KRIMINÁLNÍ PŘÍPADY Z REGIONU - III. část

KRIMINÁLNÍ PŘÍPADY Z REGIONU - III. část

ROKYTNO

Vrah a žhář v policejní uniformě

Jedu-li ze Sezemic do Býště, projíždím obcí Rokytno. Ihned se mi vybaví spáleniště, zbytky shořelého domku a ohořelé tělo majitelky domku, stařenky. Vše vypadalo na nešťastnou náhodu. Na místě však byl legendární vyšetřovatel-specialista na požáry, pan major Matásko, který nařídil v rámci ohledání místa činu odebírat popel v místnostech po malých vrstvách, aby se nic nepřehlédlo. Ohořelá mrtvola stařenky byla mezitím převezena na soudní pitvu.

Po mnohahodinovém odebírání popela na místě činu náhle policisté našli nábojnici ze střelné zbraně (z pistole ráže 7,65 mm). Ihned volali do Ústavu soudního lékařství LF UK v Hradci Králové, zda už je jasná příčina smrti. Vzhledem k tomu, že lebka mrtvé ženy byla prohořelá, stopy po střele nebylo možno zjistit. Naštěstí se tato střela zachytila ve spečeném drdolu vlasů stařenky.

Z požáru a nešťastné náhody se tak stala vražda, kdy požár byl založen úmyslně k odstranění stop. To se ostatně potvrdilo po celkovém ohledání místa činu experty. Přímo tehdejším náčelníkem krajské policejní správy byla založena speciální výjezdová skupina, která měla vraždu objasnit a krajského ředitele průběžně informovat. Samozřejmě bylo stanoveno několik verzí, v nichž vítězila loupežná.  Jenže se nám pak v rámci šetření mezi svědky začal objevovat jako podezřelý muž v uniformě policejního důstojníka. A na poradě nám policejní ředitel řekl, že pokud by měl být pachatelem policajt, tak ať raději zůstane vražda nepotrestána. A to bylo něco pro mne. Společně s dalšími policejními vyšetřovateli jsme i přes zákaz šli po této stopě.

Tehdy (až do konce roku 2001) se ještě v rámci Policie ČR dělili policisté na vyšetřovatele a kriminalisty, resp. operativce, kdy vy šetřovatelé byli řízeni po své linii a byli podřízeni řediteli úřadu vyšetřování až po ústředí, kdy ředitel Úřadu vyšetřování pro ČR byl podřízen přímo ministru vnitra ČR. Nad vyšetřováním vykonávali dozor prokurátoři, resp. státní zástupci.

Takže společně s „mými“ vyšetřovateli jsme požádali o („palebnou“) podporu mého tehdejšího šéfa na Krajské prokuratuře v Hradci Králové pana JUDr. Josefa Oubrechta, který nás skutečně podržel a zatímco jsme byli v terénu, on odrážel útoky na naši adresu. Abych to zkrátil, jezdili jsme ve třech opatřovat další důkazy, až jsme přišli na hlavního podezřelého, a to policejního nadporučíka J. z Vysokého Mýta. Když ostatní policisté a zejména jejich šéfové pochopili, že nám v jeho usvědčení nezabrání, začali s námi spolupracovat – a nakonec se pachatel doznal. Já jsem ho následně předal vyššímu vojenskému prokurátorovi z Tábora, který si pro něj přijel, protože policisté patřili do jejich jurisdikce.

A my jsme si oddychli, protože ten týden patřil mezi nejtěžší v životě. Bojovali jsme tehdy s vlastními. Krajský policejní ředitel krátce nato z Hradce Králové odešel – a už jsme se v životě nepotkali…

CHOCEŇ

Nožem přímo do srdce

Vybral jsem pro vás dva případy z Choceňska. První se týká žárlivosti jako fenoménu „domácích zabijaček“ a podobných činů.  Třiadvacetiletý mladík z Chocně se seznámil s o devět let starší ženou, která žila v jeho sousedství se svými dvěma dcerami. Velice se spřátelili a Jan S. začal u ní v bytě i přespávat. Zamiloval se do ní a po roční známosti s ní začal plánovat trvalé soužití. Jeho přítelkyně však v té době udržovala další vztah s jiným mužem a aktuálně začala navštěvovat i svého bývalého manžela v České Třebové. To Jan

těžce snášel, žárlil na ně a v důsledku začal intenzivně pít alkoholické nápoje. Když mu Eva M. řekla, že uvažuje o tom, že obnoví vztah se svým bývalým manželem, dokonce se pokusil o sebevraždu. Za několik týdnů potkal v jejím bytě jejího dalšího přítele a toho fyzicky napadl. O čtrnáct dnů později, opět v podnapilosti, napadl i Evu. Zmlátil ji proto, že se chtěla vrátit ke svému bývalému. V té době už jí vyhrožoval i usmrcením. Za šest týdnů nato odjela Eva na návštěvu ke svému bývalému manželovi, ale nevrátila se téhož večera, jak původně slíbila. Obviněný žárlil a vztek zapíjel alkoholem. V pití pokračoval i další den.

Kolem třetí hodiny odpolední se dopotácel do domu, kde Eva bydlela. Tam v důsledku silné opilosti upadl v mezipatře a zůstal ležet. Paní Eva ho za pomoci své sousedky dopravila bezvládného do svého bytu, kde zůstal ležet v předsíni. Když pak chtěla z bytu odejít, vzbudila Jana s tím, že musí jít naproti svému bývalému muži a on ať z bytu odejde. Nato se jí dostalo spoustu urážek a výhrůžek. V té době přišla do bytu Janova sestra, která když viděla, v jakém je agresivním stavu a snaží se Evu zbít, vyběhla ven sehnat lékaře z psychiatrie.

Jan však vzal do ruky velký kuchyňský nůž a na chodbě před bytem Evu prudce bodl do srdce, čímž ji na místě usmrtil. Pak počkal na chodbě domu na příjezd policistů. Případ byl od počátku zcela jasný, protože na chodbě byli další svědci, kteří slyšeli hádku, výhrůžky a poté viděli i bodnutí nožem. Přesto policejní výjezd pracoval jako dobře sehraný tým. Proběhlo zajištění místa činu, jeho ohledání, zajištění důkazů, ohledání těla mrtvé soudním lékařem, soudní pitva, výslechy…, ale to už všechno znáte.

Jan přiznal, že hrozně moc na Evu žárlil. Proto začal nezřízeně pít. Opilý a žárlivý vždycky dostal vztek, a proto Evu také zbil. Ze žárlivosti se opil i toho kritického dne. Pamatoval si prý jen, že došel až k Evě – a pak už nic. Určitě ji však nechtěl zabít. Ale takhle to vlastně říkali takřka všichni. Svědci Jana usvědčili a když to slyšel, asi se nestačil divit. Ze soudní pitvy vyplynulo, že poškozená zemřela na zevní vnitřní vykrvácení, když prudce vedená rána velkým kuchyňským nožem zasáhla levý lalok plíce, srdce, bránici a levý lalok jater, takže vlastně skoro všechny životně důležité orgány v těle. Znalci psychiatři i znalkyně psycholožka naléhavě doporučili uložení ochranné protialkoholní léčení ve formě ústavní, protože Jan byl pod vlivem alkoholu velice agresivní a pod jeho vlivem by mohlo dojít k recidivě. Toto léčení bylo také Janovi uloženo a k tomu 12 roků trestu vězení. Vzhledem k Havlově rozsáhlé amnestii už je Jan venku a snad ho případ poučil a život prověřil.

Někdy stačí opravdu chvilička a život se vám zcela změní. Pakliže od té doby žije řádně, rád se s ním potkám a popovídám, protože nepatřil mezi vrahy loupežné, vrahy z vilnosti, chladnokrevné a jim podobné. S heroinem až do Frankfurtu

A ještě jeden (avizovaný) případ z oblasti organizovaného drogovéhozločinu:

Pětatřicetiletý podnikatel z Chocně Zdeněk B. založil v roce 1993 organizovanou skupinu, která se zabývala drogovým byznysem. Jednalo se konkrétně o poměrně rozsáhlý ilegální obchod s heroinem (tj. Diacetylmorfin). On osobně (a poté i další ze šestičlenné skupiny) jezdil nakupovat tuto drogu do Prahy, popř. i jinam, anebo do Bratislavy ve Slovenské republice. Tuto omamnou látku zčásti upravovali (mísili) a rozprodávali prostřednictvím dalších osob v Chocni. Do této ilegální distribuce zapojil jeden z nich (Jan B.) i svoji manželku, která heroin prodávala v jejich bydlišti – a později za to byla odsouzena. Nás však zajímala organizovaná skupina jako součást českého organizovaného drogového zločinu.

V této skupině byl jako organizátor a tedy „vůdce“ Zdeněk B. K sobě si vzal již zmíněného stejně starého Jana B., který měl zajišťovat (s dalším kurýrem) vývoz čistého heroinu do Spolkové republiky Německo, kde jej další dva členové zločinecké organizace prodávali stálé klientele, popř. i náhodným zájemcům. Jan B. a někdy i další kurýr vozili nakoupený čistý heroin osobními auty a v některých případech i autobusem do Frankfurtu nad Mohanem, kde drogu předávali osobně dalšímu choceňákovi Jaroslavu L. a Jiřímu K., který byl z Vysokého Mýta. Tito dva dealeři diacetylmorgin mísili s cukrem tak, že k jednomu gramu čistého heroinu přidali vždy tři gramy cukru. Takto upravený heroin prodávali svým klientům a narkomanům za částku 80–90 DM za jeden gram. Za dva roky této nezákonné mezinárodní distribuce prodali nejméně 44 kilogramů upraveného heroinu, a to za celkovou částku ve výši nejméně tři a půl miliónu německých marek. Prodejem získané peníze vozili kurýři zpět do Chocně Zdeňku B., nebo v některých případech si tento šéf pro peníze přijel do Německa sám. Peníze pak Zdeněk B. rozděloval tak, že jedna část byla na výplaty jako odměna za odvedenou práci, další část peněz šla na nákup další drogy a třetí část sloužila jako finanční rezerva pro případ odhalení – na „náklady trestního řízení“. V květnu roku 1995 byl Zdeněk B. zadržen policisty. Ostatní ještě v dobře zaběhnutém obchodě pokračovali do července 1995, kdy jim došly zásoby. V srpnu byl zadržen a vzat do vazby první z kurýrů Jan B., v listopadu pak další, Jiří B. Oba dealeři, pracující v Německu, byli zadrženi a vzati do vazby 25. 1. 1996.

A nastalo velice složité a zdlouhavé dokazování. Pro prokázání organizovaného zločinu potřebujete přímé svědky, ti většinou chybí, nebo doznání někoho z pachatelů, což bývá takřka nemožné, popř. nějaké listinné materiály, výkazy, přehledy o činnosti, diáře, prostě cokoliv, co může vnést do případu jasno.

V tomto případě se policistům podařilo při domovních prohlídkách zajistit zápisníky Zdeňka B., Jaroslava L. a Jiřího K. U Jana B. byly zajištěny váhy, na nichž byly toxikologickou expertizou prokázány zbytky heroinu. Tyto důkazy však stále neprokazovaly rozsah trestné činnosti a zejména činnost a rozložení úkolů v organizované skupině. Jeden z obviněných, Jiří K., tedy jeden z hlavních dealerů se nakonec rozhodl promluvit. Když jsme spolu postupně hovořili, samozřejmě vždy za přítomnosti obhájce, chtěl, abych ho pustil z vazby na svobodu, pak že promluví. Já jsem mu vysvětloval, že vazba je opatření a nikoliv trest a že ho z vazby nepustím. Ale vysvětlil jsem mu, že pokud vypoví úplně vše a jeho výpověď bude podpořena objektivními důkazy, určitě k tomu soud výrazně přihlédne a já sám že budu požadovat co nejmírnější trest. Poté se Jiří K. rozhodl, že bude vypovídat a postupně nám podrobně popsal celou organizaci, její fungování, rozdělení zisku i vlastní působení ve Frankfurtu nad Mohanem a ve Wiesbadenu. K tomu nám vždy uvedl, kdo jeho doznání může potvrdit. A tak jsme vyslýchali jím označené svědky. Mezitím jsem cestou právní pomoci ve Spolkové republice Německo požadoval zajištění listinných důkazů. S německým státním zastupitelstvím ve Frankfurtu jsem v té době dobré měl výborné kontakty, neboť se nám společně podařilo usvědčit a odsoudit kolumbijsko-italskou drogovou nadnárodní mafiánskou skupinu, která vozila čistý kokain z Kolumbie přes Polsko a Českou republiku do Spolkové republiky Německo. Na tom případu jsme společně strávili spoustu času a odvedli velký kus práce, takže v České republice byl tehdy odsouzen Kolumbijec Alonso Delgado Martinez za organizaci průvozu nejméně jednoho metráku čistého kokainu (k mému odvolání dostal u Vrchního soudu v Praze 13 let, za což jsem pak Německu dostal „metál“).

Ale zpátky k „Choceňskému heroinu“. Tehdy jsem se s šéfem frankfurtského státního zastupitelství dohodl, že nám pomohou nejen se zajištěním listinných materiálů, ale zejména s výslechy německých svědků – a pak jsme společně s několika policisty vyjeli Tranzitem do Frankfurtu nad Mohanem. Tam se podařilo výslechy svědků potvrdit výpověď Jiřího K., další svědci potvrdili jeho výpověď tady v České republice. Někteří z českých svědků využili možnosti utajit svou totožnost a vystupovat v tomto řízení pod smyšleným jménem a příjmením a s utajením podoby.

Tito svědci jsou pak i před soudem vyslýcháni z jiné místnosti, v případě organizovaného zločinu z jiné budovy přes hlasitý telefon s modulovaným hlasem. Takže by nikdo neměl zjistit, kdo vlastně vypovídá, pokud se svědek k nějaké „lstivé“ otázce obhajoby sám neprozradí. Aby však bylo možno ověřit, že je to skutečný svědek a nikoliv nějaký „policejní herec“, soud ověří v té další budově jeho skutečnou totožnost, rovněž skutečné údaje o svědkovi jsou vedeny v zapečetěných obálkách. Náš stát moc prostředků v boji s organizovaným zločinem policistům a státním zástupcům nedává, ale tenhle institut podle § 55 odst. 2 trestního řádu se mi v několika závažných případech osvědčil.

Takže svědci se tak nebáli vypovídat (anebo se báli míň), každopádně potvrdili skutečnosti, předložené Jiřím K. Tím se podařilo prokázat celou organizaci a spočítat odhad čistého zisku z obchodu s heroinem. Při tehdejším kurzu marky ke koruně jsme se dostali na částku 50 miliónů českých korun. U hlavního líčení všichni ostatní obžalovaní popírali tvrzení v mé obžalobě, Jiří K. na svém doznání a usvědčujících výpovědích setrval. Soudní řízení bylo složité a náročné, nakonec však byli hlavní aktéři odsouzeni pro nejzávažnější drogový zločin, kde je v § 187 odst. 4 trestního zákona trestní sazba až na 15 let trestu odnětí svobody.

Zdeněk B. jako hlavní pachatel dostal u Krajského soudu v Hradci Králové trest odnětí svobody v trvání jedenáct a půl roku. Kurýr Jan B. dostal 8 roků kriminálu, dealer Jaroslav L. šest a půl roku atd. Jiří K., díky němuž došlo k objasnění a k usvědčení rozsáhlého drogového (východočeského) zločinu, dostal minimální trest, který bylo možno uložit, a to tři a půl roku s tím, že v té době byl stejně dlouho ve vazbě, takže byl hned propuštěn z vazby na svobodu a jeho odsouzení bylo pravomocné. Dodnes nezapomenu na jeho vděčný pohled v soudní síni. Jak jsem později zjistil, tlak na něho, aby změnil výpověď a odvolal doznání, byl obrovský. Navíc mu všichni v kriminále říkali, ať mému slibu nevěří, že jsem „svině“, „hajzl“, „podrazák“ apod. Hlavní obžalovaní, tj. Zdeněk B. a Jan B. se odvolali, já jsem se odvolal rovněž, protože jsem požadoval tresty přísnější. Vrchní soud v Praze 22. 9. 1998 pak k mému odvolání oběma tresty zpřísnil, když Zdeněk B. dostal 13 let a Jan B. 10 let. Snad jsem tím neodradil „choceňské voliče“. :-)