|
Již delší dobu „koluje“ na internetu článek pod stejným názvem (převzatý z www.temere.com). I já jsem ho dostal e-mailem několikrát. A protože jsem četl i různé názory a diskuzní komentáře k němu, rozhodl jsem se zeptat se (i za Vás) přímo u zdroje…
Stanislava Motla obdivuji mj. pro jeho doslova encyklopedické znalosti, které uplatňuje v takřka každodenních diskuzích - a projevuje je i jako spisovatel vskutku zajímavých knih. A jednou z nich je právě ta aktuálně diskutovaná: Kam zmizel zlatý poklad republiky, Rybka Publishers, 264 stran (www.rybkapub.cz/kam-zmizel-zlaty-poklad-republiky).
Na své webové stránky tedy (pro Vás) vkládám nejen inkriminovaný článek, který zřejmě znáte, zejména však připojuji svůj rozhovor se Standou Motlem, když obsah jeho upřímných sdělení mne samotného překvapil. Tohle v knížce (ani jinde) nenajdete…
Pro úplnost dodávám, že žádná z knížek Stanislava Motla nepotřebuje jakoukoliv reklamu…
Váš
M.A.
Rozhovor Miroslava Antla se Stanislavem Motlem
Kam zmizel zlatý poklad republiky
ROZHOVOR s autorem knihy Kam zmizel zlatý poklad republiky Stanislavem Motlem
DOBRODRUŽSTVÍ V ARCHIVECH
Úvodem malá vzpomínka: Bylo to někdy na samém počátku 90. let. Já v té době působil už deset let jako státní zástupce na Krajském státním zastupitelství v Hradci Králové - a řešil jsem zvlášť závažné zločiny, zejména brutální vraždy. Jednou mi takhle zazvonil na stole telefon - a ozval se mi pan STANISLAV MOTL. Představil se jako reportér - a že prý by se mnou chtěl udělat rozhovor pro svůj časopis. Dohodli jsme se na konkrétní den, vím, že to bylo na desátou dopoledne - a tím to pro mě na nějakou dobu skončilo. V onen určený den se Standa objevil na minutu přesně. Přiznám se, že právě tato skutečnost mě potěšila - a proč to nepřiznat, také mi zaimponovala.
Později, u dobrého vína, to už jsme si tykali, Standa přiznal, co všechno té naší schůzce předcházelo: „Představ si,“ povídá “já snad prvně v životě zaspal. No, děs. A když jsem doběhl na Florenc, zjistil jsem, že autobus mi ujel - a další jede až někdy před polednem…“
Musím dodat, že Standa tenkrát nevlastnil řidičák, i když má paradoxně oprávnění na motorové jachty, včetně parníku…Mimochodem řidičák nemá dodnes…
Tenkrát možná stačilo málo = zatelefonovat a omluvit se. On to neudělal. Místo toho sehnal taxíka, zaplatil částku, která tenkrát představoval téměř jeho měsíční plat - a tak dojel z Prahy do Hradce na minutu přesně. „Prostě jsem to slíbil - a já se snažím své sliby vždycky plnit, tak mě už kdysi vychovali,“ řekl mi tenkrát.
Tehdy začalo naše přátelství, které trvá bezmála už dvacet let. Standa o mně napsal a natočil několik reportáží. Byl to on, kdo mě někdy polovině devadesátých let prvně nazval – bylo to v Reflexu – „Východočeským Cattanim“. Jako reportér se mnou prožíval i několik závažných kriminálních činů, na kterých jsem tehdy společně policisty pracoval. Natočil se mnou i reportáž o chystané mé popravě, o tom, jak jsem byl „uklizen“ a hlídán policisty.
No, a protože rád lidi, a své kamarády zvlášť, překvapuji, rozhodl jsem se dnes překvapit Standu Motla. A sice tím, že s ním rozhovor udělám tentokrát já. Právě na téma jeho nově vydané knihy, resp. jejího dotisku: „Kam zmizel zlatý poklad republiky aneb O tom, jak jsme museli spojencům platit zlatem za to, že naši vojáci mohli po jejich boku umírat ve válce proti Hitlerovi…“.
Antl (A): Stando, jsi překvapený…?
Motl (M): To jsem. A taky mám trochu obavy?
A.: Ty - a obavy? A, z čeho…?
M.: Z Tvého pověstného černého humoru. Aby ses mě nezeptal třeba na to, jestli nevlastním řidičák proto, že mám něco s hlavou…
A.: Na to bych se Tě nikdy neptal. To přece vím. Ty máš opravdu něco s hlavou…Někdy mám pocit, že ji sám strkáš do oprátky…
M:. Od Tebe to fakt sedí. Vzpomínám si třeba na to, jak Ti před lety dali jistí lidé z podsvětí najevo, že bys mohl, když to řeknu kulantně, dopadnout hodně špatně. Tenkrát, pokud vím, Ti i hrozila i fyzická likvidace. A taky Tě to, jak dobře vím, nezastavilo.
A.: Ale u knihy o pokladu Ti snad něco takového nehrozí… To přece nejsou ty Tvé cesty po Německu a dalších státech, kdy hledáš bývalé nacistické vrahy a kdy jsi byl i několikrát, pokud si dobře vzpomínám, zadržen policií – právě na žádost lidí, které jsi hledal, případně na žádost jejich rodinných příslušníků, policií.. Kromě toho taky dobře vím, že máš za sebou řadu adrenalinových výprav na mořích či ve velehorách…Nebezpečí Tě vzrušuje?
M.: Jo, trochu jo…Ale ještě zdůrazním, co se nacistů týče, že mě nezajímají běžní členové gestapa, NSDAP a podobných složek, mě zajímají jen a jen vrazi, případě ti, kteří dávali k vraždám pokyny…
A.: Hmmm, to je vlastně logické - i z Tvých knížek… Myslím tím např. „Nacisté pod ochranou nebo Kdo vlastně prohrál válku“, „Oběti a jejich vrazi“. Ale skočme „in media res“: Jak to tedy bylo s tím zlatým pokladem…?!
M.: Všechno začalo tím, že někdy v roce 1999 jsem na toto téma natočil televizní reportáž, kterou jsme dvakrát odvysílali v televizním pořadu Na vlastní oči. Přišlo obrovské množství reakcí. Někteří diváci byli šokováni, někteří nevěřili. Ti nejvytrvalejší, co měli určité možnosti, se na dané téma snažili ptát odpovědných bankovních úředníků, případně politiků. Většinou ale dostali odpovědi typu: Přece byste tomu nevěřili! Přece byste nevěřili Nově! Vždyť je to bulvár! Právě tato skutečnost mě inspirovala k tomu, abych začal pátrat ještě více a mohl napsat vzpomínanou knihu. A šlo mi také o to, abych v té knize, kvůli důvěryhodnosti, otiskl všechny klíčové dokumenty.
A.: Jak jsem se ale v téhle Tvé knize dočetl, řadu dokumentů na toto téma nesmí veřejnost znát. To je pravda…?
M.: Tehdy to pravda byla. Stále vidím tu vyděšenou paní, která se mi snažila vysvětlit, že lidé v této zemi nejsou prý ještě dostatečně zralí k tomu, aby přijali fakt, že v době druhé světové války mohli naši vojáci bojovat a umírat po boku našich spojenců jen za cenu toho, že za to museli tvrdě zaplatit. Čím? Našim zlatým pokladem.
A. Neměla ta paní potom nějaké problémy?
M.: Ne, nikdo neví, kromě mě, o koho vlastně jde. Problémy neměla ani jistá osoba, které jsem dodnes vděčný za to, že mi umožnila, i když jí za to hrozil vyhazov, podívat se do zásadních dokumentů z 80 let, kdy se licitovalo právě o tom, kolik musíme například Velké Británii zaplatit za uniformy našich živých i mrtvých vojáků, kolik stojí jednotlivé páry bot, tkaničky do nich a podobně…Nebylo to zrovna veselé čtení. Dlužno říci, že celá ta záležitost s naším zlatým pokladem trochu zkomplikovala život i mně osobně.
A.: To chápu…
M.: Ale není to tak, jak si asi myslíš. Jde o něco jiného. Většinu dokumentů, které kniha obsahuje, jsem zcela legálně objevil v archivu jistého českého ministerstva. Podotýkám, že nešlo o ministerstvo vnitra….Uplynulo několik let, já připravoval reportáž o jistém chlapci, který se v roce 1946 vydal ilegálně do tehdejší Palestiny, aby mohl v řadách vojenské jednotky Irgun Cvai Leumi bojovat proti Britům, kteří tehdy toto mandátní území spravovali, za samostatný Stát Izrael…Když jsem se na tom ministerstvu ohlásil a sdělil, po čem zrovna pátrám, dostal jsem k vyplnění jistý dotazník. Ten dotazník je pro mě natolik jedinečný, že ho občas ukazuji i svým studentům. V tom dotazníku bylo mimo jiné, abych souhlasil s tím, že příslušný archivář bude bedlivě sledovat, jaké materiály studuji či natáčím.. A cokoliv prý tu na kameru natočím, cokoliv si překopíruji, musím nejprve odevzdat představitelům tohoto archivu. Dokonce, když to trochu přeženu, třeba i záběry toho, jak jdu po chodbě. Odpovědní úřednici prý mi pak schválí, co mohu či nemohu použít. A pokud bych, nedej bože, chtěl někdy v budoucnu napsat o tom třeba knihu – musím prý předem požádat o souhlas – právě toto ministerstvo…Naštěstí jsem služby tohoto archivu nakonec nepotřeboval, potřebnou dokumentaci mi ochotně vyhledali v Národním archivu Státu Izrael.…Ale jak vidíš, na růžích ustláno zrovna v tomto archivu nyní opravdu nemám. Naštěstí se vždycky najdou nějaké možnosti, jak se k potřebným dokumentům přece jen dostat.
A.: No, nebudu Tě vyslýchat, o jaké ministerstvo šlo. To si mohu domyslet…
Je ale naprosto logické, že Tvá kniha musí mít řadu odpůrců. Co ti nejvíce vytýkají?
M.: Třeba to, že to psal jakýsi zaměstnanec komerční stanice Nova. Kdosi mi také vytknul, co že jsem si to, obrazně řečeno, vlastně dovolil, když jsem takzvaně zpovídal předlistopadového ministra zahraničí Bohuslava Chňoupka. Já kdysi dělal rozhovor například s někdejší písařkou Adolfa Hitlera, nebo i s jeho osobním komorníkem, a nikdo mi, alespoň v Německu, nic nevytýkal. Jde přece o to, že hovořím se svědky určitě dějinné události…A leckdo také, v souvislosti s touto mou knihou, argumentuje tím, že každá válka, holt, něco stojí a musí se za ni platit. Tohle samozřejmě chápu, vím, že jsme platili i za naše legie, které v době první světové války bojovaly za samostatné Československo. Vím také dobře, jak nám Velká Británie pomohla nejenom v protinacistickém boji, ale i v letech pozdějších, třeba tím, že v době, kdy naši západní letci byli oficiálními místy někdejšího Československa zavíráni do vězení a pomlouváni, Velká Británie za těmito lidmi vždy stála a její představitelé, třeba na pražském velvyslanectví, to těmto statečným lidem dávali vždy veřejně najevo…Ale to je jedna strana věci. A jak známo, každá strana má svůj rub a líc. A co já osobně stále nemohu pochopit, tak ten náš poněkud utajený prodej zbytku našeho zlatého pokladu v roce 1997. Vždyť to byl především symbol naší státnosti. Jako státní vlajka, jako Hradčany. To je, řečeno jistou nadsázkou, asi jako kdyby se manželé rozhodli, že prodají své snubní prstýnky…Je mi dost líto, že právě tato skutečnost nikoho z odpovědných činitelů této země ani trochu nezajímá…Ale takových případů je u nás mnohem více…
A.: Ty jsi známý svou houževnatostí - a tím, že v archivech dokážeš objevit neuvěřitelné informace a souvislosti. Jak to děláš…? Máš na to nějaký manuál?
M.: Nemám. Musíš to mít v sobě. A musíš hodně vědět. Pro práci v archivech, kterou považuji za neméně tak dobrodružnou jako mé výpravy třeba po mořích, je třeba mít, jak já říkám tři hlavní zásady. Moji studenti jim říkají – Motlova písmena. Jde o tři písmena – V E A. Tedy: Vzdělanost, empatie a analýza. Je třeba být hodně vzdělaný, tedy hodně vědět o daném tématu. Pak je zapotřebí empatie, snažit se vcítit do tehdejší doby, do uvažování tehdejších lidí. S tím souvisí i nutnost nebýt ovlivněný jakoukoliv ideologií či osobní záští a nevyužívat archivů třeba k tomu, aby člověk mohl prostřednictvím nějakých dokumentů, leckdy ani neověřených jinými zdroji, vyřizovat si osobní účty třeba s lidmi, kteří mu nějakým způsobem vadí. A pak jde o to poslední písmeno – A…analýza. Je zapotřebí mít analytické myšlení, hledat souvislosti, nevěřit hned všemu, co si v první chvíli přečtu, ověřovat každou informaci z dalších zdrojů.
A.: Moudrá slova… - fakt, Stando = bez ironie… A jak Ti v téhle práci pomáhá internet? Ptám se na to i proto, že studenti ve svých diplomkách stále častěji uvádějí internetové zdroje a literaturu – a na tu „tištěnou“ zapomínají.
M.: Budeš se divit, ale já takřka vůbec. Pracuji s internetem minimálně. Ale lidé, kteří bez něho neudělají, jak se říká, ani ránu, chápu a toleruji. Chápu, když s ním pracují například lidé, kteří třeba nedokáží dost dobře komunikovat, jak se říká, tváří v tvář, s druhými. Případně to chápu také u osamělých lidí bez bohatého vnitřního života a dobrých přátel. Co se historie týče, není internet příliš věrohodný, v textech je hodně zavádějících, často až vysloveně nepravdivých informací. Myslím, že mám jiné účinnější metody, které mi v práci pomáhají. Ale většinu těchto metod na veřejnosti neprozrazuji.
A.: Máš za sebou celou řadu mimořádných historických objevů. Ovšem některá Tvá témata jsou hodně „na hraně“…Nemáš někdy strach?
M.: O sebe…? To ne. Co se mi může stát…? Mně je úplně jedno, co se o mně kdekoliv říká, naopak vždy tvrdím, že pokud jsem pod palbou kritiky a různých verbálních či neverbálních útoků, je to jen známka toho, že svou práci dělám dobře. Pokud bych nikoho nezajímal, měl bych klid. A to já nechci. Miluji vzrušení, miluji adrenalin…No a ještě k té Tvé otázce = prostě se o sebe umím postarat.
A.: Já o Tobě vím, že jsi kdysi dobře boxoval… V jaké váze?
M.: Lehký welter. (A. - pozn. = tehdy váha do 61,5 kg). Ale zvlášť dobrým boxerem jsem nikdy nebyl. Mně na tom sportu bavilo hlavně to, že je fér, z očí do očí, a že vždy záleží jen a jen na tobě samotném…Jsou však účinnější metody obrany.
A.: Jaké třeba?
M.: Víš co je to Krav Maga ?
A.: To víš, že vím. Viděl jsem to i v jedné z Tvých reportáží. Je to izraelský systém, respektive souhrn bojových technik pro boj zblízka - a já tvrdím, že je hodně nebezpečný. Právě proto, že je bez pravidel.
M.: V dnešním světě mohou nastat situace, kdy jsi nucen jednat – bez pravidel.
A.: Tak to vidíš, měl jsi obavy, že Tě budu popichovat svým, jak říkáš, černým humorem, a já jsem z těch Tvých historických zjištění tak trochu vedle. A vůbec mi není do smíchu…
M.: Naštěstí člověk našeho typu je skvěle uzpůsobený. Myslím, že v tomhle mohu mluvit i za Tebe…Oba žijeme, myslím, zajímavé a bohaté vnitřní životy. A hlavně máme hodně dobrých a spolehlivých přátel. Pokud vím, za chvíli máš sraz se svými kamarády olympioniky. Můžu se připojit?
A. Jasně, Stando = všichni budeme moc rádi…!
V Praze (U Hrocha :-) ) 2.2.2010
Miroslav A n t l
Kam zmizel zlatý poklad republiky
(převzato z www.temere.com)
Dostala se mi do rukou pozoruhodná kniha Stanislava Motla, která ve svém podtitulu má napsáno: O tom, jak jsme museli spojencům platit zlatem za to, že naši vojáci mohli po jejich boku umírat ve válce proti Hitlerovi. Tenhle podtitul mne zaujal, a proto jsem se dal do jejího čtení. A aby bylo jasno, kniha nebyla napsána za dob cenzury před rokem 1989, ale v roce 2003. Z knihy jsem si odnesl vedle mnoha poznatků i ten, že jsme byli nejen pro Sovětský svaz nevyčerpatelnou studnicí, ale že i Ti, ke kterým se vždy shlíželo jako k našim spojencům a vzorům, nebyli až zase takovými přáteli, jak by se na první pohled zdálo.
A závěr knihy mne doslova šokoval a jsem přesvědčen, že by šokoval i vás, když se dočtete, že část zlatého pokladu v historických mincích i zlatých cihlách byla již v době demokracie po r. 1989 zcela bezostyšně prodána, aniž by o tom veřejnost věděla. Mohu zaručit objektivním potenciálním čtenářům, že budou překvapováni v každé kapitole a na mnoho věcí si udělají možná jiný názor, než měli dosud.
Autor prošel mnoho různých archivů, hovořil s mnoha pamětníky, pročetl mnoho dobového tisku, neméně knih různých autorů k dané problematice, na které se i odvolává, takže jeho kniha faktů je věrohodná a je z ní cítit opravdový zájem o tajemství československého zlatého peněžního pokladu.
Kniha začíná tím, jak vlastně po založení republiky v r. 1918 zlatý poklad vznikal, že to bylo obdobným způsobem, jako v případě Národního divadla. Tedy lidovou sbírkou. Čtenář se i dozví něco z historie Československé republiky. Dozvíte se, že i legionáři se významně podíleli na zlatém pokladu, stejně jako i o jejich bojích v carském Rusku a o ochraně zlatého pokladu Ruska, který nakonec předali bolševikům. Zajímavé kapitoly, plné překvapení na každé stránce pak pojednávají o době první republiky i o době, kdy se vlády chopil Adolf Hitler, dozvíte se o oficiálních i zákulisních jednáních při Mnichovské dohodě i o osudu československého zlata při začátku německé okupace.
Zlatému pokladu republiky za 2. světové války je věnováno několik kapitol, z nichž stěžejními částmi je převod části zlatého pokladu do nacistické banky a část přes švýcarské banky do Anglie. V jedné z kapitol pak Stanislav Motl v souvislosti s čachry Angličanů a nechvalně známého pana Chamberlaina s československým zlatem cituje i slova Winstona Churchilla, který koncem války konstatoval, že vydání části československého zlata bylo vlastně „druhým Mnichovem“.
Zajímavé pasáže jsou pak o tom, o čem vyprávěl autorovi osobní tajemník presidenta Beneše prof. Táborský. Jistou satisfakcí za zradu Angličanů v souvislosti s Mnichovem a zašantročením československého zlata mohou být Churchillova slova na slavnostní večeři, kde prohlásil: „Nevím, jak se věci dále vyvinou a nemohu ani říci, zdali Velká Britanie půjde kvůli Československu do války. Ale jsem si docela jist, že mír, který budeme uzavírat, se nebude uzavírat bez Československa. Slibuji, že pokud budu živ, budu pracovat, abych odčinil ten hrozný zločin, kterého jsme se dopustili na vaší zemi.“ Tato slova zazněla směrem k prezidentu Dr. Benešovi.
Nejsmutnější kapitolou v souvislosti s československým zlatem přes slova Winstona Churchilla je, že Velká Británie účtovala vládě Československa každou pušku, každou uniformu, každé ponožky, baťoh, zkrátka museli jsme zaplatit Anglii zlatem veškerou výzbroj i výstroj československých vojáků, byť jako třeba letci zachraňovali Velkou Británii. A co je i zarážející, že jsme museli zlatem platit i za ty vojáky, kteří za Anglii padli. Tahle kapitola nese název „ Umři – ale napřed zaplať.
Dalších několik kapitol pak hovoří o bojích československých vojáků včetně parašutistů a československých letců. V pozadí pak nezůstává i hrdinný boj československých vojáků u Tobruku. Kniha se zmiňuje i o zlatu, které bylo zabaveno Židům za okupace. Není v knize zapomenuto i na zlatý poklad samostatného Slovenské štátu v době, kdy se Slováci odtrhli za německé okupace od zemí Koruny české. A samozřejmě že se okrajem věnuje i odboji Slováků proti německým okupantům. Je pochopitelné, že se v knize hovoří i i pražské revoluci, příjezdu vítězné Rudé armády do Prahy a o rozličných jednáních ministra zahraničí té doby Jana Masaryka v souvislosti nejen s naším zlatým pokladem.
V kapitole vítězové a poražení je taková rekapitulace o českém zlatém pokladu.
V době před Mnichovem měla naše země, tedy Československo v různých trezorech doma i v zahraničí uloženo více než 90 tun měnového zlata. 14 tun jsme ztratili po záboru pohraničí, dalších více než 6 tun odvezli němečtí okupanti po příchodu do Prahy v létech 1939 a 1940 včetně velmi vzácné numismatické sbírky zlatých mincí. Přes 26 tun si vzali Britové za to, že naši vojáci bojovali i za Velkou Británii, tedy jako kompenzaci za výstroj a výzbroj našich vojáků a letců na Západě a přes 23 tun vydali Britov&e acute; z Banky pro mezinárodní platby v Basileji.
Dalších 15 tun zlata využili nacisté pro obchodování se strategickými surovinami. A to již se nemluví o ztraceném zlatě z Brněnské Zbrojovky a plzeňské Škodovky.
Po roce 1945 v analýze dr. Chmela bylo konstatováno, že výše měnových ztrát představovala 135,5 miliardy korun a připočteme-li k tomu ztráty na židovském majetku, v průmyslu, zemědělství, dopravě apod., činila celková ztráta 456,3 miliardy korun. V knize není zapomenuta ani doba „studené války“ a i v té době se permanentně jednalo o československém zlatém pokladu, pochopitelně že vzhledem k okolnostem byla jednání mnohem obtížnější a v jedné z kapitol je pak i zmínka o únoru 1948 a není zapomenuto ani na politické procesy po roce 1948, byť na první pohled nijak nesouvisí se zlatým pokladem, zejména o procesu se „spikleneckým centrem“ kolem Rudolfa Slánského, ale není zapomenuto ani na proces s dr. Miladou Horákovou a generálem Píkou.
Jako na okraj pak se kniha se zmiňuje o „zlatém chrámu“ ve Fort Knoxu v USA a o ochranných opatřeních, které toto největší složiště zlata chrání. To je velmi zajímavé čtení. A pak už se dostáváme ke kapitole, kde je uvedeno, jak Landsmanšaft, tedy sudetští Němci, zasahovali do jednání mezi tripartitou a Československem. Tripartita bylo spojení zástupců západních státu vč. USA.
Dosti odkazů je na knihu bývalého ministra zahraničí Bohuslava Chňoupka – Memoare in Laris - a rád bych citoval pasáž jednoho z československých vyjednavačů, který žádal o uvolnění z funkce. Cituji: „ Víte, velmi pečlivě jsem si prostudoval podklady, hlavně otázku vojenského úvěru. A je mi z toho nanic. Až se mi zvedá žaludek.
Určitě jste viděl (hovořeno k B. Chňoupkovi) seznamy vojenské výstroje a výzbroje. Vždyť my máme platit i za šňůrky do bagančat, za spodky, za šle, které nosili naši vojáci, když bojovali i za ně, Angličany. No ale prosím, každý má jinou morálku, každý vidí jinak svět.
Ale co je na tom strašné a co nemohu přenést přes srdce, že jsou mrtví. Tam je započítána i výstroj těch, co padli. A leží někde v Africe, u el-Alameinu, Tobruku, kde bojovali proti Romelovi nejen za nás, ale i za Anglii. A jsou tam započítané i ponožky našich letců, co bránili Londýn a bombardovali tam Německo a někde je tam sestřelili a zahynuli. A jsou tam zahrnuty i uniformy důstojníků, které přesunuli do Ruska a kteří tam bojovali se svobodovci a padli možná na Dukle, nebo u Mikuláše.
Až mi z toho naskakuje husí kůže, když o tom hovořím, nehněvejte se na mne, ale nemohu. Ne že bych byl slabá povaha. Němci mne zajali v Povstání a do konce války mě drželi v zajateckém lágru a tam jsme si užili své, ale na tohle nemám silné nervy. Pochopte mne, pane ministře, a vyměňte mne. Sotva bych se udržel, kdyby mi předložili účty za košile, rukavice a svetry a musel bych říci – tak a teď jdeme účtovat za krev!“ konec citátu. Autor knihy se pak i osobně setkal s Bohumilem Chňoupkem a pochopitelně i od něj získal mnoho cenných informací.
Důležitým poznatkem, který jsem z knihy získal je i fakt, že na základě Postupimské dohody nám mělo Německo zaplatit válečné reparace, které jsme však do dnešního dne nedostali, (a asi už nikdy nedostaneme), ač válečné reparace jsou nepromlčitelné.
Jak nás měli západní spojenci rádi ukazuje i ten fakt, že všechny finanční nároky, které měla Velká Británie k Polsku byly odpuštěny a smazány již v r. 1956. A v knize je i zmínka o nalezení části našeho pokladu v dolech v Rakousku, kam Němci všechny cennosti ukryli i zajímavé zjištění, že jeden z nemocnějších mužů normalizační doby po r. 1968 Vasil Bilak navrhoval ukončit veškerá jednání a propagandisticky využít nevrácení zlatého pokladu domů, což mu naštěstí nebylo odsouhlaseno.
V poslední třetině knihy pak se již hovoří o návratu části zlatého pokladu do republiky 20. února 1982. Návrat byl proveden třemi speciálními letadly za všech možných bezpečnostních opatření a naprostého utajení, takže veřejnost prakticky o této události nebyla informována.
A je zajímavé, že prakticky odpovědné osoby do dnešního dne neodtajnily některé dokumenty, které se týkají zlatého pokladu republiky.
V době rozdělení Československa bylo v sejfech Státní banky 102 tuny zlata, při čemž Česká republika (nemám rád slovo Česko, neví m proč, ale nemám) získala 63,289 tun zlata a Slovenská republika 39,137 tun zlata. A v následujících řádcích pak přicházejí šokující stránky knihy.
Autorovi knihy řekl jeden z velmi dobře informovaných pracovníků Státní banky České republiky na otázku, co je s českým zlatým pokladem? Cituji – „Vy to nevíte?,
„Copak vy nevíte, že jsme před dvěma lety zlato prodali?“ A to v době, kdy na celém světě zlato získávalo na hodnotě a prakticky všechny státy zlato nakupovaly jako trvalou peněžní hodnotu. V té době se Česká republika zlata zbavila prodejem? Zlato bylo prodáno ve dvou etapách v září 1998. V první fázi šlo o 31 tun zlata a toto zlato jsme vyměnili s Německem za dluhopisy. A to se stalo v době, kdy byl guvernérem Státní banky ing. Josef Tošovský. V knize jsou pochopitelně jmenováni všichni rozhodující členové bankovní rady. A je zajímavé, jak Státní banka v souvislosti s prodejem českého zlatého pokladu mlžila a to i prostřednictvím internetu.
V souvislosti s touto otázkou jsou pochopitelně autorem knihy jmenováni konkrétní jednotliví pracovníci , kteří s touto problematikou měli co do činění. V závěru knihy pak autor pátrá po zlatých mincích ze zlatého pokladu a místo závěru pak poslední kapitolu nazval „Prodané zlato a zapomenutí hrdinové“ a jako poslední tečku uvádí tabulku o držení zlata jednotlivými státy, kterou si dovoluji z knihy opsat.
USA 8149,0 tun
Německo 3445,8 tun
Mezinárodní měnový fond 3217,3 tun
Francie 3024,6 tun
Itálie 2451,8 tun
Švýcarsko 1957,0 tun
Nizozemsko 873,6 tun
Japonsko 765,0 tun
Portugalsko 606,8 tun
Slovensko 35,1 tun
ČESKÁ REPUBLIKA 13,7 tuny !!!
Dočetl jsem tuto knihu téměř na „jeden zátah“, jak je napínavá, nabitá fakty a informacemi, o kterých se nám normálním smrtelníkům ani nezdá. A navíc si cením i toho, že není napsána jednostranně, tendenčně ani k jednomu z kritických období dějin Československé a následně České republiky.
Je napsána velmi objektivně a ten, kdo by se chtěl dále zabývat výše zmiňovanou problematikou a dovědět se podrobnosti, dává autor návod, kde získávat další informace ke studiu i pro vlastní vědění. Doporučil bych každému, kdo se dívá, nebo díval, bez ohledu na skutečnosti, nekriticky ať již dříve na Východ a dnes, jak je moderní, na Západ, aby si citovanou knihu Stanislava Motla přečetl a pak by poznal, že i „přátelé“ ti i oni nejsou zas až tak velkými přáteli a dokáží uzmout i to, co není jejich. Ono asi stále platí – není všechno zlato, co se třpytí!!!
|
