|
Z naší generace není snad jediný sportovec či sportovní příznivec, který by neznal Jiřího Víchu, historicky nejlepšího brankáře v házené (Dukla Praha, čs. reprezentace aj.). Ostatně o jeho zásluhách mj. vypovídají i důvody návrhu na státní vyznamenání „Za zásluhy“, podaného významným českým publicistou Stanislavem Motlem, který společně s předsedou Ústavně právního výboru Senátu Parlamentu ČR senátorem Miroslav Antl – navrhl Senátu PČR Jiřího Víchu na toto vyznamenání, což horní komora českého Parlamentu na svém plenárním zasedání bez problémů jednohlasně schválila, čímž doporučila prezidentu ČR Václavu Klausovi Jiřího Víchu vyznamenat. Václav Klaus však zatím návrhu Senátu PČR nevyhověl – a tak lze jen doufat, že snad příští rok k novému návrhu bude senátní doporučení již akceptovat. Návrh najdete na našich webových stránkách …
A my doufáme, že se náš kamarád Jirka Vícha svého nepochybně zaslouženého vyznamenání dožije v aspoň relativní pohodě = k tomu mu všichni přejeme zejména ZDRAVÍ…!
Jiří Vícha – člověk, sportovec a filozof…:
Pro ilustraci skutečně nejvýznamnějšího „fai play“ sportovce naší historie Vám předkládáme aktuální rozhovor, z něhož lze vyčíst nejen jeho nepochybný smysl pro fair play, ale i jeho hlubokou lidskost a výraznou inteligenci.
Legendární házenkář Vícha: Fair play mizí. Rád bych to zbrzdil
idnes.cz, Miroslav Němý 3. listopadu 2011
Šlachovitá postava, pevný stisk ruky - těžko byste hádali, že mu v pondělí bude 80 let. Jenže legendární házenkářský brankář a trenér Jiří Vícha odpovídá: "Jak se mi vede? Děkuji, beru to jako společenskou otázku. Dobře už bylo."
Nenechte se zmást. Vícha, jenž byl takřka u všech reprezentačních medailí a jako kouč dovedl Československo k olympijskému stříbru v Mnichově, dál pracuje v Českém klubu fair play a nejen o házené má výtečný přehled. "Dívám se na všechny zápasy," říká Vícha, slavná postava Dukly i českého olympijského hnutí. A sportovní rytíř.
Současná házená je plná rychlosti, síly, dynamiky, úplně jiná než za vašich časů. Líbí se vám?
Líbí. I když tyhle trendy jsou způsobené změnou pravidel a v tom jsem já trochu konzervativní. Padá třeba až příliš mnoho branek - ani diváci v Německu, kde jich chodí nejvíc, nejsou moc spokojení. Říkají: Když dáme gól, není čas na radost, protože hned jeden další dostaneme.
Věčná otázka zní: uspěla by vaše generace proti dnešní špičce?
Tohle nejde srovnávat, ale jiná věc ano: v každé době byli výjimeční hráči a ti by se uplatnili. V každém případě! Vždycky začnu od srovnání Pepiho Bicana a dnešních fotbalistů - když přejdeme k rychlosti tehdy a teď, nebude to tak divoké.
Vy jste známý tím, že si pečlivě zakládáte tréninkové údaje za desítky let. Co vám povědí?
Řekněte mi, za kolik mají dnes házenkáři letmý úsek na 20, 50 metrů. Jakou mají absolutní rychlost. Pak půjdeme do dřevní doby o padesát let zpět a já budu moci najít: Vidíš, kdysi byli ještě lepší.
A dál?
Třeba střelba v házené. To jsou rány, slyšíte hospodské řeči. Takže kolik jim to lítá? Technicky to není problém změřit, vím, že je to třeba 105, 108 kilometrů za hodinu. Takových bylo! Wunderlich si sundal na jevišti sako, policajti mu rychlost měřili radarem a letělo mu to 135. To teď nemá absolutně nikdo. Dnes by se prosazoval zrovna tak.
Ale když je chcete vidět, spíš než na českou házenkářskou ligu se díváte na ty zahraniční, že?
To jsou dva jiné sporty. Přirovnal bych to k veslování, kde už je mistrovství světa lehkých vah a to normální. Házená u nás a mezinárodní, to je lehká váha proti těžké.
I vy máte blíž k německé házené.
S jednotlivými funkcionáři z Německa jsem hodně ve styku. Dvakrát třikrát do týdne někdo zavolá zajímavosti ze zákulisí a třeba i drby: zajímají mě hráčské výměny, předem vím, co, kde a jak.
Musel jste na ně udělat dojem.
Víte, měl jsem v životě štěstí, že jsem dělal práci, co byla i zábavou. My jsme byli už v Dukle profesionálové, ačkoli to tou dobou byla u nás největší nadávka. Jen chyběla ta nejdůležitější složka dnešního profesionálního sportu - peníze.
Měl jste možnosti jít do ciziny?
Myslím, že dost.
Nechtěl jste, nemohl jste?
Nejpodstatnější to bylo po osmašedesátém, ale ne, ne... Prostě ne. Nevím proč. Poslední kapkou byl pro mě až rok 1984.
To jste jako trenér Dukly vyhrál Pohár mistrů evropských zemí, ale reprezentace s jejími hvězdami na olympiádu do Los Angeles nemohla kvůli politice.
Pak jsem hned šel za předsedou Himlem, že jako trenér končím. Neodjel jsem ani na trucolympiádu pro východní blok - a okamžitě se tady objevili Němci. Říkal jsem jim: Když to zařídíte... Během tři čtvrtě roku bylo hotovo.
Nedělal vám někdo problémy?
Ani nevím. Pak mi v Německu povídali, že to zase tak velký problém nebyl. I tehdy šlo o peníze a marky byly stejně dobré jako dnes eura. Že bych ale v Německu trvale zůstal, o tom jsem neuvažoval.
V roce 1990 jste se vrátil domů. Nejste zklamaný, že by vám třeba bývalo bylo líp v zahraničí?
Udělal jsem možná chybu, protože mě přemluvili, abych vedl reprezentaci na mistrovství světa hraném u nás. Ovšem už tehdy jsem říkal mladším: Představa, že za pět let budeme jako v Rakousku? To ne. Tím jsem zklamaný nebyl. Jsem až současností, ale to mluvím obecně, ne o sportu.
Házenkářští reprezentanti se ptají legendy
Filip Jícha (největší hvězda reprezentace): Vybavíte si, kdy jste poprvé nastoupil v Kielu?
"Dobrá vzpomínka. Proti Kielu jsme hráli v Praze pohárový zápas v roce 1962 a porazili je. Jelikož neradi prohrávali, domluvili odvetu. Až v Kielu jsem si v novinách přečetl, že jsem údajně prohlásil, že mi jejich idol Dahlinger nedá ani gól - nesmysl, obyčejná kachna. No ale už šlo o basu piva a jednoho ušmudlaného jsem od něj dostal. Tak jsem na další zájezd do Kielu táhnul bednu plzeňského."
Karel Nocar (kapitán reprezentace): Jak to děláte, že jste pořád v takové kondici?
"Ale no tak… To nevím. On je Karel taky Plzeňskej, tak mu můžu vzkázat, že jsem pil hodně piva. I když on je teď asi víc na víno, když hraje tak dlouho ve Francii."
Jan Filip (nejlepší střelec reprezentace): Trénoval jste radši vzorňáky, nebo problémové typy?
"To patří ke sportu. Skoro v každém dobrém mužstvu někdo takový je - a pak tam musí být i někdo, kdo je schopný jej udržet v mezích. A to jsme u faktoru demokracie ve sportu. Nemůže to fungovat tak, že vše necháte jen na hráčích, absolutně ne. Tomu se musím smát."
Co vám na současnosti vadí?
Zůstaňme u sportu: v Německu mi jako zaměstnanci platili sociální a zdravotní pojištění, odváděly se daně. Tady to dodnes není. Když se mluví o švarcsystému, tak je typický hlavně pro sport.
Celoživotně bojujete za čistotu sportu. V MF DNES vycházejí pravidelně příběhy fair play, není paradox, že vlastně upozorňujeme na "samozřejmé"?
Znáte sociologické průzkumy o mládeži? Pardon, že dávám otázky, ale třeba děti do 15 let považují korupci za normální. Dřív se říkalo: musíš se učit, ve sportu musíš makat. Dnes se musím naučit podplácet. Přeskočíme na sport a je tu druhý výzkum: použili byste pro úspěch - být mistrem světa, vyhrát olympiádu - anabolika? Samozřejmě. To říká většina, nejen někteří. Fair play už je anachronismus.
"Jedno si pamatuj, ve štítu měj/dodržuj pravidla, děj se co děj." To vám váš otec napsal do fotoalba, když jste začínal kariéru - dá se fair play naučit?
Každého člověka utváří společnost, v níž žije. Hodnotový žebříček se globalizací v posledních desetiletích úplně obrátil. Když mi někdo říká, že všichni špičkoví atleti berou - možná ano, ale o to tak dalece nejde. Jde o náctileté, aby jim to neprodali v každém fitcentru.
Jste optimista, bude líp?
Nevidím cestu k úspěchu v takové míře, že by se věci změnily. Ale aspoň nějakou brzdou naše práce je.
Máte v osmdesáti ještě sny?
Ty životní musí začínat od rodiny. Vnuci jsou velcí, jeden kope za Viktorku Žižkov, druhý dělá basket - nejde o to, aby z nich byli nejlepší sportovci, hlavně aby byli dobří lidé. Také bych si přál, aby ti, co mi generačně zůstali, pár let vydrželi.
Hodně se s nimi stýkáte, že?
Vždycky první úterý v měsíci míváme sezení. Třeba s Danou Zátopkovou, příští rok v září jí bude devadesát... Všichni to jsou lidé, kteří dosáhli na úspěch. Franta Pospíšil, Jirka Raška, Pepík Masopust. Hodně jsem si cenil, když Honza Železný dostával vyznamenání na Hradě a řekl, že by takové slušelo i mně.
Je cítit, jak vás to těší.
Kdybyste chtěl vidět moje medaile, neukážu vám je - nevím, kde jsou. V nějaké bedně. Ale když mě berou takoví lidé a můžu s nimi být u jednoho stolu, to je nejvyšší ocenění.
|
Aktuality 
