Transparency International - Česká republika (TIC) pořádala 25.10. 2011 ve spolupráci s Ústavně-právním výborem Senátu PČR konferenci věnovanou otázkám důvěryhodného výkonu spravedlnosti.
Vážené dámy, vážení pánové, vítejte v Senátu Parlamentu ČR na odborném semináři věnovaném otázkám důvěryhodného výkonu spravedlnosti. Vězte, že tato problematika skutečně zajímá každého občana, my se s tím jako senátoři setkáváme ve svých senátních obvodech a já i na svých četných přednáškách a besedách.
Pokud jde o navrženou osnovu témat, tu máte před sebou. Já bych měl vystoupit v panelu věnovaném státnímu zastupitelství a tam mám vyhrazeno 10 minut, teď mám vyhrazeno 15, tak já bych to shrnul a promluvil bych rovnou, abych pak, když se rozhlížím, dal možnost vyslovit se erudovaným a kvalifikovaným státním zástupcům a soudcům.
Pokud jde ještě o ústavně-právní výbor Senátu Parlamentu ČR, tak my tady pořádáme poměrně dost akcí, zejména konference, veřejná slyšení k aktuálním otázkám, které se dotýkají buď ústavnosti nebo dalších problémů spadajících do kompetence ústavně-právního výboru. Členové ústavně-právního výboru Senátu Parlamentu ČR se zúčastnili dvou zahraničních výjezdních zasedání, kde jsme se zajímali o strukturu a činnost soudů, mimo jiné tedy, ale i o činnost rad soudů. Zajímali jsme se i o dění v našich regionech, to znamená, že máme tendenci a organizovaně za ústavně-právní výbor jsme navštívili soudy a státní zastupitelství na úrovni okresů a krajských poboček, kde jsme chtěli znát skutečné poměry, abychom při schvalování a legislativním procesu nevycházeli pouze z toho, co je nám předkládáno předkladatelem, to znamená vládou ČR, resp. Ministerstvem spravedlnosti ČR.
Pokud jde o zahraniční cesty, tak v Nizozemí, to znamená v Haagu, a ve Francii v Paříži nám sdělili, jak tam fungují soudní rady. Naproti tomu já jsem pak byl s imunitním a mandátovým výborem v Bratislavě, kde Slováci mají svoji radu soudců, a tam měli poněkud výhrady k jejich činnosti i k jejich struktuře a vlastně, kam se ubírá ta původní myšlenka a to poslání. A hlavně se podivovali nad tím, že v ČR dosud takovouto soudní radu nemáme.
Diskutovali jsme o této otázce i v rámci senátního ústavně-právního výboru a já jsem studoval i materiály, které vydala spolupořádající organizace v srpnu 2010, tj. Česká justice – otázka správy a nezávislosti. Další informace máme z probíhajících diskusí a samozřejmě předpokládám, že i tady se budete bavit o kompetencích, složení a hlavně o činnosti rady soudců, ať se bude jmenovat Nejvyšší rada soudnictví nebo jakkoliv. Jinak budeme navazovat 8. 11. v rámci kulatého stolu, který opět organizujeme s Transparency International tady v Senátu. Vystoupí, jak jsem se s ním domluvil, mimo jiné i předseda ústavně-právního výboru Národní rady SR pan doktor Radoslav Procházka.
Pokud jde o moji část, se kterou bych měl vystoupit a kterou jsem přepustil tedy někomu dalšímu, kdo bude nejaktivnější, případně několika dalším diskutujícím v rámci bloku o státním zastupitelství, tak vždycky, a to není potřeba zdůrazňovat, že státní zastupitelství je garantem přípravného řízení trestního a že zcela odpovídá za jeho výsledky. Samozřejmě závisí na aktivním přístupu konkrétního dozorového státního zástupce, jeho pracovitosti, důsledném a erudovaném dozoru nad vyšetřováním, komunikaci s policejními orgány atd.
Pokud jde o podmínky pro důslednou práci, tedy důsledné naplnění zásady legality v rámci trestního řízení, tak my tady diskutujeme poměrně často o trestně právních kodexech. Pokud jde o nový trestní zákoník, jsem přesvědčen, že skýtá dostatečný prostor pro důsledný a dostatečně přísný postih zločinného jednání. Pokud jde o trestní řád, tak tady probíráme spoustu novel – zítra a pozítří budeme další střední mezinovelu trestního řádu probírat. Já samozřejmě – a nejsem asi sám, který by si přál mít kompletní trestní řád.
Pokud jde o legislativu, problém vidím například v absenci moderního, tedy zcela nového zákona o státním zastupitelství, i když nevím, jestli problém s jeho přijetím je pouze politický. Chybí nám určitě specializace státního zastupitelství na problematiku korupce a další související s organizovaným zločinem. To znamená vytvoření speciálních odborů či jinou strukturu. V současné době je takováto organizace navrhována ze strany Ministerstva spravedlnosti a věřím, že o ní budeme ještě podrobně diskutovat i v ústavně-právním výboru.
Jinak když jsem zmínil senátory, tedy politiky, chci říci, že o tom, kdo například povede státní zastupitelství, kdo bude v čele jakého státního zastupitelství, nemůže a nesmí rozhodovat politické grémium té či oné politické strany či politici ve vedení ministerstva. Považuji to za naprosto nepřípustné. Jsem zřejmě historicky jediným senátorem s profesní minulostí státního zástupce, a proto jsem tady měl vystoupit. Jinak jsem a asi budu mít chápání a chování státního zástupce, proto tady vyzývám senátory a potažmo i poslance, aby se vzdali své imunity a předstoupili před soud, který by měl rozhodnout o jejich vině, či nevině. Proto i moje vystupování v horní komoře PČR je věcné a kritické.
Jsem přesvědčen, že my bychom měli vytvořit pouze soudcům a státním zástupcům legislativní podporu, nechme je nezávisle pracovat a poté po nich chtějme výsledky, a to nikoliv jako politici, ale jako občané. Ostatně i v současné době – zítra a pozítří – budeme rozhodovat v Senátu PČR o navýšení platů státních zástupců a v ústavně-právním výboru minulý týden jsme tento vládní návrh novely zákona č. 201/1997 Sb. po delší rozpravě schválili. Odmítli jsme snahu o pozměňovací návrh s tím, že tím by se mohl celý legislativní proces zastavit. Pokud jde o soudce, dohodli jsme se s Ministerstvem práce a sociálních věcí, že u nich by následná náprava byla řešena malou novelou, resp. novelkou příslušného zákona.
Vím, že téma dnešního semináře je zcela jiné, ale chtěl jsem promluvit nejen o pomoci legislativní, ale i o pomoci sociální a vám tím udělat podmínky pro radostnější atmosféru. Děkuji vám za pozornost a přeji sobě i vám skutečně plodný a přínosný seminář. (Potlesk.)
Pan David Ondráčka, ředitel TIC: …dnešní konferenci Justiční fórum 2011, které pořádáme spolu se Senátem. A o úvodní slovo, přivítání a o jeho příspěvek bych v krátkosti poprosil pana senátora Antla.
Senátor Miroslav Antl: Vážené dámy, vážení pánové, vítejte v Senátu Parlamentu ČR na odborném semináři věnovaném otázkám důvěryhodného výkonu spravedlnosti. Vězte, že tato problematika skutečně zajímá každého občana, my se s tím jako senátoři setkáváme ve svých senátních obvodech a já i na svých četných přednáškách a besedách.
Pokud jde o navrženou osnovu témat, tu máte před sebou. Já bych měl vystoupit v panelu věnovaném státnímu zastupitelství a tam mám vyhrazeno 10 minut, teď mám vyhrazeno 15, tak já bych to shrnul a promluvil bych rovnou, abych pak, když se rozhlížím, dal možnost vyslovit se erudovaným a kvalifikovaným státním zástupcům a soudcům.
Pokud jde ještě o ústavně-právní výbor Senátu Parlamentu ČR, tak my tady pořádáme poměrně dost akcí, zejména konference, veřejná slyšení k aktuálním otázkám, které se dotýkají buď ústavnosti nebo dalších problémů spadajících do kompetence ústavně-právního výboru. Členové ústavně-právního výboru Senátu Parlamentu ČR se zúčastnili dvou zahraničních výjezdních zasedání, kde jsme se zajímali o strukturu a činnost soudů, mimo jiné tedy, ale i o činnost rad soudů. Zajímali jsme se i o dění v našich regionech, to znamená, že máme tendenci a organizovaně za ústavně-právní výbor jsme navštívili soudy a státní zastupitelství na úrovni okresů a krajských poboček, kde jsme chtěli znát skutečné poměry, abychom při schvalování a legislativním procesu nevycházeli pouze z toho, co je nám předkládáno předkladatelem, to znamená vládou ČR, resp. Ministerstvem spravedlnosti ČR.
Pokud jde o zahraniční cesty, tak v Nizozemí, to znamená v Haagu, a ve Francii v Paříži nám sdělili, jak tam fungují soudní rady. Naproti tomu já jsem pak byl s imunitním a mandátovým výborem v Bratislavě, kde Slováci mají svoji radu soudců, a tam měli poněkud výhrady k jejich činnosti i k jejich struktuře a vlastně, kam se ubírá ta původní myšlenka a to poslání. A hlavně se podivovali nad tím, že v ČR dosud takovouto soudní radu nemáme.
Diskutovali jsme o této otázce i v rámci senátního ústavně-právního výboru a já jsem studoval i materiály, které vydala spolupořádající organizace v srpnu 2010, tj. Česká justice – otázka správy a nezávislosti. Další informace máme z probíhajících diskusí a samozřejmě předpokládám, že i tady se budete bavit o kompetencích, složení a hlavně o činnosti rady soudců, ať se bude jmenovat Nejvyšší rada soudnictví nebo jakkoliv. Jinak budeme navazovat 8. 11. v rámci kulatého stolu, který opět organizujeme s Transparency International tady v Senátu. Vystoupí, jak jsem se s ním domluvil, mimo jiné i předseda ústavně-právního výboru Národní rady SR pan doktor Radoslav Procházka.
Pokud jde o moji část, se kterou bych měl vystoupit a kterou jsem přepustil tedy někomu dalšímu, kdo bude nejaktivnější, případně několika dalším diskutujícím v rámci bloku o státním zastupitelství, tak vždycky, a to není potřeba zdůrazňovat, že státní zastupitelství je garantem přípravného řízení trestního a že zcela odpovídá za jeho výsledky. Samozřejmě závisí na aktivním přístupu konkrétního dozorového státního zástupce, jeho pracovitosti, důsledném a erudovaném dozoru nad vyšetřováním, komunikaci s policejními orgány atd.
Pokud jde o podmínky pro důslednou práci, tedy důsledné naplnění zásady legality v rámci trestního řízení, tak my tady diskutujeme poměrně často o trestně právních kodexech. Pokud jde o nový trestní zákoník, jsem přesvědčen, že skýtá dostatečný prostor pro důsledný a dostatečně přísný postih zločinného jednání. Pokud jde o trestní řád, tak tady probíráme spoustu novel – zítra a pozítří budeme další střední mezinovelu trestního řádu probírat. Já samozřejmě – a nejsem asi sám, který by si přál mít kompletní trestní řád.
Pokud jde o legislativu, problém vidím například v absenci moderního, tedy zcela nového zákona o státním zastupitelství, i když nevím, jestli problém s jeho přijetím je pouze politický. Chybí nám určitě specializace státního zastupitelství na problematiku korupce a další související s organizovaným zločinem. To znamená vytvoření speciálních odborů či jinou strukturu. V současné době je takováto organizace navrhována ze strany Ministerstva spravedlnosti a věřím, že o ní budeme ještě podrobně diskutovat i v ústavně-právním výboru.
Jinak když jsem zmínil senátory, tedy politiky, chci říci, že o tom, kdo například povede státní zastupitelství, kdo bude v čele jakého státního zastupitelství, nemůže a nesmí rozhodovat politické grémium té či oné politické strany či politici ve vedení ministerstva. Považuji to za naprosto nepřípustné. Jsem zřejmě historicky jediným senátorem s profesní minulostí státního zástupce, a proto jsem tady měl vystoupit. Jinak jsem a asi budu mít chápání a chování státního zástupce, proto tady vyzývám senátory a potažmo i poslance, aby se vzdali své imunity a předstoupili před soud, který by měl rozhodnout o jejich vině, či nevině. Proto i moje vystupování v horní komoře PČR je věcné a kritické.
Jsem přesvědčen, že my bychom měli vytvořit pouze soudcům a státním zástupcům legislativní podporu, nechme je nezávisle pracovat a poté po nich chtějme výsledky, a to nikoliv jako politici, ale jako občané. Ostatně i v současné době – zítra a pozítří – budeme rozhodovat v Senátu PČR o navýšení platů státních zástupců a v ústavně-právním výboru minulý týden jsme tento vládní návrh novely zákona č. 201/1997 Sb. po delší rozpravě schválili. Odmítli jsme snahu o pozměňovací návrh s tím, že tím by se mohl celý legislativní proces zastavit. Pokud jde o soudce, dohodli jsme se s Ministerstvem práce a sociálních věcí, že u nich by následná náprava byla řešena malou novelou, resp. novelkou příslušného zákona.
Vím, že téma dnešního semináře je zcela jiné, ale chtěl jsem promluvit nejen o pomoci legislativní, ale i o pomoci sociální a vám tím udělat podmínky pro radostnější atmosféru. Děkuji vám za pozornost a přeji sobě i vám skutečně plodný a přínosný seminář. (Potlesk.)
Pan David Ondráčka: Dobrý den, mé jméno je David Ondráčka a působím jako ředitel Transparency International a za pořádající organizaci bych také řekl pár úvodních slov, proč vlastně tuto akci pořádáme a s jakým hlavním cílem.
Rád bych vás tedy ještě jednou přivítal na justičním fóru a poděkoval bych Senátu za to, že nám umožnil tuto akci pořádat v těchto důstojných prostorách. Procedurálně bych samozřejmě rád přivítal všechny špičky justice, v čele s paní Brožovou z Nejvyššího soudu, panem Baxou, který by měl dorazit z Nejvyššího správního soudu, samozřejmě vítám i pana ministra Pospíšila a zástupce ministerstva, kteří tady jsou, a samozřejmě všechny soudce, státní zástupce, zástupce Soudcovské unie, Unie státních zástupců, senátory, kteří tady jsou, i několik poslanců. Protože dneska začíná Sněmovna, tak bohužel účast asi bude slabší, než jsme čekali. A samozřejmě všechny další hosty.
Víte, že Transparency International je protikorupční organizace, která ale vstupuje do celé řady procesů a snaží se vstupovat do – teď jsem chtěl říct věcí veřejných, ale to je dneska už ukradené slovo – do veřejného diskurzu v řadě oblastí veřejné politiky, legislativy, aktivně lobbuje za přijímání některých konkrétních změn a samozřejmě s justicí a s výkonem spravedlnosti máme velmi praktickou a každodenní zkušenost jak v tom, kdy řešíme konkrétní případy, a nejenom trestní, protože těch je jenom jedna poměrně malá část, ale samozřejmě případy, které se týkají správního práva, v některých případech občanského nebo obchodního. A chci říci, že v tomto směru samozřejmě sbíráme konkrétní zkušenost s tím, jak je výkon spravedlnosti někdy komplikovaný, komplexní, složitý, někdy to dlouho trvá, a samozřejmě netajíme se tím, že jsme velmi kritičtí k tomu, jakým způsobem výkon spravedlnosti u nás funguje v řadě oblastí.
Jenom pro příklad, abyste si nepředstavovali, že naší prací je pouze psát trestní oznámení na konkrétní lidi za to, že spáchají ten či onen čin. Možná jste si všimli, že jsme třeba vstoupili i do takové oblasti, jako byla potenciální korupce při komunálních volbách, kdy jsme zastupovali občany z Krupky až u Ústavního soudu směrem k judikátu, který rozhodl o tom, že takovýto typ nákupu hlasů je neústavní a nepřijatelný, což si myslím, že může mít poměrně rozumný a vážný dopad na celou řadu jiných voleb, které se budou u nás uskutečňovat, byť samotný příběh nedopadl úplně šťastně, protože po třetích volbách se včera, jak jsem zaslechl, stal starostou zrovna jeden z hlavních organizátorů těch nákupů v dané obci, ale bohužel, tak se to občas stává.
Kromě naší praktické činnosti se samozřejmě snažíme dívat na justici a výkon spravedlnosti i s určitým odstupem analyticky, snažíme se dívat na to, co je hlavním problémem, který justici trápí a který by měl pomoci jak orgánům činným v trestním řízení, tak samozřejmě justici jako takové, soudnictví, státnímu zastupitelství k tomu, aby bylo efektivnější, rychlejší, výkonnější a vlastně i srozumitelnější v tom, co dělá. A k tomu v našich složkách, které jste dostali, vidíte nějaká naše základní východiska, čili oblasti priority, kterým se v oblasti justice chceme věnovat. Uznávám, že to není vše. Je to jenom výsek té oblasti, ale chtěli jsme to dát aspoň na papír, aby bylo zřejmé, s čím do té mely vstupujeme. Přidali jsme vám tam také kapitolu knihy a studie, kterou nyní chystáme. Tato studie se jmenuje Studie národní integrity – vyjde na začátku prosince – a jednu kapitolu nebo část věnující se justici tam máte k dispozici, nicméně je to kapitola jedna asi z patnácti, kdy se budeme věnovat i mnoha jiným pilířům společnosti a budeme se je snažit dávat do určitého vztahu v tom, jakým způsobem tvoří řekněme ten určitý chrám integrity, který bychom v ideálním stavu chtěli vidět a jak by společnost fungovat měla.
K dnešnímu programu. Bude rozdělen do dvou částí. První se bude věnovat soudnictví a druhá primárně státnímu zastupitelství. Máme tady velmi vážené hosty, kteří vystoupí se svými krátkými vstupy. Budeme je hlídat – myslím časově hlídat v tom, aby dodrželi čas. Moderovat jednotlivé části budou mí kolegové Radka Pavlišová a Stanislav Beránek.
A já bych možná na závěr rád řekl jednu věc, a to tu, že když se podíváte na současný stav justice, jak ho chápu aspoň já, je zřejmé, že po dlouhých a dlouhých letech diskusí o tom, co udělat, jak reformovat, jestli ta či ona reforma skutečně přispěla k tomu, aby se výkon spravedlnosti zlepšil, myslím si, že dneska už není moc čas na to bavit se „zda“, ale skutečně „jak“ a jakou formou, bavit se o tom, jak by měla být složena Nejvyšší rada justice a co by měla mít za úkol, ale ne to, jestli by měla být vytvořena. Čili skutečně jít už do toho velkého konkrétna, které bude vyvolávat samozřejmě řadu sporů a řadu možná i osobních problémů, nicméně myslím si, že je na čase posunout se ke konkrétnímu řešení, bavit se nad tím, jakým způsobem zvýšit a posílit nezávislost státních zástupců jednak ve formě jmenování jednotlivých vedoucích státních zástupců, ale i konkrétních státních zástupců v terénu, kteří se potýkají s kriminalitou v první řadě. A samozřejmě z našeho pohledu je velmi důležité, aby se to promítlo i do určité specializace všech orgánů činných v trestním řízení, které povedou k lepšímu a efektivnějšímu vyšetřování korupce, hospodářské kriminality, zabavování výnosů z trestné činnosti, protože skutečně z naší praktické činnosti vidíme, že to příliš nefunguje. Nechci být neobjektivní, nechci to říkat tak, že to nefunguje v žádném konkrétním případě, ale když se podíváte na celek, tak to je bohužel realita a ta kulhá i v mezinárodním srovnání.
Čili já doufám, že i tato akce přispěje k tomu, že se budeme bavit mnohem konkrétněji, že se bude vytvářet postupně určitý tlak na politickou reprezentaci, aby s konkrétními řešeními přišla, aby je neodkládala kvůli malicherným nebo kvazipolitickým důvodům a abychom tady samozřejmě neseděli za další dva tři roky nebo pět opět a bavili se v podstatě na to úplně stejné téma. Myslím si, že jednoduše čas na konkrétní řešení nazrál, a jestli není za pět minut dvanáct, tak už jsme určitě kolem tři čtvrtě a myslím si, že je nejvyšší čas, abychom se tomu velmi konkrétně věnovali.
Úplně poslední věc, a to jenom procedurální. Musím poděkovat také našim donorům, což je nadace OPEN SOCIETY FUND PRAHA, která podporuje náš justiční projekt, včetně tohoto semináře, takže díky za to! A myslím si, že teď předám slovo kolegyni Radce Pavlišové, která bude moderovat první panel. Děkuji. (Potlesk.)
Paní Radka Pavlišová: Také já vám přeji hezké dopoledne. Jmenuji se Radka Pavlišová a jsem právničkou Transparency International a provedu vás prvním panelem, který je věnován moci soudní. Nechci to dlouho zdržovat, protože tady máme výborné panelisty. K tématům bych chtěla jenom říct, že jsme je zvolili záměrně, protože si myslíme, že to jsou základní kameny, od kterých by se měla odvíjet reforma justice. První téma je postavení a úloha moci soudní, protože podle našich zkušeností i z posledních dob je skutečně třeba změnit myšlení, co se týká pochopení principu dělby moci a nezávislého postavení moci soudní, a to že vláda práva neznamená vládu většiny a přepjatého parlamentarismu. Takže to je drobná poznámka k prvnímu bodu.
Myslíme si, že je velmi důležité vytvoření reprezentativního orgánu moci soudní. Chceme se tady dneska pobavit o tom, jaké by měl mít kompetence, jaké složení, a to, že by se měl podílet na dlouhodobé koncepci reformy justice, která by přesahovala jednotlivá volební období.
A třetí téma, ale velmi důležité, je téma osobnosti soudce, to znamená, jakým způsobem vybírat nové soudce, jakým způsobem by měli dále kariérně postupovat, vzdělávat se a otázky jejich etiky a podobných záležitostí.
To jsou velmi ve stručnosti témata. Poprosím ještě jednou jednotlivé panelisty, aby se drželi toho časového rozpětí, protože bychom pak rádi navázali diskusí, protože naším cílem je vést konstruktivní diskusi a nalézt už skutečně praktická řešení. Poprosím první panelistku, předsedkyni Nejvyššího soudu doktorku Ivu Brožovou.
Paní Iva Brožová: …nastolená témata, tj. varianty řešení soudní správy a modely soudcovské správy a modely soudcovské samosprávy, jsou nepřímým pokračováním tzv. židlochovických jednání z 21. 7. 2011 mezi premiérem vlády a zástupci Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu, Nejvyššího státního zastupitelství a prezidenty Soudcovské unie a Unie státních zástupců. Na tomto průlomovém jednání pan premiér představil svůj návrh na zřízení Nejvyšší rady soudnictví. Významnost návrhu pana premiéra dokládá fakt, že od prvního nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2002, který konstatoval nedostatek zastřešujícího orgánu moci soudní, již uplynulo téměř deset let. Historicky jde o druhý návrh reformy soudnictví ve vlastním smyslu slova, když první z roku 1999, připravená tehdejším ministrem spravedlnosti doktorem Otakarem Motejlem, byla 17. května 2000 zamítnuta Poslaneckou sněmovnou.
Osobně jsem přesvědčena o tom, že pro hledání nového – dle pozvánky na dnešní fórum – důvěryhodného modelu správy soudů zůstává podstatné respektování nálezu Ústavního soudu. Respektování nálezu Ústavního soudu je základní pravidlo demokratického právního státu, a to nejen proto, že jde o ústavně, tj. nejvyšším zákonem státu formulované pravidlo, ale také proto, že nerespektováním nálezu Ústavního soudu rozmělňujeme právní vědomí společnosti. Zjednodušeně řečeno, připouštíme, že si každý bude moci rozhodnout, zda ano, či ne, zda bude respektovat rozhodnutí orgánu veřejné moci, včetně takových, jako je příkaz policisty řídícího křižovatku a zajišťujícího odklon dopravy. Taková představa o demokratickém právním státě je prostě neudržitelná.
Stručně řečeno. Má-li být výkon spravedlnosti z hlediska řešení správy soudu či modelu správy, samosprávy důvěryhodný, musí vycházet z respektování nálezů Ústavního soudu. Z uvedeného důvodu připomínám Ústavním soudem formulovaný nedostatek vlastního reprezentativního orgánu moci soudní na úrovni Ministerstva spravedlnosti, dále opakovaně zdůrazňovaný specifický rys a obsah soudní moci vylučující možnost infiltrace jiné státní moci, nepodmíněnou povahu principu nezávislosti moci soudní a konečně i nutnost natavit výkon správy soudů preventivně, tj. tak, aby nedocházelo k vytváření předpokladů pro jejich nepřímé ovlivňování ostatními mocemi ve státě.
Vrátím-li se k návrhu na zřízení Nejvyšší rady soudnictví, potom, má-li být skutečně reprezentativním orgánem moci soudní, musí ctít jak princip nezávislosti, tak princip dělby moci. Uvedené jinými slovy znamená, že Nejvyšší rada soudnictví může plnit svou funkci reprezentativního orgánu moci soudní, jen bude-li mít většinu soudců a rozhodovací kompetence, minimálně v otázkách samé podstaty soudní činnosti se týkající, tedy v otázkách personálních, jakými jsou otázky jmenování soudců, přidělování k jednotlivým soudům a kariérní postupy. Nebude-li mít Nejvyšší rada soudnictví většinu soudců, bude více principu nezávislosti a dělby moci vyhovovat, zůstane-li jen orgánem poradního typu, neboť pojmově nemůže jít o reprezentanta soudní moci. Taková slabá rada bez většiny soudců a s poradními pravomocemi navíc vznikne za cenu politizace justice v důsledku zavedení voleb jako nutného předpokladu legitimity zastupujících soudců. Vedle toho k politizaci justice dojde i tím, že politická reprezentace jmenováním zástupců vlády a Parlamentu pronikne na samý vrchol soudního systému v podobě nesoudcovského prvku.
Nelze také nevidět propojení na moc výkonnou, resp. ministra spravedlnosti, kterému zůstanou rozhodovací kompetence. Popsaná slabá a politizaci přinášející rada jde nejen stranou nálezu Ústavního soudu, ale navíc vyvede českou justici do nejistoty srovnatelné s experimentem, a to přesto, že jde o třetí pilíř moci ve státě plnící funkci garanta demokratického právního státu. Skutečností totiž je, že finálně jsou to soudy, které určují, co je a co není v souladu s právem.
Současně považuji za nutné připomenout, že jakákoliv srovnání s právními úpravami jiných zemí mohou být zavádějící, ať již z hlediska tradic té které právní kultury, či pro rozdílnost historických podmínek. Žijeme tady a teď a v nadcházejícím období ponesou všichni aktéři současných snah o reformu justice svůj díl odpovědnosti, díl, který ze žádného z nás nikdo nemůže ani sejmout, ani převzít.
Závěrem si dovolím vrátit se k zadání uvedenému na pozvánce k dnešnímu fóru, totiž otázce důvěryhodného výkonu spravedlnosti. Především mám za to, že důvěru si musí justice zasloužit. Důvěra už je taková, že ji nelze nikomu ani nařídit, ani vnutit. Institucionálně tedy půjde o to vytvořit podmínky pro nezávislé a nestranné, tedy důvěryhodné rozhodování soudů. Z hlediska vlastního výkonu spravedlnosti pak půjde o to, aby v popředí zájmu byla nejen odbornost soudce, ale také jeho lidský rozměr zahrnující potřebu spravedlnosti v podobě vítězství zdravého rozumu, srozumitelnosti a dostupnosti práva pro občany. Já vám děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Paní Radka Pavlišová: Já děkuji a prosím doktora Baxu, předsedu Nejvyššího správního soudu.
Pan Josef Baxa: Dámy a pánové, hledání optimálního modelu správy soudnictví je – a myslím si, že se na tom s většinou přítomných shodneme – programovou trvalkou v repertoáru všech možných institucí, nejrůznějších konferencí, seminářů, slyšení, kulatých stolů, výročních zasedání všeho druhu už téměř 20 let, a to prakticky každoročně. Dokonce už se objevila charakteristika, že jde vlastně o takový pojízdný cirkus, který se pohybuje od štace ke štaci, všude předvede zase svá parádní čísla, diváci mu zpravidla zatleskají a pak se rozejdou a on zase jede dál a dál, protože ho vlastně nikde natrvalo nechtějí. O jeho putování a vystupování justičních artistů, žonglérů, polykačů ohně, krotitelů divé zvěře a dalších různých lamželezů existuje řada záznamů, někdy i doslovných, protagonisté následně napíší články do odborných časopisů, odevzdají příspěvky do chystaných sborníků a cirkus pro zbytek sezóny zazimují. Justiční knihovničky se obohatí o nové příručky. Když nadejde zase nový čas, opustí svá zimoviště a vydají se znovu na cestu. A tak jsme doputovali do závěru roku 2011 a znovu je tu Transparency a Senát a jeho ústavně-právní výbor se seminářem.
Jakkoliv se zdá, že si tu dělám legraci z vážných věcí, opak je pravdou! U prvně jmenovaného pořadatele chci vyslovit své uznání za trvalost a důslednost, s níž se věnuje tématu soudnictví, jeho efektivity, nezávislosti a modelům jeho správy. Jde však o nevládní organizaci, která může sice nastolovat témata, iniciovat o nich veřejnou diskusi, nedisponuje však prostředky k jejich řešení. Horní komora Parlamentu jako druhý z pořadatelů se rovněž tématu věnuje poměrně dlouhodobě. Kromě konferencí, seminářů či veřejných slyšení, k nimž zpravidla poskytuje velkoryse své reprezentativní prostory, nebyl však zaznamenán valnější zájem senátorů, který by případně mohl ústit do aktivity, která je této komoře vlastní, totiž do zákonodárné či dokonce ústavodárné iniciativy v podobě konkrétních legislativních návrhů. Je to určitě škoda, protože dosavadní model správy soudnictví se již dávno vyčerpal. Je nereformovatelný, a proto musí být změněn. Tento seminář o tom zajisté přinese řadu dalších svědectví.
Prakticky ze stejného místa jsem zde pronesl v prosinci 2007, tedy před čtyřmi lety, projev, který se pak objevil v jednom ze zmíněných sborníků zelené barvy. Četl jsem si jej nedávno a moc bych na něm neměnil, protože od času, kdy byl pronesen, se nic zvláštního nezměnilo. Není třeba vypočítávat, kdo všechno, kdy a kde řekl, že stav, v němž jedna z ústavních mocí nemá dosud svůj reprezentativní orgán, který by chránil nezávislost soudů a soudců a podílel se na správě soudnictví, je dlouhodobě neudržitelný. Za všechny je třeba zmínit nálezy Ústavního soudu z let 2002 a 2006, které podaly myslím dosti výstižný popis současného stavu, nepřípustné ingerence moci výkonné, zejména Ministerstva spravedlnosti, do moci soudní.
Kdybyste se zeptali lidí, jestli chtějí, aby soudnictví bylo závislé na vládě či ministerstvu, 9 z 10 odpoví, že nikoliv a ten desátý oslovený bude zřejmě zaměstnancem tohoto ministerstva. Přesto přetrvává ve veřejnosti obava, že pak už soudci budou úplně utrženi ze řetězu a vedle toho v myšlení politiků zase představa, že justice je resortem, dokonce tzv. silovým resortem, o jehož obsazení se vedou typicky složitá povolební vyjednávání, což mně mimochodem jako představiteli jednoho z vrcholných soudů upřímně řečeno děsí. Oč více se snaží volební vítězové post ministra na tomto ministerstvu získat a obsadit a ti, co nevyhráli, tam pak podle koaličního politického klíče dosazují své hlídače do pozice náměstků, o to méně lze pak v praxi očekávat. Neustálé střídání vlád, ministrů, vnitřních a vnějších okolností je někdy skutečnou příčinou, jindy je uměle vydáváno za příčinu činěných kroků vůči justici či je jí omlouvána nečinnost při nebo ve správě justice. A justice je tak permanentně vystavována krátkodobým experimentům, reformám, pseudoreformám, kobercovým náletům stále nových a nových zákonů, a to vše bez jakékoliv dlouhodobé koncepce, domýšlení dopadů a zejména jejich zabezpečení. Lehkovážnost, s níž jsou jednotlivé kroky překotně vyhlašovány, někdy až mrazí. Ano, bezradnost. Bezradnost, to je to pravé slovo! Jednou je za lék na údajně churavou justici vydávána změna procesních předpisů, kolikátá už vlastně?, jindy je to zřízení minitýmů, pak elektronizace justice, příště vzdělávání. Stále a stále je lékem zpřísňování kárných řízení či obměňování těch opotřebovaných a vyčichlých manažerů, tedy předsedů soudů. To všechno je činěno často ve spěchu, bez promyšlení, s netrpělivostí, která je vlastní světu politiky, ale s nepochopením pro zákonitosti konzervativní justice, té už asi jediné zbývající kotvě v prostředí permanentního pohybu práva, jeho neustálých změn, doplňků a s ním spojené klesající důvěry v pravidla a úcty k nim. To vše je činěno s kalkulací politického úspěchu tady a teď, protože se neví, kolik vládnoucího času vlastně komu zbývá.
Schválené zákony přinášejí uspokojení jejich tvůrcům, kteří se domnívají, že cíle bylo dosaženo; že jde vlastně o začátek si často neuvědomují. Důsledky jejich kroků je pak zpravidla na místech, odkud je činili, již nezastihnou a pomyslného černého Petra drží v rukou někdo jiný, totiž justice. Tento proces je třeba co nejdříve zastavit a zásadně přenastavit. Po 12 letech, které uplynuly od prvního a zároveň dosud posledního pokusu Otakara Motejla coby ministra spravedlnosti o skutečnou reformu justice, zejména pak o její institucionální dotvoření, se zřejmě i díky řadě politováníhodných událostí, které se ve vztazích justice a politiky v mezidobí přihodily, zdá být znovu, a doufám, že už definitivně, k tomu vhodný čas.
Rok 2011 je na justičním poli přece jen trochu jiným a zvláštním. Poprvé v historii se vrcholní představitelé obou nejvyšších soudů, Nejvyššího státního zastupitelství, zástupci kolegia předsedů krajských soudů, jakož i obou profesních zájmových sdružení soudců a státních zástupců setkali a dohodli se na vzniku tzv. justiční šestky. Zdůrazňuji, že nejde o žádný samozvaný sbor, který by si svévolně činil nárok na jakékoliv kompetence. Jde pouze o vyjádření faktu, že justice nemá dosud žádný reprezentativní orgán, který by byl partnerem ostatních mocí a mohl se kompetentně kontinuálně a odpovědně vyjadřovat k zásadním otázkám majícím vliv na fungování soudního systému a na stav ochrany práv a svobod. Pravidelné schůzky této šestky ukázaly, že je třeba intenzivně jednat o podobě takového orgánu, jeho složení, kompetencích, zakotvení do právního řádu a poměrně brzkém zahájení jeho činnosti. Milníkem se stalo, už to bylo dnes zmíněno, setkání s premiérem Nečasem a ministrem Pospíšilem 21. července na zámku v Židlochovicích, na němž bylo v zásadě dohodnuto zahájit práce na legislativním ztvárnění Nejvyšší rady soudnictví.
Otázka v roce 2011 tedy nezní jestli nebo proč, nýbrž jak a kdy. Justice je odborně i personálně připravena. Kromě mnoha jiných dokumentů existujících na vnitrostátní i mezinárodní úrovni prokazujících, že český model správy soudnictví se stává pro svou ojedinělost v Evropě postupně raritou, vznikla i na půdě justice od roku 2008 série materiálů koncepční a zároveň komparativní povahy jakožto podkladů pro transformaci dosavadního uspořádání státní správy soudů vykonávané Ministerstvem spravedlnosti do modelu, v němž bude mít významný podíl sama soudní moc, a soudci tak převezmou díl odpovědnosti za fungování soudního systému. V postžidlochovickém období pracuje justiční šestka na věcném záměru nové právní úpravy. Základním kamenem se zdá být navrhovaný článek 82a Ústavy, který charakterizuje Nejvyšší radu soudnictví jakožto orgán, který chrání nezávislost soudců a soudců a podílí se na správě soudnictví.
Terminologická poznámka. Nejde o samosprávu, jde o státní moc, státní orgán. Nejde o nejvyšší orgán soudní moci, neboť nepůjde o soud, nýbrž o orgán spíše s exekutivními funkcemi, ovšem ve vztahu k soudnictví, a proto má své místo ve čtvrté hlavě ústavy.
Mělo by jít o orgán smíšený, v němž polovinu tvoří soudci. Postavení, působnost a další podrobnosti jsou ponechány na zákonné úpravě, kterou připravuje ministerstvo pro premiéra Nečase na základě jeho zadání při židlochovické schůzce. Parita mezi soudci a nesoudci zajistí potřebnou rovnováhu, vyvolá nutnost korektní diskuse obsahující věcné argumenty důležité pro většinové přijímání správních rozhodnutí. Naproti tomu většina v nesoudcovské části by obsahovala riziko absence této diskuse a mohla by vést k přijímání silových řešení.
Z důvodu potřebné autority Nejvyšší rady soudnictví se zdá být vhodné, aby jejími virilními členy byli předsedové obou nejvyšších soudů, neboť právě oni reprezentující stávající vrcholy soustavy obecných soudů. Charakteristika těchto soudních orgánů a tomu odpovídající postavení v soudní hierarchii zajistí přijímání a akceptaci důležitých rozhodnutí Nejvyšší rady soudnictví v soudním systému. To při celkovém plánovaném počtu 18 členů znamená, že zbývajících sedm soudců v Nejvyšší radě bude ustaveno volbou ve svobodných, rovných a přímých volbách s tajným hlasováním všemi soudci, aby měli demokratickou legitimitu k zastupování soudnictví jako celku. Pokud jde o 9 členů ustanovovaných mocí výkonnou a zákonodárnou, tři z nich podle našeho názoru by měla jmenovat vláda, tři volit Poslanecká sněmovna a tři Senát Parlamentu. Funkční období rady by mělo být šestileté s třetinovou obměnou jeho členů jednou za dva roky tak, jak je tomu ve volbách do Senátu.
Důležitou otázkou bude jistě stanovení kompetencí nové rady. Bylo vícekrát řečeno, že půjde o evoluční postup, tedy postupné přebírání a sdílení těchto kompetencí. Jedná se jistě na prvním místě o personální oblast. Justice plně respektuje, že kreování soudní moci, tedy kdo se stane soudcem, musí být nadále v rukou moci výkonné, konkrétně prezidenta republiky, je však připravena podílet se na stanovení transparentních pravidel výběru a účastnit se svými zástupci v procesu tohoto vlastního výběru. Odpovědnost za fungování celého soudního systému však vyžaduje, aby Nejvyšší rada měla zásadní vliv na otázku přidělování jednotlivých soudců ke konkrétním soudům, jejich dočasného přidělování či překládání k jiným, zejména vyšším soudům. V praxi to znamená stanovení personální kapacity jednotlivých článků soudní soustavy a jejího naplňování konkrétními soudci, a to i pro případy, že budou hrozit poruchy v důsledku nebývalého zvýšení agendy či úbytku aktivních soudců. V rámci celkově stanoveného počtu zajistí, že rozhodování o obsazení potřebných míst bude napříště oproštěno od subjektivních vlivů, od krajových zájmů apod.
Klíčovou kompetencí je jmenování soudních funkcionářů, tedy předsedů a místopředsedů soudů. Do budoucna totiž předsedové soudů nemají být orgány či jakousi prodlouženou rukou ministerstva, nýbrž právě rady soudnictví s potřebným odlišení správy soudů a státní správy soudů. Má-li mít rada zásadní odpovědnost za to, že soudní systém bude fungovat jako celek ve všech svých článcích, nemůže tak jistě prakticky sama řídit všechny soudy, ale na řízení se musí zásadním způsobem podílet předsedové a místopředsedové soudů jako její orgány. V té souvislosti musí ovšem dojít k redefinici obsahu funkce předsedy a místopředsedy soudu tak, aby klíčová byla pravomoc a odpovědnost za organizaci výkonu soudnictví, tedy že soud řádně soudí, nikoliv za tzv. hospodářskou správu soudu, kterou může a má vykonávat někdo jiný.
Paní Radka Pavlišová: Já poprosím, běží nám čas…
Pan Josef Baxa: Omlouvám se. Mezi další navrhované kompetence patří kárná pravomoc Nejvyšší rady vůči soudcům i soudním funkcionářům, řešení stížností, organizace odborných justičních zkoušek, dohled nad dodržováním pravidel etiky, vydávání zásadních stanovisek k legislativním záměrům vlády a Parlamentu, včetně reálné možnosti vystoupit v jakékoliv fázi jejich přípravy a projednávání v rámci legislativního procesu.
Legislativní rady by neměla mít rozhodovací kompetence rozpočtové. To je a musí zůstat suverénní věcí vlády a Parlamentu. Podstatné je však definování personální kapacity justice s ohledem na množství agendy, kterou zpracovává. Kritériem tu může být jedině ústavní požadavek, aby každému, kdo se obrátí na soud, bylo zajištěno právo na spravedlivý proces, tedy mj. projednání věci v přiměřené lhůtě. Justice respektuje omezené rozpočtové možnosti státu, odmítá však nést sama zodpovědnost za tuto situaci. Deklarování potřebné personální kapacity na straně jedné a přidělení konkrétních rozpočtových prostředků včetně jejich alokace na straně druhé vytvoří přehledný podíl odpovědnosti jednotlivých mocí.
Jednání jsou na samotném počátku. Bude třeba přinést mnoho argumentů z obou stran, které, doufám, přispějí k odstranění vzájemných předsudků, napětí a přetrvávající nedůvěry. Návrh bude jistě předmětem zájmu a diskusí i ve veřejném prostoru, a to nejen veřejnosti odborné. Důsledné zajištění nezávislého soudnictví není v zájmu soudců samotných, ale především těch, kteří se na soudy obracejí kvůli ochraně svých práv a svobod. Právě jim musíme umět vysvětlit, v čem je nový model správy soudnictví zásadně odlišný oproti stavu dosavadnímu. Tento seminář k tomu může být vhodnou příležitostí. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Paní Radka Pavlišová: Já děkuji a poprosím doktora Vyklického, čestného předsedu Soudcovské unie.
Pan Jan Vyklický: Vážené kolegyně, kolegové, přátelé, čas, který navíc potřeboval doktor Baxa, já nepochybně ušetřím. Poděkuji tady na tomto místě všem, kteří mluvili a budou ještě mluvit o ústavně právních aspektech tématu, které dnes projednáváme, a dovolte, abych se velmi stručně zmínil o historickém východisku nebo historických důvodech pro závěr, který v současné době sledujeme.
Jistě mnozí z vás ví, že česká soudní doktrína byla formulována zákony ve druhé polovině 19. století – zákonem o moci soudcovské z roku 1864 a zejména zákonem o organizaci moci soudní z roku 1897. Od té doby se v historii organizace řízení české justice nezměnilo prakticky vůbec nic. Doktor Baxa říkal, že prvý pokus o reformu zde nastal za doby, kdy byl ministrem spravedlnosti doktor Motejl. To je jenom do jisté míry pravda, protože prvá reforma tady skutečně proběhla v roce 1991 v době, kdy byl ministrem doktor Leon Richter a kdy byla restituována předválečná doktrína českého soudnictví, vylepšená o odstranění všech prvků kabinetní justice. Tomu se věnuje velmi malá pozornost, ale to byla opravdu grandiózní změna české soudní doktríny, změna, která z ní odstranila totiž to, co beze změny vytvořily nejen všechny autoritářské režimy, ale přejal i režim totalitní, čili od roku 1939 ta příslušná ustanovení zákona o organizaci soudní nebyla změněna ani za doby fašistické vlády, ani po roce 1948. Teprve v roce 1991 byla ustanovení týkající se neomezené moci předsedů soudů vypuštěna ze zákona bez náhrady.
Ale co z toho historického exkurzu vlastně vyplývá? Tato doktrína vznikla v době autoritářského režimu, třeba osvíceného absolutismu. To je celkem vzato jedno, ale byla zde jedna jediná politická vůle, která neměla přinášet žádné politické otřesy a změny v politickém čase. Obdobně tomu bylo i s totalitními časy, které se také tvářily tak, že tady budou na věky věkův. Čili nebylo třeba počítat s proměnami politického prostředí v důsledku demokratické společnosti. Jestliže po roce 1989 se zásadně změnilo politické hřiště, tak dá rozum, že i…
(Konec strany A kazety číslo 1.)
(Strana B kazety č. 1.)
…principy fungování jednoho pilíře státní moci musí projít zásadní změnou také. Čili my se divíme nebo někteří se diví tomu, že české soudnictví ve všech situacích selhalo. To je naprostá pravda. České soudnictví v minulosti selhalo ve všech případech, kdy se střetlo s mocí. V době, kdy se střetávalo s mocí jedinou, říkám, ať šlo o moc panovníka, nebo o moc totalitní. Je to do jisté míry pochopitelné, ale selhává nebo je zde riziko selhávání i v současné době, pokud budeme na soudnictví pohlížet jako na – někdo tomu říká resort vlády. Samozřejmě, že tak tomu v žádném případě být nesmí a je to jeden z důvodů, proč je třeba o změně systému řízení justice vážně uvažovat.
Já nebudu zasahovat do diskuse o tom, která forma změny, která forma řízení justice je ta správnější. I dneska existují formy dvě – existuje ta románská, které se ne zcela správně říká samosprávná, a existuje druhá forma – byrokratická, středoevropská. Obě – a zdůrazňuji – obě prošly testem ústavní konformity. Není možné říct, že jedna je ústavní a druhá ústavní není. Samozřejmě je třeba se věnovat otázce, za jakých podmínek ta která z možných koncepcí obstojí právě v tomto testu demokracie.
V současné době žijeme v takovém zvláštním prostředí – nebo já to současné prostředí vnímám jako poněkud nejasné pole, ve kterém nejsou zřetelné kontury jeho fungování. Na jedné straně se hovoří o soudcovské samosprávě nebo o vytvoření nějakého nového modelu řízení soudnictví s principy, které ve mně vzbuzují jisté pochybnosti, na druhé straně se, bych řekl, rozvíjí byrokratická doktrína soudnictví, ale odstraňují se z ní některé principy, které tvoří záruky jejího ústavního fungování.
Já myslím, že je nejvyšší čas, abychom k nějaké změně řízení justice přistoupili, protože – a jistě o tom bude řeč – současný stav uspokojivý rozhodně není.
Druhá věc, o které se chci zmínit, je podmíněnost. Transparency International tady vydefinovala několik témat, které vypadají jako výsledek. Já ovšem se nemohu zbavit dojmu, že se málo hovoří o podmínkách. Celou podstatou chyby justiční doktríny je odtržení principu práva a odpovědnosti. To je od samého počátku, to je vrozená vada systému, ke které došlo ještě v 19. století. Tato vada musí být překonána. Jestli budeme hovořit o novém systému řízení soudnictví a nebudeme současně hovořit o sjednocení moci a odpovědnosti, tak jenom přemalujeme firmu a budeme mít úplně to samé, jenom v jiných rukou. To přece nesmí být výsledek takového snažení. Sjednocení práva a odpovědnosti, to je přece základní tisíciletý princip evropské právní kultury.
Další podmíněnost je podmíněnost, která se dá vyjádřit tezí: instituce není nic, člověk je všechno. Nezlobte se, ale já sleduji bedlivě tyto otázky a aktivity, které se týkají hodnotového hodnocení lidí, kteří v tomto systému fungují. V celém systému justičního vzdělávání, justiční akademie není ani vteřina věnována hodnocení, ani školení nebo výchově nebo tématům, která se týkají hodnotových kritérií typu etika, deontologie, profesní etika, když o tom budeme hovořit. To je ale, dámy a pánové, podle mého názoru zásadní škoda, zásadní chyba, která může velmi negativně přispět k tomu, že se nám ten projekt nepovede, a říkám rovnou, nepovést se nesmí. Nemáme už čas na experimenty, my musíme pracovat. Proto také varuji před lehkovážností, o které zde byla také řeč, lehkovážností, se kterou zacházíme s principy, které evropští právníci, světoví právníci budovali celá staletí a my jsme schopni je za tři neděle smést ze stolu. Děkuji. (Potlesk.)
Paní Radka Pavlišová: Já děkuji a poprosím doktora Lichovníka, předsedu Soudcovské unie.
Pan Tomáš Lichovník: Vážené dámy, vážení pánové, mí předřečníci zde hovořili o dlouholeté snaze o změnu správy justice, o důvodech, které k tomu vedou, i jakým způsobem by ta změna měla být učiněna. Paní předsedkyně Brožová zde zmínila rozhodnutí Ústavního soudu, která je třeba respektovat a která by měla být naplněna. Rád bych se s vámi podělil o svůj pohled na potřebnost změny správy justice, proč se tedy domnívám, že by mělo dojít k zakotvení, k ustavení nějaké Nejvyšší rady soudnictví, Nejvyšší rady soudní moci.
Na prvním místě je to velká koncentrace moci, která je v současné době na Ministerstvu spravedlnosti. Je zde přítomen pan ministr, je zde i jeho justiční náměstek. Byl bych rád, aby nechápali má slova jako kritiku konkrétního obsazení ministerstva, ale je to opravdu míněno obecně na zákonné postavení ministra spravedlnosti a ministerstva celkově.
V současné době je prakticky celý profesní život soudce v rukou ministra spravedlnosti. Od toho, kdo bude navržen na soudce, kam bude přidělen k výkonu soudnictví, tedy soudcovské funkce, zda bude přeložen k jinému soudu, k vyššímu soudu, zda bude jmenován soudním funkcionářem, byť tam se situace poněkud změnila, je tam návrhová pravomoc předsedů soudů u některých předsedů soudů, ale přesto je zde obrovská koncentrace moci. A podle mne takováto koncentrace může vést i k narušení nezávislosti soudce – neříkám soudnictví, ale soudce; jednoho konkrétního soudce, protože může být vystaven nepříjemnému dilematu, když bude rozhodovat o sporu mezi Ministerstvem spravedlnosti, českým státem zastoupeným Ministerstvem spravedlnosti a občanem či někým jiným, zda tedy se zavděčit, či nezavděčit, když má zrovna podanou žádost, že by rád postoupil na vyšší soud. Myslím si, že takovýmto pokušením by neměl být soudce vystavován a mělo by být rozhodování zajištěno jinak. Domnívám se, že se nelze spoléhat na slušnost konkrétního ministra spravedlnosti, na to, že bude respektovat doporučení předsedů soudů, která mu dají, a na to, že bude respektovat výsledky výběrových řízení. Můžeme mít slušného ministra spravedlnosti, ale také nemusíme. A na to je potřeba vždycky pamatovat. Zákony nemohou počítat s tím, že se někdo bude chovat slušně. Zákony musí počítat s tím, že se někdo chovat slušně nebude, protože ten, kdo se chová slušně, většinou zákon ani až tolik nepotřebuje, je mu vlastní rozhodování spravedlivé a poctivé.
Dalším důvodem, pro který si myslím, že by mělo dojít ke změně, je potřeba koncepce, koncepčního řízení soudní moci. Na straně Ministerstva spravedlnosti je, řekl bych, takové roztříštění, a to roztříštění jednak časové, kdy dochází velmi často k obměně ministrů spravedlnosti; dříve to bylo průměrně 18 měsíců, pan ministr Pospíšil to trochu narušil, takže teď jsem si to nepřepočítával, bude to o něco více, ale každopádně doba, funkční období jednotlivých ministrů spravedlnosti je velmi krátká. K čemu to vede? Zpravidla k tomu, že než někdo stačí vůbec představit svou koncepci, pak už končí ve funkci, nemá šanci vůbec nic prosadit. Navíc je zde roztříštěnost i funkční, nejen časová. Podíváme-li se na úlohy, úkoly ministra spravedlnosti, Ministerstva spravedlnosti, pak to není jenom soudnictví, které má na starosti v nejužším slova smyslu – jsou zde samozřejmě státní zástupci, je zde vězeňství, je zde obrovské břímě legislativy, kdy se Ministerstvo spravedlnosti stará o legislativu, a může nastat a zpravidla také nastává určitý konflikt mezi tím, co vlastně by mělo mít prioritu? Má to být připravovaný nový občanský zákoník, který nepochybně, a to není výčitka, to je spíše konstatování, pohltí obrovskou kapacitu legislativní části Ministerstva spravedlnosti? Mají to být problémy ve vězeňství, kde, aspoň já to tak cítím, se trochu střetávají zájmy, kdy na jedné straně je potřeba co možná nejvíce uvolnit věznice, což chápu, a na druhé straně je zde rozhodovací praxe trestních soudců, kteří musí rozhodovat nezávisle na tom, co zrovna potřebuje vězeňství a jestli by se hodilo, aby byly věznice méně plné či více plné.
Stejně tak se domnívám, že může scházet na straně Ministerstva spravedlnosti i tolik potřebná znalost těch opravdu konkrétních činností soudů. Poté, co Ústavní soud zakázal stáže soudců na Ministerstvu spravedlnosti, těžko asi získá Ministerstvo spravedlnosti někoho přímo z praxe soudů, kdo by působil na ministerstvu a měl konkrétní justiční znalost, aktuální justiční znalost, co se děje v soudnictví a jaké kroky by bylo potřeba udělat. Jsem si vědom omezených prostředků, které má stát pro řešení potřeb soudnictví, nicméně – a zaznělo to tady i od pana předsedy Baxy – je potřeba definovat alespoň tyto potřeby, je potřeba definovat cíle a je potřeba definovat to, co je nutné udělat. To, že na to třeba v tomto okamžiku nemáme prostředky, to je jiná, ale musíme alespoň vědět, co má být učiněno.
Dalším důvodem, který vidím jako důležitý, je dlouhodobá nedůvěra mezi soudci a politiky. Tato nedůvěra je vzájemná. Domnívám se, že politici příliš nedůvěřují soudcům a stejně tak, asi neřeknu nic nového, soudci nedůvěřují politikům. Obě strany jsou zakopány v jakýchsi pozicích a sledují toho druhého, co udělá a co na ně asi tak chystá, přičemž ani na jedné straně nemusí být zlá vůle, spíše nedůvěra, to nepochopení vychází ze vzájemné neznalosti. Pokud bychom zde měli orgán, který by měl smíšené složení, to znamená, nezasedali by v něm pouze zástupci soudců nebo soudů, ale zasedali by v něm i zástupci moci výkonné, moci zákonodárné. Pak by to určitě mohlo pomoci právě k prolomení té vzájemné nedůvěry. Vždyť zástupci moci výkonné, zákonodárné potom soudcům uvidí bezprostředně pod prsty, budou slyšet jejich argumenty, budou se účastnit každého rozhodování, budou mít stejný hlas jako oni a stejně tak i soudci budou od těchto zástupců informováni, proč někdo rozhoduje tak, jak rozhoduje, proč někdo prosazuje to, co prosazuje, že v tom není zlá vůle, není v tom nějaký úmysl poškodit, ale jsou v tom třeba objektivní důvody, které pouze nejsme schopni si říct navzájem, anebo je nejsme ochotni slyšet navzájem.
Další věc, kterou si myslím, že soudnictví potřebuje, je orgán, který se bude těšit přirozené důvěře, přirozené autoritě. Při vší úctě, Ministerstvo spravedlnosti tuto přirozenou autoritu mezi soudci nemá. Pramení to z toho, je to vrchnostenský orgán a je to tak i zakotveno, domnívám se, v naší povaze, určitá ostražitost k tomu, co nám vrchnost říká, a byť to může být dobře míněno, už je člověk určitým způsobem naježený a ostražitý, jestli náhodou nechce někdo zasahovat to mého rozhodování, jestli náhodou mě nechce nějak poškodit.
Potřeba orgánu s přirozenou autoritou se mi jeví ve dvou rovinách. Jednak je to v rovině etické, o které tady mluvil pan doktor Vyklický a která je možná často opomíjena. Etické otázky, které by si soudce měl klást a které si často klade, ale nikdo mu na ně neodpoví, ty jsou velmi důležité a jinak budu jako soudce přijímat určitý výklad či názor, který se mi dostane ze strany Ministerstva spravedlnosti, a jinak budu přijímat názor, který se mi dostane od orgánu, kde zasedají z velké části soudci, moji kolegové a kteří mi tedy vzkazují, co oni vidí jako dobré, jako ještě přijatelné či co naopak už přijatelné není.
Stejně tak se domnívám, že je zde prostor i pro řešení otázky odbornosti. Je nás zde řada soudců a všichni víme, že ne všichni soudci jsou na tom odborně tak, jak by měli být a že je mezi námi spousta takových, kteří možná se soudci nikdy neměli stát, anebo minimálně soudci nemají nadále být. Přesto velmi obtížně řešíme tyto situace a chce to vždycky kus osobní odvahy na tom každém jednotlivém soudu, aby se něco povedlo s takovým kolegou udělat. Myslím si, že opět bude-li zde orgán, který by měl přirozenou autoritu a současně k tomu i potřebnou znalost věci, pak zase by to mohlo řešit i problémy odbornosti.
Často se zmiňují nebezpečí, která hrozí, pokud by vznikl nějaký nejvyšší orgán soudní moci. Bývá zmiňováno nebezpečí soudcokracie, což se domnívám, že asi smíšený orgán nemůže být podezírán z toho, že by vytvářel nebezpečí soudcokracie jednak už povahy samotné, kde tedy nezasedají výhradně soudci, ale zasedají tam i další členové, ale i z toho, že zřejmě ve většině případů by se jednalo o spolurozhodování, nikoliv o přímé rozhodování s konečnou platnosti, ale spolurozhodování. To je právě otázka vyjednávání o pravomocích, které by zde měly být.
Paní Radka Pavlišová: Upozorňuji: uběhl nám čas, prosím.
Pan Tomáš Lichovník: Děkuji. Dále se mluví o nebezpečí určitého zapouzdření. To se domnívám, že také tento představený model by se mu mohl vyvarovat, a to určitou rotací ve funkcích, kdy každý může být pouze šest let a orgán se průběžně obměňuje po dvou letech.
Pak je zde nedostatek odpovědnosti, opět zmíněný panem doktorem Vyklickým. Jsem si vědom toho, že je odpovědnost u kolektivního orgánu vždycky trochu problémem. Nicméně jaké zde hrozí nebezpečí proti Ministerstvu spravedlnosti nebo ministru spravedlnosti? Jistě, dá se namítnout, že u ministra spravedlnosti existuje politická odpovědnost za stav justice, ale vzpomeňme si, kdy ministr spravedlnosti rezignoval při nějakých problémech v justici. Když se například objevil náš kolega Nagy, který bral úplatky, byl to opravdu obrovský zásah do důvěryhodnosti justice – teď tím jsem nemyslel, že bych vyzýval ministra spravedlnosti k demisi – ale byl to některý z předchozích ministrů spravedlnosti, nevím samozřejmě který, který navrhl takovéhoto soudce ke jmenování. Stejně tak již přes dva roky mají všechna občanskoprávní jednání být nahrávána. Neděje se tak. Porušujeme zákon, porušujeme občanský soudní řád ve velkém, nenahrává se nic, peníze nejsou. Chápu to, že peníze nejsou. Jsem si vědom toho, jaká je hospodářská situace, ale opět, kde je ta politická odpovědnost?
Domnívám se, že nebezpečí, která hrozí, těžko by mohla být větší než ta, která jsou dnes. Takže jak už to tady dneska zaznělo, domnívám se, že opravdu otázka nezní dnes „zda“ zřídit nějakou Nejvyšší radu soudnictví, ale „jak“, to znamená, jaké pravomoci, jaké složení. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Paní Radka Pavlišová: Děkuji a poprosím doktora Sváčka, předsedu Městského soudu v Praze.
Pan Jan Sváček: Dámy a pánové, výhodou pozdějších řečníků je, že pokud nechtějí opakovat nebo kritizovat, ani jedno z toho nehodlám, mohou pouze doplňovat. Využiji této šance a ušetřím vám čas. Jedinou věc, kterou zopakuji, je poděkování organizátorům. Transparency International dlouhodobě spolupracuje s justicí a má upřímný zájem, aby fungovala, a rovněž tak děkuji vedení Senátu PČR nejen za pronájem, ale i za úvodní slovo a organizátorství této akce.
Každý z řečníků zmínil pojem nezávislost. Dámy a pánové, já jenom pro jistotu, protože zde sedí většina soudců a několik senátorů, nebojme se rozlišit nezávislost soudcovskou na nezávislost soudcovského rozhodování a nezávislost soudní moci. Mě by velmi mrzelo, kdybychom se domnívali, že zde u nás v ČR je nějakým způsobem ohrožována nezávislost soudcovského rozhodování. Není! Jsem přesvědčen o tom, že každý soudce v této zemi může rozhodovat nezávisle, pouze podle zákona a svého svědomí. A pokud tak nečiní, není to chyba systému, je to chyba toho soudce, který se nechal tlakem médií, politických prohlášení nebo zájmem svého kamaráda odchýlit od toho nezávislého a spravedlivého rozhodnutí.
Takže předpokládám, že většina předřečníků zde mluvila o druhé formě nezávislosti, institucionální nezávislosti soudní moci. Ze soudcovského stavu většinou pronikají na veřejnost informace, že za všechny justiční neduhy, o kterých se zde hovořilo, mohou ti ostatní. Není tomu tak. Myslím, že nám soudcům chybí větší sebereflexe, chybí schopnost analyzovat vlastní chyby. Soudci by se neměli uzavírat do vlastního světa, ve kterém oni sami jako jediní to myslí dobře, ale bohužel nenalézají pro své plány dostatečné pochopení veřejnosti, advokátů, státních zástupců, médií, politiků. Chybí nám i schopnost, to je snad jediná výjimka, kde ještě zopakuji svého předřečníka, vytěsnit z vlastních řad soudce neschopné. Nikoliv zkorumpované, ale prostě ty, kteří z různých mentálních povahových a osobnostních důvodů na funkci soudce nestačí. Kárná řízení by měla být až posledním prostředkem k selekci soudcovského stavu.
Já se domnívám, že soustavné volání po úpravě platů soudců, po samosprávě – a já to říkám záměrně, skutečně už jsem přestal mít rád tento výraz, který ani neodpovídá našim snahám. To jsou věci, které vzbuzují negativní reakce nejen veřejnosti, ale i politické sféry, která celkem, připusťme si, legitimně v souladu s principy parlamentní demokracie za veřejnost hovoří. K tomu se občas přidávají naše vlastní excesy, které jsou samozřejmě s velkou oblibou a bohatě medializovány. Já to chápu, je to vděčné téma. Ale pak je nabíledni, že se ocitáme nejenom v nepochopení veřejnosti, ale přímo v jakési izolaci, která nemá nic společného s proklamovanou soudcovskou nezávislostí. A zde bych chtěl zdůraznit, že pozice každé ze tří mocí ve státě je určována především dialogem mezi těmito mocemi navzájem. A k tomu samozřejmě slouží i dnešní setkání, kdy Senát PČR projevil zájem o problematiku soudnictví. Za této situace na mě působí velmi příznivě iniciativa předsedy vlády, který sám ze své vůle oslovil soudce a státní zástupce s vlastním návrhem, dovolte mi ten výraz, na emancipaci soudní moci s možnou evoluční změnou v oblasti personálních a organizačních záležitostí. Velmi si tohoto kroku vážím, je to krok vstřícný a, zde se opakuji, vyjadřuji určitou obavu, aby to nám soudcům nebylo málo. Měli bychom si uvědomit, že v současné době, v současném stavu společnosti a ekonomické situaci nám v rámci dialogu státních mocí nikdo víc nenabídne. Budeme se muset smířit s myšlenkou, že nejen my soudci samotní, ale i ostatní – moc výkonná a zákonodárná – mají společný cíl. Jsem přesvědčen, že tomu tak je. Tím je kvalitní, rychlé, vymahatelné a předvídatelné soudnictví.
A protože už nemám příliš co doplňovat, mi dovolte jeden apel na závěr pro zde přítomných několik senátorů, protože nevím, zda ještě budu moci někdy na toto téma před nimi hovořit. Je velmi pravděpodobné, že se k vám v nejbližší době dostanou v rámci legislativního procesu ony zmíněné zákonné změny, nové normy, pravděpodobně ve formě novely zákona o soudech a soudcích, na stůl. Při respektování principů parlamentní demokracie prosím, zda je možné v tomto případě alespoň na chvíli zapomenout na koaliční smlouvy a jiná politická prohlášení a politické dohody a velmi pečlivě, tak jako nakonec to děláte vždy, zvažovat, jak pomůže již opakovaně zmiňovaná zákonodárná iniciativa v této oblasti. A vězte, že se nejedná o předpisy, které by měly usnadnit profesní nebo osobní život soudcům. Jedná se o předpisy, které by měly zpřístupnit lépe spravedlnost lidem v této zemi. Děkuji. (Potlesk.)
Paní Radka Pavlišová: Já děkuji a na závěr poprosím ministra spravedlnosti doktora Jiřího Pospíšila.
Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, dovolte mi, abych se na závěr vyjádřil za moc výkonnou, to znamená, budu zde plnit roli zlého muže, aby ta debata nebyla tak unisonní a jednotná a tak poklidná. Teď musím říci, že si velmi vážím toho, že byť s mnohými věcmi, které zde byly řečeny, ne zcela souhlasím, tak si velmi vážím toho, že debata je věcná, podložená jaksi stanovisky a argumenty, není útočná, není osobní a opravdu nám to minimálně umožňuje to, že toto dnešní setkání může být součástí, řekl bych, pojízdného cirkusu, jak řekl pan doktor Baxa, ale seriózně a vážně míněné debaty mezi zástupci moci výkonné a moci soudní.
Já zde chci velmi stručně představit to, co zde již moji předřečníci říkali, to znamená, že jsme se pokusili a pokoušíme se, teď mluvím za moc výkonnou, za aktuální exekutivu, připravit jakýsi návrh zákona, který by alespoň částečně řešil otázky, které zde dnes byly vzneseny a na které se zde snažíme najít odpovědi, a to je zákona o Nejvyšší radě soudnictví.
Ale dovolte mi nejprve jakési politické východisko nebo východisko z pozice politika či řekněme zástupce moci výkonné. Chci nejprve obecně zde říci, a to je korektní a je třeba to zde zdůraznit, že není jednotný názor na naší politické scéně nebo řekněme mezi zákonodárci, zda a v jaké podobě jakousi úpravu kolektivního tělesa, na které by přešlo částečně to, co dnes vykonává Ministerstvo spravedlnosti, tak není jednotný názor. Je třeba si opravdu korektně říci, že jsou zde zcela legitimně zastoupeny politické názory, že současný model správy by neměl být měněn, že takovéto těleso, že takováto Nejvyšší rada soudnictví jako taková není podmínkou nezávislého soudnictví. Já zde tento názor nehájím, pouze zde korektně říkám, že není úplně pravdou, že máme vydiskutováno v rámci dialogu mezi mocí výkonnou, řeknu i zákonodárnou a mocí soudní, že zákon ano a pouze debata je, v jaké podobě a kdy. To je třeba zde do úvodu jako jisté východisko říci. I v rámci vládní koalice není na tento problém jednotné stanovisko, a pokud já vím, i mezi poslanci, kteří dnes vytvářejí řekněme aktuální vládní většinu, bude na návrh, který zpracováváme, nejednotný názor.
Předpokládám, že na této půdě v této debatě nebude docházet k tomu, co je typické, správné a legitimní, že i o takovémto návrhu zákona se povede politický boj na půdě Parlamentu, že logicky opozice bude vždycky ta, která bude říkat, my jsme chtěli razantnější, výraznější, hlubší, lepší úpravu, tedy těleso, které má rozsáhlejší pravomoci, a politické strany, které aktuálně vytvářejí moc výkonnou, budou v této věci opatrnější. Doufám, že tento politický dialog nezhatí záměr v tomto volebním období prosadit zákon, který by zahájil řekněme cestu, jak bylo již řečeno, emancipace justice a který by od dialogu přešel k jakési první fázi zákonné, resp. ústavní právní úpravy.
Na druhou stranu, dovolte mi ještě před samotnou prezentací onoho návrhu říci, že já nejsem přesvědčen, že zřízení tohoto tělesa a priori automaticky povede ke zlepšení stavu české justice. To tady říkám jako názor, který vím a cítím, že nebude populární na tomto fóru, ale říkám ho s plným důrazem a znalostí řekněme zahraničních právních úprav a zkušeností jiných zemí. Nemusím chodit daleko. Podíváme-li se na nám nejbližší země, například na Slovensko, kde před několika lety takovéto těleso bylo zřízeno, tak nevím, jestli platí teze, že slovenská justice pro slovenského občana dnes poskytuje kvalitnější, rychlejší spravedlnost; spravedlnost, která je lépe vymáhána. Myslím si, že to tak úplně neplatí. Stejně tak, podíváme-li se do Maďarska nebo do jiných postkomunistických zemí, které šly tímto směrem. Naopak si myslím, a to je i pozice premiéra, jehož stanovisko zde obhajuji, že Slovensko, Maďarsko a jiné postkomunistické země, které bez hlubšího dialogu a rozmýšlení sáhli po řekněme z našeho pohledu razantnější právní úpravě, by nám měly být příkladem k tomu, že bychom měli jít pozvolnější a evolučnější cestou. Takové je alespoň naše stanovisko. Proto také návrh, který jsme předložili zástupcům justiční moci v Židlochovicích, je pro nás jaksi první fází. Je startovacím pilířem, o kterém v případě jeho přijetí jsme připraveni v budoucnu, budeme-li v politice, dále jednat a v návaznosti na praktické zkušenosti případně uvažovat o dalších změnách.
Dovolte mi ještě jednu poznámku. Vedle toho, že nejsem přesvědčen, že zavedení Nejvyšší rady soudnictví automaticky vyřeší problémy justice jako takové, že to není automatický recept na problémy, které zde byly zmiňovány, tak s tím souvisí ještě drobná poznámka, kterou jsem si učinil při pozorném poslouchání příspěvků svých předřečníků. Spojují se podle mého názoru s touto právní úpravou nebo možnou právní úpravou přehnaná očekávání. Je třeba toto podle mého názoru tady korektně říci. Budu jen stručně reagovat na to, co tady řekl třeba pan doktor Baxa. On tady kritizoval problémy legislativního procesu. Kritizoval jeho rychlost, kritizoval nedomyšlenost některých myšlenek, kritizoval problémy, které ovšem jsou imanentní legislativnímu procesu tak, jak je realizován v demokracii a víceméně ve větší či menší míře je řeší všechny evropské země. To není problém pouze ČR. Zkrátka a dobře, zavedením Nejvyšší rady soudnictví se podle mého názoru problémy legislativy nevyřeší. Bude-li zde Nejvyšší rada soudnictví, ať bude mít třeba i rozsáhlejší pravomoci, tak dál zde bude ministr spravedlnosti, který bude jako politik odpovědný za legislativní proces, protože předpokládám, že Ministerstvu spravedlnosti zůstane jaksi oprávněn jako orgánu moci výkonné podílet se na legislativním procesu a dál politik – pomlčka – ministr spravedlnosti bude v rámci svého volebního období navrhovat změny a jimi se profilovat, protože skrze navržené a prezentované změny on realizuje svoji politickou odpovědnost, kterou mu na konci volebního období jeho voliči zrealizují: buď opětovnou volbou, nebo nevolbou.
Tedy prosím nežijme v iluzích, že Nejvyšší rada soudnictví například vyřeší to, že legislativa v ČR někdy jde překotným způsobem, někdy by potřebovala hlubší promyšlení. Je to dáno tím, že zkrátka vlády na území ČR v tomto ústavním modelu, v jakém fungujeme, jsou méně stabilní, obtížně se vytvářejí vládní většiny, málokterá vláda vyčerpá celé čtyřleté volební období, a tedy každý politik, a už je jedno, jestli to je ministr spravedlnosti nebo zdravotnictví se snaží v relativně krátkém čase a v nestabilním prostředí využít čas, který má, k tomu, že se snaží alespoň některými věcmi profilovat.
Kde já vidím naopak přínos tohoto tělesa, abych nemluvil jen negativně, je jakási větší kontinuita a stabilita právě proti řekněme častěji se měnícím ministrům spravedlnosti v oblastech například personální politiky justice. To se domnívám, že je věc, kde je třeba větší kontinuity, větší stability, koncepčnějšího vidění, a to samozřejmě takovéto smíšené těleso, které není vázáno na politické, volební, anebo ministerské cykly, může zajistit. Tam se ale domnívám, že takovéto těleso může sehrát výraznou pozitivní roli při kultivaci personální politiky justice. Takhle bych si to dovolil v tomto směru označit a nazvat. Myslím si, že to je to klíčové a také, podíváte-li se na návrh, který Ministerstvo spravedlnosti již zpracovalo do paragrafového znění, pak právě v této oblasti my považujeme jaksi pozici tohoto tělesa jako stěžejní.
K tomu, co zde bylo řečeno z pohledu autority ve vztahu Ministerstva a soudců, jak o tom mluvil pan předseda a prezident Lichovník, já bych byl velmi rád, kdyby měl v tomto směru pravdu, že automaticky to těleso bude mít přirozenou autoritu. Já si to nemyslím. Já si myslím, že každý si svou autoritu musí zasloužit, že autoritu může mít i v uvozovkách zločinec – pomlčka – politik – pomlčka – ministr spravedlnosti, pokud se nedopustí nekorektních jednání, pokud jeho jednání jsou vždy mravně odůvodnitelná a může mít autoritu i třeba mezi soudci. Takže to si nemyslím, že automaticky takovéto těleso bude mít větší odpovědnost. Ale bude-li postupovat, tak jak já doufám, to znamená, bude přispívat ke kultivaci v rámci působnosti, kterou bude mít, jednotlivými svými kroky, pak samozřejmě je velká šance, že tu autoritu bude mít větší, než má řekněme politik stojící v čele Ministerstva spravedlnosti.
A teď již dovolte jen velmi stručně k onomu návrhu, abych nehovořil dlouze. Návrh, jak bylo již řečeno, byl předjednán v Židlochovicích v létě tohoto roku. Jedná se o návrh, který víceméně prezentoval pan premiér za přítomnosti zástupců Ministerstva spravedlnosti. Korektně říkám, že v této chvíli v politické atmosféře, v jaké se nacházíme, v možnostech, jaké má tato koaliční vláda, je ten materiál v zásadě maximum možného. To prosím není nějaká vydírací nebo negativistická pozice. To je realistický politický odhad toho, co tato vláda v tuto chvíli při vědomí toho, jak jsem již řekl, že ne všichni koaliční poslanci jsou příznivci zřízení takovéhoto tělesa, tak toto je maximum toho, co v tuto chvíli můžeme zřídit. Jsme zastánci tzv. evoluční cesty právě ve vztahu k odkazu ke Slovensku a Maďarsku, o kterém jsem zde hovořil. Domníváme se, že po seriózní diskusi se má zřídit těleso, které bude od počátku mít spíše menší okruh pravomocí, užší působnost, a teprve když se ukáže, že opravdu toto těleso splňuje znaky, o kterých hovořili mí předřečníci, že přispívá ke kultivaci justičního prostředí, že má přirozenou autoritu, že pomáhá řekněme v reformním úsilí, že je tím prvkem kontinuity oproti možné diskontinuitní politice resortu, v jehož čele stojí politik, pak se domnívám, že není problém v tom, aby se do budoucna další působnost takovému tělesu svěřila. To je to základní výchozí stanovisko.
My zástupci moci výkonné žijeme v domnění, že jsme v Židlochovicích v zásadě uzavřeli jakousi dohodu na základním rámci a konceptu. Jak jsem zaznamenal v individuálních hovorech s představiteli moci soudní, ne všichni to tak vnímají, tedy čeká nás ještě další debata a další cesta. Nelze tedy říci v tuto chvíli, že je vyhráno a že zákon v té základní podobě vznikne, protože, jak říkám, bude-li odmítnuta podoba, kterou prezentoval pan premiér v základní rovině, pak se velmi obávám, že nebude politická vůle ústavní většiny zákonodárců v tomto volebním období prosadit něco výrazně jiného. To je jaksi dobré zde zdůraznit.
K té podobě. Ono to bylo již prezentováno některými předřečníky. Pro současnou administrativu je obtížně přijatelné, aby v takovémto tělese měli zástupci moci soudní většinu. Debata se v tuto chvíli vede o možné paritě, případně o tom, že by v tělese převládali zástupci ostatních mocí, protože pokud se později na ten návrh podíváte, uvidíte, že není zde nominace dána pouze moci soudní a moci výkonné, je zde i nominace ze strany moci zákonodárné. Ideová debata tedy je, zda zbylé dvě moci: moc zákonodárná a moc výkonná mají mít stejnou sílu jako moc soudní, ale o tom ještě povedeme samozřejmě debatu, anebo zda poměr má být vyjádřen rozdělením v zásadě mezi tyto tři moci. Pak by tedy moc soudní neměla paritu v takovémto tělese.
U modelu smíšeného samozřejmě bude třeba podrobně vymezit věci nominace jednotlivých zástupců. Je třeba stanovit taková pravidla, aby opravdu v takovémto tělese zasedali lidé s odbornou a mravní autoritou, a to jak při výběru ze strany moci soudní, tak při výběru ze strany moci zákonodárné a výkonné. Toto se snažíme podrobně popsat a budou tato řekněme konkrétní ustanovení předmětem jednání právě mezi panem premiérem a zástupci moci výkonné a mezi mocí soudní.
K samotným pravomocím. Jak jsem řekl, pro nás je obtížně přijatelné, aby takovéto těleso mělo možnost autoritativně rozhodovat v oblasti státního rozpočtu. My jsme zkrátka přesvědčeni, že v demokratickém právním státě má o veřejných prostředcích, tedy o penězích, jež jsou vybrány od daňových poplatníků, žádné jiné peníze nemáme, mají rozhodovat ti, které si daňoví poplatníci pro určité volební období zvolí. To si myslím, že je náš základní ideový koncept, naše východisko, a proto zde nevnímám ani do budoucna možnost změny.
Jiná věc je, že takovéto těleso by se mělo vyjadřovat k rozpočtu resortu Ministerstva spravedlnosti a vést debatu o tom, nakolik rozpočet, který je přidělen, je adekvátní potřebám resortu spravedlnosti, resp. moci soudní, a nakolik je adekvátní tomu, jaké v uvozovkách povinnosti moc zákonodárná moci soudní svými zákony stanovuje a co od nich očekává. Já vnímám jako klíčovou debatu v tuto chvíli spolupůsobnosti v oblasti právě oné personální politiky od řekněme výběru jednotlivých soudců, přes jejich kariérní postup, až po výběr soudních funkcionářů. Zde já objektivně považuji…
(Konec strany B kazety číslo 1.)
(Strana A kazety č. 2.)
…časově omezených mandátů pro předsedy soudů, byť když jsme tuto úpravu prosazovali v minulém volebním období, tak logicky narazila u soudních funkcionářů. Jsem však přesvědčen, že praxe ukazuje, že to byla dobrá myšlenka a že přirozená obměna soudních funkcionářů po relativně dlouhém časovém období je ku prospěchu české justice, zvláště k jejímu dnešnímu populačnímu složení, kdy dneska velmi výraznou roli začínají hrát roli středního věku mezi 30 a 40 lety, a tito lidé by se měli dříve než za 20 let dostat i do vedoucích funkcí v rámci české justice. Myslím si, že to je ku prospěchu a ke kvalitě samotného řízení. A myslím si, že je správné, aby působnost vybírat soudní funkcionáře, nebyla pouze v rukách ministra, ale aby zde právě výraznou roli hrálo i takovéto těleso, které bude schopno korigovat ministra, pokud by měly být činěny nominace ne na základě odborných kvalit, ne na základě výběrových řízení, ale na základě individuální politické vůle toho kterého ministra. Zde já vnímám jednoznačnou přidanou hodnotu takovéhoto tělesa, a proto doufám, že se nám podaří na těchto věcech najít shodu.
Samozřejmě budeme se bavit i o dalších působnostech. Nechci vás s tím nyní obtěžovat, a ani není asi korektní před dalším kolem jednání takto veřejně zde deklarovat nějaká výraznější stanoviska ke konkrétnostem, protože vše je otevřeno a počítám, že v seriózním dialogu budeme pokračovat.
Dámy a pánové, tolik tedy mé vystoupení, které, omlouvám se, bylo zčásti dáno reakcí na mé předřečníky, tedy nebylo tak ucelené, kompaktní a homogenní, jako měli moji předřečníci, ale považoval jsem za povinnost trošku ve svém vystoupení na jejich projevy reagovat tak, aby to nebyl monolog hluchých, ale aby to opravdu byla vzájemná interakce a vzájemný dialog.
Závěrem mně dovolte ještě říci několik jenom velmi stručných poznámek k tomu, co zde říkala paní předsedající, jakési to druhé téma, které úplně zapadlo, a to je otázka výběru soudců a otázka řekněme transparentnosti pravidel. Jsem přesvědčen, že zde máme co zlepšovat. Je to jeden z klíčových úkolů Ministerstva spravedlnosti prosadit jednoznačně transparentní pravidla pro výběr soudců. Je to jedno z témat, které je také kritizováno mnohými i státními organizacemi. Avizuji, že dnes soudce nevybírá pouze ministr spravedlnosti, jak zde zaznělo, ale ministr spravedlnosti dostává jaksi návrhy od předsedů krajských soudů a je to víceméně dohoda, dialog mezi předsedou příslušného krajského soudu a ministrem spravedlnosti, jaké konkrétní jméno bude navrženo. Nedovedu si vůbec představit, jak by ministr spravedlnosti jaksi úplně obešel předsedy krajských soudů a nerespektoval jejich vůli. Tedy neplatí úplně pravidlo, že dnes ministr má veškerou působnosti. Fakticky dneska ministr v této personální věci dělá v kooperaci s předsedy krajských soudů, kteří mají nejširší působnost v této oblasti. Ale respektuji, že tato pravidla musí být zpřesněna a musí být jednoznačnější, a proto bychom rádi prosadili takové změny, které by měly vést k tomu, že do budoucna tím, jak česká justice je naplněna a počet soudců nebude v zásadě narůstat pravděpodobně, nedojde-li k nějakým výrazným výkyvům v oblasti nápadu jednotlivých kauz, tak je třeba tomu přizpůsobit i pravidla výběru. Jsme přesvědčeni, že je třeba začít uvažovat o roli tzv. justičního kandidáta, který by byl vybrán na základě transparentního výběrového řízení. Do takovéhoto výběrového řízení by se mohli přihlásit všichni, kteří splní zákonné podmínky. Takto vybraný kandidát by měl potom jednoroční praxi, ve které v případě, že se osvědčí, což by fakticky asi mělo být vždy, pokud se neprokáží nějaká výrazná pochybení, ale nyní jednáme právě o nuancích této úpravy, tak by byl potom navržen prezidentovi republiky ke jmenování. Je to opět téma, kde se snažíme najít takovou úpravu, která bude nezpochybnitelná, úpravu, ve které nebudou zapojeny podivné psychologické posudky, o jejichž vyznění v zásadě nikdo neví, na základě čeho jak byly vytvořeny. Snažíme se najít takové řešení, které nepovede k tomu, že si tu moc bude uzurpovat ministr spravedlnosti. A opravdu i pro jednotlivé účastníky výběrového řízení bude jasné, na základě jakých pravidel byli, či nebyli vybráni, na základě čeho tedy uspěli, či neuspěli.
Dámy a pánové, nechci dále hovořit, abych tak nepřekročil čas, ostatně ho asi už jsem postupně vyčerpal, že?
Paní Radka Pavlišová: My jsme vám nechali delší prostor, protože to vnímáme jako otevření debaty a představení legislativního návrhu.
Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil: Chtěl jsem být ukázněný a pečlivě jsem čekal na gong, kdy mě upozorníte, že jsem svůj čas vyčerpal. Pokud jsem ho překročil, tak se omlouvám a jsem případně připraven reagovat na debatu. Omlouvám se, nemohu zde býti v odpoledních hodinách, protože dnes Poslanecká sněmovna projednává ve druhém čtení občanský zákoník a samozřejmě se toho musím účastnit. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Paní Radka Pavlišová: Tak já děkuji a příspěvek pana ministra právě vnímáme jako otevření debaty nad připravovanými zákonnými úpravami, takže poprosím nejprve, jestli někdo z panelistů bude chtít na to, co tady zaznělo, reagovat. Poprosím doktorku Brožovou.
Paní Iva Brožová: Já jsem se snažila dělat si poznámky tak, abych nezkreslovala nikoho ze svých kolegů nebo pana ministra, ale v zásadě bych chtěla reagovat především na problém střídání se ministrů spravedlnosti jako negativní jev v poměru ke stavu justice. Byla bych ráda, kdybychom si současně uvědomili, že střídání na straně moci výkonné je prostě součástí pravidel. V právním státě zkrátka je tomu tak, že ministři odcházejí a soudci zůstávají. Proto mají soudci ústavně zakotvené definitivy jako jednu ze záruk jejich apolitizace a nezávislosti na moci výkonné. V návaznosti na problém střídání na straně moci výkonné jako pravidla pro demokratický právní stát ale bych chtěla uvést, že přesně tato okolnost činí velmi problematickou otázku evoluce, pokud jde o nastavený projekt Nejvyšší rady soudnictví, neboť dochází-li k tak častému střídání, jaké jsou záruky této evoluce? Notabene mám za to, že o evoluci lze pojmově hovořit jen tam, kde se skutečně dostojí požadavku, že Nejvyšší rada bude reálně reprezentativním orgánem moci soudní. Reálnost tohoto orgánu ve smyslu, že je reprezentantem moci soudní, pak mně skutečně představuje většina a nikoliv parita! Nehledě na to, že parita je opravdu parita, která může být jenom zdánlivá. Stačí při tom nastavení reprezentantů jmenovaných, dosazených mocí výkonnou a mocí zákonodárnou a paritou dosazenou volebním, tedy politickým procesem na straně justice, zcela stačí si představit, že tato parita bude odmocněna pravidlem, které nastaví předsedu této rady ve prospěch nesoudcovského prvku. Lze si také představit, že parita bude založena nejenom volbou předsedy z nesoudcovských členů této rady, ale ještě i s možností rozhodujícího hlasu, protože paritou nastavený orgán bude skutečně řešit možnost patových situací.
Další poznámku jsem si udělala v souvislosti s představou, že to budou především personální věci, které budou nyní jaksi kontinuálně díky existenci Nejvyšší rady řešeny. Budou sice kontinuálně řešeny, nicméně budou-li mít soudci maximálně paritu a bude-li tento orgán mít pouze poradní kompetence, pak nevidím, v čem se situace zlepší, když i nadále vlastní rozhodování v personálních věcech tak jako dosud bude finálně v rukou moci výkonné, tj. ministra spravedlnosti.
Konečně jsem si udělala poznámku – pokusím se citovat: Nikdo nám nenabídne víc než premiér. Pan premiér nabízí skutečně paritu, anebo většinu nesoudcovského prvku. Nemohu uvěřit tomu, že nám nikdo nenabídne víc, když už nám nabídl víc a bylo nám nabídnuto víc, a k tomu kompetentním orgánem a nejvyšším možným a myslitelným kompetentním orgánem, tj. Ústavním soudem, a to v podobě formulování principů v judikatuře nastavené již z roku 2002, v judikatuře, která staví na principu reprezentativního orgánu moci soudní, což pro mě je synonymem pro většinu soudcovskou. Dále pravidlem, kterým se vylučuje ingerence moci výkonné nebo parlamentní, a to s ohledem na nepodmíněnou povahu principu nezávislosti moci soudní. Prostě máme nabídnuto víc! A máme nabídnuto víc Ústavním soudem. Já vám děkuji.
Paní Radka Pavlišová: A mě u toho napadla ještě další otázka. Můžou se vyjádřit buď panelisté, nebo případně někdo z publika, kde asi budou největší spory, a to se týká složení Nejvyšší justiční rady a případně kompetencí, to znamená, zda postupovat evolučním, pomalejším způsobem, anebo zda radikálněji nastavit kompetence takovým způsobem, které by se už přibližovaly řekněme samosprávě. Tak jestli se k tomu někdo chce vyjádřit. Můžete si zapnout vždycky mikrofon a normálně promluvit.
Pan doktor Stareček: Doktor Stareček, Vrchní soud. Já bych chtěl říct jednu takovou zásadnější věc po těch krásných promyšlených, připravených projevech, tak nějak nesouvisle, neučesaně, že kdysi to bylo frekventované slovo reforma justice, teď tu máme důvěryhodný výkon spravedlnosti, ale smysl je asi týž. Když chce někdo něco změnit, tak musí poznat nejprve, co je špatné – příčiny. Já nevím o tom, že by Ministerstvo hlouběji zkoumalo příčiny, ba dokonce jediný, pokud já vím, nemusím vědět všechno, pokus zkoumání britsko-německých právníků, tak že by výsledky této komise, její zprávy, použil. Mimo jiné tam bylo řečeno, že – a konkrétně to říkal doktor Špringer, že největší slabostí justice je to, jak je řízena. Pak to opravil tak, že není řízena vůbec. Já bych nebyl tak příkrý, protože každý hlubší, složitější společenský jev má více příčin. V tom bych souhlasil s panem ministrem. Samo zřízení Nejvyšší soudcovské rady nevyřeší všechno. Toho si musíme být vědomi. Ale jestliže něco nefunguje, tak to změním. Jestliže nefungovalo dobře řízení justice, tak to změním a jiná možnost změny než pomocí Nejvyšší soudcovské rady mně vůbec nenapadá.
Pokud jde o ty projekty, já také tvrdím ještě jednu věc, že kdo nebyl nikdy uvnitř justice, tak nemá ani šanci dokonale a z hloubky pochopit její problémy. Pak se to může projevit v úvahách o reformě, která spočívala v tom, že se zrušily krajské obchodní soudy a ve stejných budovách zůstaly stejní soudci, kteří za pomoci stejných zákonů soudili stejné věci. Hezky to definoval John Bok: tohle není reforma. Podobného typu je ovšem úvaha v současné podobě, zda čtyř nebo třívrstvou justici, protože není důležité, jak se bude jmenovat soud, který bude soudit ty které případy, bude důležité, jak je na to odborně připraven. A zatím jsem neslyšel o tom, jak by se to řešilo na řadových okresních soudech u specializovaných věcí, které jsou velmi složité a náročné.
Pokud jde o to další, je pravda ovšem, že jsme tady slyšel převážně tedy něco jenom o radě, tedy o organizaci justice. Dalším prvkem, na který bylo ovšem také upozorněno, a to je tedy výběr soudců, tak je hezké sice, že ministerstvo o tom uvažuje, a já, jak jsem řekl, s panem ministrem souhlasím i potud, že nemám vždy jistotu, že každý soudce je soudcem na svém místě nebo že by vůbec soudcem být měl, jak nám některé až katastrofální případy nakonec prokázaly, ale je třeba otázkou, proč ministerstvo nevyužilo zkušenosti z poznávání v Rakousku, kde nám vykládali poměrně pečlivě, složitě o výchově soudcovských, když to řeknu neutrálně, kandidátů, která je delší, společná se všemi, kdo mají přicházet do styku s justicí, tedy notáři, advokáty apod., projdou všemi stupni řízení, všude jsou hodnoceni, takže je lepší předpoklad pro zjištění jejich připravenosti, možnosti stát se soudcem. Úplně to nebude nikdy, vždy je to jenom o pravděpodobnosti, protože teprve, až soudce je jmenován a začne soudit, tak se projeví. Je otázkou, zda hned zpočátku definitiva je ideální řešení. Je také otázkou, jak jinak to řešit. To jsou náměty do diskuse.
Třetím prvkem je potom legislativa, protože by neměla být vedena jenom snahou někdy zamést spor pod stůl, protože my jsme tam proto, abychom tu spravedlnost, kvůli které k nám lidé chodí, vykonávali. Dvě poznámky na závěr, abych nemluvil dlouho. Ono je to hezké, co říká pan ministr – a má pravdu – lidé se na nás nebudou koukat lépe, protože byla zřízena rada, ale co můžete čekat od lidí, kteří čtou výroky politiků jako například: na ten Ústavní soud si ještě posvítíme apod. U koho mají hledat obraz svého chování a jak to na ně může dopadat.
A další věc. Pokud pan ministr říká, že to má být evolučně. No, evolučně. Doplním ještě to, co tady zaznělo. Před prvním návrhem reformy, za který jsem lobboval v Poslanecké sněmovně tehdy, pamatuji to velmi živě při nepřítomnost prezidenta, viceprezidenta Soudcovské unie, nebyli jsme přijati zrovna příznivě, tak Soudcovská unie několik to připravovala a navrhovala. Tehdy původně ještě bez podpory soudních funkcionářů. Takže to je takových bratu 15-16 let. Přece jen i na tu evoluci se mi to zdá být trochu pomalé. A je to poněkud kontrastní ve srovnání s tím, co říká pan ministr, v jakém chvatu se připravují legislativní normy, a myslím si, že všechno musí mít nějaký limit, aby byla vyhláška přijata, nebo ještě nenabyla účinnosti a už se připravovala novelizace, tak to je přece jenom trochu příliš.
A pokud se týče těch norem, ono jinde ve světě to bývá tak, že když někdo předkládá legislativní normu a chce získat politické body, víceméně tak to vyznělo, říkám to poněkud prostořece, tak předkladatel musí také – nebo měl by, jinde musí – uvést, jaký dopad to bude mít: dopad personální, materiální apod., což se u nás myslím buď nestává, nebo nestává dobře. To je všechno, co jsem chtěl k tomu říct. Děkuji za pozornost.
Paní Radka Pavlišová: A do debaty se přihlásil doktor Fiala a potom poprosím doktora Vávru.
Pan doktor Fiala: Já bych si dovolil jenom takovou aktuální zkušenost, skutečně velmi aktuální, protože v těchto dnech – včera a dnes probíhá v Kroměříži v Justiční akademii setkání soudců občanskoprávního a obchodního kolegia českého Nejvyššího soudu a slovenského Nejvyššího soudu. A je zde možné poměrně podrobně prodiskutovat i otázky soudní rady, což jsme také dělali, a mohu říct, že to, co tady zaznělo jenom v takové obecné rovině, že zkušenost Slovenska je řekněme velmi složitá, tak apel, který od předsedkyně občanskoprávního kolegia slovenského Nejvyššího soudu a členky rady soudnictví, je v zásadě jen dvojí. Za prvé, nemá asi smyslu taková rada, která nebude mít dostatečně silné kompetence a která nebude mít ústavní garance.
Tím se dostávám k druhému bodu, o kterém jsem chtěl mluvit, a to je otázka, která tady přelétává a zaznívá, a to je evoluční představa o kreování samosprávy soudnictví nebo tedy o soudní radě. To podstatné, si myslím, je říct, že důvěřovat lze evoluční představě pouze v situaci, kdy bude nějakým způsobem korektně garantována. Nenapadá mě, a v debatách, které dlouhodobě vedeme, se ani nezdá, že by vyplývala nějaká jiná možná garance než garance dostatečně zřetelně formulovaným článkem ústavy. Po takovémto článku ústavy tak, jak je formulován na setkávání představitelů justice, tedy justiční šestce, už mluvil doktor Baxa, ale možná stojí za to dodat i zkušenost kolegů ze Slovenska, která možná není tak známá, že oni dostatečně takto rozsáhlé garance nakonec neměli a nemají, a zákon, ze kterého vyplývá postavení a kompetence orgánu samosprávy soudnictví se mění podle politické situace ve společnosti, a to je jistě něco, co by ke stabilitě nepřispívalo. Myslím si, že je zcela na místě a je asi vhodné, aby justice, vstupuje-li na politické kolbiště, což jistě Nejvyšší rada soudnictví je, aby si zachovala to, co je pro ni nejsilnější, a to je určitá trpělivost, korektnost a schopnost dívat se na věci z delší perspektivy než je jedno volební období. Proto si myslím, a říkal to podle mého názoru velmi správně doktor Vyklický, že je ať už rada soudnictví nebo cokoliv, co se týče řízení soudnictví, v situaci, ve které si nemůžeme dovolit udělat nějakou chybu, protože taková chyba by se fatálně obrátila proti výkonu spravedlnosti v tomto státě, tedy proti soudům anebo justici v širším slova smyslu. Proto se velmi přimlouvám za to, aby se činily všechny kroky velmi uvážlivě a přistupovalo se, a to si myslím, že se promítlo i velmi rozumně do závěrečného usnesení Soudcovské unie, které bylo přijato na celostátním sněmu asi před 14 dny, že to, aby byl evoluční princip – tady se dovolím zopakovat –garantován, je nezbytná precizní formulace ústavního článku tak, aby garance měla tu nejvyšší, tedy ústavní podobu.
Paní Radka Pavlišová: A poprosím doktora Vávru.
Pan Libor Vávra: Libor Vávra, Městský soud v Praze. Já se dovolím obrátit zejména na ty z posluchačů, kteří nejsou součástí pojízdného cirkusu definovaného kolegou Baxou, a chtěl bych se ohradit proti čím dál častějšímu vyhrožování slovenskou zkušeností. Za léta, která jsem strávil na Slovensku pozorováním jejich vývoje justice, mám jiný příklad. Na Slovensku mnohem dříve než v ČR přijali systém soukromých exekutorů, přijali ho velmi revolučně, velmi rychle, velmi efektivně. Skončilo to střelbou. Myslím tím opravdu střelbou z palných zbraní exekutorů proti sobě. ČR toho využila, přijala mnohem střídmější, mnohem přísnější zákon, a jakkoliv můžeme mít rozpady nad tím, jak tzv. soukromí exekutoři fungují, tak nepochybně fungují velmi kultivovaně a pouze se nabízí možnost různých zákonných úprav či omezení v jejich práci, ale jinak díky našim slovenským přátelům jsme se vyhnuli velkým a fatálním omylům, které jsme možná mohli udělat, kdybychom byli rychlejší. Čili poděkujme předchozím politikům, kteří po léta brání vzniku Nejvyšší rady soudnictví, protože se zcela nepochybně vyhneme některým omylům, které slovenští přátelé udělali. Ale zaplať pánbůh, snad nikdy tady nebude taková situace, za jaké vznikala rada tam! To byl přece konec mečiarismu, to byla situace, kdy Slovensko bylo vykolejeno z evropského procesu, kdy prakticky se říkalo, že nemá šanci se stát členem EU. To byla doba, kdy oni kreovali ve snaze rychle se vrátit do hlavního proudu evropské integrace tu instituci. To znamená, opět to museli dělat velmi rychle, v podstatě čítankově bez možnosti hlubších debat.
Doktor Vyklický to tady řekl jasně. Existují v podstatě v kontinentální Evropě dva modely. Tento, o němž se tady bavíme, a druhý, který je postaven na silném Ministerstvu spravedlnosti. Já tomu říkám prusko-rakouský model, protože zejména se týká naší kotliny, má to naši tradici. Rakouská a německá justice, ať už mají vynikající pověst z hlediska svých výsledků, tak jsou považovány za jedny z nejdražších systémů a stojí na jednom: že drtivá většina vysokých funkcionářů ministerstva jsou soudci a státní zástupci, kteří po letech praxe po pár let fungují jako ředitelé odborů či podobně na Ministerstvu spravedlnosti. Kariérních úředníků je tam menšina a spíše jenom obslužný personál. To u nás není možné. Ústavní soud řekl, že je to protiústavní. Čili tímto rozhodnutím, kdy zakázal Ústavní soud stáže státním zástupcům a soudcům na ministerstvu, Ústavní soud definitivně řekl, že už nemůže fungovat systém, který tu máme. Tím je konec debaty, protože neexistuje systém se silným ministerstvem, který by se obešel bez stážistů z řad soudců a státních zástupců. Ne nálezem, který zmiňovala paní předsedkyně, který byl, řekl bych, výzvou, nálezem Ústavního soudu k Nejvyšší radě soudnictví, ale jsou to dva roky, kdy definitivně skončila varianta, že by někdo reálně mohl hájit, že ministerstvo po delší dobu ještě může plnit úkoly, které tady přes sto let plnilo. Děkuji za pozornost.
Paní Radka Pavlišová: Já také děkuji. Doktor Cepl se přihlásil do debaty a potom doktor Vyklický.
Pan doktor Cepl: Doktor Cepl, krajský soud. Já jenom k otázce moci. Domnívám se, na rozdíl od pana doktora Sváčka, že moc, kterou by měla tato soudní rada, je obrovská, protože klíčem k rozhodování soudce jsou samozřejmě především personální otázky. Bavíme se tady o materiálním jádru ústavy, to souhlasím s panem doktorem Fialou, a je to tedy zásah naprosto zásadní a velikánský a diskuse by se o tom vést měla pokud možno co nejširší. Ti, co tady jsou přítomni, tak ti už si to zřejmě uvědomili. Trochu mě děsí ti, kteří tady přítomni nejsou a teprve si to uvědomí až v okamžiku, kdy zjistí, co tedy všechno taková soudní rada může obnášet.
Druhá myšlenka. Zaznělo tu, že je za pět minut dvanáct. Já si myslím, že je velmi dlouho po dvanácté, protože jsem také součástí pojízdného cirkusu, tuším, že asi 16 let nebo jak dlouho slyším debaty o tom, že by měla vzniknout soudní rada, a mezitím jsme se dostali do situace zásadní bazální nedůvěry. Nemluvím jenom o nedůvěře mezi soudci a politiky, která tady byla zmíněna, ale o nedůvěře veřejnosti, která nás nesnáší všechny, jak tady sedíme. Zahráváme si se situací, kdy za několik let nás možná všechny vyhází, jestli to takto bude pokračovat. Takže myslím si, že skutečně souhlasím i s panem doktorem Vávrou, že ta situace je nám vnucena a že tedy nemůžeme dozadu, že systém, který tady je, nefunguje. Už se to několikrát ověřilo a musíme vytvořit nějaký systém nový i při vědomí toho, jaká jsou s tím spojena obrovská rizika.
Chtěl bych říct, o co tady vlastně jde v té nedůvěře. Ta nedůvěra si myslím, že spočívá právě ve vědomí, že to je obrovská moc, kterou dostane nějaká parta lidí. A tato parta lidí začne v podstatě justici řídit, rozhodovat, kdo se stane kde předsedou, kdo kde bude o čem rozhodovat. To je dosti zásadní věc a bavíme se tedy o tom, jak by šlo zabránit tomu, aby šlo tuto radu ovládnout. To si myslím, že je hlavní problém. Vyzkoušeli jsme, že ovládnout ministerstvo je hračka. To už kdo nechce vidět, nevidí. A myslím si, že tady by to mohlo být principiálně trochu složitější, ale přesto docela snadno možné. Jestliže existují politici, kteří jsou schopni se domluvit s určitými soudci, tak by to mohli dokázat. A myslím si, že úkolem systému je tomu zabránit. To, co tady popisoval pan doktor Baxa, mi přišlo docela dobrý rozstřel, a kdyby se podařilo ještě nějakým způsobem domyslet, jak otevřít obě křídla, tj. to justiční, aby se tam dostávali pokud možno lidé mimo pojízdný cirkus, tedy mimo nás, a aby se tam dostávali politici mimo těch několik, kteří se tím léta zabývají a jsou domluveni a jsou z jádra politických stran, tak že by to třeba mohlo i fungovat. Děkuji.
Paní Radka Pavlišová: Doktor Vyklický.
Pan Jan Vyklický: Já někdy, když mluvím, nebo poté, když domluvím, tak mám pocit, že posluchači nerozuměli tomu, co říkám. Prosím vás, historický exkurz směřoval k tomu, abychom si všichni uvědomili, že ta pravdivá teze o tom, že současný systém řízení justice se zkrátka vyčerpal, už nestačí na úkoly současného soudnictví nebo justice v obecném smyslu, že ve všech případech selhal, selhal ochotně, selhal spolehlivě, že to má samozřejmě základ v historické situaci, ve které tato koncepce vznikla. Vznikla v době autoritářského režimu jedné politické síly. Dnes žijeme v jiném systému, v systému demokracie, kde politické priority procházejí standardní demokratickou obměnou, a je logické, že za této situace zkrátka ta doktrína fungovat nemůže! Ne, že já si přeji jinou, vy si přejete zachovat stávající. Zkrátka z logických důvodů, systematických, ústavně-právních, historicko-právních zkrátka fungovat nemůže. To je první věc.
A druhá věc. To, že nemůže fungovat a musí dojít k nějaké její změně, já neříkám jaké v tuto chvíli – mám o tom celkem jasnou představu, ale nikomu ji nevnucuji a předpokládám, že výsledek by měl být výstupem nějaké demokratické diskuse, ale k nějaké změně dojít musí, ale že tato změna je ve prospěch všech a ti všichni jsou občané, účastníci, ale jsou to také soudci, jsou to také politici. Prostě jestli si neuvědomíme, že ta změna je v náš prospěch všech, tak za ni nebudeme spolehlivě, přesvědčivě, důsledně lobbovat, bojovat, nebudeme se o ni snažit. To je přece podstata! I politici by měli vítat, že se z justice stane to, čím má být – spolehlivý stabilizující faktor v té neustále se zrychlující výměně prostředí priorit, ve kterých dneska žijeme. To je přece její obrovitá přednost. Vždyť přece ti současní politici budou jednou minulí politici. A to se budou divit, jestli k žádné změně v doktríně soudnictví nedojde, to se budou divit, jakým způsobem se k nim justice postaví, najednou! Víte, v tom je ta historická logika, proto jsem o tom vůbec hovořil. Já jsem si samozřejmě plně vědom politických limitů, hranic, přes které se v současné době obtížně vůbec jenom argumentuje. Chápu, že existuje globální ekonomická krize a jenom volám a ani si nemyslím, že tomu všichni naslouchají, nebo se mnou souhlasí, že nám jako soudcům, každému, kdo uvažuje, bych řekl, v těchto parametrech, je to úplně jedno. Nám je přece lhostejné, jaké tady máme. Musí nám to být lhostejné, jaké jsou tady rozpočtové limity. My přece nemůžeme stahovat gatě ještě dřív, než vůbec vyjednáme nějaký kompromis. Justice potřebuje tolik, aby dobře fungovala, a musí dělat všechno pro to, aby to dokázala. Nemůže už dopředu hrát politickými kartami. Proto je dobré, aby tady existoval orgán, který bude překonávat ten politický čas, jednotlivé etapy vývoje politického času. To je celá podstata věci. Jestliže se na tomhle shodneme, všichni ale, každý občan této země v jakémkoliv postavení, tak debatu o tom, jak toho dosáhneme, tu je skutečně možné ponechat otevřené demokratické diskusi, ale toto je základ, který všichni musíme vzít za existující, s tím se musíme ztotožnit. A já si nejsem vždycky jist, že tomu tak je. Promiňte.
Paní Radka Pavlišová: Já se zeptám pana ministra, jestli bude chtít reagovat na to, co tady zaznělo.
Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil: Já nechci situaci nějakým způsobem vyhrocovat, protože můj ideový pohled je zcela odlišný od toho, co říká třeba tady pan doktor Vyklický. Chtěl bych opravdu empiricky dokázat, v čem současné řízení selhalo. Kde je ono selhání? Občané si nestěžují na to, jak je justice řízena. Občané si stěžují na délku a kvalitu soudního rozhodování dnes a denně. Já se omlouvám, mně chodí desítky dopisů od občanů. Nezaznamenal jsem, že by mě někdo kritizoval za to, že jsme vybrali špatného předsedu soudu, ale kritizují mě za to, jak támhle rozhodl soudce v Klatovech konkrétní kauzu atd. Takže to je trošku o něčem jiném. Ale nejsme v rozporu v tom, že změna je možná. Ale já jenom konstatuji, že já to nevnímám tak dogmaticky, že je nutná. Tady to fatální historické přesvědčení, které tu prezentujete, podle mého názoru z ničeho nevyplývá. Velmi se omlouvám, ale nejsou pro to tady jasné důkazy. Nechci otevírat diskusi, protože se omlouvám, musím běžet do Poslanecké sněmovny a vypadalo by to neférově a zbaběle, když se teď omluvím. Proto to říkám předem, že na závěre říkám takováto slova, ale to je holt jedno. Nechme východiska východisky, bavme se o tom, co jsme schopni společnými silami prosadit, na čem se alespoň v zákonu shodneme, protože na východiscích se bohužel shodnout absolutně nemůžeme. Já tuto dogmatiku odmítám. Teze, že proto, že Ústavní soud zakázal soudcům stáže na Ministerstvu spravedlnosti, je systém přežilý, to se omlouvám, to tedy nevidím důvod. Jsou tam profesionální úředníci. Holt tam nebude pět soudců na stáži, jako to bylo doposud, dva roky už to není, ale 350 lidí jsou úředníci na ministerstvu. Na Ministerstvu spravedlnosti v Čechách nikdy nebylo 300 soudců na stáži, nebo tedy nevím za minulých dob, že by to bylo výrazně jinak. Je to škoda, nicméně my respektujeme samozřejmě postoj Ústavního soudu a je tam více státních zástupců na stáži například. Tedy odborná dimenze je prezentována jinými praktiky, kteří jsou schopni ty věci také posoudit. Ale opravdu říkám, nechci tu otevírat teď znovu debatu o východiscích, která jsou zcela rozdílná mezi námi a mezi vámi.
Co ale cítím jako důležité a klíčové a beru to víceméně ze své strany jako závěrečné slovo, já jsem debatu velmi pozorně poslouchal a mám celou řadu poznámek. Já zde zdůrazňuji a jasně říkám, že jsme připraveni pokračovat v dialogu, který začal v Židlochovicích. Jsme připraveni dojít do nějakého konce, který bude akceptovatelný, ústavní a snad zákonodárnou většinou jak v Poslanecké sněmovně, tak i v Senátu a samozřejmě každý můžeme mít pocit, že to děláme z jiných důvodů. Někdo z důvodu historické nutnosti, někdo z důvodu, že má pocit, že orgán, který bude korigovat moc výkonnou a který se bude spolupodílet na rozhodování, povede ke kvalitnějšímu rozhodování a k určité kultivaci. Ale to holt asi není tak důležité.
Já zde mohu slíbit, že v tomto dialogu budeme pokračovat. Chci poděkovat organizátorům za pozvání a moc se omlouvám, nechci utéct zbaběle před diskusí, ale za necelou hodinu mě čeká jednání o anonymních akciích a následně pak občanský zákoník, tak mi to promiňte, ale nemohu se déle zdržet. Děkuji všem a vážím si toho, že debata byla velmi korektní a věcná. Děkuji vám a přeji hezký den.
Paní Radka Pavlišová: Tady vzešly zajímavé otázky a pojďme se tedy pobavit o tom, jak nastavit systém tak, aby byl prospěšný všem, to znamená, co by mělo být prioritou, co by mělo být na prvním místě, jestli se nejprve soustředit na zřízení a kompetence rady, nebo na personální otázky, otázky justice nebo soudní moci a jakým způsobem i třeba zabránit tomu, aby nedošlo k ovládnutí a zneužití rady, takže jestli k tomu máte někdo připomínku nebo názor ohledně už konkrétní představy, co by mělo následovat i v legislativních přípravách, v legislativní praxi, co je nevyhnutelné v současné situaci. Doktor Baxa a pak doktor Vyklický. (Vystoupí v opačném pořadí.)
Pan Jan Vyklický: Prosím vás, neuniklo pozornosti to, co jsem říkal? Princip sjednocení práva a odpovědnosti. To, co tady říkal před chvílí pan ministr, je poměrně plastická ukázka důsledků toho, když k tomuto rozdělení dojde a uvěříme tomu, že to tak je správně. Samozřejmě, že občané si stěžují na to, že justice nefunguje, jak si představují – tak rychle, tak soustředěně, ale položme si přece otázku. Je to skutečně vina soudců? Je to skutečně bezprostřední důsledek? Je tam ta kauzalita nastavena tak jednoduše, jak to vyplývá z ministrových slov? Jistě, v mnoha případech to tak být může, ale přece obecně vzato to tak být nemusí, když si uvědomíme třeba, že, já nevím, řádově stoupá objem práce soudů a za současného úbytku pracovních sil, čili snižuje se pracovní kapacita jednotlivých soudů. Tam přece můžeme uvažovat také o důsledku úplně jiných příčin, ne spočívajících v hlavách soudce, v jeho špatném přístupu k práci, ale ve ztížení objektivních podmínek práce soudnictví, v kvalitě a kvantitě odpovídající – jistě představám veřejnosti, ale především odpovídající ústavním limitům, které jsou definovány zejména v článcích Listiny základních práv a svobod. Přece o to jde! A jestliže sjednotíme odpovědnost a kompetence v jedno, tak pak bude odpověď na tuto otázku velmi snadná. Jestliže bude i nadále veřejnost nespokojena a jestliže její nespokojenost bude objektivní, pak bude jasné, že ten, kdo se přičinil o výběr takového soudce nebo o takovou míru zabezpečení technického, personálního práce soudů, bude ten, kdo za to ponese odpovědnost, ale dneska je to tak, že někdo vytvoří tyto podmínky a po jiném se chce, aby za to odpovídal. V tom je přece problém, o kterém tady, doufám, zčásti také hovoříme.
Paní Radka Pavlišová: A doktor Baxa dostane slovo.
Pan Josef Baxa: Přesně tak. Ono je to škoda, že si žádný z ministrů spravedlnosti tohle neuvědomuje, že ať je jeho svědomí nejčistší, ať je jeho vůle největší, ať je jeho čas nejdelší, prostě on nikdy nebude reálně schopen – a jeho úřad, ministerstvo – nikdy nebude reálně schopen udělat to, co nabízíme, to znamená justici spravovat kompetentně, kontinuálně a odpovědně. Prostě všechna tři tato slova mají svůj význam. Žádný politik, žádná vláda, prostě je to zcela rozdílný princip střídání, tohle přímo pojmově vylučuje, protože každý ministr spravedlnosti jistě má i jiné priority a jiné úkoly a je součástí vlády, která má nějakou větší nebo menší sílu, takže na justici se soustředí nějakými kroky, které ho napadnou, a řekne, to je ono, to je recept, ale ve chvíli, kdy tyto kroky prosadí a ony začnou fungovat, nebo nefungovat, už tam prostě není a tu odpovědnost nenese! Ministr pospíšil v tomto je trošku výjimkou, protože s nějakou epizodou poměrně krátkou je ministrem už asi ve třetí vládě od roku 2006, takže jeho a vlastně jeho úřad už dostihují důsledky jejich kroků, například legislativních. Je hezké říci na jedné straně lidem: pojďte se soudit, všechno můžete dělat elektronicky za poloviční soudní poplatek, je to jednoduché atd., ale neudělat to druhé, to znamená zprůchodnit systém uvnitř, ponechat tam papírový svět a pak se divíme, že zejména soudy prvního stupně jsou na tom tak, jak jsou, to znamená, jsou totálně přetíženy a stala se z nich kopírovací centra, že spisy dneska jsou dvakrát tak velké, než byly kdy dřív. A takových příkladů je celá řada. O tom nechci ale mluvit.
Chci odpovědět na vaši otázku, jak zajistit, aby koncipovaná Nejvyšší rada soudnictví se nezvrhla. Pokud jde o soudcovskou část, tam si myslím, že je důležitá demokratická legitimita, prostě volby a zejména výběr takového volebního systému, který umožní jednotlivým voličům – když to trošku zjednoduším, jsou to volby v třítisícovém městečku. Jak zařídit, aby v třítisícovém městečku byli volení zástupci opravdu ti, které tam voliči chtějí mít. To je otázka nastavení volebního systému samozřejmě v jednom velkém volebním obvodu – Česká republika – přímé volby atd.
Pokud jde o nesoudcovskou část, tak si myslím, a platí to i pro soudcovskou část, že princip střídání, obměňování po třetinách více zdrojů – vláda, Parlament – jedna i druhá komora – si myslím, že může být tou pojistkou, která zabrání tomu, aby se tam vytvářely nějaké bloky, nějaké koalice, nějaké kurie, prostě nějaké komory. Já si představuji, že smíšený orgán v rovnovážném postavení – v tom je právě to kouzlo. Kdo chce většinu, ten nechce argumentaci, ten chce mít většinu pohodlnou, nebaví se, odhlasuje. Rovnováha je předpokladem k tomu, aby se diskutovalo. A troufám si tvrdit, že přijímaná rozhodnutí nebudou čistě soudcovská nebo čistě protisoudcovská. Příkladů nakonec i z justice je celá řada. Před několika lety se tady vášnivě diskutovalo o novém modelu kárných řízení. Jak známo, kárné senáty byly obohaceny, a říkám to tady bezu jakéhokoliv pejorativního nádechu, o nesoudcovský prvek, o přísedících. Také samozřejmě byla zpočátku velká obava, jak ti přísedící atd. Jsou to šestičlenné kárné senáty, kde jsou tři soudci a tři nesoudci. Nedošlo nikdy k žádnému patu. Prostě argumentuje se, diskutuje se, až se najde potřebná většina pro správné rozhodnutí. Takže, prosím, nebojme se toho. Jestli to selže, tak jsme selhali my všichni a je to zpráva o tom, jací jsme. Ale musíme udělat, a to je naše odpovědnost, všechno pro to, aby to neselhalo, protože druhá šance už nebude.
Paní Radka Pavlišová: Děkuji a doktorka Brožová chtěla reagovat.
Paní Iva Brožová: Já bych chtěla reagovat znovu na ten problém tak, jak jste ho nastavila vy. Jde tedy o Nejvyšší radu – já nebudu říkat soudnictví, protože se zde nehovoří vůbec o většině soudců, čili ztěží už pojmově z mého úhlu pohledu může jít o Nejvyšší radu soudnictví, ale dobrá, bude tu tedy Nejvyšší rada. Pracujeme v rovině Nejvyšší rady nebo s možností vzniku Nejvyšší rady jako poradního orgánu…
(Konec strany A kazety číslo 2.)
(Strana B kazety č. 2.)
…spravedlnosti. Úvodem k výstupům nebo závěrům, které by měly být postupně přijímány, tedy tj. otázka složení a kompetence, bych chtěla říct, že se složení a kompetence, tedy ti reprezentanti, nemohou oddělovat od kompetencí. Obě dvě tyto roviny se totiž vzájemně podmiňují. Jestliže chceme mít Nejvyšší radu takovou, která se bude přibližovat alespoň tomu principu dělby moci a alespoň minimálním zárukám fungování principu nezávislosti soudní moci, tak potom je logické, že bude-li tam soudcovská menšina, stačí mně, bude-li mít pouze poradní kompetence. Prostě taková slabá rada je cosi, co je menší hrozbou pro třetí pilíř moci ve státě, který má ústavně garantovánu nezávislost než silná rada soudnictví, tj. rada, kde soudci nemají zajištěnu většinu a která naopak disponuje klíčovými kompetencemi; kompetencemi, které se týkají samé podstaty soudní činnosti, tedy toho, kdo bude soudit – to jsou otázky personální. Takže toto bych byla ráda, kdybyste všichni při té ambici po kompetencích pro tuto Nejvyšší radu měli na paměti.
Paní Radka Pavlišová: Čas se nám naplnil. Já se zeptám, jestli ještě někdo máte zásadní otázku nebo připomínku. Jinak tedy dnešní naše dopoledne uzavřu s připomenutím toho, že tady zazněly… Tak ještě vás poprosím o připomínku nebo dotaz.
Pan Jan Schneider: Jestli můžu, Schneider, Česká pozice. Poslouchám tady učené řeči. Já se zeptám, s omluvou, naprosto jako primitiv. Učili jsme se, že jsou tři sloupy demokracie. Já tady sleduji celou dobu takový boj o to, aby politici zůstali coby pojistka proti úletu justice, ausgerechnet politici. Pan doktor Cepl to tady řekl dobře, skepse veřejnosti je vůči politikům velká, vůči oběma velká, ale vůči politikům větší. Takže z tohoto hlediska to moc neodpovídá.
Co se týče sloupů demokracie, když tady slyším o tom, že by vlastně měla být rada pojistkou nad soudnictvím, kde by byli zastoupeni politici, to znamená sbory zákonodárné a exekutiva, ptám se možná logicky, kde je třetina soudců ve vládě – jmenovaná soudci – a kde je třetina soudců jmenovaná ve vedení zákonodárných sborů. Omlouvám se, jsem tady za tu primitivnější část společnosti, ale to je taková selská logika trošku. Takže z tohoto pohledu si myslím, že tady přesně dochází k rozmělnění odpovědnosti, jak řekl pan doktor Vyklický, že takováto rada nemůže mít odpovědnost, protože tam soudci za sebe neodpovídají, odpovídají za ně jiní. To znamená, že tato rada bude tou evoluční cestou – to vlastně diskredituje tu myšlenku rady, protože nebude moci zastávat naděje, které jsou do ní vkládány. Takže si myslím, že za současné situace nenastane jiná možnost, než skutečně skočit do ledové vody a utrhnout justici, aby skutečně byla samostatným pilířem, vyškubnout ji z vlivu politiků, protože ti se doposud svými ingerencemi k ní stavěli velmi jednostranně a je to velmi komické, když třeba paní Tymošenková se nyní vymlouvá na stav ukrajinské justice, který samozřejmě velmi pozitivně mohla celou dobu ovlivnit, a teď se diví, že to funguje tak, jak to funguje. Takže já si z laického pohledu myslím – nevím, kdo by mně na to odpověděl, protože zástupce exekutivy tady již není, jak si to představují s rovnocenností těch třech sloupů demokracie. Děkuji.
Paní Radka Pavlišová: Já děkuji za poznámku. Ono to totiž vystihuje to, co je za tím vším skryto, i za těmi tématy, a to je obava z politizace justice, tj. jakým způsobem tomu zabránit. Tím bych asi dopoledne uzavřela s připomenutím toho, že tady zazněly i obavy ze zahraničí, jak se to povedlo, či nepovedlo a my to využití zahraničních zkušeností a debaty kolem plánujeme za 14 dní právě proto, abychom ukázali další praktická řešení.
Takže já se s vámi pro tuto chvíli rozloučím, popřeji vám dobrou chuť k obědu a budu se těšit na odpolední debatu na téma státní zastupitelství. Bude to tedy ve 13.30 hod.
(Polední přestávka.)
(Po přestávce.)
Pan Stanislav Beránek: …by měla být věnována státnímu zastupitelství. Z našich panelistů jsou tady víceméně všichni, nicméně ještě v průběhu by měl dorazit pan nejvyšší státní zástupce Pavel Zemana a v průběhu panelu by měl dorazit taktéž pan náměstek ministra spravedlnosti František Korbel. A ještě tady nevidím pana Antla, ale ten taktéž přislíbil, že dorazí.
Okruhy, které jsme dali pro tento blok, jsou tři. Za prvé, vůbec postavení státního zastupitelství, jeho role v současném ústavním pořádku, kdy my bychom byli rádi, kdyby takto důležitá instituce, takto mocná instituce byla ústavně zakotvena poněkud lépe, než pouhými několika odstavci v ústavě. Za druhé bychom chtěli věnovat pozornost vytvoření specializovaného protikorupčního orgánu státního zastupitelství nebo sboru státních zástupců, který by měl na starosti závažnou hospodářskou činnost, politickou korupci, případy organizovaného zločinu apod. A třetí takový okruh problémů jsme pojmenovali osobnost státního zástupce a v podstatě mělo by se to týkat výběru kandidátů, kariérního postupu, profesní etiky, vzdělávání atd.
Já si myslím, že otázka vůbec nezávislosti státního zastupitelství je stále na pořadu dne. Když jsem viděl o víkendu zpravodajství z kongresu ODS, konkrétně vystoupení bývalého ministra Drobila, tak jsem byl úplně šokován, kde on žádal po delegátech to, aby nějakým způsobem ho ochránili před tzv. zvůlí policie a zvůlí státního zastupitelství, což mi přišlo natolik neuvěřitelné a natolik mimo jakákoliv pravidla a normy, že je vidět, že téma ochrany státního zastupitelství před politickou ingerencí a snahou politické moci nějakým způsobem zasahovat do vyšetřování právě u závažných případů politické korupce, závažné hospodářské trestné činnosti atd., existuje.
Já bych poprosil, jestli mohu, první diskutující nebo účastnici panelu, což by byla paní doktorka Bradáčová, státní zástupkyně a prezidentka Unie státních zástupců.
Paní Lenka Bradáčová: Dobrý den, dámy a pánové, já tady vystupuji před tímto podobným složením už podruhé na tomto místě a znovu mě napadá to, co mě napadalo poprvé, že tu sedí přesvědčení a ti přesvědčení je přesvědčují. To znamená, že my, většinou ti, kdož víme, o čem mluvíme, a ti, kterýchž se to dotýká, přesvědčují ty, jichž se to znova dotýká. Já bych někdy velmi ráda vystoupila i na fóru, kde by proti mně seděli ti, kdož o nás rozhodují a nejsou natolik přesvědčení o tom, co říkáme. Nevím, jestli se mi to někdy povede, jestli to bude na tomto fóru, nebo to bude na fóru jiném. Někdy bych to ráda zkusila.
Chtěla bych říct jedno. Slyšeli jsme tady ráno veškeré diskuse o soudní moci, o tom, zda by měla existovat Nejvyšší rada soudnictví. Já osobně jsem na to nikdy neměla v minulosti vyhraněný názor, nějaký silný názor, ovšem události posledních let a to, co tady řekli soudní funkcionáři, mě přesvědčuje o tom, že je potřeba podporovat takovýto model. Nechci říkat, v jaké podobě. Je potřeba nějaký nový model podporovat. V tomto si velmi vážím toho, že justice snad poprvé ve své historii, širší justice, našla nějaká společná slova a společný prostor pro to, aby se uměla dohodnout. Trvá to, řekněme, tři čtvrtě roku, ještě jsme se ani jednou nepohádali, ještě ani jednou nikdo od stolu nevstal, nevyhrožoval tomu druhému, že odejde, pokud nebudou splněny jeho požadavky, a toho si mimořádně vážím. Už to je v české justici věc nová a nevídaná. A takováto spojenectví nejspíše vznikají tehdy – nebo si to tak představuji osobně – pokud v čele všech justičních složek stojí lidé, kteří jsou schopni se domluvit, ochotni se domluvit, ale také v dobách, které jsou natolik složité, že tyto špičky donutí k tomu, aby zasedly ke stolu a uvědomily si, že jedině takováto jednota může vést k nějakému řešení.
Jsem ráda, že soudci přijali státní zástupce za rovnocenné členy takovéhoto vyjednávacího sboru nebo takovéto platformy, protože si myslím, že ať diskutujeme o tom, zda státní zastupitelství je orgánem sui generis, nebo spadá pod moc výkonnou, nebo by mělo být zařazeno, jak je to v některých ústavách jiných států, v rámci soudní moci, tak platí jedno: důležitý je obsah té instituce. Samozřejmě že ústavní zakotvení, jak tady řekl pan doktor Beránek, my bychom byli rádi, kdyby tam dokonce i ty odstavce byly. Ne že je to v několika odstavcích, ony tam ani žádné odstavce v ústavě nejsou! Takže nám by dokonce třeba stačily i ty odstavce.
Chtěla bych říct jednu takovou zkušenost z posledních týdnů. Na jednom takovém semináři jsem si vyslechla slova jednoho z německých státních zástupců, který začal svou přednášku slovy: Pokud tu mám mluvit o zákoně o státním zastupitelství Spolkové republiky Německo, tak svou přednášku končím, protože takový zákon neexistuje ve Spolkové republice Německo. Státní zastupitelství je obsaženo v několika paragrafech zákona o soudech a soudcích. Nikomu nám to nevadí, nemáme s tím žádný problém, naše kariéra je taková, že chvíli soudíme, chvíli jsme státní zástupci, chvíli pracujeme na Ministerstvu spravedlnosti, problém nemáme. Že by byly v takovémto zákoně články o tom, jak se máme chovat, jakým způsobem mají být voleni nebo jmenováni naši funkcionáři, nic takového tam není. Tyto články se omezují na prostá konstatování: žalobu v trestním řízení zastupuje státní zastupitelství, které je nezávislé. A nemáme problém s naplňováním těchto článků. To, co platí dál, je, že ministr spravedlnosti u nás může dávat pokyny v konkrétních věcech, což se zdá být v realitě – asi vaší – nepředstavitelné, ovšem ministr spravedlnosti ve Spolkové republice Německo nikdy takový pokyn nedal. Nikdy v historii ho nedal, protože prostě politická kultura je taková, že pokud by takovýto pokyn dal, tak by padla vláda. Problém tady je v tom, že naše vlády mají představu, že by padly, pokud by takové pokyny nedávaly. A to je přece úplně jiné vnímání reality. Proto bych chtěla upozornit na to, že pokud budeme povoláni jako státní zastupitelství k tomu, abychom měli šanci připravit nový zákon o státním zastupitelství nebo se na něm podílet, a to platí i ve vztahu k legislativě Ministerstva spravedlnosti, nelze kopírovat žádný evropský model beze zbytku, protože naše politická, společenská kultura je prostě v této chvíli a v této realitě jiná. To je jedna věc.
Druhá věc – k zákonu. Tím začínám, protože vše se odvíjí od toho, zda státní zastupitelství by mělo mít nový zákon, nebo ne, zda by měly vztahy být nově upraveny, co by následně mělo být obsahem té normy. Důležité je, zda tedy doba, podobně jako u soudců, novou normu vyžaduje, anebo zda nám stačí norma, která v současnosti naše vztahy upravuje.
V roce 1998-9 vytvořil tehdejší ministr spravedlnosti, resp. jeho administrativa, předlohu zákona o státním zastupitelství. Byla v mnohém nová, obsahovala na tu dobu si myslím tak revoluční prvky, jako byla třeba Nejvyšší rada státního zastupitelství. Taková instituce, pokud o ní mluvíme dnes, se zdá znovu revoluční, ale ona vůbec revoluční není. Je to skutečně okopírovaný institut z původního zákona doktora Motejla. A tehdy doktor Motejl předložil zákonodárnému sboru, řekla bych, velmi kompaktní normu, u které si byl ale vědom jednoho: pokud by došlo k nějakým zásadním zásahům při zákonodárném procesu do této normy, k neprovázanosti mezi jednotlivými instituty, tak je lepší odmítnout normu jako celek a řídit se pravidly, která státní zastupitelství do té doby mělo. Tehdy, když vystoupil před poslanci, tak jeho slova byla, parafrázováno, taková, že on se domnívá, že státní zastupitelství je připraveno ke změnám, a to podotýkám, že doktor Motejl jako soudce měl velmi kritický názor k instituci, jíž bylo a je státní zastupitelství, tak i přesto si tehdy dovoloval tvrdit, že státní zastupitelství je připraveno na změny, které předkládá, a ptal se poslanců, zda jsou i oni připraveni na to, aby takovéto změny odsouhlasili. Evidentně připraveni nebyli. Vedle toho je také žádal o jedno: buď tu normu schvalte jako celek, anebo mi ji vraťte, protože to je ukázka toho, že jedna strana tohoto procesu připravena na tento krok není.
Já bych chtěla říct za státní zastupitelství to, že si myslím, že státní zastupitelství si prošlo určitou cestu, a myslím si, že je připraveno a je potřeba takovou změnu provést. Otázkou bude znovu po oněch x letech, zda je připravena i politická scéna přijmout takovou normu jako celek, ale tím myslím skutečně normu novou. To nevyřeší malá novela jmenování a odvolávání funkcionářů státního zastupitelství bez provázání na další instituty. To musí být skutečně norma moderní.
Určité diskuse o tom, že státní zastupitelství nemůže a nemá jednu ze svých charakteristických vlastností ve svém názvu, v základních článcích, mít označení nezávislé státní zastupitelství. To si myslím, že je také částečné matení dojmů. Možná lépe to slovo nezávislé vystihuje slovo nestranné. Státní zastupitelství skutečně musí být nestranné. A takovéto schizofrenní postavení státních zástupců, které skutečně takové je, že státní zástupce v přípravném řízení hájí zákon, hájí jej proti všem, kteří by se jej snažili porušit, hájí pravidla fér procesu, a v okamžiku, kdy přichází před soud, tak toho pána, který je odpovědný a povinný a má velké pravomoci v přípravném řízení, se z něj stává strana, která si je rovna se stranou druhou, a pak bojuje částečně i jinými prostředky, ale samozřejmě vždycky při zachování a hledání hlavního principu, jímž je spravedlnost a nestrannost ve smyslu hájení veřejného zájmu. A to schizofrenní postavení si lze vysvětlit nejvíce na tom, že i přesto, že je státní zastupitelství stranou, tak má možnost podávat opravné prostředky, a to já vždycky zdůrazňuji, nejenom možnost, má i povinnost podávat opravné prostředky proti rozhodnutím soudů ve prospěch obžalovaných, a to je zásadní věc, protože ať se nám líbí jakýkoliv přísný trest, a mohli bychom si říci, že rozhodnutí, které je nespravedlivé, by přece v očích veřejnost mohlo obstát – vysoký trest, to je velká vizitka státního zástupce, tak tomu tak není! Nikdy nemůžeme chtít nespravedlivé tresty, a to i za cenu toho, že budeme hájit místo obhajoby práva těch obžalovaných, které jsme předtím žalovali a za jejichž usvědčení jsme bojovali. A i s touto optikou je potřeba se dívat na státní zástupce a státní zastupitelství. Je to zcela zvláštní orgán, který není správním orgánem, ale není ani soudní mocí a nikdy to netvrdilo.
Víte, já z pohledu všech pravidel, která bychom měli zvažovat přitom, když se takováto norma bude tvořit, bych tu chtěla říct jednu takovou svoji zkušenost z doby asi před 14 dny. Dávala jsem rozhovor pro Český rozhlas a mluvila jsem tam také o možnosti toho, že odvolaný vrchní státní zástupce by se mohl soudit a co to přinese pro státní zastupitelství, pokud by se do své pozice vrátil, ale že Nejvyšší správní soud, pokud by se to k němu dostalo, nebo soud správní první instance by nám mohl říct, co považuje za závažné porušení povinností státního zástupce, a mluvila jsem o tom a ani jsem si vnitřně neuvědomila takovou tu etickou rovinu. A asi za týden poté se mnou mluvil jeden z docentů, který vyučuje na filozofické fakultě a říkal mi: Víte, já jsem to slyšel jako laik, jako ten, kterému je justice přece určena. Já jsem ten, kdo využívá jejích služeb, a já jsem si říkal, kde byla ta etická rovina. A já jsem se sama zastyděla. My přece nemůžeme čekat na to, až nám správní soudy řeknou, co je závažným porušením povinnosti státního zástupce a vedoucího státního zástupce. my nemůžeme čekat na to, až nám kárné senáty vytvoří judikaturu pro to, co je morální a nemorální. Tyto principy musí mít každý státní zástupce v sobě. Může je korigovat, mohou být samozřejmě upravovány, ale už nikdy neřeknu do sdělovacích prostředků, že budu očekávat od soudu, aby sdělil státnímu zastupitelství, co je a co není závažným porušením povinností státního zástupce.
A i s touto optikou bych chtěla říci, že platí takové to římské: čím zkaženější stát, tím má více zákonů, protože se nesmyslně snaží svázat úplně všechno, co by měla rovnat jiná pravidla, jako jsou pravidla etická a pravidla, která se týkají rodiny a všech vztahů, takových těch vzácných vztahů, ale i přesto, že společnost stojí tak, jak si právě stojí, tak budu hájit vznik nového zákona o státním zastupitelství co možná nejmodernějšího z toho pohledu, aby bylo jasně řečeno právě politické scéně, že státní zastupitelství tu není orgánem, před kterým je třeba někoho chránit, ať je to bývalý ministr, nebo je to budoucí ministr. Prostě státní zastupitelství musí být důvěryhodné a jak ministr bývalý, tak budoucí, tak všichni musí věřit, že se chová nestranně. A pokud tomu nevěří, tak tomu musí věřit ten zbytek tak, aby je vůbec nenapadlo se takovéhoto ministra zastávat. Jedině tak bude státní zastupitelství ochráněno, a pokud ovšem takovéto normy v sobě úplně zakotveny nemáme, pak musíme zakotvit normu psanou.
A pro mě osobně, když se ta norma připravovala, byly takové některé zásadní body, kde bych si dovolila znovu parafrázovat pana doktora Motejla. Pokud tyto instituty v novém zákoně nebudou, pak vás prosím, nechte tu normu ležet! A mezi základní body samozřejmě patří nová pružná úprava vztahů v hierarchické soustavě státního zastupitelství. Nechci tu mluvit o dohledu, protože jsou to otázky ryze odborné, ale jsou to prostě vztahy uvnitř soustavy jak mezi vedoucím státním zástupcem, tak státními zástupci jemu podřízenými, tak mezi jednotlivými stupni soustavy. Je to otázka možného vzniku velmi moderního orgánu, jímž by byla Nejvyšší rada státního zastupitelství, a není tu žádná snaha ze státního zastupitelství uchvátit nějakou samosprávu. Je to otázka dělené správy, která by i svým způsobem odstínila nejvyššího státního zástupce od moci výkonné a rozdělila spoluodpovědnost za správu státního zastupitelství mezi tento orgán a mezi nejvyššího státního zástupce. Je to otázka jmenování a odvolávání funkcionářů státního zastupitelství a je nutno tady říci, že tato otázka je ještě zásadnější než ve vztahu k odvolávání a jmenování funkcionářů soudů, protože pravomoci funkcionáře soudního jsou z pozice, z pohledu toho, co může vedoucí státní zástupce, méně významné. Předseda soudu, ať kteréhokoliv, nemůže pokynem odejmout kteroukoliv věc soudci a říci: rozhodneš takto, nebo rozhodnu takto já. Funkcionář státního zastupitelství toto činit může. Soustava je hierarchická, je to nástroj řízení, nebráníme se mu, jinak ani soustavu státního zastupitelství řídit nejde. Otázkou je jen, jak tyto vztahy budou transparentní tak, abychom jasně uměli vždycky říci veřejnosti: ano, k takovému zásahu došlo, ale ten zásah vypadal tak a tak, je pod ním podepsán ten a ten vedoucí státní zástupce a on si ponese odpovědnost, anebo pokud pod ním podepsán není, tak si odpovědnost ponese ten který státní zástupce. A to je také otázka, o které tady mluvil pan doktor Vyklický, to je ta odpovědnost.
Já myslím, že většina státních zástupců se odpovědnosti nezříká, odpovědnosti za výkon své působnosti. Je to zase otázka výchovy. Já neznám ve státním zastupitelství referenty. Pokud je tam někdo zná, a vím, že řada vedoucích státních zástupců tyto pojmy používá, tak nechť mi je někdy ukáže. Já znám jenom státní zástupce a to nejsou referenti! A proto výběr funkcionářů státního zastupitelství je natolik důležitý, protože to jsou ti generálové, kteří řídí úřad a kteří jediní mohou všem podřízeným státním zástupcům tu skutečnou nezávislost poskytnout – nezávislost jak vnitřní, tak i nezávislost vnější, protože to jsou ti, kteří odstíní ten který úřad od jakýchkoliv vlivů. Je to otázka toho, kdo bude vést státní zastupitelství, s jakými principy a samozřejmě také s jakou odpovědností, protože tolerovat mezi sebou ty, kteří jsou skutečnými referenty a nechtějí nést zodpovědnost – bez ohledu na to, jak jsou erudovaní, jestli jsou to odborníci – otázka spojitosti s odpovědností je zásadní pro státního zástupce! A já se nechci zmiňovat o dalších konkrétních institutech…
Pan Stanislav Beránek: Paní doktorko, mírně přetahujeme čas.
Paní Lenka Bradáčová: Nebudu tady mluvit o dalších konkrétních institutech, o tom bude myslím mluvit pan náměstek pana nejvyššího pan doktor Mečl, ale chci požádat o jedno. Pokud kdokoliv, kdo tu sedíte, bude mít možnost promlouvat do procesu vzniku nové normy, tak věřte, že státní zastupitelství je připraveno na takovou změnu. Děkuji. (Potlesk.)
Pan Stanislav Beránek: Velmi děkuji paní doktorce Bradáčové. Podle programu jsme teď počítali s vystoupením pana senátora Antla, ale necháme ho tedy až do diskuse. Děkuji. V tom případě bych poprosil pana doktora Adama Borgulu.
Pan Adam Borgula: Vážené dámy, vážení pánové, dovolte mi, abych úvodem poděkoval organizátorům této bezesporu zajímavé a přínosné konference nebo semináře a zároveň poděkoval za to, že pozvali i mě jako státního zástupce bez delší praxe a pokusím se této své výhody nebo nevýhody využít v sebereflexi státního zastupitelství s určitým nadhledem.
Pokusím se své odlišnosti využít a promluvím o poněkud někdy neuchopitelném a v české společnosti i leckdy odtažitém tématu osobnosti státního zástupce, přesněji o situacích, které státního zástupce jako osobnost formují nebo, chcete-li, deformují. Rád bych upozornil na situace, které mě od roku 2007, kdy jsem nastoupil do soustavy státního zastupitelství, potkaly a které hodnotím jako důkazy o tom, že leckdy není osobnost státního zástupce ideálně pojímána.
Mým prvním překvapením byly několikakolové přijímací zkoušky, resp. přijímací řízení na obsazení funkce právního čekatele. Přes náročné testování z odborných znalostí, především z oboru trestního práva, jsem nebyl vystaven žádnému konfrontačnímu problému, ke kterému bych měl zaujmout osobní stanovisko. Význam řešení nejednoznačného právního problému by byl nejen odborný, ale především psychologický. Ač sám nejsem vzděláním psycholog, je podle mého názoru konzistence a pevná hodnotová orientovanost významným ukazatelem osobnosti uchazeče o funkci právního čekatele, potažmo státního zástupce. Náročné odborné dotazy jsou pro zjištění odborné kvality uchazeče jistě nezbytné, avšak nejsou zcela postačující pro to, aby byla soustava státního zastupitelství doplňována osobnostmi s významnou schopností jasně hájit svůj právní názor, tedy i v budoucnu veřejný zájem.
Dalším momentem, který se vnějšímu pozorovateli musí jevit nestandardním a jako takového si ho všimla i tehdy média, byl fakt jmenování státních zástupců začínajících velmi mladých právníků s přidělením přímo k Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Měl jsem tehdy krátce po jmenování státním zástupcem a zaskočen náročností povolání a odpovědností z této nově nabyté funkce vyplývající jsem si vůbec neuměl představit význam přidělení k vrcholnému článku soustavy bez delší praxe v soustavě státního zastupitelství. Vůbec na tomto místě nechci hodnotit konkrétní osoby, osobnosti a státní zástupce, neboť se nejedná vůbec o problém osobní, nýbrž systémový. Naprosto nepatřičnou se mi v tu dobu jevila argumentace v ČR tak příznačná pro nestandardní situace typu: zákon takový postup nezakazuje, zákon takový postup umožňuje. Nepatřičnost takového odůvodnění je pak typická pro nestandardní či právně nesystémová řešení, často v rozporu s právní kulturou. V tu chvíli mě napadaly různé otázky týkající se důvodů tak výjimečného postupu. Ty však nebyly nikde uspokojivě zodpovězeny. Proto se domnívám, že jen kariérní řád stanovující jasné podmínky pro postup v soustavě státního zastupitelství může primárně minimalizovat nebezpečí ovládnutí státního zastupitelství tím kterým mocenským uskupením a podpoří důvěru státních zástupců v objektivnější kritéria pro kariérní postup, a sekundárně tak i posílí důvěru veřejnosti v nestranný výkon této funkce.
Další problém, na který jsem během své relativně kratší praxe narazil, je odpovědnostní systém tak, jak byl tady zmíněn ve struktuře státního zastupitelství. Přestože vnímám velkou odpovědnost vyplývající z této funkce, jen nejasně jsem si vědom jejích hranic a nemyslím si, že to je dáno mou neznalostí předpisů. Nejasné vytyčení zodpovědnosti je podhoubím pro alibismus, který považuji v justici za velmi škodlivý. I zde je na osobnosti každého státního zástupce, aby odolal případným zásahům nemajícím právní podklad. Za možné řešení bych považoval určitou obdobu procesního institutu zákonného soudce i u státního zástupce a důraz na odpovědnost státního zástupce dozorujícího konkrétní trestní věc bez možnosti jeho změny při nenaplnění předepsaných zákonných podmínek. Pokud akceptuji nutnost existence určitého vnitřního kontrolního mechanismu, který je dnes tzv. nazýván vnitřním nebo vnějším dohledem, pro veřejnost zřejmě zcela nečitelný, přikláním se opět k jednoduché formě takového dohledu, aby veřejnost každý zásah do konkrétní kauzy vnímala jako pochopitelný a podřaditelný pod konkrétní zákonný režim. Jen transparentní odpovědnostní systém vztahů soustavy státního zastupitelství je zárukou jeho důvěryhodnosti, a to nejen pro občany, nýbrž i pro státní zástupce samotné, což považuji z pohledu formování osobnosti veřejných žalobců za klíčové.
Dalším bodem, který vnímám velmi silně jako osobnostní rys státního zástupce, resp. státního zástupce dneška, je všeobecný podiv hraničící s negativní reakcí při prezentaci konkrétních skutečností souvisejících s výkonem funkce. Motivy mimo přirozeného ostychu či trémy, kterou pociťuji i já zde v řečništi, pro útěk státního zástupce před kamerou či mikrofonem, jsou pro mě zcela nepochopitelné. Ano, ke kvalitě novinářského zpracování těchto informací lze mít řadu výhrad, ale to je problém jiný. Osobně se cítím povinen veřejně informovat v adekvátním rozsahu o svém postupu. Druhou stranou jedné a téže mince jsou obdobné reakce při prezentaci obecných názorů osob vykonávajících funkci státního zástupce při aktivitách v občanské společnosti. Myslím, že je užitečné, aby při respektování zásad legality a oficiality a při zachování všech povinností byli státní zástupci činní v občanské společnosti a výkonem svých práv přispívali zejména k prohloubení právního vědomí. Opačné přístupy vedou k izolaci justice jako celku i státních zástupců jako jednotlivců.
Poslední zajímavostí, které jsem si za dobu svého výkonu funkce státního zástupce povšiml a která má nemalý význam na formování osobnosti státního zástupce, je ustanovení paragrafu 24 odst. 4 zákona o státním zastupitelství, které státnímu zástupci mj. ukládá povinnost zdržet se nepřiměřené veřejné kritiky státního zastupitelství a výkonu jeho působnosti, jiných státních zástupců, soudců, advokátů a notářů. Je docela příznačné, že korespondující ustanovení neexistuje v žádném právním předpise upravujícím postavení funkcí, jež nemá státní zástupce nepřiměřeně veřejně kritizovat. Taková norma odráží nedůvěra v osobnost státního zástupce a tento se tedy často neodpovědně a někdy i dosti instinktivně chová. Pravidlem pro něj totiž nemůže být takové kaučukové ustanovení zákona, nýbrž aplikační praxe. A v této souvislosti pak nelze nevzpomenout na odvolání z funkce vedoucího státního zástupce doktora Adama Bašného při konferenci Transparency International na konci roku 2008 právě s odkazem na toto ustanovení.
Uvedené momenty stručně popisují mnou vnímané problémy státního zastupitelství. Tyto problémy jsou neřešitelné bez osobnostně silných státních zástupců a bez důvěry v ně. Osobně vedle sebe slyším hlasy kolegů, kteří o důvěru stojí a jsou připraveni jasně definovanou odpovědnost přijmout. Za takové situace je pak na veřejnosti, resp. spíše na moci zákonodárné, zda důvěru do rukou státních zástupců vloží a jasně definuje podmínky nestranného výkonu funkce státního zástupce a jeho odpovědnosti, a tím posune projekt právního státu o něco dále. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Pan Stanislav Beránek: Já vám děkuji, pane doktore. Poprosil bych pana doktora Stanislava Mečla, který zastoupí pana nejvyššího státního zástupce.
Pan Stanislav Mečl: Dobré odpoledne, dámy a pánové. Na úvod mi dovolte uvést, že pan nejvyšší státní zástupce zdraví toto fórum a ještě ráno byl přesvědčen, že se ho zúčastní, nicméně naléhavé pracovní záležitosti mu to neumožnily. Uvidíme, jestli pan nejvyšší státní zástupce ještě náhodou nedorazí v průběhu této konference, nicméně budete muset vzít za vděk mým referátem namísto jeho.
Hovořila přede mnou paní doktorka Bradáčová, která stejně jako já byla členkou pracovní skupiny, která se podílela na přípravě tezí nového zákona o státním zastupitelství. Vidíte, a teď jsem zapomněl poděkovat Transparency International. Ještě to přeruším a dodatečně poděkuji vřele – jednak za to, že se můžeme zúčastnit jako celek, resp. státní zastupitelství, že jsme byli vůbec přizváni do tohoto panelu. To je pro nás velmi důležité a velká pocta. A samozřejmě i za výběr řečníků, kteří k této problematice vystupují. Osobně jsem také rád, že se tady setkáváme na skutečně mimořádně reprezentativním fóru, kde mimo představitelů moci zákonodárné a výkonné též v auditoriu vidím celou řadu vysokých představitelů justice, a tedy justiční elity této země.
Nicméně vrátím se k naší pracovní skupině pro přípravu nového zákona o státním zastupitelství. Rozvinul bych některé myšlenky, které tady přede mnou konstatovala paní doktorka Bradáčová, a to především tu myšlenku, že státní zastupitelství skutečně není soudem a nevykonává soudní moc. Jednoznačně se však na druhou stranu podílí na výkonu spravedlnosti a nepochybně se též jedná o orgán nikoliv sice soudní, ale o orgán justičního typu. Je tedy v tomto směru státní zastupitelství nepochybně i součástí justice v širším slova smyslu, nikoliv tedy soudní moci přímo jako takové, ale součástí justice v širším slova smyslu. Této charakteristice tolik nebrání ani naše zařazení v článku 80 do rubriky moci výkonné, i když ji samozřejmě nepovažujeme za příliš šťastnou a domníváme se, že i tato část ústavy by měla doznat nějakých dílčích změn.
Nutno je také připomenout, že státní zástupce je výlučným žalobcem v trestních věcech. Veřejný zájem chrání též mimo trestní oblasti – rozhoduje například o podání obžaloby, o návrhu na vzetí do vazby, o prodloužení vazby, dozoruje dokonce zákonnost v místech, kde dochází k omezování osobní svobody. Kompetence státního zastupitelství, potažmo státních zástupců, kteří jeho působnost vykonávají, je tak poměrně široká a poměrně zásadním způsobem zasahuje do osobnostní sféry každého občana a chrání též jeho svobodu. Přinejmenším tím, že může samozřejmě rozhodnout o neprodloužení vazby, o propuštění z vazby atd. atd. Pravomoci tedy skutečně nejsou zanedbatelné, nejsou bagatelní a podíl státního zastupitelství na výkonu spravedlnosti je značný.
Role státního zastupitelství v systému justice při ochraně veřejného zájmu, ale také, jak jsem zmiňoval, osobní svobody, je nezastupitelná. Žádný jiný orgán působnost státního zastupitelství nevykonává a vykonávat nemůže. Nestranný výkon těchto oprávnění státního zastupitelství také nutně předpokládá dostatečnou míru nezávislosti státního zastupitelství na exekutivě, ale také jakýchkoliv jiných vlivech, včetně aktuálního veřejného mínění apod. V tomto směru má tedy státní zastupitelství se soudy řekněme více než dost společného.
Státní zastupitelství však svou úlohu těžko může plnit řádně právě bez takových záruk nezávislosti, nemůže ji plnit bez nezávislé a od exekutivy emancipované soudní moci. To je skutečně nedílná součást. Tak jako je významná nezávislost pro státní zastupitelství, tak je zcela esenciálním a nezbytným předpokladem pro výkon soudní moci. A pokud v dopoledním panelu jsme tady hovořili o Nejvyšší radě soudní moci, tak státní zastupitelství tyto úvahy a zřízení takového orgánu plně podporuje, byť tedy sami státní zástupci na tomto orgánu nebudou participovat z důvodů, které jsem uvedl v úvodu svého příspěvku. Zřízení Nejvyšší rady soudní moci však považujeme za skutečně nezbytný posun směrem, jak jsem již uvedl, k emancipaci od moci výkonné, ale také k zajištění skutečně řádného výkonu spravedlnosti v této zemi. Domnívám se, že Nejvyšší rada soudní moci může plnit roli strážce nezávislého a odborného výkonu soudní moci a v tomto směru tedy skutečně má naši podporu.
Pokud jde o posílení nezávislosti státního zastupitelství, spatřujeme ji především ve stanovení jasných pravidel pro jmenování a odvolávání vedoucích státních zástupců, precizaci vztahů uvnitř soustavy státního zastupitelství a posílení odpovědnosti jednoho každého státního zástupce za svou rozhodovací činnost, ale také zavedení systému vzájemných brzd uvnitř soustavy, které zabrání jednak rozmělňování odpovědnosti za dozorovací činnost, ale přitom zabezpečí řádný výkon působnosti státního zastupitelství.
Nutno dodat takovou kratičkou odbočku. Nezávislost jednoho každého státního zástupce nebude zřejmě nikdy z povahy věci taková, jaká je nezávislost soudce. To proto, že úkoly veřejné žaloby jsou poněkud odlišné a určitou míru ingerence vyžadují. Nicméně musí existovat systémy vzájemných brzd, musí existovat transparentnost těchto ingerencí a musí existovat brzdy, které budou bránit zneužití takovýchto nástrojů. Za součást takových brzd právě považujeme též zřízení Nejvyšší rady státního zastupitelství, jak o tom také hovořila paní doktorka Bradáčová, a to právě jako konzultativního a profesního orgánu, který se bude moci vyjadřovat k zásadním otázkám činnosti a působnosti státního zastupitelství.
Za esenciální pro nezávislost státního zastupitelství a odborný výkon jeho působnosti považujeme též zavedení kariérního řádu. O tom zčásti hovořil také můj předřečník pan doktor Borgula, a to jak pro státní zástupce, tak i pro funkcionáře státního zastupitelství.
(Konec strany B kazety číslo 2.)
(Strana A kazety č. 3.)
…posílení nezávislosti státního zastupitelství vnímá a preferuje a vtělila ji též do své vládní strategie proti korupci. A my se budeme jen těšit na to, že vláda této strategii dostojí a že nebude váhat s takovými úpravami právních norem, které tento cíl naplní. S tématem korupce souvisí též úvahy o zřízení Úřadu pro boj s korupcí a terorismem, který by působil při Nejvyšším státním zastupitelství. Tento návrh sleduje jednak zajištění jednotnosti metodiky stíhání závažných trestných činů, především na úseku veřejných zakázek, veřejných soutěží, dále trestných činů úředních osob, ale také závažných trestných činů proti základům státu, tj. terorismu, který skutečně v současném světě, včetně Evropy, je velkým a závažným tématem.
Závěrem bych se pokusil odpovědět na otázku – resp. ještě bych předešel. Státní zastupitelství v dnešní éře stojí skutečně na rozcestí, a především z hlediska filozofie jeho dalšího fungování. Stojím před otázkou, zda bychom měli budovat státní zastupitelství jakožto moderní úřad veřejné žaloby schopný čelit závažným protispolečenským hrozbám, sofistikované trestné činnosti, které právě dnešní doba přináší, podílet se na jejich minimalizaci, efektivně tuto trestnou činnost stíhat, chránit efektivně poškozené, ale také se zaměřit na odčerpávání nelegálních zisků, neboť to, co je podstatné zejména na poli trestního řízení, není toliko odsouzení pachatele, ale odčerpání zisků, které byly trestnou činností získány, neboť zločin se nesmí vyplácet.
Státní zástupce také čeká boj o důvěru veřejnosti, bez které nemůžeme tuto působnost a tyto cíle efektivně naplnit. Je všeobecně známo, že státní zastupitelství utrpělo šrámy v rámci jakýchsi vnitřních změn, které probíhají ve státním zastupitelství a nepochybně bude určitou dobu trvat, než si státní zastupitelstvu znovu vydobude důvěru veřejnosti, bez které skutečně veřejná žaloba nemůže řádně fungovat a působit. K tomu je však potřeba – znovu se vracím tedy k tomu termínu – nezávislosti státního zastupitelství. Bez důvěry veřejnosti a nezávislosti skutečně nelze dosáhnout významnějších úspěchů v boji se zločinem. Filozofickou notou, resp. nití, která by měla být zřetelná z úpravy nového zákona o státním zastupitelství, je taková filozofie, že státní zastupitelství musí důsledně sloužit veřejnému zájmu a musí představovat hráz proti zločinu, svou působnost vykonávat nestranně, nezaujatě a vysoce odborně, a to samozřejmě bez jakéhokoliv podléhání jak vůli politických stran, tak náladám ve společnosti apod.
Závěrem bych se ještě pokusil odpovědět na otázku, zda ČR potřebuje nový zákon o státním zastupitelství, neboť i v samotné soustavě státního zastupitelství tato otázka zaznívá – proč vlastně nový zákon o státním zastupitelství. Všechno to, co jsem právě uvedl ve svém příspěvku, svědčí jednoznačnému závěru, že právě z těchto všech důvodů ta norma skutečně potřebná je. Paní doktorka Bradáčová také na úvod hovořila o společenské konstelaci, v jaké byl přijat původní zákon o státním zastupitelství v roce 1993. Ten reagoval právě na ne vždy šťastné zkušenosti s dřívějším fungováním prokuratury. Tato motivace především pak vedla k úpravě, která neobsahovala prakticky žádná záruky nezávislosti státního zastupitelství a neupravovala ani žádné efektivní nástroje pro výkon jeho působnosti. Skutečnost, že tato úprava de facto nebyla šťastná a nebyla životaschopná, tomu svědčí především to, kolikrát zákon byl v následujících letech novelizován a jak zásadně byl novelizován, včetně posílení pravomocí nejvyššího právního zástupce a celou řadou dalších momentů.
Tato norma, současný zákon o stáním zastupitelství, tedy je skutečně zásadně poplatný době, ve který vznikl. A ani tyto dílčí úpravy, které v něm byly provedeny v následujících letech, nemohou změnit filozofii normy, která do ní byla inkorporována v době jejího vzniku. My si právě od nového zákona o státním zastupitelství skutečně slibujeme změnu této filozofie, slibujeme si od ní odborný postup státních zástupců, slibujeme si posílení nestranného postupu státních zástupců, nezávislosti státního zastupitelství a rádi bychom skutečně plně dostáli své povinnosti sloužit veřejnému zájmu.
Na závěr bych podotknul, že stále platí teze, že bez nezávislého státního zastupitelství se skutečně nelze podílet adekvátním způsobem na dosahování spravedlnosti, a to ani na trestním úseku, ani na mimotrestním úseku působnosti státního zastupitelství, neboť, jak sami víte, bez veřejného žalobce není ani soudce. Veřejný žalobce podává žalobu, a to už bych se vrátil k úvodu svého příspěvku, kde jsem specifikoval zásadní momenty činnosti státního zastupitelství a státních zástupců. Jejich role je tedy z pohledu dosahování spravedlnosti stejně významná, jako je činnost soudů.
Pan Stanislav Beránek: Pane doktore, jenom upozorním, že máme vyčerpaný čas pro váš příspěvek.
Pan Stanislav Mečl: Já jsem si nachystal hodinky, abych ten čas sledoval.
Pan Stanislav Beránek: Já také právě! (Smích.)
Pan Stanislav Mečl: A prakticky jsem se na ty hodinky nepodíval, asi na rozdíl od vás. Takže se moc omlouvám. (Děkuji.)
Já vám děkuji samozřejmě za pozornost, a pokud budete sdílet naše představy o dalším působení a fungování státního zastupitelství, tak bych vás samozřejmě velice rád požádal, abyste v mezích svých možností působili tak, abychom tímto směrem mohli dál postupovat a pokračovat.
Jinak na závěr mi dovolte ještě jednou vyjádřit plnou podporu snažení čelních představitelů justice v jejich snaze emancipovat soudní moc od moci výkonné a já doufám, že příjemná slova uslyšíme i z úst pana náměstka Melcra. Děkuji vám. (Potlesk.)
Pan Stanislav Beránek: Já děkuji panu náměstku Mečlovi za jeho příspěvek, nicméně když jsme připravovali formát této konference, tak jsme vycházeli z jedné věci, a sice, že velká část problémů, které existují v justici – jak v soudnictví, tak ve státním zastupitelství, již byla pojmenována. A právě proto, abychom se vyhnuli tomu, co myslím pan doktor Baxa nazýval pojízdným cirkusem, tak jsme v plánu měli to, že bychom chtěli klást konkrétní otázky, ať už my jako Transparency, nebo i zde lidé z auditoria, kteří přímo v justici pracují, ale především po politické a výkonné moci požadovat i konkrétní odpovědi. Proto jsou zde přítomni někteří senátoři, poslanci, představitelé ministerstva.
Takže ještě než dám slovo panu náměstku Melcrovi, tak bych si dovolil do toho vstoupit, a pokud vy byste měli nějaké další otázky na něj, tak samozřejmě budeme jenom rádi – i z důvodu toho, abychom trochu oživili toto jednání po obědě. A já mám v zásadě čtyři okruhy.
Za prvé, jaký bude osud jak malé novely zákona o státním zastupitelství, tak i vlastně přípravy nového zákona. V této souvislosti jsme psali i dopis panu premiérovi, psali jsme vašemu ministerstvu, takže to je první věci, která by mě zajímala.
Druhá věc. Nějaký samosprávný orgán státního zastupitelství. Byla zde zmíněna právě rada státního zastupitelství. Počítáte do budoucna s něčím takovým? Nebo připravujete dokonce něco takového?
Třetí. V jakém stadiu je speciální orgán státního zastupitelství, co máte přichystáno a co budete dělat například v Parlamentu nebo v opozici k politické moci, abyste ho prosadili?
A poslední otázka. Jakou pozornost věnujete nějakému vytvoření kariérního řádu, výběru kandidátů na místa v justici. Opět, co máte přichystáno a co budete dělat pro to, abyste to prosadili. Samozřejmě pan náměstek bude potřebovat možná nějakou chvíli na přípravu. Pokud jsou zde další, kteří by mu chtěli ještě před jeho vystoupením položit otázky, tak budeme velmi rádi, když využijete nyní tento čas. Samozřejmě po jeho vystoupení budeme dál pokračovat v diskusi.
Pan ředitel Ondráčka.
Pan David Ondráčka: Jenom jestli můžu doplnit tu otázku ohledně specializovaného státního zastupitelství. Mě by velmi zajímalo to, jakým způsobem ta představa dneska se rodí, to znamená, jestli jakási představa vytvoření speciálního tělesa, kde by se umístilo x státních zástupců, nevím, deset patnáct dvacet, kteří by se specializovali na vybranou trestnou činnost – samozřejmě podle nás by to měla být primárně korupce, hospodářská kriminalita a organizovaný zločin, terorismus – se vší upřímností a bez jakéhokoliv snižování závažnosti, evidentně to bude 99 % ku jedné zatím, pokud by to takto bylo nastaveno. Ale moje otázka je, jakým způsobem by měla fungovat spolupráce s organizovanými útvary policie, to znamená ÚOKFK a ÚOOZ, a jestli už jste šli dále o krok v úvahách, jak by tato spolupráce měla fungovat.
A druhá otázka je, jestli by to vlastně nevedlo k tomu, že by se stáhli ti úspěšní nebo nadějní státní zástupci, kteří to dneska dělají na okresech a krajích a kteří by se stáhli do tohoto specializovaného útvaru nebo tělesa, a znamenalo by to, že by na krajích nebo okresech nezůstali. To znamená, že by tam nezůstali ti, kdo by to byli schopni dělat místo nich. Čili to je podle mě věc, která samozřejmě potenciálně hrozí, a jestli jste se touto úvahou zabývali.
A poslední věc, která s tím velmi úzce souvisí, to znamená odčerpávání výnosů z trestné činnosti a jaké by případně měl tento útvar speciální pravomoci či možnosti, jak tuto věc zefektivnit. To jenom na doplnění těch čtyř oblastí. Děkuji.
Pan Stanislav Beránek: Děkuji. Jsou ještě nějaké další dotazy z pléna? Vypadá to, že nejsou, tak poprosím pana náměstka o slovo.
Pan Filip Melcr: Dámy a pánové, dobrý den. Děkuji za pozvání na tuto konferenci, děkuji za to, že se tato konference organizuje, že se organizuje už v podstatě poněkolikáté a že Transparency International toto téma neustále vznáším, protože si myslím, že je správné, když se o něm diskutuje. Děkuji také předřečníkům za jejich velmi kvalifikované příspěvky.
Moje vystoupení bude spíše kratší než delší a k tomu mám tři základní důvody. Za prvé, mnohé již bylo řečeno. Druhý důvod je – jsem zde pouze jako substitut. Vidíte, že ještě jmenovka zde náleží panu náměstkovi Korbelovi. My jsme v tuto chvíli trošku ministerstvo na roztrhání, protože teď probíhá jednání ohledně anonymních akcií, za chvíli probíhá druhé čtení v Poslanecké sněmovně ohledně vládního návrhu občanského zákoníku, takže podobně jako zde není pan nejvyšší státní zástupce, i já jsem zde pouze v roli substituta. A konečně ten nejdůležitější důvod, a totiž, zítra probíhá jednání koaliční skupiny pro reformu justice, která se bude právě zabývat Nejvyšším státním zastupitelstvím. Z tohoto důvodu by bylo asi velmi obtížné a ne zcela korektní, kdybych před vlastním jednáním zde dával nějaká pevná kategorická stanoviska. To znamená, moje vystoupení prosím berte s ohledem na tuto poměrně zásadní skutečnost, a totiž s ohledem na zítřejší jednání, kterého se budou účastnit samozřejmě i zástupci Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zastupitelství a jeho soustava naplňuje činnost Ministerstva spravedlnosti v posledních měsících poměrně vrchovatě – jednak v oblasti přípravy nového zákona o státním zastupitelství, formulování základních tezí, jakéhosi základního materiálu pro věcný záměr nového zákona, na kterém se primárně podílí Nejvyšší státní zastupitelství a Ministerstvo spravedlnosti je tam v roli spolupracovníka, ale klíčové odborné znalosti přicházejí z Nejvyššího státního zastupitelství. A druhá oblast je oblast personální. Možná je toto i to pravé fórum, abych ukázal, jaké obrovské problémy a jaké nejasnosti stávající právní úprava v personální oblasti přináší.
Vidím zde pana doktorka Jakovce, takže jenom pro krátkou ilustraci jeden příklad toho takzvaného dvouvládí, kterého jsme byli svědky jak v Severočeském kraji, tak po určitou dobu na Vrchním státním zastupitelství v Olomouci. Jednalo se o situaci, kdy správní soudy začaly hodnotit rozhodnutí o odvolání vedoucího státního zástupce jak správní rozhodnutí, ke kterému mělo dojít ve správním řízení. V důsledku toho došlo ke zrušení rozhodnutí o odvolání. A teď jsme stáli před otázkou, jaké důsledky toto rozhodnutí má mít. A byly názory, které i dnes slýcháme od administrativistů, a totiž, došlo sice ke zrušení rozhodnutí, nicméně místo je obsazeno, a tím pádem odvolaný státní zástupce má smůlu, dostane maximálně nějaké peníze. Má právo na nějaké peníze, na náhradu škodu, za nesprávné, nezákonné rozhodnutí. Pokud by tomu tak mělo být, tak celé takové rozhodování, celé takové řízení s ohledem na systém fungování státního zastupitelství nemá žádný význam. Kdyby to takto mělo být, tak zde není absolutně žádná garance proti někdy nedůvodnému odvolávání a zasahování do výkonu působnosti vedoucích státních zástupců, protože ministr spravedlnosti může kdykoliv kteréhokoliv odvolat, bezodkladně na to jmenovat na takto uvolněné místo nového státního zástupce a pak ten stav není žádným způsobem napravitelný. To znamená, tady jsme řekli ne. Má-li dojít k obnově původního stavu s ohledem právě na princip legality výkonu veřejné moci, musí zde dojít k nápravě, která spočívá v tom, že ten původní odvolaný státní zástupce se vrací do své funkce.
Tím se dostáváme do situace dvojvládí, do situace, kterou zákon o státním zastupitelství ani náznakem neupravuje a neřeší. A zase jsme to řešili, jsou tam dvě možnosti, dva možné přístupy. Jeden přístup by byl naprosto formalistický – prostě máme dva státní zástupce, nedá se nic dělat, budou tam po celou dobu dva. Druhý přístup je: státní zastupitelství je postaveno na monokratickém principu, je tam jeden vedoucí, to znamená, musí existovat nějaký mechanismus, jak ze dvou udělat jednoho. Jinými slovy, jeden musí z kola ven. My jsme řekli: takto to má být. Je tam tedy mezera v zákoně, kterou je třeba nějakým způsobem vyplnit, je třeba nějakým způsobem postupovat. A tam bylo velmi obtížné rozhodování, jestli má být vytvořen pomocí analogie juris zvláštní odvolací důvod – jsme v oblasti veřejného práva, kde i česká právní tradice se velmi bojí analogie, dokonce v tomto případě analogie juris, a nakonec se zvolil postup pomocí obnovy řízení, který přece jen dopadá na explicitně stanovená zákonná ustanovení, a totiž, že důvodem pro obnovu řízení je zrušení podkladového rozhodnutí, přičemž materiálně podkladem pro jmenování nového je předcházející rozhodnutí o odvolání jiného.
Takže jenom na tomto příkladu jsem chtěl ukázat, jak je stávající právní úprava, která byla postavena na zcela odlišných principech, než které v současné době vyžaduje judikatura správních soudů, totiž byla postavena na principu, že se jedná primárně o manažerské rozhodování, že garance správnosti a nezneužitelnosti je v tom, že se dohodnou dva: nejvyšší státní zástupce nebo vedoucí státní zástupce jeden, který má právo navrhnout odvolání, a ministr spravedlnosti. Bylo shledáno, že tato garance není dostatečná, musí tam být jiná formou správního řízení a s tímto samozřejmě zákon o státní zastupitelství nepočítá. To znamená, minimálně tento příklad ilustruje, že stávající zákon o státním zastupitelství je třeba upravit minimálně v této personální oblasti.
Jdeme-li do samotné materie, do té první, institucionální, tak zde vzniká otázka, jestli státní zástupce má být stejně nezávislý jako soudce. Mimochodem, to si dovolím přece jenom malou poznámku ještě k dopolední debatě. Pro Ministerstvo spravedlnosti je klíčovým, naprosto klíčovým pojmem, bodem nezávislost soudce, nezávislost konkrétního soudce, který rozhoduje v konkrétním případě. Všechno ostatní může být pouze jistý prostředek, instrument k dosažení této nezávislosti, ke garantování této nezávislosti. Je mi trošku líto, že z některých vystoupení, s výjimkou doktora Sváčka, který dnes o tom hovořil, toto jakoby se vytrácí, jako bychom zapomínali, že nezávislost konkrétního soudce v konkrétním případě může být ohrožena nejenom ze strany politiky, kde je jakási historická zkušenost, ale i ze strany jeho funkčně jakýchsi nadřízených v uvozovkách, totiž například předsedů soudů, a že i jiný soudci, například předsedové soudů, můžou být rizikem pro nezávislost konkrétního soudce v konkrétních případech. A že se tomu tak děje, máme i zkušenost z naší praxe, kdy víme, že například při stanovování rozvrhu práce nastávají jisté problémy. Tolik jenom kratičká odbočka k dopoledni – nezávislost soudce je naprosto nezpochybnitelným momentem, naprosto nezpochybnitelnou premisou, kterou samozřejmě respektujeme a jsme odhodláni bránit do poslední kapky krve, mohu-li to říct takto expresivně, a to i vůči ostatním soudcům.
U státního zástupce je to samozřejmě zcela jiné. Tam jednoznačnost tohoto požadavku je úplně jiná. U státního zastupitelství, a slyšeli jsme to i od paní prezidentky, tam asi nemáme nic proti tomu, když státní zástupce jako někdo, kdo působí v jiné řízené organizaci, dostane pokyny a těmto pokynům v konkrétním případě je povinen vyhovět. Požadavek spíš směřuje po transparentnosti, ale samotná povaha působení státního zástupce je z tohoto důvodu zcela odlišná než povaha působení soudce. To, co si myslíme, že je správné, a tam si myslím, že jsme ve shodě, kam by ta úvaha měla směřovat, je posílení transparentnosti. Má-li být zásah umožněn a musí být umožněn, pak musí být řečeno proč a kdo je za to odpovědný. Mimochodem velice podobně přistupujeme i k nezávislosti soudce, se snažíme o zavedení transparentnosti – pojem, který je i v názvu dnešního organizátora – do určitých výběrových procesů, do určitých rozhodovacích aktů v rámci soudnictví. To znamená, to je věc, která zcela nepochybně bude diskutována a bude diskutována i na koaliční schůzce, jakou konkrétní podobu tato nezávislost má mít. Zcela nepochybně klíčovým momentem je nestrannost státního zástupce. To zde již také padlo. A musí být zakotveny jisté mechanismy, které budou garantovat nestrannost státního zástupce.
Ještě jenom k některým bodům, které se budou zítra diskutovat. První bod – otázka, zda má být zachována čtyřstupňová soustava, nebo zda má být tato soustava redukována na třístupňovou. Jenom bych chtěl tady poukázat, že je zde výrazně odlišná situace od struktury soudu. Zatímco čtyřstupňová soustava soudu v zásadě nečiní extrémní problém – přináší to jisté problémy a já osobně bych byl pro zrušení i složky vrchních soudů, ale nemyslím si, že by to činilo nějaký zásadní problém. Na úrovni státního zastupitelství je to úplně něco jiného. Tam probíhají akty řízení. V rámci justice žádné akty řízení neprobíhají. Tam skutečně soudce řeší svůj případ, zatímco probíhají-li v rámci řízené instituce státního zastupitelství akty řízení, tak čím více složek tam je, tím více jsou tyto akty řízení znepřehledňovány a odpovědnost za jednotlivé akty je tím více rozmělněna. To znamená, to je věc, která se samozřejmě bude diskutovat.
Další bod, ale to už budu trošku odpovídat na jednu z vašich otázek, který se bude diskutovat, je otázka, jestli má existovat nějaké speciální státní zastupitelství, jestli v podobě samostatného státního zastupitelství jako takového nebo určitého útvaru v rámci Nejvyššího státního zastupitelství. Tam je třeba vidět, že jsou velmi výrazné argumenty pro. Jsou i některé argumenty proti. Výrazný argument pro je odstranění lokálních vazeb. Korupce nemá být vyšetřována v tom prostředí, ve kterém je konána, nemá být vyšetřována těmi, kteří se byť jen dotýkají tohoto prostředí, v žádném případě nechci říct, že by byli jeho součástí, ale dotýkají se, jsou nějak spojeni s tímto prostředím. To je obrovská výhoda. Další výhoda je samozřejmě také specializace a koncentrace znalostí u jednotlivých státních zástupců.
A má to i nevýhody. Vyšetřuje-li korupci určitá omezená skupina lidí, tak potom je samozřejmě jednodušší, když to hodně přeženu, zkorumpovat tuto menší skupinku, a tím pádem ovládnout kompletně vyšetřování korupce. Takže oba dva tyto mechanismy mají své plusy, mají své zápory. Podkladový materiál, který vypracovalo Ministerstvo spravedlnosti, tento koncept obsahuje.
Další velmi významný bod, který byl diskutován i na skupině, o které se hovořilo, bylo vyjasnění kontrolních mechanismů, dohledových mechanismů v rámci státního zastupitelství, což si myslím, že je jedna z nejklíčovějších oblastí.
Ohledně kariérního postupu nebo vůbec personalistiky v rámci státního zastupitelství, na což také směřovala otázka. My jsme původně chtěli, aby jak ve vztahu k obsazování soudů, tak i obsazování státních zastupitelství probíhalo podle podobných nebo stejných principů. Pan ministr zde naznačil, jakým způsobem se chceme orientovat v rámci justice. Chceme, aby noví soudci byli vybíráni ve výběrových řízeních, ne jak je tomu dnes, kdy naprosto netransparentně jsou vybíráni předsedy soudů. Na ministerstvo chodí už návrhy na jmenování a skutečně není zde žádná garance, žádná jistota, že ti, kteří jsou vybíráni, jsou těmi nejlepšími, kteří byli k dispozici. Tuto garanci dnes ministerstvo nemá, proto zde chce udělat změnu a chce, aby zde docházelo skutečně k výběrovým řízením na pozici soudců, kterého se budou moci přihlásit všichni uchazeči, kteří budou splňovat zákonná kritéria, kterými bude, plácnu, pět let praxe, kvalifikační zkouška, to znamená, budou to zkušení právníci. V podstatě podmínky pro účast v tomto řízení budou přísnější, než jsou podmínky dnes pro výkon funkce soudce, a to by měli být ti justiční kandidáti, kteří se potom seznámí s vnitřním fungováním soudu v relativně krátké době a mohou velmi dobře nastoupit na funkci soudce. Ve státním zastupitelství je ale situace trošku odlišná. Tam kromě toho, že to musí být dobrý právník, kromě toho, že to musí být někdo, kdo skvěle zná trestní právo, tak je to ještě někdo, kdo zná taktiku vyšetřování, někdo, kdo se orientuje i v této oblasti, takže z toho důvodu spíš v oblasti státního zastupitelství bychom chtěli klást důraz na jakousi vnitřní výchovu státních zástupců v oblasti státního zastupitelství, to znamená, neočekáváme, alespoň v tuto chvíli, že bychom opouštěli institut právního čekatele.
Kariérní řád nebo otázka kariérního postupu s sebou přináší další otázky, které jsou sporné a které se budou diskutovat. Jenom zde nastíním. První otázka – má být státní zastupitelství zcela uzavřeno, nebo má být otevřeno i osobám, které působí v jiných složkách – v soudnictví, v justici? Má být podmínkou pro výkon státního zástupce to, že už určitou dobu fungoval na nižším stupni, nebo například pro soudce má být možná otevřen nějaký větší průchod? Nejenom pro soudce, pro advokáty. To jsou otázky, které se nepochybně budou diskutovat.
Dámy a pánové, řekl jsem, že můj příspěvek bude krátký. Mám dojem, že už jsem toto slovo ne zcela dodržel, nicméně zítra bude skutečně probíhat to základní jednání, kdy i v rámci koalice se budou tříbit názory, které si dnes dejme tomu její jednotlivé složky osvojily, a bude se hledat nějaké společné stanovisko. Já mám plnou naději, že zítřejší jednání bude úspěšné a že zde bude potom i koaliční shoda na nějakém návrhu nového zákona o státním zastupitelství, který bude i obcí státních zástupců nebo právnickou veřejností vnímán pozitivně a jako jistý krok dopředu. Dámy a pánové, děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Pan Stanislav Beránek: Děkuji za vcelku vyčerpávající příspěvek pana náměstka Melcra. V průběhu vaší řeči mě napadla otázka. Jak jste zmiňoval personální potíže – odvolávání z vedoucích funkcí, tak přesně tuto problematiku řešila tzv. malá novela zákona o státním zastupitelství, takže vlastně ještě bych se vrátil zpět ke svým otázkám. Přestože tato problematika byla malou novelou řešeno, vy to cítíte jako problém, tak vlastně z jakého důvodu to bylo odloženo.
Pan Filip Melcr: Pokud já jsem o tom informován, tak celá diskuse se vede o tom, jestli má být samostatná dílčí novela zákona o státním zastupitelství, nebo jestli to má být až součástí širší novely, která se bude připravovat na zítřejším jednání. Jinak ze strany Ministerstva spravedlnosti byla připravena i dílčí novela, ale jako naprosto legitimní považujeme i požadavek, aby to bylo součástí potom nějaké širší novely. Ale skutečně je třeba se ptát někde jinde.
Pan Stanislav Beránek: Děkuji. Vítám mezi námi pana nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana a v tuto chvíli se vlastně otevírá prostor pro diskusi, pro vaše dotazy nebo připomínky.
Ano, prosím, paní doktorka Brožová.
Paní Iva Brožová: Já jsem se chtěla zeptat, když pan náměstek hovořil o tom tématu, jak nejlépe řešit problém dvojvládí – to je situace, co byla u Vrchního státního zastupitelství například. Jak jste o tom hovořil a říkal jste, že jste nakonec naznali, že nejlepším řešením bude řešení v podobě institutu obnovy řízení, tak pořád přece jenom uvažuji o tom, že dojde tady k odvolání, odvolání je zpochybněno. Mezitím, protože jde o tak zásadní posty, jako jsou šéfové státního zastupitelství, tak si nemůžeme dovolit jakousi bezprizornost, čili je potřeba tam jmenovat státního zástupce, takže dojde bez ohledu na zpochybnění odvolání nebo pojmově musí dojít k obsazení tak významného místa, protože jinak zpochybňujeme, jestli vůbec vedoucí státní zástupce potřebujeme. Jenže teď vstupuje do hry někdo třetí, někdo, komu ale nemáme co vytknout. Takže potom přece jenom mě napadlo řešení, u kterého by až tak úplně nemuselo dojít k napadnutelnosti postavení osoby třetí, nově jmenované, a to nikoliv až formou institutu obnovy řízení, ale zavedením institutu odkladu vykonatelnosti rozhodnutí o odvolání, aby event. právě se zabránilo tímto institutem dosazení člověka, kterému není následně přes chyby zjištěné v odvolacím řízení co vytknout, tak ten pak odchází jako poražený, aniž by skutečně on sám nějakým způsobem byl zproblematizovaný. Tak jestli by tuto situaci lépe než obnova řízení, která reaguje až ex post, neušetřil jednak institut odložení vykonatelnosti, a potom povinnost přednostního projednání takovýchto žalob, které budou směřovat proti odvolání. Musím se přiznat, že v tomto směru vycházím z vlastní zkušenosti. Já jsem byla v situaci, kdy jsem byla odvolána z funkce, a pak nešlo o nic jiného, než kromě obrany proti tomu odvolání také zajistit, abych nakonec sice zvítězila, ale neměla již kam se vrátit, protože místo bude někým nenapadnutelným způsobem obsazeno. A toto byl tehdy můj zvolený procesní postup, že jsem požádala o odložení vykonatelnosti a přednostní projednání.
Pan Filip Melcr: Jestli dovolíte, já odpovím. Nejprve, jak si my myslíme, že by bylo asi nejideálnější řešení de lege ferenda a potom řešení dnes. Řešení de lege ferenda by mělo být takové, a je to obsaženo například i v malé novele, která už z Ministerstva spravedlnosti odešla, a totiž, že o odvolání vedoucích státních zástupců má být rozhodováno v rámci kárného řízení, to znamená v rámci soudního řízení jednostupňového, a dojde-li tam následně k odvolání, tak máme soudní rozhodnutí, proti kterému už není přípustný žádný řádný opravný prostředek, a tím pádem by tento problém byl – samozřejmě vždycky bude existovat, protože tam bude institut ústavní stížnosti, ale v zásadě to nebezpečí bude velmi malé.
K tomu řešení dnes, de lege lata. O žalobě budou rozhodovat správní soudy a správní soudy mohou žalobě ve správním soudnictví přiznat odkladný účinek. Ale záleží to ad hoc na posouzení konkrétního případu ze strany soudu. Já bych se nějakého paušálního přiznání odkladného účinku spíše bál. Vezměme si případ, kdy to bude zcela jednoznačné a zcela jasné, kdy vedoucí státní zástupce evidentně bude nafocen, přichycen při tom, jak bude brát peníze za to, že někdo nebude, nebo bude trestně stíhán. A za této situace on by podal žalobu, byl by automaticky ze zákona odkladný účinek a on by pořád byl – naprosto nedůvěryhodná osoba by pořád mohla vykonávat tuto funkci. Toho bych se bál. To si myslím, že koncept, který je teď připraven, to znamená koncept odvolávání v rámci kárného řízení, je pro tuto situaci případnější.
Pan Stanislav Beránek: Děkuji panu náměstkovi za reakci. Mimo jiné vítám mezi námi dalšího pana náměstka ministra spravedlnosti pana Mgr. Františka Korbela, který přišel posílit pozici ministerstva.
A do diskuse se hlásil pan náměstek Mečl.
Pan Stanislav Mečl: Já bych jenom krátce reagoval na otázky pana ředitele Ondráčky, které se týkaly speciálního státního zastupitelství, kterému my říkáme úřad pro boj s korupcí a terorismem. Pokud jde o vaše obavy, tak ty by měly být řešeny poměrně podrobnou úpravou. Jednak se předpokládá, že v čele tohoto úřadu bude stát ředitel v postavení náměstka nejvyššího státního zástupce se zcela specifickým, zvláštním postavením, které nebude umožňovat po dobu jeho časově omezeného mandátu jakékoliv zasahování do jeho působnosti a do řízení tohoto speciálního útvaru. A dále pak by obavám z ovlivňování mělo bránit dočasné přidělování státních zástupců k tomuto útvaru. Zatím pracujeme s myšlenkou, že by hlavním zdrojem státních zástupců, kteří by u tohoto útvaru působili, byli státní zástupci nižších složek dočasně přidělení na dobu pěti let s možností opakování tohoto přidělení, tohoto mandátu.
Pokud jde o to, jakým způsobem bude zajištěn výkon působnosti těchto státních zástupců na jejich kmenových pracovištích, tak tady samozřejmě předpokládáme – a tento stav je již dneska znám a používán – institut zastupitelnosti. Státní zástupci se vzájemně zastupují. Je úlohou vedoucího státního zástupce na vybranou trestnou činnost zajistil to, že se jí nebude věnovat pouze jediný státní zástupce, tudíž předpokládáme, že výkon působnosti bude vykonávat zastupující státní zástupce na tomto úřadě.
Pokud jde o obsahovou náplň. Samozřejmě, že těžištěm působnosti bude boj s korupcí a bude do značné míry i boj s organizovaným zločinem, ale v rámci této vypočtené působnosti tento úřad pro to, aby mohl být efektivní, tak se samozřejmě nemůže zabývat organizovaným zločinem komplexně. Dnes se organizovaným zločinem zabývají primárně snad krajská státní zastupitelství, dělají tuto svoji práci velmi dobře a není potřeba, aby se veškerá tato působnost stran organizovaného zločinu přenášela na tento specializovaný útvar. Tam bude postačovat, když se organizovaným zločinem tento útvar bude zabývat v rámci těch vypočtených trestných činů, které by měly být v jeho působnosti. Pokud jde o zmiňovaný terorismus, ten je tam zařazen ne tedy z důvodu nějaké četnosti či pouze z důvodu závažnosti, ale také z důvodu mezinárodních závazků ČR, kdy ČR přijala závazek, že se terorismem bude zabývat jeden centralizovaný úřad, útvar na úseku trestního řízení. Proto se snažíme novou úpravou kromě řešení problémů, o kterých jsme hovořili v jednotlivých příspěvcích, také dostát mezinárodním závazkům ČR. Takže z tohoto důvodu se tam objevují i tyto záležitosti. Samozřejmě ovlivňování by měla bránit již zmiňovaná rotace, ale předpokládáme také, byli bychom rádi, kdyby trestné činy v působnosti tohoto speciálu byly projednávány krajskými soudy, nikoliv i okresními soudy, ale byli bychom rádi za přenesení věcné působnosti na úroveň krajských soudů.
Pan David Ondráčka: Omlouvám se, můžu jenom skočit do toho. Děkuji za odpověď. Jenom je aspoň nějaká rámcová představa, kdy by se to mohlo začít chystat a v jaké fázi by to mohlo začít být projednáváno, nebo to má být součást té velké novely?
Pan Stanislav Mečl: Nepochybně to bude součást až té velké novely právě z toho důvodu, že tento útvar by měl mít řadu poměrně specifických oprávnění ve vztahu k policejním orgánům nad rámec těch, které státní zastupitelství má dnes. Mělo by mít určitá oprávnění součinnostního charakteru vůči jiným orgánům, jako je finančně analytický útvar apod., nicméně i tato specifika předpokládají značnou navázanost na zbylé části zákona, tudíž považujeme za skutečně vyloučené, aby se speciální útvar z tohoto konceptu vytrhl a upravil přednostně samostatně nějakou dílčí novelou. Domníváme se, že je skutečně potřeba zachovat tuto úpravu ve velké novele, resp. my hovoříme o velké novele, ale de facto se jedná o zcela nový zákon o státním zastupitelství.
Já bych možná požádal ještě paní doktorku Bradáčovou, která by se k tomu mohla vyjádřit z pohledu krajského stupně, pokud jde o tu působnost.
Paní Lenka Bradáčová: Já jsem chtěla říct jenom jedno na vaši otázku, jestli se tím nepoloží státní zastupitelství, tak jak jsem to vnímala. Ve státním zastupitelství je 1270 státních zástupců a já chci věřit, že to nestojí na těch 15, protože to by skutečně pro mě byla špatná zpráva. Ale já osobně jsem odpůrcem výjimek v justici. Ale zase, realita dnů současných i blízké minulosti a chci věřit, že do budoucna bychom tomu tímto útvarem mohli zabránit, mě vede k tomu, že v určité době je potřeba přistoupit i k nestandardnímu řešení. Každý speciál tohoto typu je nestandardní řešení, protože samozřejmě přenesete určitou vymezenou působnost, vytvoříte výjimku, s tím, že zcentralizujete určitou agendu na určité území, narušíte hlavní systém věcné místní příslušnosti a každá takováto výjimka v konzervativní justici s sebou může přinést i některé negativní věci. Ale přesto si myslím, že prostě takovýto speciál je v současné době nutný – jak z hlediska specializace, tak přesně toho, co říkáme, odstínění všech vlivů, odpovědnosti, ale samozřejmě také tento druh trestné činnosti, a to se ukazuje i v ostatních státech Evropy, prostě vyžaduje nejen centralizaci specializace, ale i centralizaci informací, protože tyto korupční vazby jsou natolik propojené, že není možné, aby nebyly centralizovány informace v tomto směru. Ale zase neznamená to, že takovýto úvar musí působit v ČR, pokud vznikne natrvalo. Může splnit svou úlohu – já říkám může, protože nikdo nemůže garantovat, že ten útvar vyřeší všechny problémy, a to od něj ani nelze očekávat.
Pan Stanislav Mečl: Možná ještě, jestli bych využil, že pan nejvyšší státní zástupce stihnul účast, jak jsem předvídal, že by ještě mohl stihnout závěr našeho jednání, možná jenom pár slov k tomu.
Pan Stanislav Beránek: Ještě předtím byl přihlášen s dotazem pan doktor Baxa. Chcete reagovat hned?
Pan Pavel Zeman: S ohledem na to, že pan nejvyšší státní zástupce dorazil značně pozdě, za což se velice omlouvám, měl jsem další schůzky a neslyšel jsem tudíž vaše předcházející dotazy, tak bych chvilku poseděl, načerpal bych zde atmosféru dotazů a potom bych reagoval, jestli mohu, a proto předám slovo panu kolegovi doktoru Baxovi. Děkuji.
Pan Josef Baxa: Děkuji a dobře děláte, protože já vás chci pochválit…
(Konec strany A kazety číslo 3.)
(Strana B kazety č. 3.)
…Víte, to je přijít a slíznout smetanu, protože já vás chci pochválit za to, jak hezky hovořil váš náměstek o justici, Nejvyšší radě soudnictví a podpoře celé soustavy státního zastupitelství tomuto kroku. Takže za to chci jednak poděkovat a zároveň chci aspoň za sebe říci, že i státní zastupitelství má v tomto směru dlouhodobě moji podporu, a myslím, že nesmí rezignovat na snahu vytvořit dostatečné záruky pro to, aby mohlo plnit tu funkci, kterou v našem systému orgánů prosazujících spravedlnost má a mít musí.
Můžu ještě něco říci, i když to není úplně otázka? (Ano.) Víte, já si myslím, že problémem českého státního zastupitelství nejsou hordy zdivočelých prokurátorů, kteří mají rudo před očima, jsou podezřívaví a stíhají každého druhého, kterého potkají. Ne! To přece není ten hlavní problém. Jestli je něco problémem, je to spíš možná někdy, kolegové prominou, spíš opak. Prostě státní zástupci, kteří nevidí, neslyší, neshledají atd. To je ten problém! A tento problém tady samozřejmě nespadl z nebe. Má své hluboké příčiny dané tím, jak se vlastně vyvíjí státní zastupitelství zevnitř a jak se vyvíjí pohled – nebo spíš nevyvíjí pohled – zvnějšku na státní zastupitelství, a to zejména z politické sféry. Dovolím si říci, že státní zastupitelství se vlastně ještě nevzpamatovalo z procesu, který byl zahájen někdy v roce 1993 zrušením prokuratury. A od té doby nebylo vlastně jasně řečeno, jaké že má být postavení státního zastupitelství. A není v tom jasno. Anebo v tom jasno je, jenom to nelze říci nahlas. To je druhá možnost.
Podívejte se, tady jsme slyšeli před chvílí několikrát vzývat správní soudnictví a jeho judikaturu a správní žaloby a možnosti a nemožnosti. Zase si dovolím říci něco hubatého. Správní soudy by určitě nevstupovaly do hry, nedočkali bychom se judikatury správních soudů na téma, kdy lze a kdy nelze odvolat vedoucího státního zástupce ze své funkce, kdyby to předtím někdo udělal. A přinejmenším existují dva případy, kdy vedoucí státní zástupci byli odvoláni, aniž byli jasně řečeny věcné důvody pro tento krok. Nějaké důvody řečeny byly, až na to, že to nebyly ty pravé důvody. Ale ty pravé důvody zase řečeny být nemohly, protože to nebyly důvody zákonné, pro které by takové rozhodnutí mohlo obstát. Je logické, že se odvolaní státní zástupci obrátili pro ochranu svých práv na správní soudy a ochrany se jim dostalo s tím, že pokud někdo takový krok činí jako orgán veřejné moci, prostě musí pro to mít zákonné důvody. A že ten, kdo ty kroky učinil, nečekal a rovnou zase instaloval nového státního zástupce, pak si vytvořil problém. Ale správní soudy neřekly nic jiného, než že prostě i tady pro to musí být zákonné důvody a ty tam, zdá se, úplně nebyly, nebo důvody, které byly skutečné, nebyly těmi důvody zákonnými. Nic více a nic méně. To je jedna poznámka.
Druhá poznámka. Státní zastupitelství samozřejmě od roku 1993 mělo několikrát svoji hvězdnou hodinu, kdy mohlo – zákony nezákony – ukázat, jestli je skutečně sebevědomé, jestli je nezávislé, nestranné. To se zpravidla neověří na stíhání nějakých zlodějů slepic, to se ověřuje na případech klíčových, kdy se zasáhne do samé podstaty třeba i politiky. A zase je třeba říci, že ne vždycky v těchto hvězdných hodinách státní zastupitelství obstálo. Takže i odtud možná něco k přemýšlení.
Nechci tady brát váš vzácný čas a zase ho vracet zpátky do dopolední tématiky, tak řeknu jenom jednu větu. Vůbec nesouhlasím, ale opravdu vůbec nesouhlasím s tezí pana náměstka Melcra, že něco jiného je nezávislost soudce a něco jiného je nezávislost soudu nebo soudního systému. To jsou tak překonané názory už asi 20 let, že nemá smysl teď na to ani reagovat. Jenom říkám, že s tím hluboce, ale hluboce nesouhlasím. Důkazů o tom, jak se dá zasahovat prostřednictvím zasahování do soudu, do soudního systému, až do rozhodování jednotlivých soudců, je celá řada. Ale znovu říkám, nebudu brát teď váš vzácný čas, který je věnován tématu státního zastupitelství, takže až někdy jindy. Děkuji.
Pan Stanislav Beránek: Prosím, pan nejvyšší a pak pan doktor Vyklický.
Pan Pavel Zeman: Pane předsedo, já chci jenom v zastoupení pana náměstka Mečla poděkovat za slova chvály pochopitelně. Ke státnímu zastupitelství. Já se velice omlouvám, že jsem zmeškal předcházející diskusi, ale ono je skutečně nutné trošičku si uvědomit, co pro tuto zemi chceme, jaké chceme státní zastupitelství. A to je možná otázka, která nebyla úplně položena nebo nebyla zodpovězena, poněvadž na jednu stranu říkáme: ano, chceme nezávislé státní zastupitelství, na druhou stranu potom si musíme uvědomit určité konsekvence této nezávislosti, to znamená takové konsekvence, jako je obtížnější odvolatelnost vedoucích funkcionářů, větší autonomie pro dozorové státní zástupce pochopitelně, lepší nastavení vztahů uvnitř soustavy, vnitřní dohled, vnější dohled, kariérní řád, hodnocení státních zástupců, a jestliže někde přidáme nějakou kompetenci, to znamená, že třeba podle tzv. malé novely zákona o státním zastupitelství Nejvyšší státní zástupce měl mít oprávnění jmenovat náměstky vedoucím státním zástupcům a odvolávat je na jejich návrhy, tak potom ale je to otázka checks and balances, to znamená, že tam, kde přidám, tam zároveň musím trošku omezit, poněvadž nemůžeme doufat v to, že budeme mít osvíceného nejvyššího státního zástupce na věky věkův nějakého. Tím nemyslím sebe, prosím vás. (Pobavení.) To jenom kdyby náhodou nějaký přišel. To je toto. A z toho důvodu třeba jsme navrhovali radu státního zastupitelství. Ne z toho důvodu, aby nějakým způsobem zasahovala do působnosti ministerstva, ale z toho důvodu, aby byla protipólem oprávnění nejvyššího státního zástupce maličko. To je jedna věc.
A teď se vracím zpětně zase takovým obloukem, jaké státní zastupitelství vlastně chceme. Chceme nezávislé státní zastupitelství, anebo chceme státní zastupitelství, které nám bude řešit poslušně naše dennodenní potřeby a problémy? Teď myslím problémy vyplývající řekněme z určitých elit, když to nazvu kulantně. Ona je to otázka totiž. Já si dokáži představit pochopitelně i určité extrémní – máme takové dva póly a na jednom pólu stojí nezávislé státní zastupitelství, na druhém pólu může stát jakoby státní zastupitelství závislé, může v čele státního zastupitelství, nebo můžeme to nazvat už prokuraturou, stát dokonce ministr spravedlnosti a dokonce i premiér potom v takovém případě může dávat pokyny státnímu zastupitelství. A může dávat pokyny ke stíhání a může dávat pokyny k zastavení. Já tvrdím jednu věc. Musíme si rozmyslet, kterou cestou chceme jít tady v ČR. Já pro tuto cestu úplně nejsem tedy. Přiznám se, že v okamžiku, kdybychom šli tou cestou, že by ministr spravedlnosti nebo premiér mohli dávat pokyny do trestního řízení, tak já takhle dobrovolně pověsím talár, který už dávno nemám, a odejdu ze soustavy státního zastupitelství. Ale říkám, je to opět model. Ale důležité je, tímto modelem bychom chtěli jít, aby byl transparentní. To znamená, pokyny nechť nejsou dávány transparentně a nechť potom veřejnost se o takových pokynech dozví a ne, aby byly dělány někde podloudně. To je veškerý můj názor na to.
To znamená, vyberme si možnost nebo cestu, kterou chceme jít ve státním zastupitelství, ale potom se všemi pozitivy a negativy v uvozovkách. To znamená, že jestliže bude nezávislé státní zastupitelství, nebude možné do něj jakkoliv zasahovat pochopitelně.
Pan Stanislav Beránek: Děkuji. Pan doktor Vyklický.
Pan Jan Vyklický: Já nechci nikoho chválit a už vůbec ne státní zastupitelství, protože mu nerozumím, ale upřímně řečeno debata po obědě mně připomněla, že tady takovým zvláštním, poněkud arbitrárním způsobem zacházíme s pojmem nezávislosti. Já si dobře vzpomínám na poslední zasedání Soudcovské unie, kde někdo tu nezávislost nazval nejvyšší hodnotou, o kterou musíme vůbec usilovat. Dneska se také hovoří o tom, že nezávislost soudců je princip, který bude ministerstvo do krve ctít, zatímco u státních zástupců je to nějak trochu jinak.
Víte, já si při té příležitosti musím položit úplně fér otázku: Je ta nezávislost skutečná největší hodnota? Je to vůbec nějaká hodnota, o kterou bychom měli takto usilovat? Není to vlastně ve skutečnosti jenom funkční nástroj k prosazení skutečných hodnot, jako je, pokud hovoříme o soudci, nestrannost, statečnost, takový ten princip padni komu padni, zodpovědnost, důvěryhodnost. U státních zástupců to zase bude něco jiného samozřejmě. Upřímně řečeno, když budeme s pojmem nezávislost pracovat takovým způsobem, jako se to občas děje v té absolutní podobě, tak se dostaneme do pozice, kdy ji opravdu budeme moci používat jen velmi výjimečně a ne tam, kde by si to pojem zasloužil. A když s ní budeme zacházet jako s těhotenstvím, prostě buď těhotná jsem, nebo nejsem, nejsem trochu těhotná, trochu nejsem, tak samozřejmě omezujeme její použití. Když budeme s tímto pojmem zacházet jako s funkčním nástrojem, tak pak můžeme samozřejmě hovořit o nezávislosti soudce jako nástroji k dosažení skutečných hodnot výkonu soudnictví a budeme moci hovořit o nezávislosti státního zástupce, zase jako nástroji k dosažení těch hodnot, které státní zastupitelství má v tom či onom modelu – říkám, to není moje kompetence se k tomuto tématu vyjadřovat. A obdobně tak budeme hovořit o nezávislosti policistů, protože u policistů také nevíme, ale policista také přece musí mít nějakou svoji rozhodovací nezávislost, také to nemůže být jenom nástroj, jenom nějaký úd, který vykonává někde nějaké příkazy, nepřemýšlí, nepoužívá vlastní mozek, a budeme si také přát nějakou nezávislost. Tak já se tedy přimlouvám ne pro to, abychom zpochybňovali nezávislost státních zástupců, ale naopak, abychom ji podporovali v tom smyslu funkčního nástroje, který umožní státnímu zástupci, aby naplnil funkci státního zastupitelství v tom či onom systému, který bude obecně uznán za správný. Děkuji.
Pan Stanislav Beránek: Děkuji. Do diskuse je přihlášen pan doktor Ištvan a pak paní Brožová.
Pan Ivo Ištvan: Dámy a pánové, já bych možná tady zmínil ještě jednu věc, která tady možná úplně nebyla zmíněna, protože se tady hodně hovořilo o problémech, které stávající úprava má. Na druhou stranu ovšem zase je poctivě potřeba přiznat, že existuje spousta státních zástupců, kteří, když se jim dostala do rukou nějaká zásadní kauza, tak se s ní snažili vypořádat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, jinými slovy, postupovali při výkonu své profese náležitým způsobem dostatečně nezávisle, nicméně nakonec do jisté míry mají poměrně tu nezávislost, jak jsme zjistili, na rozdíl od nejrůznějších zahraničních úprav západních zemí, zajištěnu docela dobře. Myslím, že se to vůbec nedá srovnat s nějakým Německem, Rakouskem nebo Nizozemskem, ale přesto všechno, jak jsme se přesvědčili v minulosti, dochází k tomu, že zákon, který se v tuto chvíli posuzuje, nakolik má být změněn, umožňuje celou řadu postupů, které dokážou tyto státní zástupce eliminovat, obejít. A to je právě důvod, proč musíme o té změně hovořit. Samozřejmě pokud státní zástupce má možnost odmítnout splnit pokyn svého nadřízeného, což je nepochybně hodnota, kterou je potřeba si pěstovat a ctít, tak nelze přehlédnout právě to, že vedoucí státní zástupce má možnost státnímu zástupci kauzu třeba odejmout, nebo do ní vstoupit nějakým způsobem, který upřímně řečeno nemá úplně oporu v zákoně, a my jsme toho byli svědky v minulosti. Čili to, že se tady hovoří o potřebě úpravy, to není nějaká libůstka, nějaké podivínské právničení, ale to jsou zkušenosti z uplynulých let, kdy skutečně určitým způsobem je možno docílit rozhodování v procesu přípravného řízení, které veřejnost potom, jakmile jí je představeno, vnímá poněkud netransparentně. Takže proto tyto záměry nepochybně je potřeba podporovat. Nelze přehlédnout ani to, že v současné době postavení vedoucích státních zástupců je relativně pevné, právě díky judikatuře správních soudů, paradoxně na rozdíl od nejvyššího státního zástupce, který jako jediný funkcionář státního zastupitelství má postavení, mohu-li to tak říci, naprosto nejslabší v té soustavě, přestože je na její špici, což je poněkud zvláštní. Je zajímavé, že tato situace se s nejvyšším státním zástupcem takříkajíc táhne už mnoho let, protože vždycky z nějakého důvodu zákonodárný sbor nazná, že nejvyšší státní zástupce nemusí být tak chráněn. Takže já jsem velice zvědav, jak se k tomu zákonodárný sbor postaví nyní. Jsem přesvědčen, že v tomto punktu zákon je potřeba změnit a nejvyšší státní zástupce samozřejmě musí mít přinejmenším tutéž ochranu jako ostatní vedoucí státní zástupci.
V tomto směru nepochybně je potřeba zákon prosazovat a domnívám se, že právě v této části by se nemělo příliš otálet, protože se domnívám, že také silný nejvyšší státní zástupce může potom prosazovat další nutné změny. Je tady řeč o specializovaném útvaru, je tady řeč o dalších problémech, které je potřeba řešit v zákoně o státním zastupitelství, čili trošičku, přiznám se, nerozumím odkladům a rozdělování, že nemůžeme to řešit odděleně, musíme to udělat až všechno dohromady. Myslím, že když se chce, tak to jde. Čili já jsem skutečně zvědav, jak se k tomu Ministerstvo spravedlnosti postaví.
Jinak vcelku dobře vnímám zmínku tady pana náměstka Melcra, že nebude opouštěn model právních čekatelů na státním zastupitelství, protože se domnívám, že výchova nových státních zástupců je věc naprosto klíčová a představy typu: vyřešíme všechno výběrovým řízením s tím, že během čtvrthodinových pohovorů zjistíme, co je v kom dobré a že to bude ten správný adept, mně přijde trošičku jako věštění z křišťálové koule. Čekatelský systém je nepochybně ten nejlepší, ale uznávám, že nejdražší, takže rozumím těm námitkám.
Samozřejmě nemohu nezmínit jako správný kapr i otázku tří či čtyřstupňové soustavy, protože samozřejmě žádný kapr si nechce vypustit svůj rybník, ale myslím, že zde na tomto auditoriu není prostor k podrobnější debatě, nicméně já se přesto domnívám, že potřebné je řešit především vztahy mezi jednotlivými stupni soustavy státního zastupitelství, konec konců jako u soudů množství jednotlivých stupňů bych viděl skutečně jako záležitost druhotnou, protože občanovi v zásadě je jedno, jestli jeho podání vyřizuje druhý, třetí nebo pátý stupeň, ale on chce, aby práce státních zástupců byla na odpovídající úrovni, pokud možno kvalitní a rychlá. Já, upřímně řečeno, otázku tří či čtyřstupňové soustavy nepřeceňuji, na druhou stranu, pokud by byla stoprocentní jistota, že zmenšení počtu stupňů nám přinese výhodu v čemkoliv, tak já budu ten poslední, ale varoval bych tady před unáhlenými změnami, které možná mohou přinést víc problémů než výhod.
Takže v zásadě státní zástupci minimálně na našem státním zastupitelství, ale i jak se s nimi hovoří, chtějí změnit zákon o státním zastupitelství, nabízí spoustu řešení, nabídli spoustu připomínek a teď je míček na straně politiků. Uvidíme, jak se s tím vypořádají.
Trošičku mám obavu, když jsem tady slyšel dopoledne diskusi o soudcovské radě, nakolik jsou některé proklamace myšleny vážně a nakolik jsou to případně jenom kosmetické změny, protože samozřejmě měli bychom usilovat o to, aby jakákoliv změna, která bude provedena v zákoně o státním zastupitelství, nebyla jenom změnou pro změnu, ale aby skutečně státní zastupitelství posunula někam dopředu. Děkuji.
Pan Stanislav Beránek: Já děkuji panu doktorovi Ištvanovi za obsáhlý, vyčerpávající příspěvek. Přihlášena je paní doktorka Brožová a pak chtěl reagovat pan náměstek Melcr.
Paní Iva Brožová: Já bych se chtěla vrátit k tomu otevřenému problému pojmu nezávislosti. Hlásím se k tomu vzhledem ke své sedmileté činnosti u Ústavního soudu. Pojem nezávislosti je prostě ustálený, naplněný ustáleným obsahem, a to judikaturou Evropského soudu lidských práv. Prostě má materiální a imateriální aspekty. Materiální aspekty souvisí s vytvářením předpokladů pro nezávislý výkon spravedlnosti jednotlivce a je v této souvislosti identifikována délka mandátu, výše platu, odvolatelnost, neodvolatelnost. Takže nepochybně nezávislost přece jenom vždycky končí u jednotlivého soudce, s jehož kvalitou je každý občan nakonec konfrontován. A jde skutečně o to, jak systém bude nastaven a zda bude nastaven tak, aby opravdu ve výstupu jednotlivý soudce byl schopen nezávislého a nestranného rozhodování. Prostě nezávislost se nedá říct, že má jenom rovinu institucionálního vytváření předpokladů pro nezávislé rozhodování, ale má také rovinu jednotlivého konkrétního soudce a jeho schopnost rozhodovat nezávisle a nestranně. Tomuto pojmu je opravdu věnována velká pozornost, je na ni kladen velký důraz. Promítá se to nakonec i do ústavy, která právě a jedině soudcům v ústavní rovině garantuje nezávislost. Prostě nezávislost je hodnota, která slouží všem. A slouží všem v té podobě, že jen nezávislý soud je právě schopen uchránit toho jednotlivce. Děkuji za vaši pozornost.
Pan Filip Melcr: Já s dovolením navážu na to, co říkala paní předsedkyně Brožová. Mám dojem, že i to, co říkal pan doktor Vyklický, není až tak příliš v rozporu. Primární hodnotou, a to souhlasím s panem doktorem Vyklickým, je spravedlivé rozhodnutí soudce. To je primární hodnota, ke které bychom měli směřovat. Na druhou stranu nejsme schopni říct objektivně, které rozhodnutí soudce je spravedlivé, které ne. Kdo by to měl kontrolovat, jestli rozhodnutí je, nebo není spravedlivé? To nedokážeme! Proto když nejsme schopni se koncentrovat a hodnotit výsledek, musíme se obrátit na proces, pomocí kterého k tomuto výsledku dospějeme. A zkušenost je taková, že ke spravedlivému výsledku dospějeme spíše, pokud proces bude oproštěn od vnějších vlivů. A to je podle mě funkce institutu nezávislosti. Takže není to hodnota sama o sobě, je to procedurální hodnota, která ale směřuje k dosažení základní, materiální hodnoty a totiž spravedlivému rozhodnutí.
A ještě bych to možná trošku jinak strukturoval, tato nezávislost má samozřejmě dva aspekty. Primární aspekt je, že soudce není vázán pokyny, je vázán pouze zákonem. To je smysl ústavní parémie, že soudce je vázán pouze zákonem. Víme, že u státního zástupce platí něco jiného. Proto i nezávislost u státního zástupce prostě má jinou povahu, než nezávislost soudce.
A druhým aspektem je potom v tom, že není vázán žádnými pokyny, že tam je soustava garancí, která dokáže odfiltrovat některé vnější vlivy. A znovu říkám, ne všechny. Pokud soudce má doma manželku, která mu mluví do toho, jak má rozhodovat, tento vliv nikdy neodfiltrujeme, ale některé vnější vlivy. A tam už jsou garance, co říkala paní předsedkyně, ty materiální a ostatní. Já jsem chtěl pouze ve svém příspěvku nebo ve své poznámce upozornit na to, trošku vystoupit proti jistému klišé, které se tady objevuje, a totiž, že ohrožení nezávislosti konkrétního soudce pramení pouze z moci výkonné. Já bych spíš řekl, že v současné době to až tak pravda není. A s tím souvisí moje poznámka ohledně správy justice. Rozhodování soudce v konkrétních případech se příliš nedotkne, kdo bude rozhodovat o tom, jestli bude spravena fasáda, nebo nebude spravena fasáda soudu. To asi přímý vliv nemá. Podobně si dovedu tvrdit, že až tak přímý vliv na to rozhodnutí soudce – a tady budu ve výrazné menšině nebo úplné menšině, možná osamocen – nemá ani to, jestli za určitých okolností soudce nebude mít průměrný plat 80 tisíc, ale 79 tisíc. Na druhou stranu už by mohlo být výrazným zbavení určité garance materiálního zabezpečení, kdyby soudce neměl 80, ale měl 25. To je úplně něco jiného.
Ale současně chci upozornit, že nezávislost soudce nebo to nebezpečí, které může potom ohrozit, může být tím vnějším vlivem, je například přidělení soudce ke konkrétní agendě, nebo hrozba odnětí od jedné agendy, kterou dlouhodobě dělá, na kterou je zvyklý, a přidělení k jiné agendě. Toto nebezpečí prosím pěkně neplyne ze strany moci výkonné! Toto nebezpečí plyne ze strany předsedy soudu. A já už jsem se za tu krátkou dobu, co jsem na ministerstvu, setkal s případy, kdy takovéto nebezpečí bylo realizováno. Podobně jmenování soudních funkcionářů nebo jmenování soudců. Mě pouze překvapuje, že někdy slyšíme správné upozorňování na to: je tady nebezpečí pro nestrannost soudce zásahu ze strany výkonné státní moci, ale já bych rád slyšel, aby stejným hlasem znělo i upozornění před nebezpečím, že nestrannost soudce může ohrozit i určitý systém výkonu správy justice, když ji bude vykonávat nějaká rada soudnictví. Pokud tam budou netransparentní procesy, tak to může ohrozit nezávislost soudce úplně stejně, jako když to bude dělat někdo jiný. Proto mě překvapilo, že třeba někdy byly námitky a kritika toho, že se zavádějí výběrová řízení do výběru soudních funkcionářů atd.
Takže pouze vůči tomuto klišé, že nebezpečí pro nezávislost soudce je pouze moc výkonná, bych chtěl tady napadnout, kritizovat. Domnívám se, že pramenů nebezpečí je mnohem více a že bychom na ostatní prameny nebezpečí, byť ten první nechci příliš bagatelizovat, že bychom na ty ostatní prameny nebezpečí neměli zapomínat.
Pan Stanislav Beránek: Děkuji. Chce někdo reagovat bezprostředně? Pan doktor Lichovník.
Pan Tomáš Lichovník: Já neřeknu nic nového. Jenom se vrátím k nezávislosti a vrátím se i k odpolednímu tématu, k čemu nám bude nezávislý soudce, když nedostaneme žádnou obžalobu. V tom vidím zásadní problém. Takže abychom se spíše vrátili ke státnímu zastupitelství. Tam bych viděl potřebu většího posílení státního zástupce, který se věnuje konkrétní věci. Nejsem trestní soudce. Myslím, že se to jmenuje dozorový státní zástupce, a aby ten si odpovídal za případ od začátku do konce. A dneska to tady už zaznělo, pokud mu někdo tu věc odejme, nebo mu dá nějaký pokyn, tak aby to bylo naprosto zřetelné: prostě ten a ten udělal ten a ten krok, a proto nedošlo k podání obžaloby, proto nebyly provedeny nějaké důkazy.
A ještě na to navážu další věcí, která se týká speciálního protikorupčního útvaru. To je zřejmě dobrý nápad, pokud se takto centralizuje protikorupční útvar na Nejvyšším státním zastupitelství, protože chápu, že je potřeba, aby na to byl jeden speciální orgán. Jsem rád, že se tady nemluví o tom, že by měly vznikat nějaké specializované protikorupční soudy, protože není problém v tom, že by soudy osvobozovaly ty, kdož jsou obžalováni z korupce, ale vůbec ty obžaloby nedojdou. A teprve kdyby se ukázalo snad, že krajské soudy z nějakých důvodů v tomto případě selhávají, pak by možná se dalo o něčem takovém uvažovat, ale dneska nic takového neexistuje. Navíc zřizování jakéhokoliv speciálního soudu vždycky považuji za velmi nebezpečné, protože najednou někomu zajišťujeme jinou spravedlnost než někomu jinému, najednou mu říkáme: ty jsi takový a takový, a proto dostaneš lepší soud, nezávislejší soud, tam jsou soudci lépe chráněni. Toho bych se bál, nicméně protikorupční útvar na státním zastupitelství vnímám jako krok určitě správným směrem. Děkuji.
Pan Stanislav Beránek: Já děkuji panu doktoru Lichovníkovi. Jenom k tomu, co jste říkal, poznamenám, že třeba Transparency International podporuje například při krajských soudech vznik nějakých speciálních senátů, které by byly zaměřeny právě na problematiku korupce, politické korupce, organizovaného zločinu apod.
Jinak v příspěvcích předtím, jak zmínil pan doktor Baxa, že není problém, že by zde řádily nějaké hordy zdivočelých prokurátorů, já mám pocit, že problém je, že někteří politici si to myslí nebo se toho bojí a reagují možná i dokonce preventivně, skutečně jakoby takovýto problém existoval, nebo možná mají důvod se obávat, aby něco takového neexistovalo.
Pan doktor Antl.
Senátor Miroslav Antl: Já bych se asi měl nebo určitě se musím vyjádřit. Zejména bych chtěl navázat na slova pana prezidenta s tím, že pokud jde o specializované soudy, neboli soudní tribunály, to je jedno, senáty, tak přemýšlejte o nich ve chvíli, kdy skutečně soud bude zavalen těmito obžalobami státních zástupců v tomto směru, a měl by si vybírat a měl by skutečně chtít svoje specialisty, jako je tomu u soudu pro mládež. Nejdřív musí vzniknout dokonalý policejní útvar, který samozřejmě neexistuje, protože byl úspěšně rozpuštěn. My se tady bavíme o odčerpávání špinavých peněz, to znamená nezákonných zisků. Já si pamatuji chvíli, kdy Policie ČR odčerpávala 2,5 mld. ročně. Myslím si, že za posledních 10 let nikdo nedokáže říci, kolik je to ročně, protože policisté specializovaných útvarů byli úspěšně rozprášeni za tichého souhlasu všech politických stran, to zdůrazňuji. Teprve až budeme mít aparát schopný, který funguje natolik, že policisté budou vědět, co mají vyšetřovat, a hlavně zdůrazňuji to, co jsem řekl na začátku tady v úvodu a nechci se k tomu vracet, ale tohle říci musím: státní zástupce je garantem přípravného řízení a je zcela a plně odpovědný za výsledek přípravného řízení, a pokud přípravné řízení neskončí obžalobou, tak on musí vědět proč. Není to elektronickým přenesením odůvodnění usnesení nebo vyjádření policejního orgánu, ale musí skutečně rozhodnout státní zástupce jako státní zástupce s plnou svojí osobní odpovědností, a pokud on rozhodne tak, že dá pokyn policejnímu orgánu, aby někoho odstíhal, tak by měl mít podporu svých nadřízených a ne, aby se musel namísto toho, aby vykonával plný, důsledný dozor, vyjadřovat svým nadřízeným k tomu, proč zrovna v této věci on je takto aktivní. Měl by být aktivní ve všech věcech bez rozdílu toho, o koho jde jako o podezřelého.
Takže specializované soudní útvary, abych se vrátil na začátek, tehdy, až budou specializované útvary na státním zastupitelství, ale specializované pro mě znamená výkonné, naplněné skutečně lidmi, kteří chtějí pracovat a kteří po pěti letech nepřejdou do advokacie, paradoxně do advokátní kanceláře toho, na kom v uvozovkách právě pracovali. To je pro mě naprosto nepřijatelné. Ve stručnosti vše. Já jsem se právě trošku rozhorlil, ale to jsem celý já. Děkuji. (Potlesk.)
Pan Stanislav Beránek: Pan doktor…
Pan doktor…: Já bych jenom krátce navázal. Státní zastupitelství má samozřejmě i své vnitřní mechanismy, které jakýmkoliv náznakům zdivočelosti by měly dostatečně bránit, a pokud by již tyto mechanismy selhali, tak samozřejmě státní zástupci prodělávají pravidelné lékařské prohlídky u svého zaměstnavatele, takže bychom to měli mít podchyceno v celé šíři problému.
Pan Stanislav Beránek: Pardon, já jsem teď ztratil koncentraci k vaší poslední větě. (Poznámka mimo mikrofon.) Mimo jiné jedno z témat, které nás napadlo s kolegyní, je, že když bude specializovaný útvar státních zástupců, dejme tomu specializované senáty, ale jestli policie bude připravena na takovéto požadavky. A tam vlastně i směřuje tak trochu můj dotaz buď na pana nejvyššího, nebo na pana doktora Mečla, jestli státní zástupci jsou připraveni policisty vést, metodicky je vychovávat a dostat je k takovým výkonům, jaké bychom od nich mohli očekávat.
Pan Pavel Zeman: Jestli mohu, toto je velice trefná poznámka, poněvadž pochopitelně státní zástupce, přestože podle trestního řádu má teoreticky možnost provést celé vyšetřování sám, tak se to tak běžně neděje a nejsou na to kapacity. To znamená, že pochopitelně spolupráce policie je naprosto zásadní. Ale tady právě na to sázím také, že na tom speciálním útvaru se sejdou státní zástupci, kteří nebudou s prominutím papírovými čerty, když to tak řeknu, ale budou to stání zástupci, kteří budou schopni spolupracovat s policií a policii v rámci spolupráce budou i motivovat a budou je motivovat k určitým výkonům a budou je i metodicky nějakým způsobem vést. Dokonce se domnívám, že v rámci tohoto specializovaného útvaru by státní zástupci běžně měli s policií spolupracovat na přípravě plánu vyšetřování, plánu dalšího postupu, dalších vyšetřovacích úkonů, že by to měla být týmová práce. To znamená, nechtěl bych tam vidět jakýsi příkop mezi státním zástupcem a policií. Je to o spolupráci a je to o tom, aby tam byly dostatečně silné osobnosti státního zástupce, aby tuto spolupráci zvládly. Pochopitelně na druhé straně musí být schopní policisté, ale podle mého názoru tohoto se dá dosáhnout.
Pan Stanislav Beránek: Děkuji. Tam pán státní zástupce.
Pan Ždárský: Ždárský, Nejvyšší státní zastupitelství. Já, jestli dovolíte, jenom velmi stručnou poznámku ještě k pojmu nezávislost v reakci i na příspěvek paní předsedkyně Brožové. Já se skutečně domnívám, že pokud i z jejích úst byly připomenuty dvě roviny vnímání pojmu nezávislosti i z pohledu Evropského soudu pro lidská práva, včetně roviny materiálního vnímání, tak skutečně jsem přesvědčen o tom, že není podmínkou toho, abychom o některém orgánu, instituci či jednotlivci mohli jaksi s plnou zodpovědností prohlásit, že mu přísluší nezávislé postavení, totiž není podmínkou toho, aby toto postavení takového subjektu bylo deklarováno v ústavě. To je můj bytostný názor. Mám za to, že má oporu i v úvahách Ústavního soudu, které byly prezentovány v podobě zejména sedmi separátních vót k platovému nálezu týkajícímu se státních zástupců. Já jsem se seznámil se všemi nebo snažil jsem seznámit se všemi separátními vóty a mám za to, že ve stručnosti lze odkázat v tomto směru na podle mého názoru naprosto bravurní vyjádření pana předsedy Rychetského, které v tomto směru bylo prezentováno a kde zejména on se zabývá otázkou zbytnosti či nezbytnosti ústavního zakotvení nezávislosti, pokud tedy má být tato nezávislost jako pojem institucionální, mající ty dvě zmiňované roviny, přiznána konkrétnímu subjektu, v daných souvislostech státnímu zastupitelství. Bohužel, bylo to toto separátní vótum, stejně jako to okrajově už ne tak tedy expressis verbis zaznívalo i ve zbývajících, nicméně zejména v případě pana předsedy Rychetského bylo poměrně kategoricky řečeno, že Ústavní soud nevyužil své příležitosti, aby ve vztahu ke státním zástupcům zcela jasně deklaroval, byť sui generis, nicméně existující nezávislé postavení především tedy systému státního zastupitelství, orgánu jako takového, od kterého se zcela nepochybně odvíjí nezávislost státního zástupce jako jednotlivce. Bohužel toto se stalo, nicméně jaksi v kontextu tohoto vyjádření zaznělo zcela jasně to, že skutečně není nezbytností ústavní zakotvení nezávislosti pro to, abychom tuto nezávislost mohli určitému subjektu přiznat. Domnívám se, že i tento moment je důležitý v souvislostech, které jsou zde diskutovány, ale i v souvislostech případné změny právní úpravy a postavení státního zastupitelství, které je tedy připravováno. Děkuji.
Pan Stanislav Beránek: Děkuji. Pan ředitel.
Pan David Ondráčka: Já bych se chtěl zeptat trochu političtěji. To znamená, celou dobu tady dneska diskutujeme o řadě návrhů a prodiskutováváme to ze všech stran ohledně Nejvyšší rady soudnictví, ale samozřejmě i nového zákona o státním zastupitelství. Mě by zajímalo, co teď můžeme udělat pro to, aby se diskuse neodehrávala mezi přesvědčenými a neprobíhala další a další kola pojízdného cirkusu, ale aby skutečně se to dostalo jinam, aby se oslovila politická garnitura, ta která skutečně rozhoduje, aby jednání probíhalo tak, že premiér, ministr spravedlnosti, ale i další klíčoví členové vlády případně Parlamentu na takovém jednání budou, aby byly další Židlochovice, nebo kde jste se to setkali naposledy, a aby na nich padly jasné sliby a konkrétní termíny, kdy co bude předloženo, protože jinak samozřejmě můžeme pokračovat donekonečna. Samozřejmě tento dotaz vztahuji i na nás, co třeba organizace našeho typu pro to může udělat dále, ale samozřejmě co pro to děláte i vy jako soudci a státní zástupci, abyste lobbovali aktivně za to, aby tyto další Židlochovice přišly a aby se skutečně něco realizovalo. Děkuji.
Senátor Miroslav Antl: Já velmi stručně. Já bych zareagoval v tom smyslu, že dneska i pan předseda Nejvyššího správního soudu řekl, že druhý z organizátorů, to znamená Senát, vlastně jenom dělá konference a nic nepřipravuje, nic neprojednávání, nic nemění. Já si myslím, že Nejvyšší rada soudnictví není to, co by měl připravovat Senát. Já si myslím, že to by mělo vzejít od soudců směrem k ministrovi spravedlnosti, mělo by to projít vládou ČR se všemi připomínkovými místy, legislativci by se k tomu měli vyjádřit a teprve pak po dolní komoře by to měl projednávat Senát. Vím, že i my máme zákonodárnou iniciativu, ale nemyslím si, že zrovna tohle je tím správným směrem, navíc nedokážu říci, jak dlouho by to legislativně trvalo.
Já jsem tady na začátku řekl, že vy se musíte dohodnout. A my jsme připraveni, abych zvolil správný slovosled, vám legislativně pomoci, pokud to bude v rozumné míře, a jsme připraveni k diskusi. Pan předseda Nejvyššího správního soudu ČR je jeden z těch aktivnějších, kteří přijíždí na jednání ústavně-právního výboru Senátu PČR, a my jsme otevřeni k diskusi. Ale skutečně v tuto chvíli si myslím, a jsou tady dva fundovaní náměstci ministra spravedlnosti ČR, tak zejména Ministerstvo spravedlnosti ČR by se mělo vyjádřit k tomu, jak je daleko jednání, jak je legislativně připraveno. To stejné je o tom, co jsem říkal. Jsme u bloku věnovaném státnímu zastupitelství, to znamená, zákon o státním zastupitelství jak je daleko.
Jinak se ještě – a skutečně už velmi stručně – snad dvěma málo rozvitými větami vyjádřím k nedůvěře politiků ve státní zastupitelství a v soudy. Já ji nemám. Já jsem říkal, že jezdíme na okresy, na kraje a zajímáme se. Chtěl bych ještě tady říci, že osobně znám některé lidi z nového vedení, a osobně věřím jak novému vedení, tedy zejména panu nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi, ale i třeba krajským státním zástupcům, novému Pavlu Hochmanovi nebo staronovému Janu Jakovcovi. Věřím jim. Mají naši důvěru a je teď na nich, jak s ní naloží. Takže mluvit o nedůvěře, nebo dokonce o zášti nebo strachu politiků, to nemluvíte k nám všem. To mluvíte možná k některým a pak je dejte k trestnímu stíhání. Pak uvidíte, jaká bude reakce těch ostatních a dívejte se, jak kdo hlasoval. Podle toho poznáte i reakce dalších v uvozovkách podezřelých. (Smích.) Děkuji.
Pan Stanislav Beránek: Děkuji panu senátorovi Antlovi. Mimochodem máme nějakých deset minut do oficiálního konce této diskuse a právě proto, abychom se nerozešli s tím, že se zase uvidíme při podobné příležitosti, tak bych rád, kdybychom poslední dotazy nebo připomínky směřovali skutečně už k nějakým opatřením, jakým způsobem je možné předkládat návrhy, tlačit na politiky, co vy byste například očekávali od nás, od Transparency, že můžeme ještě v této věci učinit.
Jinak přihlášen byl pan doktor Baxa.
Pan Josef Baxa: Děkuji. Děkuji za reakci pana senátora Antla. Je to důkaz toho, že poslouchal mé jemné šťouchnutí. Ne. Zaplať pánbůh za to, že tohle děláte. Sněmovna tohle nedělá vůbec. Vláda, ani ministerstvo nikdy tenhle problém necítily. Je to vlastně až jednání pod jistým tlakem, který zesílil řekněme od začátku letošního roku.
Co dělat? Soudci asi nejsou ti praví, aby tohle prosazovali navenek, protože naše zmíněné návštěvy při projednávání různých zákonných předloh, víte, ono sedět někde v druhé lavici, hlásit se o slovo, dívat se, jestli senátoři odhlasují, jestli slovo dostanu, nebo nedostanu, být předem upozorněn, abych tady z toho nedělal seminář, víte, to není plnoprávné postavení. To je právě problém, že…
(Konec strany B kazety číslo 3.)
(Strana A kazety č. 4.)
…za věci, za které dneska samozřejmě vůbec odpovědnost neneseme, protože uspořádání soudnictví, soudního systému, počínaje tedy právním prostředím a konče personálními, organizačními, finančními konkrétními kroky exekutivy, to nemá v rukou soudnictví, ale za ten výsledek soudnictví nese a sklízí odpovědnost u veřejnosti, v médiích atd. Takže jestli byla otázka, co pro to dělat – mluvit o tom! Mluvit o tom, že institucionální dotvoření soudnictví v podobě reprezentativního orgánu není primárně zájmem soudnictví, ale primárně by to měl být zájem občanů, protože budou tady vytvořeny mnohem lepší institucionální záruky nezávislosti, ale jak už tady bylo správně několikrát zdůrazněno, nezávislosti nikoliv jako hodnoty samy o sobě, ale důležitého prostředku pro to, aby soudy mohly plnit svou funkci, to znamená, poskytovat ochranu právům a svobodám. To znamená, o tom je třeba mluvit, o tom je třeba psát a my budeme velice pečlivě sledovat reakce všech dotčených.
A pak nás také někdo musí pozvat k nějakým jednáním, abychom tady opravdu, jak už tady také správně někdo říkal, nebyli přesvědčení mezi přesvědčenými a přesvědčovali se o přesvědčeném. Slyšíme tady o nějakých koaličních skupinách. Myslíte si, že nás tam někdo někdy pozve, abychom třeba se zeptali: co chcete? Chcete to vůbec? Proč to nechcete? A mohli říci, proč je to třeba. Nic takového zatím neproběhlo. Opravdu od židlochovické schůzky nic na to nenavázalo. Návrh zákona, o kterém hovořil pan ministr, jsme nikdo neviděli, takže my pracujeme na svých předlohách, ustalujeme se na nějakých věcných řešeních a čekáme, že snad někdo zase znovu nás pozve k nějakému stolu a pokročíme o něco dál. Ale tady jsme dnes slyšeli, že už jsou určité nepřekročitelné limity a že už je to vlastně nějakým způsobem upečeno, dopečeno. My jsme trpělivý. Cirkus – zase zima skončí a zase pojedeme na novou štaci. Ale vy nám v tom můžete samozřejmě pomoct. Děkuji.
Pan Stanislav Beránek: Já děkuji panu doktoru Baxovi. Prosím.
Senátorka Jiřina Rippelová: Moje jméno je Jiřina Rippelová a jsem členkou ústavně-právního výboru Senátu. Tady bylo několikrát zmíněno slovo cirkus, tak ta jedna štace toho cirkusu tady zastavila cca před čtyřmi roky, a jak tady bylo řečeno o zelené knížce, tak to je kniha, která se zabývá modelem soudnictví ČR a optimálním modelem českého soudnictví. My jsme si tehdy přizvali, a teď mluvím za Komisi pro Ústavu a parlamentní procedury, všechny bývalé ministry spravedlnosti a oni tady přednášeli o svých představách, o tom, jak by mělo soudnictví, jak by měl vypadat ten nejoptimálnější model.
Musím tady navázat na pana předsedu ústavně-právního výboru a i to tady dneska bylo řečeno. Já se také nedomnívám, že například Nejvyšší rada soudnictví by mělo být něco, co vzejde ze senátní aktivity a co bude senátním návrhem zákona. Bylo tady řečeno to, že to musí být opravdu s velkou ingerencí lidí, kteří v soudní soustavě pracují, protože oni ví úplně nejlépe, jak by to mělo vypadat. A rovněž se mně nelíbí to, že se tady mluví o koaličních jednáních a není k tomu přizván nikdo z opozice. To si myslím, že není úplně fér, speciálně v těchto věcech. A musím tady rovněž garantovat naši připravenost návrhy, které k nám přijdou a které opravdu budou odborně zdatné, zcela určitě podrobit diskusi i na ústavně právním výboru a určitě budeme velmi vděčni za to, pokud odborná veřejnost přijde, a myslím si, že dneska to není o nějakých seminářích na jednání ústavně-právního výboru, ale spíš o tom poslechnout si odborná stanoviska těch, kteří k nám přijdou. Děkuji.
Pan Stanislav Beránek: Děkuji. Ještě pan náměstek Korbel.
Pan František Korbel: Přece jenom já se cítím trošku ten zodpovědný jako jediný zástupce koalice, o které se tady hovoří, byť to říkám trochu s nadsázkou. Takhle. Já si myslím, že je to jenom věc určitého organizačního postupu. Směšujeme tady teď několik debat o zákoně o Nejvyšší radě soudnictví a novele ústavy, což se týká dopoledního bloku ve vztahu k soudcům a soudům, a nového zákona o státním zastupitelství. Obě změny mají trošku svůj život a svoji genezi.
Pokud jde o nový zákon o státním zastupitelství, tak tam je situace taková, že na tom se poměrně intenzivně v tomto roce pracovalo. Zhruba půl roku zasedala komise vedená Nejvyšším státním zastupitelstvím a těchto prací se účastnili jak státní zástupci nižších složek, tak i ministerstvo. Byli tam zástupci naší legislativy a výsledkem je tedy návrh tezí věcného záměru, který byl v září předložen ministerstvu, jakožto expertní výstup pracovní skupiny. A je logické, že nejdříve se na to musí sejít a shodnout koaliční skupina, o které se hovořilo, a pakliže se na tom koaliční skupina shodne, potom je asi na čase se o tom bavit s opozicí. Takže tím chci jenom říct, že to není nějaká nechuť, ale je to organizační postup a nedá se ani říci, že by zde bylo a priori nějaké prodlení, protože finální expertní text máme nějaké tři nebo čtyři týdny na ministerstvu.
Pokud jde o část soudcovskou, tak tam to jde víceméně, dá se říct, nějakou podobnou cestou. Základní teze zde vytvořila také justice. Materiál, který se projednával na židlochovickém jednání, byl vlastně ten justiční materiál. Došlo tam k určité dohodě na základních parametrech. Někde došlo, někde samozřejmě nedošlo, někde se to odročilo k další diskusi. Na základě těchto závěrů se sepsal paragrafový návrh jak novely ústavy, tak novely zákona o Nejvyšší radě soudnictví. Ten byl také předložen ze strany ministerstva jednak panu premiérovi, jednak partnerům a v této fázi v obou věcech jsme. Čili ze strany ministerstva se snažíme plnit to, o čem je tady řeč. Ale zároveň je přeci jasné, že to jsou věci, které chtě nechtě jsou politickým rozhodnutím a jsou politikem v tomto smyslu a politická reprezentace je prostě musí nějakým způsobem probrat, shodnout se na nich a pak může legislativní proces pokračovat dalšími fázemi.
Pan Stanislav Beránek: Děkuji panu náměstku Korbelovi, nicméně, abychom se nerozešli, protože se blíží přesně čtvrtá hodina, kterou máme na závěr, pouze s tím, že jsme se dohodli, že se někdy v budoucnu dohodneme. Možná bych chtěl zrovna skrz pana náměstka, aby tlumočil panu ministrovi a potažmo premiérovi a vládě, že netrpělivost občanů – a nejenom lidí v justici – ale netrpělivost občanů skutečně už je vysoká a jakékoliv řešení, které nepřijmete, tak se vám velmi pravděpodobně vrátí. A dokonce bych řekl, že v nejbližší době. Takže bych vás požádal, abyste brali vážně všechny připomínky, které tady jsou, brali vážně připomínky lidí z justice, zkoušeli s nimi komunikovat, zkoušeli komunikovat i s námi nebo s odbornou veřejností a vidím, že jednání budou pokračovat. Jsem velice zvědav na výstupy z toho, co anoncoval pan náměstek Melcr, z té koaliční skupiny a jsem velice zvědav na další postup.
Konec konců to, co můžete pravděpodobně tlumočit vládě, je, že má v podstatě jedinou a poslední šanci nějakým způsobem se historicky zapsat, a tj. ještě udělat reformu justice, protože vlastně žádné jiné reformy zatím vidět příliš nebyly. Tolik za mě jakožto shrnutí z toho, co je můj dojem z tohoto bloku. Děkuji.
A děkuji vám všem za účast, představitelům… Pan doktor Antl ještě.
Senátor Miroslav Antl: Ne, vy si poděkujte, já poděkuji za naši organizaci.
Pan Stanislav Beránek: Tato slova, která jsem řekl, byla naším poděkováním. Takto my děkujeme. Na shledanou.
Senátor Miroslav Antl: Já bych se ještě připojil za Senát PČR, resp. ústavně-právní výbor tohoto Senátu. Děkuji vám za vaši účast. Doufám, že posledním vystoupením jsem nepřitížil či nezkomplikoval postavení těch, které jsem tady jmenoval. Doufám, že ne. Jinak, přeji vám hodně štěstí, hodně zdraví a vyšší dávku otrlosti a doufejme, že se budeme potkávat v pohodě a i s vyřešenými legislativními záležitostmi. Na shledanou a díky! (Potlesk.)
***/dib/ž
Stenozáznam z odborného semináře Justiční fórum 2011
