Orlické Záhoří: Hajný skolil provokující manželku i milence

vydáno 07.10.2012 00:55 | autor: Miroslav Antl

Například občané z Orlického Záhoří určitě nezapomenou na případ dvojnásobné vraždy. Manžel, který byl tamním hajným, bydlel v hájovně se svou mladou ženou a dvěma malými dětmi. Byl i vzorným milujícím otcem a manželem. Proto ho psychicky ničilo, když zjistil, že mu manželka zahýbá s podstatně starším mužem. Sžíralo ho to po mnoho měsíců, opakovaně svou ženu prosil, aby ho neopouštěla, že jí odpustí i její nevěru. Vše vyvrcholilo jednoho dne, kdy přišel do hájenky a našel tam svou nevěrnou ženu s jejím (pra)milencem. Viděl, že manželka si balí své věci a chystá se ho opustit a odstěhovat se k milenci. Ten se mu začal vysmívat a mj. mu řekl, že ho manželka skutečně definitivně opouští, že je jasné, že děti dostane ona a že když řekne, že hajný na něj vytáhl kulovnici, tak mu seberou i hájenku a práci. Tím vlastně vyjmenoval všechny tři největší životní lásky hajného – a ten, vystresován, skutečně automaticky vytáhl „dvojku“, zastřelil milence-provokatéra a druhou ranou zastřelil i utíkající manželku. Pak znovu nabil, přiložil si pušku k dolní čelisti a tu si ustřelil. Naštěstí však přežil. V průběhu vazby mu na brněnské plastické chirurgii obličej „spravili“. Potkal jsem se s ním u soudu, kam mu přišli fandit jeho spoluobčané z Orlického Záhoří a z okolí. I vězeňští příslušníci eskorty se za něj u mne přimlouvali s tím, že tak hodného, slušného a nešťastného člověka nepotkali. Prý dokonce výchovně působil na své spoluvězněvrahy, kteří ho litovali a vedle něj se začali chovat slušněji. Vím, že jsem byl pro ně tvrdým a nekompromisním žalobcem, přimlouvat se však nemuseli. Ten případ byl skutečně zcela výjimečný. Obžalovaný byl skutečně nešťastník, kterého k činu dohnala sužující situace, do níž ho vehnali jeho budoucí oběti. Navíc ho poškozený k činu ještě vyprovokoval. Na druhé straně šlo o dvojnásobnou vraždu – a obžalovaný se nalézal v trestní sazbě od 12 do 15, popř. i 25 let. Soud na můj návrh přihlédl k tíživé osobní situaci hajného a ke skutečnosti, že si ji nezavinil sám, k dalším významným polehčujícím okolnostem – a uložil mu trest při dolní hranici trestní sazby. Navíc ho zařadil do nejmírnějšího typu věznice.

S rozsudkem jsem souhlasil a tudíž se stal pravomocným. Pokud vím, tak hajný A. se už vrátil – a snad je znovu i hajným, i když jinde… . K tragickým případům rodinných tragedií jsem se vyjádřil ve své první knížce „Gaunery nemám rád!“, ale zejména v loňské publikaci „Miroslav Antl radí, jak na gaunery“ (Prostor, Praha 2007), kde na str. 43–45 mj. uvádím: „Nebezpečné vyhrožování se, bohužel, stále více objevuje nejen mezi kriminálními ‚živly‘ a recidivisty. Může se dotýkat každého z nás. Vyskytuje se i v rodinném prostředí. A mnohdy může skončit velmi špatně. Stává se často například, že manžel (i bývalý či druh) vyhrožuje po příchodu z restaurace v podnapilém stavu, třeba i v průběhu hádky, usmrcením, přičemž si bere do ruky nůž, ale zatím ještě nezaútočí. Už tady ale může jít o trestný čin násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci (§ 197a TrZ) nebo o vydírání či týrání osoby žijící ve společném bytě či domě. 

Většinou žena nic nenahlásí anebo agresivní pachatel skončí v protialkoholní záchytné stanici či v cele předběžného zadržení a další den se vrací domů. Vzpomínám (a bohužel se mi stále vrací) na jeden z nejotřesnějších případů. V květnu roku 1993 v Hradci Králové v Plotištích již rozvedený manžel, Pavel Peca, v podnapilém stavu ze žárlivosti sekerou napadl a usmrtil mnohočetnými sečnými údery svou bývalou manželku a jejich devatenáctiletou dceru Petru. Pak napsal doznání a přes hodinu čekal na příchod své čtrnáctileté dcery Radky, přičemž byl rozhodnut ji rovněž zavraždit. Nechal ji projít bytem, kde uviděla brutálně usmrcené své nejbližší a chtěla utéci. ‚Otec‘ i ji však sekerou ubil k smrti. Pak sedl zpátky k rozepsanému dopisu a dopsal: ‚Nyní se mi trochu klepou ruce, zabil jsem i druhou dcerušku, Radunku. Byl jsem se nyní vyzvracet. Už to není ono. Mám toho dost.‘ Pak se podle svého tvrzení chtěl zabít tím, že se chtěl oběsit, ale neoběsil se, šel se prý utopit k Labi, ale uvědomil si, že umí plavat, chtěl se údajně i vrhnout pod vlak, ale skončil v hospodě, kde svůj čin zapíjel… Dodnes mám před očima situaci na místě činu – dvě dívky a jedna žena, jejichž rozsekané krvavé mrtvoly byly poházené kopretinami. Za svůj čin dostal Peca k mému odvolání doživotní trest odnětí svobody – namísto původních pětadvaceti let odnětí svobody. Ostatně i pětinásobný královehradecký vrah Vladimír Lulek, který v roce 1986 ubodal doma nezletilé děti a svoji manželku a pobodal ještě sousedku, která se mu snažila v útocích zabránit, začínal vyhrožováním. Všem členům své rodiny zasadil velký počet bodnořezných ran a usmrtil je na místě. V minulosti své manželce (s nožem v ruce) vyhrožoval usmrcením. Dostal trest smrti – a šlo o poslední popravu v ČR (2. 2. 1989). Vražedných útoků v domácnosti jsem, bohužel, viděl desítky…“. K některým, naštěstí ne tak šíleným a krvavým případům, resp. masovým vraždám z našeho regionu, se dostaneme později v dalších příbězích.