřil jeho hlavou o železnou tyč postele. Tím došlo k selhání srdce a plic (po oboustranném pneumotoraxu) a ke smrti Vlastimila. Brutální vrah se nám při výslechu v podstatě vysmíval, připustil jeden úder za celou dobu a vše sváděl na dalšího spolubydlícího vězně. Ten jej však zcela jednoznačně usvědčil, když nám nejen podrobně popsal průběh kritických dní, ale vždy i způsob napadení, což pak názorně předvedl i před znalcem, soudním lékařem. Tento svědek rovněž potvrdil i vážný stav zraněného, další šikanování Martinem K., nucení k požívání různých léků, zejm. Tisercinu (Levopromazinu) a Nitrazepamu. Ostatní vězni nám sdělili to, co mohli slyšet, popř. i vidět a potvrdili, že útočníkem byl právě Martin K. Soudní pitvou

a následným znaleckým posudkem byly prokázány příčiny smrti, ale i zraňující mechanismus, když ty nejbrutálnější útoky skutečně trvaly po delší dobu, zlomeniny žeber a poškození plic, a to zpředu i zezadu, ale poškození sleziny, byla čerstvějšího data. Znalci rovněž posoudili i intenzitu útoků a zraňující mechanismus, přičemž potvrdili i svědeckou výpověď spoluvězně. Protože jsem měl podezření na nesprávný postup vězeňské zdravotnické služby, ale i lékařů v FN Hradec Králové, byl vyhotoven posudek ústavu, a to Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně, kdy znalci neshledali v postupu uvedených lékařů žádné pochybení. Případnou odpovědnost ostatních pracovníků (dozorců) jsem nechal posoudit tehdejší Vojenské obvodové prokuratuře v Hradci Králové.

Martin K. byl po takřka šest let trvajícím soudním řízení odsouzen Krajským soudem v Hradci Králové k trestu odnětí svobody v trvání 15 roků. S ohledem na osobu pachatele a zejména dlouhotrvající a trýznivý způsob útoků a jejich brutalitu jsem požadoval uložení výjimečného trestu, což k mému odvolání Vrchní soud v Praze akceptoval a Martinu K. trest zpřísnil na 18 roků, a to rozsudkem ze dne 9. 6. 1998.

HOLICE V ČECHÁCH

Vrah na útěku - přestřelka u slavného Muzea

Vždycky, když projíždím Holicemi v Čechách, vlastně takřka kdykoliv jedu autem od Hradce Králové přes Býšť kolem Muzea dr. Emila Holuba (a naopak), vzpomenu si na případ, který nám dal také spoustu práce k objasnění, k usvědčení bezcitného pachatele i k jeho odsouzení.Šlo o pokus vraždy mladého dvaadvacetiletého policisty Jiřího S., který při výkonu své náročné policejní služby málem přišel o život.

Bylo to 10. června 1992 kolem druhé hodiny ranní, kdy se snažil zastavit a zatknout Ivana H., který byl v té době na útěku po loupežné vraždě dvou lidí v Ostravě. V té době projížděl Holicemi směrem na Hradec Králové – a u budovy muzea dr. Emila Holuba narazil na „našeho“ policistu, který byl v té době ve službě a ve stejnokroji policisty ČR. Policista okamžitě podezřelého vyzval „Jménem zákona“, aby zastavil a posléze, aby opustil úkryt, neboť Ivan H. se před ním schoval. Ivan H. začal po policistovi pálit ze své pistole, přičemž se snažil zasáhnout jeho hlavu. Naštěstí ho žádným z výstřelů nezasáhl, vyběhl z úkrytu a při útěku ještě nejméně čtyřikrát po mladém policistovi vystřelil. Pak mu pistole ráže 7,65 mm selhala. Podařilo se mu však z místa uprchnout. Rovněž policista se snažil prchajícího vraha zasáhnout, což se mu naneštěstí nepodařilo. Zvlášť nebezpečný recidivista byl nakonec dopaden a v roce 1994 odsouzen Krajským soudem v Ostravě za vraždy a pokus loupeže jako zvlášť nebezpečný recidivista na 20 roků.

Dokazování v této kauze bylo velice složité. Vrah vše popíral s tím, že na místě v kritické době vůbec nebyl. Pamatuji si i na prověrky policistovy výpovědi na místě činu v blízkosti slavného holického muzea, kdy nám poškozený zrekonstruoval celou událost, při které málem přišel o život. Vzhledem k tomu, že vrah byl o něco později po přestřelce kontrolován další policejní hlídkou, prověřovali jsme pak v řízení před soudci, za jak dlouho skutečně mohl Ivan H. stihnout cestu z Holic do Hradce Králové, resp. do Býště. Potvrdilo se, že pachatelem, kterého policista poznal a usvědčil, byl právě Ivan H. Řízení před soudem se táhlo roky, čekalo se i na výsledky dalšího soudního jednání v Ostravě a na jejich spisový materiál. Krajský soud v Hradci Králové se mi snažil věc vrátit k došetření, když neuspěl, tak se mne snažil přesvědčit o tom, že ten dvacetiletý trest je postačující a mohli bychom se s ním spokojit. S tím jsem nesouhlasil a chtěl jsem, aby mu „přišili“ i ten pokus vraždy policisty a přidali mu alespoň pár roků. To se nakonec povedlo – a po vskutku náročném dokazování ho nakonec soud uznal vinným i tímto činem z Holic, přidal mu i na trestu odnětí svobody, když mu uložil tzv. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 23 a půl roku, neboť musel být zrušen ten dvacetiletý trest ostravského soudu, který byl vynesen až po holickém pokusu vraždy. To bylo rozsudkem KS Hradec Králové ze dne 9. 11. 1999.

Když vidím tohle datum, uvědomím si, že je někdy škoda, že u nás není tzv. kumulace (sčítání) trestů a u takových pachatelů nelze uložit třeba 99 let. V Americe by je asi dostal. U nás budeme mít z Ameriky zřejmě jen radar.

UHERSKO

Žárlivec v autě – nebezpečná kombinace

A z Holicka ještě jiný případ – z Uherska. Jde o jiného pachatele, který nebyl takový zločinec, ale spíše žárlivec. Přesto, jak už to bývá, mohl být i vrahem. Ale od začátku. Pana Ludvíka Š., v té době jednatřicetiletého, opustila v roce 1997 jeho sedmadvacetiletá družka Irena a odešla za jiným, za Pavlem S. Ludvík Š. tuto situaci nezvládal, naléhal na svou bývalou družku, aby se k němu vrátila a žárlil na ni a Pavla S. V červnu 1997 ve večerních hodinách na ni čekal poblíže jejího domu v Uhersku.

Seděl ve své Škodovce 105, když je oba spatřil, jak jdou po kraji silnice směrem k domu. Irena šla po krajnici a držela se za ruku s Pavlem, který šel vedle ní směrem do vozovky. Oba spatřili Ludvíkovo auto, které se náhle proti nim rozjelo ve svém směru. Ve vzdálenosti několika desítek metrů auto zvýšilo rychlost a najelo do protisměru a pak i na krajnici, odkud oba přicházeli. Irena naštěstí včas zareagovala, uskočila a současně strhla Pavla do trávy vedle silnice. Tím oba vyvázli závažnému zranění. Ludvík na ně chvíli křičel, ale pak odjel pryč. Žárlivost v něm však bujela a vzkvétala i nadále, takže asi o měsíc později v pozdních večerních hodinách znovu čekal na oba ve svém autě přibližně na stejném místě jako předtím. Kolem 23. hodiny se Irena s Pavlem vraceli domů z místní restaurace v Uhersku, přičemž vedli s sebou svá jízdní kola. Tentokrát je Ludvík nechal dojít až k vratům jejich obydlí a ve chvíli, kdy Pavel odemykal, náhle vyrazila škodovka se zhasnutými světly přímo do nich. Pavlovi se podařilo na poslední chvíli uskočit, ale Irenu se podařilo Ludvíkovi trefit čelní stranou auta a tím ji přimáčkl na drátěný plot. Poté zařadil zpátečku a z místa se stále zhasnutými světly odjel. Irena byla okamžitě převezena do nemocnice, kde bylo zjištěno, že má komplikovanou tříštivou zlomeninu levé holenní kosti v kolenním kloubu. Přestože je to zranění těžké, naštěstí nebylo smrtelné.

Opakované Ludvíkovo jednání jsem kvalifikoval ve vztahu k Pav ovi jako dvojnásobný pokus úmyslné těžké újmy na zdraví (s trestní sazbou do osmi let), jednání vůči Ireně v prvním případě stejně, v tom druhém však už jako pokus vraždy, protože podle soudního lékaře mohlo dojít i k jejímu usmrcení. Navíc, jen těžko se dalo usuzovat na to, že ji Ludvík v návalu vzteku chtěl jen zranit, a to zvláště kdyby ji v plné rychlosti namáčkl na vrata či zeď. Pan Ludvík také po činu vše doznal a říkal nám, že žárlil na svou bývalou družku, že chtěl, aby se k němu vrátila a že chtěl ublížit jenom jí. Na oba prý pokaždé najel proto, že šli zrovna spolu. Podle svého tvrzení však nechtěl Irenu zabít. Jinak byl tento příběh potvrzen oběma poškozenými. Znaleckým posudkem z oboru dopravy byla stanovena rychlost auta při najetí do poškozené na 40–45 km v hodině. Z toho pak soudnělékařský expert dovodil svoji úvahu o možném následku smrtelném. V tomto případu se (soudního) trestu nedočkáte. Ludvík Š. zemřel, a proto bylo trestní stíhání proti němu usnesením Krajského soudu v Hradci Králové dne 4. 8. 1998 zastaveno. Vražda z rozmaru – ukopal staříka Nechci psát o „božích mlýnech“ a podobně. Toto sousloví či rčení mne spíše napadlo u případů jiných. Například případ mladistvého, který se sice udál v našem kraji, ale v jiném volebním obvodu. Šlo o naprosto zbytečnou vraždu, jak jsem ji později nazval „vraždou z rozmaru“. Mladistvý pachatel, který si po shlédnutí jednoho z filmů s Jeanem Claudem Van Dammem (který za to opravdu nemůže) nazul těžkou vojenskou koženou obuv (tzv. kanady), vyšel na náměstí v Turnově a procházel se kolem, až si vyhlédl starého bezmocného muže, takového „polobezdomovce“, a toho fyzicky napadl, aby si dokázal, že „je stejně dobrej“ jako ten filmový bojovník. Do bezbranného staříka tloukl rukama a kopal ho do hlavy a celého těla, až ho ubil, respektive ukopal, k smrti. Jeho útoky trvaly s přestávkami, kdy si zakouřil a odpočíval, takřka dvě hodiny. Ještě tu noc ho východočeští policisté zadrželi, při výslechu se nám bez problémů doznal a pak nám v dalších dnech při rekonstrukci naprosto chladnokrevně předvedl, jak toho muže usmrtil. Žádnou lítost neprojevil, připadal si, jakoby někde ukradl jízdní kolo. Rekonstrukce trvala stejně dlouho jako jeho útoky na starce – asi dvě hodiny, protože jsme vždycky počkali společně s ním, až si zakouří na zídce a pak se vrátil k figuře, aby se nám zas pochlubil, jak se mu dařily údery a kopy. Odsouzen nebyl, pro nevyléčitelnou chorobu byl propuštěn z vazby – a poté zemřel. Proto jsem si na něj vzpomněl v této souvislosti.