Dne 7. června 2011 předseda Ústavně-právního výboru senátor JUDr. Miroslav Antl zahájil konferenci „Prevence internetové kriminality a děti: technologie, edukace, legislativa" pořádanou ÚPV Senátu PČR, která se uskutečnila v Jednacím sále Senátu PČR.

Senátor Miroslav Antl: Vážené dámy, vážení pánové, vítejte v prostorách Senátu Parlamentu ČR, konkrétně v jednacím sálu, kde probíhají, jak už pan kolega Jiří Komorous řekl, i plenární zasedání Senátu PČR.

Jsem rád, že vás mohu přivítat na této významné konferenci jménem ústavně-právního výboru Senátu PČR, kdy jsme se rozhodli s Národním centrem bezpečnějšího internetu uspořádat tuto konferenci s tím, že nejde o první naši společnou akci. Připomněl bych, že v Hlavním sále Senátu PČR 17. června 2010 jsme uspořádali odbornou konferenci „prevence internetové kriminality a dětské oběti v ČR, aneb názory dětí zazní v Senátu“, pak 29. listopadu 2010 v pražském Nosticově paláci mezinárodní konferenci „za bezpečnější kyberprostor – evropské podněty a české zkušenosti“. Dále jsme spolupořádali se Seznamem.cz další akce „seznam se bezpečně“ a zase o bezpečnosti dětí na internetu.

Takže skutečně je to problém, který je palčivý, a řekl bych, že já jsem se spolupodílel osobně na takových asi deseti akcích v průběhu uplynulých dvou let, protože jako bývalý státní zástupce, ale i jako předseda ústavně-právního výboru Senátu PČR považuji tuto prevenci za jednu z nejdůležitějších. A myslím si, že se shodneme na tom, že ochrana našich dětí je to nejdůležitější, čím bychom se měli zabývat, a jsem rád, že se tím zabýváme i v rámci Senátu Parlamentu ČR.

Jinak jsem rád, že pozvání na tuto akci přijali i kvalifikovaní a odborní řečníci, ale i odborníci v řadách auditoria. Takže vítejte i vy! A já vás nechci zdržovat pak v diskusi svým samostatným vystoupením, takže teď využiji mně vyhrazeného času, který jsem si ostatně sám vyhradil k tomu, abych vám řekl to nejpodstatnější, co považuji za nutné vždy připomenout...

Doslovný přepis audiozáznamu - nekorigováno

Předsedající Jiří Komorous: …Prevence internetové kriminality a děti: technologie, edukace a legislativa. To všechno bychom tady dnes měli probrat. Zároveň dovolte, abych dodal, že tato konference je striktně suchá. Jediná výjimka potvrzující pravidlo je tento předsednický pult, protože přece jenom tady bude mluvit, tak aby nám úplně nevyschlo. Vás ostatní poprosím, pakliže třeba budete chtít si dát svačinu nebo se napít – už jsem to říkal, ale přeci jen opakování matka vědění – tak bych vás poprosil, jestli mohli potom tam dozadu do foyer. Z jednoho prostého důvodu, teď vám prozradím to velké překvapení proč, je to z toho důvodu, že zítra tady bude zasedat Senát, a kdyby se nám tady něco rozlilo, tak přeci jen to hlasovací zařízení je citlivé a nejde hned opravit. Čili pokud byste chtěli někdo udělat legislativní obstrukci, tak potom samozřejmě rozlití vody do hlasovacího zařízení cestou je. Ale my bychom neradi, a můžeme vás upozornit, že ani senátoři Parlamentu ČR zde pít nemohou, což určitě potvrdí náš dnešní hostitel doktor Miroslav Antl, senátor a předseda ústavně-právního výboru Senátu Parlamentu Č. Dobrý den! Pane senátore, poprosím vás o úvodní slovo. Pan senátor je zvyklý od pultíku.

Senátor Miroslav Antl: Vážené dámy, vážení pánové, vítejte v prostorách Senátu Parlamentu ČR, konkrétně v jednacím sálu, kde probíhají, jak už pan kolega Jiří Komorous řekl, i plenární zasedání Senátu PČR.

Jsem rád, že vás mohu přivítat na této významné konferenci jménem ústavně-právního výboru Senátu PČR, kdy jsme se rozhodli s Národním centrem bezpečnějšího internetu uspořádat tuto konferenci s tím, že nejde o první naši společnou akci. Připomněl bych, že v Hlavním sále Senátu PČR 17. června 2010 jsme uspořádali odbornou konferenci „prevence internetové kriminality a dětské oběti v ČR, aneb názory dětí zazní v Senátu“, pak 29. listopadu 2010 v pražském Nosticově paláci mezinárodní konferenci „za bezpečnější kyberprostor – evropské podněty a české zkušenosti“. Dále jsme spolupořádali se Seznamem.cz další akce „seznam se bezpečně“ a zase o bezpečnosti dětí na internetu.

Takže skutečně je to problém, který je palčivý, a řekl bych, že já jsem se spolupodílel osobně na takových asi deseti akcích v průběhu uplynulých dvou let, protože jako bývalý státní zástupce, ale i jako předseda ústavně-právního výboru Senátu PČR považuji tuto prevenci za jednu z nejdůležitějších. A myslím si, že se shodneme na tom, že ochrana našich dětí je to nejdůležitější, čím bychom se měli zabývat, a jsem rád, že se tím zabýváme i v rámci Senátu Parlamentu ČR.

Jinak jsem rád, že pozvání na tuto akci přijali i kvalifikovaní a odborní řečníci, ale i odborníci v řadách auditoria. Takže vítejte i vy! A já vás nechci zdržovat pak v diskusi svým samostatným vystoupením, takže teď využiji mně vyhrazeného času, který jsem si ostatně sám vyhradil k tomu, abych vám řekl to nejpodstatnější, co považuji za nutné vždy připomenout.

Samozřejmě témata konference jsou zcela zásadní a mně nejblíže jsou témata vzdělání, výchova a účinné formy prevence kriminality páchané na dětech. A je to jasné – je to zase s ohledem na mou profesní minulost, ale i současnost a právní prostředí v ČR a prevence on-line kriminality.

Pokud jde o internet a zneužívání dětí, tak jako trestní právník už s 32letou praxí vždy připomínám ustanovení trestního zákoníku a hlavně říkám, že trestní zákoník je už moderním trestním kodexem, objevily se čtyři desítky skutkových podstat a samozřejmě, že se objevily i skutkové podstaty, které se zabývají kriminalitou jako takovou, resp. možností trestního postihu této kriminality páchané na dětech. Tvrdím, že i přes snahy měnit trestní zákoník, myslím si, že je tam dostatek právních prostředků pro důsledný trestní postih, a problém spíš bývá v tom, že trestní postih by měl být důsledný. A je to věcí orgánů činných v trestním řízení, ale také samozřejmě trestního procesu a přístupu k trestnímu procesu.

V posledním roce, a tady začínám trochu netradičně, resp. pokračuji, byly vydány dva nálezy Ústavního soudu. Oba ztížily práci orgánům činným v trestním řízení. A jeden z nich, který velmi dobře všichni známe, protože vzešel z poslaneckých lavic, je nález Ústavního soudu, který byl publikován ve Sbírce zákonů pod číslem 94/2011 Sb., populárně nazvaný o shromažďování a využívání provozních a lokalizačních údajů o telekomunikačním provozu. Já osobně, a tím tlumočím i, myslím si, stanovisko ústavně-právního výboru Senátu PČR, jsem přesvědčen, že bez spolupráce s národními, v situaci v ČR, s nadnárodními telekomunikačními operátory nemohou orgány činné v trestním řízení, zejména v přípravném řízení trestním, účinně pracovat a bojovat s nejzávažnějším zločinem, to znamená překazit přípravu či již pokračující zločiny, anebo včas zamezit páchání trestné činnosti, anebo usvědčit pachatele z jejich trestné činnosti a dostat je před soud a soudu pak dát právní prostředky k tomu, aby pachatele poslal u nejzávaznějších zločinů tam, kam patří, to znamená lidově řečeno do kriminálu.

Znovu zdůrazňuji, že to, co teď říkám, řeknu jako bývalý státní zástupce, ale zdůrazňuji, že to říkám i jako předseda ústavně-právního výboru Senátu PČR. Zjistil jsem ze svých debat, protože mj. jsem prošel i Českým Telecomem, resp. Telefónikou O2 ČR, že po nálezu Ústavního soudu operátoři si vydávají vlastní stanoviska a vlastně v podstatě přestali spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení s tím, že nejhůře je vyhodnocen přístup Telefóniky O2 ČR, což mě osobně velice mrzí. Tady chci zdůraznit, že vyžadování jednotných odůvodněných příkazů soudce s tím, že by tam měl být popis skutku a další data o trestné činnosti s uvedením podezřelého, vůbec nenáleží pro telekomunikační operátory. Jsou to totiž data, která podle § 158 trestního řádu jsou důležitá k prověřování a vlastně k opatřování důkazů, které jsou pak využitelné nejen pro přípravné řízení, ale pro řízení před soudem. A tady samozřejmě v případě, že se taková data šíří dále, tak hrozí vyzrazení tomu, kdo je třeba sledován, kdo je odposloucháván, kde jsou opatřovány další údaje.

Takže skutečně v tuhle chvíli nezbývá, než nápravu legislativním postupem, a ten nejrychlejší, nejsprávnější je samozřejmě z podnětu v tuhle chvíli vnitra či Ministerstva spravedlnosti, nejlépe obou cestou připomínkového řízení, podáním vládního návrhu do Poslanecké sněmovny a pak teprve k nám do Senátu, kterým by mělo dojít k nápravě tohoto současného velmi špatného stavu. Myslím si však, že v mezidobí by mělo být vydáno stanovisko nejlépe Ministerstva spravedlnosti ČR nebo Nejvyššího státního zastupitelství. A já jsem proto požádal o přítomnost pana doktora Miroslava Růžičku z Nejvyššího státního zastupitelství ČR, který je velmi zkušeným legislativcem a skutečně odborníkem, kterého si vážím, protože ho znám již přes 30 let a mohu říct, že je skutečně jeden z nejlepších, kterého jsem v životě poznal. Proto jsem pozval i jednoho ze šéfů republikových útvarů Policejního prezidia ČR Ing. Tomáše Almera, protože jeho se to týká také, a jsem přesvědčen, že by mělo být vydáno stanovisko, o kterém by operátoři neměli, resp. nesmí polemizovat, protože nikde v trestním řádu jsem je nenašel jako orgány činné v trestním řízení nebo ty, kteří by měli sami vykládat trestní řád.

Takže to jsou kritické připomínky a teď velmi rychle k trestnímu zákoníku dál. Připomínám znovu, že podíváte-li se do trestního zákoníku, najdete tam násilné a mravnostní přečiny a zločiny, resp. přípravu k nim, která je trestná. A když se podíváte hned do první hlavy, najdete mj. zločin vraždy. Mluvím o tom proto, že i prostřednictvím internetu lze konat, učinit přípravy k takovému nejzávažnějšímu zločinu. Trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti – znásilnění, sexuální nátlak, sexuální zneužití, výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií, šíření pornografie, zneužití dítěte k výrobě pornografie. To jsou všechno trestné činy, resp. přečiny či v té horší formě zločiny, nejčastější zločiny, se kterými se můžeme potkat, se kterými se můžou potkat vaše děti s tím, že my je musíme chránit. Pokud se podíváte dál, tak u trestných činů proti svobodě a soukromí je to vydírání, pomluva, poškození cizích práv, porušení tajemství dopravovaných zpráv a nová skutková podstata porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí.

Samozřejmě, že můžeme zmínit i drogové delikty, rasově motivované delikty. Nechci se jimi zabývat. Najdeme zde i trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných, jako je křivé obvinění, nebezpečné vyhrožování a nová skutková podstata nebezpečného pronásledování. To všechno jsou trestné činy, se kterými se můžeme setkat v rámci internetové kriminality. Já ale vždycky zdůrazňuji dvě skutkové podstaty, které bohužel neznají ani legislativci, jak jsme mohli vidět nedávno v rámci protikorupčního oznámení, kdy ani ti nejvyšší představitelé nevěděli, jak naložit s oznamovatelem, a posílali ho různě, ačkoliv sami měli buď oznámit, nebo překazit, a to oznámením státnímu zástupci, nebo policejnímu orgánu, nikoliv redaktorovi nějaké televize či médiím. Určitě takhle to není.

Když se podíváte do § 367, tam je nepřekažení trestného činu a jasně je tam stanoveno, že kdo se hodnověrným způsobem dozví, že jiný připravuje nebo páchá trestný čin, a vybral jsem ty z taxativně uvedených, který se týkají této problematiky, je to trestný čin nebo zločin vraždy, zločin těžkého ublížení na zdraví, zbavení osobní svobody, loupež, vydírání, znásilnění, pohlavní zneužití, zneužití dítěte k výrobě pornografie, týrání svěřené osoby a drogový zločin s tím, že pokud nepřekazí spáchání nebo dokončení takového trestného činu, tak se dopouští trestného činu. A překazit lze buď osobně, anebo včasným oznámením a ne komukoliv, nadřízenému. To snad u vojska nebo u Armády ČR, ale znovu zdůrazňuji policejnímu orgánu nebo státnímu zástupci a nikoliv někde v restauraci, ale skutečně na úřadě tak, jak to má být.

V § 368 máme zase vybrané skutkové podstaty, které se týkají neoznámení trestného činu. A zase je oznamovací povinnost ve vztahu k těmto orgánům, kde výjimku tvoří akorát advokát nebo jeho zaměstnanec v souvislosti s poskytováním advokátních služeb či duchovních registrovaných církví, kteří se dozvědí tyto skutečnosti v rámci zpovědního tajemství nebo v souvislosti s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství. Z toho mně jednoznačně vyplývá, že povinnost oznámit či překazit mají všichni ostatní občané, včetně těch, kteří jsou jinak vázáni mlčenlivostí. Říkám i zdravotníkům a říkal jsem jim to i tady v Senátu PČR, že to je průlom do jejich povinnosti mlčenlivosti.

Jinak závěrem svého úvodu stále včas vždycky zdůrazňuji, že naším úkolem, a řekl jsem to na začátku, je uchránit naše děti před kriminalitou. A nejdůležitější je prevence! Následky řešit je sice správné, ale bývá to pozdě a mnohdy dochází k neodstranitelným následkům, které skutečně již napravit nelze, a vždycky pak se zvedne vlna kritiky na špatnou legislativu, špatný přístup nás zákonodárců, špatný přístup orgánů činných v trestním řízení apod.

Já doufám, že jsem všechny přítomné nezarazil svým ráznějším úvodním vystoupením, ale dělám to pravidelně. Navíc jsem přesvědčen, že konference není poltické plénum, není to žádný sněm či sjezd, kde bychom se měli vzájemně ujistit a poděkovat si za dosavadní práci, ale je potřeba kriticky přistupovat a vyjádřit se k tomu, co je problémem této doby. Já jsem vždycky telekomunikační operáty chválil, ale mají smůlu, že konference se koná v době, kdy je účinný nález Ústavního soudu, a proto jsem zmínil to, že bych je velmi prosil o vstřícnost k orgánům činným v trestním řízení, zejména v řízení přípravném, protože to je moje i srdeční záležitost.

Jinak vám přeji skutečně přínosnou konferenci. Já sám jsem přesvědčen o tom, že přínosná bude, jinak bychom ji nespolupořádali. A jménem opět ústavně-právního výboru Senátu PČR vám přeji i v poněkud dusnější atmosféře, doufám, že nezpůsobené mým úvodním vystoupením, ale tím, že je skutečně dusno, aby vám příjemně uběhl čas. Program je nabitý a já prosím všechny, aby stejně jako já se drželi časových dispozic, protože nejpozději tak, jak je stanoven konec, musíme opustit tento sál, protože pravidla se tady dodržují. Takže hezký den a děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předsedající Jiří Komorous: Děkuji. Doktor Miroslav Antl, předseda ústavně-právního výboru Senátu PČR. Nezapřete bývalého státního zástupce se specializací na ty nejzávažnější trestné činy. Měli jsme tady od vás, a za to děkujeme, hned několik hozených rukavic, zejména tady na pana Chytila z Telefóniky O2. Ale k tomu se samozřejmě ještě dostaneme.

Teď bych poprosil pana Pavla Vichteru, který řekneme je takovou duší této konference – Národní centrum bezpečnějšího internetu. Za něj právě teď promluví. Poprosím vás o slovo. Děkuji.

Pan Pavel Vichera: Dobré ráno, dámy a pánové, mně přísluší úvod za Národní centrum bezpečnějšího internetu. Budu se snažit dodržovat časový limit. Chtěl bych vám říct, o co se v našem národním centru snažíme a o co usilujeme. Snažíme se porozumět sociálně psychologickým jevům, které současný svět přináší. Sami cítíte, že doba se mění a děti toho bohužel s počítači a s telefony umí mnohem více než my ostatní, a tak trošku to pro nás dospělé začíná být problém, a proto tady možná sedíme. Zároveň se snažíme informovat o rizicích spojených právě s novými telekomunikačními technologiemi a s internetem, i když samozřejmě internet je báječná věc. Já doufám, že jste všichni i toho názoru, že to není jenom semeniště hříchu a semeniště nějakých trestných činů. Tak to určitě není! Jenom prostě nemáme dána pevná pravidla, tak jako v dopravním provozu, kterými se řídíme. Nikdo z nás je nezná, musíme si je vytvořit, a právě proto tady také dnes jsme.

Tak jak tady zaznělo, důležitou podmínkou pro bezpečnost je prevence a vzdělávání. Národní centrum bezpečnějšího internetu se o vzdělávání jako takové snaží, snažíme se vzděláváním a prevencí předcházet případnému rizikovému chování a nějakým traumatickým jevům nebo traumatickým zkušenostem, které by mladí lidé nebo i dospělí s používáním internetu mít. Samozřejmě se snažíme i intervenovat v případě, že je to nutné, na příslušné orgány, aby konaly a jednaly tak, aby internet mohl být bezpečný.

Co se týče nástrojů, které k tomu národní centrum má, tak bych vás chtěl upozornit na stránky, které se jmenují bezpečně on-line.cz. (www.bezpecne-online.cz) To jsou stránky, kde najdete opravdu všechno, co se týká a je nashromážděno k tomuto tématu v češtině o bezpečnějším internetu. Můžete si stáhnout metodické materiály schválené Ministerstvem školství, které jsou určeny především rodičům a dětem k dalšímu vzdělávání. Potom bych vás chtěl upozornit na stránky, které se jmenují horká linka.cz (http://horka-linka.saferinternet.cz), což je vlastně takové kontaktní centrum, které už ve vyspělém světě je neoddělitelnou součástí, která stojí mezi uživateli internetu a mezi policií a státními orgány. Na toto kontaktní centrum můžete hlásit jakoukoliv událost, která se vám stala a z vašeho pohledu se vám zdá, že je nezákonná. Můžete tam hlásit jakýkoliv nezákonný obsah, se kterým se na internetu setkáte. Nemá to žádnou formu ohlášení, nemusíte chodit na policii, nemusíte sepisovat protokol, stačí takovou věc oznámit na horkou linku. A to, co ta horká linka dělá především, je, že se snaží nezákonný obsah z internetu stáhnout. Snažíme se přesvědčit provozovatele internetu, telekomunikační operátory, společnosti, které poskytují na internetu služby, aby na internetu poskytovaly a zveřejňovaly pouze věci, které jsou v mezích zákona, a ty, které jsou mimo hranice zákona, tak aby je samy dobrovolně odstraňovaly. Spolupracujeme s několika operátory, v tomhle případě i s Telefónikou O2. Já musím zase na druhou stranu Telefóniku pochválit, protože spolupráce s nimi v rámci horké linky je kvalitní a Telefónica se na druhé straně i snaží nějakým způsobem pomoci v této situaci.

Co se týče další důležité služby, tak to je naše služba pomoc on-line, tzv. pomocná linka, kterou pro nás provozuje sdružení Linka bezpečí. A tady se pomáhá dětem a rodičům, kteří se díky internetu dostali do nesnází. Takže pokud jste rodiče nebo pokud má problém vaše dítě, obraťte se na pomocnou linku a dozvíte se věci, které potřebujete vědět pro situaci, ve které nacházíte.

Co se týče dalších aktivit, tak je to vzdělávání, jak jsem již zmiňoval. A vzdělávání je důležité především směrem k učitelům a rodičům. Toto je oblast, které se v současné době hodně věnujeme a budeme v tom i pokračovat.

Chtěl bych vám říci, že v dnešní době internet používá v ČR 60 % obyvatel a 90 % školou povinných dětí. Dalo by se říci, že to číslo neustále stoupá a já bych už dneska skoro řekl, že 100 % dětí, které chodí do školy, mají mobilní telefon a používají pravidelně internet. Chtěl bych vás také upozornit, že ty děti jsou už digitální domorodci, to znamená, ony internet berou jako součást svého života, je to pro ně něco zcela samozřejmého, jako vy když řídíte auto a jezdíte v provozu, tak pro ně je takto samozřejmý internet a nemají zábrany. Nemají zábrany tak, jako my dospělí a samozřejmě v tom prostředí fungují tak, že to může mít důsledky, které si zatím neuvědomí. Všichni z vás, jak tady sedíte, tak všichni máte nějakou elektronickou identitu, aniž si to uvědomujete. Možná o ní ani nevíte. Možná někdo z vás na internetu nebyl, ale je tam o něm zmínka. Když mi dáte číslo vašeho mobilního telefonu, tak o vás na internetu najdu spoustu informací. Divili byste se, co tam toho o vás je. Pokud vlastníte nějaký dům, pokud podnikáte, tak tam prostě všichni jste nějakým způsobem zapsáni. Takže všichni máme nějakou identitu, akorát že v té identitě my dospělí jsme digitální přistěhovalci, to znamená, že se v tom neumíme úplně dobře pohybovat, ale ty děti to umí skvěle! A z toho samozřejmě vyplývají rizika, která tady už byla naznačena a která je potřeba zdůrazňovat.

Mezi hlavní rizika patří nebezpečné kontakty na internetu. České děti jsou v celé EU výjimečné tím, že chodí na internet z důvodu, aby se na internetu s někým seznámily. 50 % českých dětí uvádí, že chodí na internet proto, aby se s někým seznámily. To je velká výjimka v celé unii! To nedělají žádné jiné děti okolo nás v celé unii. Potom je to nebezpečný obsah, jako je pornografie, dětská pornografie, násilný obsah, stránky doporučující hubnutí, extremistické stránky apod. To jsou všechno věci, které stojí nebo mohou stát mimo zákon, a právě naše instituce horké linky se snaží o to, aby takové stránky na českém internetu nebyly. Třetí nebezpečnou věcí jsou nebezpečné komerční aktivity, kde může být právě zneužita důvěra dětí jako takových a děti mohou napáchat materiální škody svým rodičům apod. A to samozřejmě svým způsobem může být nebezpečné.

Dámy a pánové, to byl můj úvod za národní centrum. Já bych vám při této příležitosti chtěl popřát příjemnou konferenci a chtěl bych poděkovat velmi ústavně-právnímu výboru a jeho předsedovi panu senátoru Antlovi a Senátu PČR za to, že jsme v takto krásných prostorách, byť tedy bez lahve pitné vody, mohli zorganizovat tuto konferenci. Chtěl bych poděkovat EHŘE, chtěl bych poděkovat Googlu ČR, chtěl bych poděkovat společnosti Telefónica. I díky nim se tato konference koná. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předsedající Jiří Komorous: Pavel Vichtera, Národní centrum bezpečnějšího internetu. Děkujeme moc. Teď přichází na řadu Jakub Chytil z Telefóniky O2. Jsem zvědav, jak se s tím poperete. Nejdřív trocha pohany, potom chvály, tak to nechám na vás. Vy to nějak zvládnete určitě.

Pan Jakub Chytil: Hezké dopoledne, dámy a pánové. Prát se panem doktorem Antlem, nemá cenu. To bych prohrál. To nemá cenu do toho vůbec vstupovat. Ale to, do čeho bych rád vstoupil, je dnešní program. A dnešní program, si myslím, od samého počátku svědčí o tom, že tématika, kterou tu probíráme, je velmi důležitá a že věci, které tady budu diskutovat, mají pro život občanů v této zemi zásadní význam.

Pokud jde o Telefóniku, tak musím říct, že jsem velmi rád, že jsme tady potřetí sponzorem této akce. Jsme rádi, že se můžeme takovéto akce zúčastnit a doufáme, že přispěje k lepšímu porozumění toho, co se kolem internetu v ČR děje.

Na úvod bych řekl jenom krátce, co před vámi dneska předestřu. Primárně vám řeknu něco o Telefónice jako takové a poté se posuneme dále v prezentaci směrem k tomu, co Telefónica dělá, co se skrývá pod programem, kterému se řídí Digital Confidence, neboli důvěra v internet. A závěrem bych vám ukázal některé příklady toho, co se podařilo tady u nás udělat.

Pokud bych se mohl krátce zmínit o Telefónice, tak Telefónica je operátorem, který vstoupil na český trh, jak již bylo zmiňováno, prostřednictvím privatizace skupiny Český Telecom a od roku 2004 působí v ČR. Nicméně je to operátor, který v Evropě má zhruba 100 milionů zákazníků a ještě větší číslo, zhruba 180 milionů má v Jižní Americe. Je třeba říct jednu věc, že v ČR jsme operátorem integrovaným, to znamená, že provozujeme jak pevné, tak i mobilní připojení a se zhruba 7 mil. přípojkami jsme největším operátorem působícím na našem území. Ale již dost korporátní sebechvály a vrhněme se na práci.

Tady je docela krásně vidět ve skládačce, co se vlastně v naší společnosti děje. My považujeme informační a komunikační technologie za klíčové pro rozvoj společnosti. Pomáhají našim dětem při vzdělání, jak zde bylo zmíněno, a dají životu samozřejmě bohatší a širší rozměr. Nicméně s sebou přinášejí samozřejmě určitá rizika a ta rizika se snažíme nějakým způsobem omezovat. Primárně jde o to, že pod částí „vlastní pravidla“ se to týká samoregulace. V čem samoregulace spočívá? Primárně jde o to, že firma jako taková má ve svém portfoliu interních předpisů mnoho stran popsaných tím, co se týká ochrany osobních dat, co se týká provozu na internetu a co se týká samozřejmě i jeho bezpečného obsahu. Nicméně nejde jen o to, co máme my sami a o co se snažíme interně, ale také primárně o to, co děláme ve spolupráci s ostatními operátory, například tam zmiňované asociace operátorů mobilních sítí, kde se nám podařilo se dohodnout na standardu, který zamezuje tomu, aby se děti dostaly k sexuálně závadnému obsahu.

Samozřejmě, co ještě bych rád zmínil v této souvislosti, je ochrana osobních dat. Víte dobře, že je to věc velmi citlivá. Budeme o ní diskutovat ještě detailněji pravděpodobně odpoledne, protože si myslím, že témata, která tady dneska byla nadnesena, je potřeba prodiskutovat a projít v celém komplexu situace, ve které se momentálně nacházíme. Nicméně faktem je to, že společnost má propracovaný systém ochrany osobních dat. Individuální zaměstnanci jsou školeni v tom, aby věděli, jak s osobními daty nakládat, samozřejmě ve smyslu jejich ochrany, ne jejich zneužití. A navíc máme i automatizované systémy, které nám umožňují to, aby data byla pokud možno maximálně chráněna. Firma prošla mnoha audity, včetně kontroly všech možných institucí zde působících v ČR a zatím to bylo vše bez ztráty květinky a doufám, že to bude i tak pokračovat nadále.

Pokud jde o to, jak se snažíme, pokud jde o produkty a služby. Bylo tady zmiňována spolupráce na systémech, které mohou omezit přístup dětí v rámci konkrétní služby k závadnému obsahu. Mám tím na příklad na mysli produkt, který se jmenuje O2 TV, což je televize, která je vybavena možností kódování obsahu tak, aby se k němu děti nedostaly a aby měli rodiče kontrolu nad tím, co se v dané věci odehrává.

Pokud jde o oblast vzdělávání, kterou bych tady dneska chtěl pravděpodobně zdůraznit ze všeho nejvíc, protože si myslím, že oblast vzdělávání je kritická i pokud jde o prevenci, o které tady bylo mým předřečníkem hovořeno. Vzdělávání je pro nás klíčové. My spolupracujeme s mnoha institucemi, které nám pomáhají rozšířit povědomí o tom, co se dá, nebo nedá dělat na internetu. Nemůžu říct českém internetu, protože internet je globální, ale vidíte tam uvedené příklady toho, co se děje. Poskytujeme poradenství, sponzorujeme průzkumy trhu, toho, co se děje a také dnešní účast na této konferenci je důkazem našeho závazku pro bezpečnější internet.

Tady vidíte například výsledky jednoho průzkumu, který jsme sponzorovali. Vidíte, že tam jsou některé údaje, které jsou optimistické, a některé údaje, které jsou relativně pesimistické. Když začnu dole, což není úplně radostný údaj, tak tam vidíte, že pouze 10 % rodin používá systém rodičovské kontroly, což je systém, který jsem zmiňoval například u produktu televize. A zase optimističtější je, že 67 % rodičů sleduje svoje děti při tom, jak používají internet. Já si myslím, že je to klíčové, protože to je nejlepší ochrana pro to, aby se děti nedostaly do problémů při používání internetu. Na to navazuje vlastně to, jak už bylo zmíněno, že užívání internetu českými dětmi je takřka absolutní. A jak bylo i taktéž zmíněno, průzkum prokázal to, že jedna třetina je toho názoru – a myslím si, že jich bude čím dál tím víc – že o internetu ví mnohem víc než jejich vlastní rodiče. Teď uzavřu kolečko čísel, která jsou tam uvedena, věcí, která nás trápí velmi a také se na ni zaměřujeme, pokud jde o edukaci. Je to tzv. kyberšikana, čili šikana prostřednictvím internetu. Deset procent dětí podle průzkumu bylo obětí kyberšikany v roce 2010.

Teď bych se posunul dál do toho, co děláme, a máme tady jedno malé video, tak bych si ho dovolil pustit, abych ho ukázal. Díky. (Promítán videoklip.) Já si myslím, že k tomu, co bylo ukázáno, v zásadě není co dodávat. Obsah sám o sobě, myslím si, byl velmi výmluvný a svědčí o tom, že tyto věci jsou velmi živé v naší společnosti.

A ještě bych se vrátil krátce k tomu, co tam bylo zmiňováno ohledně Nadace O2. Ona provedla průzkum v roce 2010 o tom, jak děti vnímají tzv. kyberšikanu, co o ní vědí, nebo nevědí. V podstatě je třeba říct jednu věc: 44 % dětí netušilo vůbec, co se skrývá pod tímto pojmem, 19 % dětí řeklo, že jim to někdo vysvětlil, o co v té problematice kráčí, a 78 % útočníků bylo z té samé školy, kde se oběti samy nacházely. Jak už jsem zmiňoval na předchozím slajdu, 10 % obětí kyberšikany si myslím, že je ještě poměrně konzervativní číslo a že reálné procento bude v zásadě vyšší.

Co jsme s tím udělali? Vidíte tam čísla, která se mi aspoň podle mého osobního názoru jeví relativně impresivní: 750 tisíc letáků pro děti, pro rodiče a samozřejmě v neposlední řadě i pro školy a do sboroven. Ukážu vám některé příklady toho, co jsme rozeslali. Tady je to graficky, aby to bylo srozumitelné. Tak si myslím, že k tomu není potřeba co dodávat. Ten obrázek, si myslím, se v zásadě povedl. A vidíte, že takhle to naskakuje, jako to bývá normálně na internetu, na Facebooku, údaj o tom, kolika lidem se to líbí. Takže si myslím, že to je také poměrně velmi úderné jako komunikační metoda.

Pokud jde o poslední kousek, co jsem chtěl ukázat, tak to byly letáky pro děti, které samozřejmě měly ve spojení v tom klasickém rozvrhu, jak všichni známe ze škol, připojení informace o tom, co kyberšikana znamená a co se dá při její prevenci dělat. Ještě jednou praktická ukázka toho, co se distribuovalo pro rodiče, kde mají jasný popis toho, co se pod pojmem kyberšikana skrývá, jaké chování a jaké příznaky tam jsou, které by měli zaznamenat u svých dětí, aby jim mohli v jejich komplikované životní situaci popřípadě pomoci.

A to je, bych řekl, v zásadě shrnutí, které tady dávám. Samozřejmé je, že internet poskytuje veliké pole možností. To jsme si tady již několikrát zmiňovali. My máme strategii, která se týká čtyřech oblastí, které jsem zmiňoval, to znamená seberegulace, vlastní pravidla, produkty a služby, aliance ve spojení s ostatními operátory a vzdělávání, na které jsem se dneska soustředil ve své prezentaci nevíce, protože si myslím, že v české společnosti vzdělávání nikdy není dost. Děkuji mockrát za pozornost. (Potlesk.)

Předsedající Jiří Komorous: Jakub Chytil, Telefónica Czech Republic, člen představenstva, ředitel pro právní a regulatorní záležitosti, tajemník společnosti. Děkuji za dvě věci: děkuji za váš projev a děkuji také za wifi připojení, protože to, co je tady v Senátu, je CZ O2 a je volné, čili pakliže se potřebujete připojit na internet, tak to je jenom taková poznámka pro vás, kteří jste tady vybaveni počítači, laptopy, tak že se můžete připojit. Wifina CZ O2 je volná.

Budeme pokračovat dál v programu. Poprosil bych o slovo – já jsem vás ještě nezvedla a vy se zvedáte! – tak jo, Eva Martinicová z Google ČR. Pracuje od srpna 2010 v českém Googlu na pozici policy manager, zabývá se především sledováním regulatorního vývoje v oblasti internetu, e-komerce služeb, informační společnosti a vztahů orgánů státní správy, samosprávy a neziskovými organizacemi. Řekl jsem všechno? (Krásně jste to řekl!) Děkuji. Teď je to na vás.

Paní Eva Martinicová: Hezký dobrý den, pane senátore, dámy a pánové, přeji vám hezké dobré dopoledne a děkuji velice za možnost tady být. Jsme velice rádi, že jsme také mohli tuto konferenci podpořit, protože se domníváme, že se jedná skutečně o velmi důležité téma.

Jsem velice ráda, že mohu představit naše centrum bezpečnosti pro rodiče a děti, které vlastně právě slouží ke vzdělávání a komunikaci. Mně se strašně líbil výraz, který jste tady řekl na začátku, že děti jsou digitální domorodci. To bylo velmi hezké. Musím říci, že přesně mám podobnou zkušenost. Stav je takový, technologie jdou strašně rychle kupředu. Moje zkušenost nebo naše zkušenost je ta, že skutečně internet jako takový a technologie nám dávají samozřejmě strašně moc, dávají nám informace a je nutné přesně vědět, jak se pohybovat v tom prostředí. Souhlasím také naprosto s kolegou Chytilem, že je to o komunikaci a o informacích a je to o tom, aby skutečně spolu hovořili rodiče a děti. Je to o generaci. Mám zkušenost také s babičkou, že když před ní postavím tuhle věc, tak se na to podívá a naprosto nechápe, co to je, jak to funguje, co internet je. Moji rodiče si myslím, že jsou technicky velmi gramotní, ti ovládají Skype, email, všechno, nicméně dost často mi volají se slovy: prosím tě, tady se mi něco porouchalo. Tak já vždycky zakroutím samozřejmě očima a říkám si, no dobře, provedu je. A měla jsem velmi dobrou příhodu, protože jsem nedávno jela tramvají a přede mnou seděly děti ve věku, já nevím, 12-13 let. Měly takové ty chytré mobilní telefony a bavily se spolu. A já kdybych zavřela oči, tak mám pocit, že přede mnou sedí klasičtí dospělí lidé. To byla první věc. A druhá věc byla, že i já jako člověk, který pracuje pro internetovou společnost, jsem půlce toho, o čem se ony spolu bavily, nerozuměla. Takže skutečně je to o tom, že technologie jdou neskutečně rychle dopředu a je to o komunikaci.

Jsem velice ráda, že mohu z toho důvodu představit naše centrum bezpečnosti pro rodiče a děti. Je to tak, že víceméně když používáte naše služby, používáte vyhledávač Google, nebo prohlížeč nebo YouTube – doufám, že používáte! Tak se můžu zeptat, kdo schválně používá tady vyhledávač Google, nebo kdo kdy slyšel o Googlu? Výborně!

Předsedající Jiří Komorous: Ale jsou tady i tací, kteří ruku nezvedli.

Paní Eva Martinicová: To nevadí, ale jde mi o to, že vy to znáte. To je přesně o tom. Vy znáte to okno. Vy znáte, že existuje vyhledávač Google, znáte to i vy – jak dospělí, znají to učitelé a samozřejmě děti. My se snažíme ve všech našich službách a produktech vzdělávat. To znamená, není to jenom o tom, že vám umožníme přístup ke službě, ale budete tam mít informace o tom, jak se s tou službou můžete pohybovat a jak můžete se chránit, nebo jak si můžete tu službu nastavit tak, aby vám vyhovovala.

A jenom támhle, jak je to červené tlačítko, tak bych chtěla říct, že my jsme to skutečně lokalizovali pro ČR. Je to z minulého týdne. Jinak se pro zajímavost můžete podívat – ta služba jako taková, to centrum není úplnou novinkou. Je už lokalizováno delší dobu ve více než 30 zemích. Jsme velice rádi, že jsme to teď mohli lokalizovat, vlastně uvést pro ČR. Partnerem tohoto centra je Národní centrum bezpečného internetu. Je to propojeno, takže se můžete podívat i na jejich webové stránky a na naše, jsme společně propojeni.

A teď to nejdůležitější. Pro co to centrum slouží? To centrum slouží pro to, aby jak rodiče, tak i děti, ale vlastně kdokoliv z vás, kdokoliv z uživatelů, se mohl projít postupně a podívat se, jaké možnosti u jakých produktů, u jakých služeb vám se nabízí. To znamená, pro vás je důležité, že si můžete projít vlevo tu lištu a tam jsou nejdůležitější bezpečnostní nástroje Google, to znamená, jaké bezpečnostní nástroje vám nabízíme, jak si můžete upravit služby a produkty podle toho, aby vám to vyhovovalo. Teď poprosím o video „bezpečné vyhledávání“. Je to skutečně takovým hravým informativním způsobem, kdy jsou dva základní nástroje, a jeden je bezpečné vyhledávání. (Spuštěn videoklip.)

(Konec strany A kazety číslo 1.)

(Strana B kazety č. 1.)

Díky. Takže to bylo jedno video. To je takové to hlavní, které najdete na webových stránkách, což je takové příjemné, protože si to můžete neustále dokola přehrávat, můžete si to projít. Samozřejmě je tam taková drobnost. To jste si všimli – my to samozřejmě postupně budeme upravovat, budeme dodávat i nová videa, proto máme společně partnerství právě s národním centrem, takže chceme dělat i nová. Postupně ta stránka má být interaktivní, to znamená, budeme tam dodávat nová videa i s rodiči a dětmi. Mohu poprosit o druhé video? (Spuštěn videoklip.) Díky.

Další slajd – nahlásit zneužití. Takže co jste teď viděli, byla dvě videa. Toto jsou úplně základní bezpečnostní nástroje Google. Jsou k nalezení právě na webové stránce centra. Je to přesně z důvodu, aby si to rodiče, děti, nebo jacíkoliv uživatelé mohli samozřejmě bez problémů několikrát projít, přehrát atp.

Další důležitou věcí je forma „hlášení nevhodného obsahu“, což je prostředek, který vám umožňuje u mnoha služeb, jako je například YouTube nebo BAS, nahlásit nevhodný obsah. Co je velice dobré, že pokud najdete jakékoliv video nebo něco, co je v rozporu, které porušuje pokyny pro komunitu, tak víceméně můžete toto video nebo tento obsah nahlásit. Tam je velice důležité, že ačkoliv například to video jako takové by neporušovalo pokyny pro komunitu, které si zase přečtete, tam jsou velmi podrobně popsány, tak stejně můžete to video jako takové nahlásit, pokud vám jako rodiči nebo dětem přijde, že je nevhodné nebo by tam nemělo být.

A samozřejmě nakonec obligatorní, jak se hezky česky říká, Frequently Asked Questions, takže nejdůležitější dotazy. Čili opět si to můžete dole projít. Tohle je jenom screenshot. To znamená, skutečně máte nejčastější dotazy, čili můžete si ke všem složkám, které tam máte – obecné, k bezpečnostním nástrojům a k jednotlivým službám a produktům – najít nejčastější dotazy. Klasicky, jak mohu uzamknout službu, jestli musím mít vlastní účet, nebo jak mohu nahlásit, nebo mám pocit, že třeba moje dítě něco používá špatně nebo nepoužívá to dobře. U každé služby je to strašně dlouhý seznam. To by se tam vůbec nevešlo. Jenom vám to ukazuji, jak ta stránka vypadá. Máte tam veškeré základní informace. A tohle je jenom pro informaci webová stránka centra, kterou jsem vám tady představila. Čili když kliknete na tuhle webovou stránku, na tento link, tak se dostanete na naši webovou stránku Centrum bezpečnosti pro rodiče a děti. Jinak samozřejmě, pokud by vás třeba zajímalo, jak byla třeba ČR, můžete se podívat, jak to centrum vypadá v jiných státech, třeba v Německu, ve Francii, ve Velké Británii. Obecný anglický název je Family Safety Center, takže se tam můžete podívat, jak to funguje. Samozřejmě je to interaktivní stránka, budeme tam dodávat další videa a budeme velice rádi za vaše komentáře a názory. Děkuji. (Potlesk.)

Předsedající Jiří Komorous: Eva Martinicová, Google ČR. Také děkuji moc. Teď se otevírá, protože Eva Martincová nám uzavřela, řekněme, takovou první část naší konference o technologiích a partnerských vzdělávacích projektech, čili teď jsou vám všichni řečníci, kteří teď tady byli, dáni všanc. Pakliže máte nějaké otázky, samozřejmě můžete je položit. My jsme schválně nedávali prostor přímo po jejich vystoupeních, ale pakliže chcete, tak můžete teď se zeptat. Teď přichází taková ta oblíbená chvíle moderátora, kdo zvedne první ruku. Támhle je první dotaz. Normálně ho vždycky odměňuji stokorunou, ale vy jste se přihlásila tak rychle, že ho neodměním tentokrát. Tak se ptejte!

Řečnice: (mimo mikrofon) Já bych se chtěla zeptat v souvislosti s tím, jak bylo zmíněno, že na internetu najdeme o sobě spoustu věcí, které nás třeba i překvapí. A bylo tady krátké video stran šikany. Takže to mě napadlo v souvislosti s tím, jestli by nebyla dost dobrá – a jsou tady právníci – prevence dát kamery do škol tam, kde třeba se vyskytuje – já vím, že se na mě vrhnou odborníci…, ale to by byla dost dobrá prevence, protože děti jsou kruté, jsou velmi kruté a nejsou šikanovány jenom děti dětmi, ale děti šikanují pedagogy. A řekla bych, že to tedy narůstá. Jenom proč se na to ptám. Já jsem protidrogový koordinátor magistrátu města Brna a vím o tom hodně a řešila jsem už konkrétní věci. Takže to by mě zajímalo, co na to… Děkuji. Já netvrdím, že to musí být. Já se ptám, jestli by to mohlo být.

Senátor Miroslav Antl: Já si dovolím velmi stručně zareagovat. Narazila byste hned, nebo kdokoliv, zejména na Úřad pro ochranu osobních údajů. Ano, nelze. Jedině s povolením tohoto úřadu. A je to spíš o důslednějším dozoru. A vy sama víte jako protidrogový koordinátor, že zrovna tak se nelíbí asi vám nebo ruší vaši práci, když by policie více sledovala klienty. Prostě je to tak. Odpovídají rodiče, odpovídá škola a té odpovědnosti se nezbaví. Navíc samozřejmě zákon o rodině říká, že těžiště odpovědnosti za výchovu zodpovídá na rodičích, ale v době, kdy jsou děti ve škole, prostě spočívá na konkrétním pedagogovi nebo na celém pedagogickém sboru a na řediteli. Jinak to není a nemůžeme omezovat nijak dál práva dětí. S tím, že ještě bych dodal, že kdysi jsem se setkal i s názorem, že když se nám ztrácí děti, že by bylo dobré je čipovat. Prostě rovněž nelze.

Předsedající Jiří Komorous: Prosím, jestli můžu poprosit.

Paní Marta Šindlerová (?): (mimo mikrofon) Dobrý den. Já mám dotaz na pan doktora Chytila i na paní Evu Martiniciovou. Vy jste říkal, že 67 % rodičů sleduje dítě při využívání internetu. Nevím, kde jste zjišťovali to číslo, to se mi tedy nezdá ze zkušenosti. Myslím si, že rodiče příliš všeobecně nezajímá, kde dítě je na internetu, nebo jestli vůbec je na internetu, hlavně když nezlobí a někde sedí. To je jedna věc.

Potom bych se chtěla zeptat, jak jste říkal, že distribuujete letáky do základních škol. Letáky do základních škol distribuuje plno organizací – nestátní organizace, policie, ať už městská, nebo česká, zřizovatelé škol, což jsou úřady, a jestli tyto letáky takto distribuujete, jestli o tom vůbec mají povědomí zřizovatelé, aby v tom byl nějaký systém.

Předsedající Jiří Komorous: Jestli to dobře chápeme, jestli tušíte, že asi letáky končí tam, kde by asi neměly.

Pan Jakub Chytil: (mimo mikrofon) K těm otázkám dvě odpovědi. První, pokud jde o to procento. To procento vyšlo, a já jsem to i zmiňoval, že mě to mírně překvapilo – jsou tam vlastně dva údaje. Jeden byl až podle mě příliš optimistický také, tj. že pouze 10 % dětí se stalo obětí kyberšikany. To mně přijde málo. Na druhou stranu jsem zdůraznil optimistické číslo 67. Musím říct, že jsem jím byl také překvapen, ale je to z průzkumu, který pro nás dělala najatá agentura Media Research pro potřeby Nadace O2. A vycházím z toho, že dali dotazníky přes tisíci respondentům a z toho dostali zpátky nějakou vazbu. Samozřejmě, jak to bývá u těchto průzkumů, mnozí chtějí vypadat lépe, než v reálu jsou, což znamená, tam dám informaci: koukám se na dítě pořád, mám takovouhle snahu ho monitorovat. Monitorace asi spočívá v tom, že jde kolem dětského pokoje, vidí dítě na internetu, tak má dojem, že vidí, co to dítě na internetu dělá. Takhle bych to číslo vykládal sám. Jak jsem říkal, myslím si, že máte svatou pravdu – je to relativně hodně optimistické. Ale jak říkám, zase je tam podcenění, pokud jde o vlastní šikanu.

Pokud jde o distribuci letáků. Distribuce letáků se dělá cíleně prostřednictvím Nadace O2, kde kolegové, kteří to mají na starosti, jsou v kontaktu s řediteli škol a dochází tam k cílené distribuci. Není to o tom, že bychom přivezli na rudlu letáky před školy, vyklopili je a odjeli odtamtud pryč. To ne. To jsem trochu odlehčil. Ale je to tak, že tam dochází k jakémusi kontaktu, který dotyčné osoby mají na starosti. My potom máme také i setkání s učiteli, ne samozřejmě se všemi, ale z části škol, které se účastnily, a bavíme se o tom, jestli komunikaci nějak nezlepšit nebo něco udělat lepší, nebo jestli vizuály, které jsem ukazoval, popřípadě video, jestli to je smysluplné, jestli by se to nemělo zlepšit. Ale fakt je ten, že je vždycky co zlepšovat. A myslím si, že hovořit třeba se zřizovatelem, je dobrá věc. V budoucnu se plánuje i kontakt s Ministerstvem školství na téma toho, co bychom v této oblasti mohli udělat lépe.

Předsedající Jiří Komorous: Já poprosím ještě zároveň paní Martinicovou k tomu. (O slovo se ještě hlásí paní Šindlerová.) Pardon.

Paní Marta Šindlerová (?): (mimo mikrofon) Já bych měla ještě upřesnění a pro paní Martinicovou jenom takový trošku postesk. Je hezké, co jsme tady viděli, jaké dáváte bezpečnostní záruky na Googlu i na YouTube, ovšem, kdo o tom ví? O tom zřejmě ví – teď to řeknu úplně ošklivě – procento lidí nebo procento rodičů, protože to povědomí není! A předpokládám, že to na internetu je česky, poněvadž plno rodičů ani neumí anglicky a vůbec nedojede ani tu poslední stránku, že tam je možno někde zmáčknout puntík a říct ne. Takže jak pracujete na tom, aby se tohle dostalo do povědomí. Je to zřejmě pouze prostřednictvím nějaké kampaně, protože… Tady téměř nikoho nic nezajímá, každý má své vlastní starosti. Takže kudy byste to dostali do povědomí hlavně rodičů a rodičů, kteří event. Google vůbec neznají.

Paní Eva Martinicová: (mimo mikrofon) Moc děkuji za tuto otázku.

Předsedající Jiří Komorous: Já vás jenom poprosím na mikrofon. Děkuji.

Paní Eva Martinicová: Děkuji za tuto otázku. To je přesně ten základní problém. My jsme konzumenti většinou. Technologie nám pomáhají, my to konzumujeme denně. Tohle je skutečně o vzdělávání a o informacích a o prevenci. My se snažíme na všech našich produktech, které máme, to znamená, pokud používáte vyhledávač Google, pokud se používá YouTube, tak pokud chcete používat aktivně YouTube, tam naprosto jasně všude máte informace o tom, jaké jsou pokyny pro komunitu, co musí dodržovat, máte tam všude u všech služeb a u všech produktů buď možnosti nastavení, nebo přímo bezpečnostní centrum, nebo přímo i informace o ochraně osobních údajů. Právě proto to všechno máme přímo u našich služeb, aby to nemuseli uživatelé, ani rodiče složitě hledat. To znamená, jakmile se rozhodnete použít jakýkoliv produkt nebo službu, tak už intuitivně, automaticky tam máte i odkaz na informace, jakým způsobem to používat. Samozřejmě máte přesně pravdu. Lidé tu službu používají, jakoby konzumují. Nedojdou jim třeba nějaké věci, nedojde jim přesně to, co jsou digitální stopy. My se snažíme edukovat. Skutečně spolupracujeme hodně s Národním centrem bezpečného internetu, spolupracujeme i s dětmi – máme projekty pro děti, měli jsme projekty pro školy. A vždycky se snažíme buď třeba mediální kampaní, nebo i vzdělávacími nástroji rodiče, tak děti edukovat a vysvětlovat, jak se mají na internetu chovat. Tady to už někdo z předřečníků řekl, je to jako pravidla silničního provozu. Vy nemůžete vyjet na silnici, aniž byste znali pravidla silničního provozu. S internetem je to úplně stejné. A já jsem velice ráda, že jsem to mohla představit, protože centrum bezpečnosti jako takové existuje už delší dobu v mnoha jiných státech a teď bylo lokalizováno právě pro ČR. A samozřejmě k tomu ještě budeme dělat kampaň a budeme tam právě dodávat nová interaktivní videa. Přesně proto, že chceme dělat videa s dětmi a přímo s rodiči, aby to bylo přesně pro tu cílovou skupinu, aby to nebylo o nich bez nich, ale aby to bylo s nimi, aby si mohli vyměňovat problémy a zkušenosti.

Řečnice: (mimo mikrofon) Já se jenom zeptám, jestli přemýšlíte třeba i s Centrem bezpečném internetu o nějakém šotu v hlavním vysílacím čase, například v televizi, že skutečně tohle vůbec existuje, protože jakmile se ta informace ke mně nedostane, tak ji nikdo neví.

Paní Eva Martinicová: Určitě! Teď je to skutečně čerstvé, proto třeba jestli jste si všimli, tak videa jsou v češtině, ale budeme je ještě dolokalizovávat, to znamená, budou přesně česky. Takže až tam ještě dodáme další videa, která chceme přes léto i společně s Národním centrem bezpečného internetu připravit, samozřejmě chystáme potom velkou kampaň.

Senátor Miroslav Antl: Já se omlouvám. Já bych ještě svou předchozí striktní odpověď upřesnil tak, že samozřejmě jsou školy, kde se monitoruje pohyb dětí. Na to jsou děti upozorněny, ale bohužel trestná činnost je páchána v prostorách, kde nesmí být kamera. Děti vědí, kde kamery jsou a musí to vědět, nebo každý návštěvník školy. Takže jenom abych byl pochopen v tom, že v tu chvíli tomu nezabráníte.

Řečnice: (mimo mikrofon) Můžu ještě jednu větu. Já si myslím, že to je závažná věc. Já jsem byla trošku taková nespokojená s tím, když jste to před chviličkou jakoby uzavřeli, protože i šikanované děti mají svá práva. A přece jenom si myslím, to mě opravdu napadlo, tato situace… a těžko řešitelná. To vám řeknu na rovinu. Ano, samozřejmě, rodiče, škola, to je jasné. Víme, jak to na sebe navazuje. Metodické pokyny Ministerstva školství atd. Ale nakonec poslední kauza teď nedávno – učitel se zastal kolegy, kterého chlapec nastal slovně, trošku tedy to přehnal, ale ve finále to dopadlo tak, jak to dopadlo. Je to složité.

Senátor Miroslav Antl: Určitě. Mně to došlo hned vzápětí, proto jsem se znovu ozval, že je to v podstatě tak. Už jsem starší pán, takže někdy to trvá.

Předsedající Jiří Komorous: Já musím říct, že ono je to celkem jasné, protože prostě kamery mají jenom určitý zorný úhel, a ti, kteří páchají trestnou činnost, dobře vědí, kam kamery vidí a nevidí a osázet celý svět nebo celou republiku kamerami by bylo hodně těžké. To by nešlo určitě. Mě jste zaujala tím příměrem k autoškole, že bychom dávali řidičák na internet potom. Dočasně.

Paní Eva Martinicová: Já myslím, že my jsme něco podobného už dělali kdysi dávno, že jsme měli takovou hravou metodou v podstatě řidičák na internet, ale je to skutečně tak. Je to o prevenci, o vzdělávání, o tom, aby lidé spolu skutečně komunikovali, aby měli informace a mohli se informovaně rozhodnout. Aby měli dostupné informace.

Senátor Miroslav Antl: Já bych tam ještě doplnil ke kamerám, že si myslím, co je důležité, je informovanost dětí o tom, co se děje ve školách, co se s tím dá dělat a popř. i rodiče, jak s tím mohou naložit. Proto si myslím, že linka bezpečí mnohdy je tím posledním útočištěm, protože občas děti nemají jinou možnost. A je jenom důležité, aby se té možnosti dozvěděli. Samozřejmě to nenahradí kameru, není to prevence, je to spíš už řešení následku, který samozřejmě je nepříjemný, nicméně nějaká možnost s tím něco dělat je a nemělo by to propadnout systémem úplně ven.

Předsedající Jiří Komorous: Má někdo nějaký dotaz? Prosím.

Pan Tomáš …zníček: (mimo mikrofon) Tomáš …zníček, odbor prevence kriminality Ministerstva vnitra. Já bych možná odpověděl paní Šindlerové a paní kolegyni z Googlu bych dal know how zdarma. Úplně stačí, tak jako rozesíláte nové verze emailu, jsem váš uživatel, jsem s ním spokojený, a nabízíte tam, jestli tu zprávu nechci poslat někomu dalšímu atd., nebo když máte novinky, tak úplně stačí jednoduchá věc. Nemusíme to nikde hledat úplně dole na stránkách. Stačí tam dát vašim uživatelům informaci, že toto umožňujete. Máte to úplně zadarmo!

Předsedající Jiří Komorous: Děkujeme za radu!

Paní Eva Martinicová: Já moc děkuji. Myslím si, že stávající systém informací, tak jak tam jsou, je dobrý, ale popřemýšlím. Děkuji.

Předsedající Jiří Komorous: Můžete dát nějaký dotaz, pakliže máte nějaký názor, samozřejmě i z krajních částí. Prosím.

Řečník: (mimo mikrofon) Já bych se rád zeptal pana doktora Chytila, jak koresponduje to množství ušlechtilých aktivit, které společnost Telefónica zcela nepochybně i v oblasti osvěty – ostatně tím, že sponzoruje tuto konferenci – poskytuje, aby zlepšila situaci v prevenci různé zločinnosti, která se děje na internetu, tak jak tato aktivita koresponduje s postojem společnosti Telefónica O2, která od doby, kdy nabyl účinnosti panem doktorem Antlem zmíněný nález Ústavního soudu, kdy se úplně přestala bavit s orgány činnými v trestním řízení na téma identifikace různých adres, speciálně v prostředí internetu, které jsou důležité pro vyšetření této činnosti. Mluvím o prezenci, ale … je potřeba ji vyšetřit. A mě by zajímala ta relace, když v přístupu jedné společnosti, která vyvíjí nemalé prostředky na to, aby učinila něco zcela bezpochyby dobrého, a díky za to, té samé společnosti, která ve své podstatě extenzivními výklady poněkud problematického nálezu Ústavního soudu, samozřejmě platného, vlastně komplikuje vyšetření toho, když ta prevence nezabrala a je potřeba něco, o co také zcela nepochybně usilujete, potrestat ty viníky, tak proč brání, opakuji, extenzivním výkladem … tomu, aby se to stalo.

Předsedající Jiří Komorous: My na to zareagujeme. Nejdřív, jestli můžu poprosit pana doktora Antla.

Senátor Miroslav Antl: Já bych zareagoval pouze organizačně, to znamená, že vystoupení pana Ing. Tomáše Almera, který se správně ozval, bychom řešili až v panelu Právní prostředí v ČR a prevence on-line kriminality, abychom teď nerušili tématicky.

Předsedající Jiří Komorous: Chcete ještě někdo další dotaz, prosím?

Řečník: …a zastávám podobnou funkci jako kolegyně tady z Brna. Díval bych se na to možná z té druhé strany, protože já během roku řeším zhruba tři čtyři desítky případů školní šikany… pana doktora Chytila… pochopitelně tyhle cesty, které tady zazněly, bezesporu jsou velice dobré. Hovořilo se tady o…, ale bohužel v současné době… mají dobrého právníka a pochopitelně děti – řešili jsme případy AD, HD, nejrůznějších těchhle forem a já si vždycky nostalgicky vzpomenu na Evana Huntera z detektivek McBaina, který v Džungli před tabulí napsal v roce 1955, že britská veřejnost je vděčná školám, že bez ohledu na to, co žáci umí, tak pokud jsou ve škole, tak nepáchají kriminalitu na ulici. Nedávno jsem si to připomněl a připomnělo mi to současné školství, …v americkém filmu…, kdy profesorce napíše přes písemnou práci v angličtině… s vykřičníkem jdi do pr… a ředitelka školy si volá matku a říká: prosím vás, jak to, že tam něco takového mohla napsat? A matka řekne, je to dyslektička a měla s vypracováním úkolu problém.

A teď bych přešel k současnosti. My jsme zhruba před měsícem a půl řešili problém, kdy 12leté dívky, žákyně 7. ročníku, jedna vymyslela, další technicky zrealizovala – napsaly báseň, kterou uveřejnili na Facebooku, o spolužačce ze třídy. Ta báseň… byly tam asi všechny, na které v tuto chvíli byste si vzpomněly. A poté, co se nám to podařilo rozkrýt a i podle přezdívek dívek na Facebooku zjistit… školy atd. …bylo, že jsme to řešili s rodiči. A matky těch dvou hlavních iniciátorek… výrazy jako, omlouvám se, cituji, že je nazývána jako kráva a ještě další mnohem vulgárnější, tak řekla, že prostě se tak mladí lidé dneska častují. A v podstatě ta dívka, která byla hlavní iniciátorkou, když jsem hovořil i s matkou, tak ta druhá matka to potvrdila a řekla, že všechny její kamarádky, co mají děti ve věku teenagerů: 12, 13, 14, 15 dneska, tak doba na chatování je pro ně nejvhodnější v sobotu, v neděli mezi 23. a 2. ranní. Když jsme oponovali a já jsem říkal… jiná generace dnešních čtyřicátníků, ale domnívám se, že už by měli dávno spát a že bychom měli kontrolovat, co na internetu, Facebooku atd. hledají, s kým si můžou dopisovat atd. A ty matky řekly, že si myslí, že do toho škole nic není, že v podstatě se uklidňují, že si zalezou do pokojíčků a že o nich nevědí. Když jsme jim řekli, že by měly spát nebo dělat něco jiného, tak řekly: A co jako? My máme svůj program, tak co ty děti dneska? To je jako u všech mých kamarádek. To byste se mohl zeptat. Takže tím jenom chci upozornit na to, že je hezké zabezpečit, ale dneska můžete mít desítky, stovky rodičů, kteří nic zabezpečovat nebudou, ti se někam uklidí, a jak tady paní Martinicová říkala, tak jsou samozřejmě v těchto oblastech a ve svém digitálním domorodectví spokojeni a rodiče ani do té jejich domorodé vesnice nepůjdou, protože mají od dětí pokoj. Možná, co říkám, je takový provokativní příspěvek, ale působím a bohužel s radou tyhle věci řešíme na jedné z velkých pražských škol. Ani jedno z děvčat, jak ta šikanovaná, tak ty, které tohle vytvořily, patří do rodin s velmi dobrým zázemím, jsou ekonomicky velmi dobře zabezpečeny, tak jsem jenom chtěl položit otázku, když rodičům to vyhovuje, tak nic zamykat chtít nebudou. A co se týká školy, tak si myslím, že v tomto směru do jisté míry je bezmocná, i když se snaží.

Předsedající Jiří Komorous: My se k tomu do určité míry dostaneme také v dalším bloku Vzdělávání, výchova a účinné formy prevence kriminality, který bude hned následovat. Ale přeci jen, vy jste to částečně naznačil v té otázce. Já si ji dovolím doplnit. Na jaký zájem ze strany rodičů, dětí asi pravděpodobně ne, ale ze strany rodičů narážíte v případě, že děláte různé bezpečnostní prvky na internetu. Technologické samozřejmě. Jakou máte odezvu od rodičů v tomto ohledu.

Paní Eva Martinicová: Obecně odezva jako taková je dobrá. Hlavní smysl je, že se to všechno snažíme dělat tak, aby to bylo hravým a jednoduchým způsobem samozřejmě, protože pro uživatele je nejpodstatnější – jak pro rodiče, děti, pro jakékoliv věkové skupiny – aby informace a prostředky zabezpečení byly jednoduché, aby se s tím nemuseli trápit, aby tam nemuseli dělat x kroků. Takže my se skutečně spíš snažíme uzpůsobovat tomu. Připomínky jsou spíš toho typu, aby vůbec porozuměli možnostem, které jim nabízíme. Čili udělat to takovou lehkou, hravou formou, technologicky přístupnou.

Předsedající Jiří Komorous: Za Google, za O2 něco k tomu?

Pan Jakub Chytil: Já bych řekl, že samozřejmě je to a) věc edukace rodičů samotných, kde se asi stala drobná chybka, že se o děti nestarají tak, jak mají. B) říkám, jediná možnost, jak změřit účinnost toho, co se snažíme dělat prostřednictvím nadace, je vlastně průzkum, který jsme učinili. Budeme ho zase opakovat a uděláme ho znova, protože si myslím, že v čase se věci mění. Upřímně řečeno, jak jsem už zmiňoval předtím, tam dochází k určité sebeprezentaci respondentů průzkumů v tom slova smyslu, že se o děti starají famózně. Samozřejmě má to určitý racionální základ, neb každý rodič si v podstatě myslí, že dělá pro své dítě maximum. Je jich relativně málo, kteří by přiznali sami sobě, že na ty děti nějakým způsobem nedbají. A druhá věc je ta, že opravdu, reálně řečeno, my jinou možnost nemáme. Ale chápu váš komentář, knihy jsem četl, film jsem viděl. Je mi jasné, v čem se pohybujeme, ale to je bohužel realita běžného lidského bytí. A my nejsme schopni udělat, pokud jde o vynucování toho, jak by měl vztah mezi rodiči a děti vypadat, víc, než momentálně jsme schopni dělat.

Předsedající Jiří Komorous: Já se tady rád občas dívám na přenosy ze Senátu, které běží na České televizi, tak vždycky vím, že to je podle pořadí přihlášených, čili teď bych poprosil pana Pavla Vichteru, pakliže tedy nemáte jako předsedkyně klubu přednostní právo! (Smích.)

Pan Pavel Vichtera: Já bych chtěl ještě reagovat na pána, který nám tady vyprávěl příběh o bohatých matkách, které vychovávají svoje dcery a škole se to nelíbí, nebo škola si myslí, že to matky dělají špatně. Já si myslím, že to je důkaz toho, že ať už rodiče jsou vzdělaní, bohatí, nebo chudí, vůbec nemají potuchu o tom, co internet je. To tady z toho zaznívá. Ještě stále pořád nějaká pomluva na internetu pro rodiče na jejich dítě, nebo to když dítě to páchá, není nic, co by chtěli řešit, nezvedne je to ze židle, nezajímají se o to. Myslím si, že kdyby přišel problém složitější, a s tím se zase setkáváme my, kdy už to dítě je například pohlavně zneužito, protože si s někým půl roku píše na internetu apod., nebo jsou známy případy a jsou běžné případy dětí, které si tvorbou dětské pornografie vydělávají na kredity do telefonu, tak si myslím, že rodiče to potom zvedne, že tohle jenom nebyl ten případ a že to byla jedna ztracená příležitost, jak rodiče poučit o tom, co to vlastně internet je a co všechno tam jejich děti mohou dělat. Kdyby to věděli, tak si myslím, že by zasáhli a nějakým způsobem by se je snažili vychovávat. To je jenom můj názor na to, co jste řekl.

Předsedající Jiří Komorous: Děkuji. Teď bych poprosil Evu Martinicovou.

Paní Eva Martinicová: Já bych jenom chtěla dodat – děkuji moc – že souhlasím s kolegy. Chtěla bych jenom dodat, že skutečně žádný filtr není dokonalý. Můžeme se snažit vymýšlet jakékoliv technologické prostředky, formy, ale řekla bych, že je to přesně, jak jste to i zmínil vy, že to je skutečně celospolečenský problém. Doba je taková, jaká je, a lidé spolu neustále méně mluví, komunikují a my se to snažíme jakoby otočit. Ano, internet je úžasný, je to skvělé, technologie nám hrozně ulehčují život. Když se v podstatě podíváte na svůj každodenní život, je to vynikající, ale je to o tom, že bychom skutečně neměli ztrácet čas, aby si rodiče s dětmi sedli. Proto se snažíme – třeba kolegové ve Velké Británii dělají videa, že si společně sednou rodiče a děti a začnou si spolu povídat. A je to strašně zajímavé, protože najednou během půlhodinky je ta překvapení, rodiče zjistí věci, o kterých vůbec nevěděli, že děti dělají. Děti zase zjistí, že vůbec nevěděly, co jejich rodiče dělají, takže je to skutečně o tom, společně mluvit, protože filtr nikdy nebude dokonalý. Je to o té komunikaci.

Předsedající Jiří Komorous: Zkrátka techniku ovládá pouze člověk. Poprosím tedy o poslední dotaz. Doufám, že se bude týkat technologií, abychom se moc nedostali do výchovné fáze, o které se samozřejmě budeme bavit potom.

Řečnice: (mimo mikrofon) Jenom bych chtěla doplnit to, co tady běží. …bezpečí a jenom bych chtěla říct, že tam každý den řešíme, že děti mají takový jakoby zúžený prostor a neví, na co mají právo, co si mohou dovolit. Rodiče často zase nevědí, co děti dělají. A je velmi dobré, že se o tom mluví. Už to, že se o tom někde děti, nebo rodiče dočtou, že problém se začne víc mediatizovat…, tak děti vycítí, že to je asi špatně, že je někdo šikanuje, že se mohou ozvat. A rodiče zjistí, že opravdu ten problém může být… Ale když se o tom začne víc mluvit…

Předsedající Jiří Komorous: Děkujme za příspěvek. Možná, že jste nemohla lépe uvést to, co přijde v této chvíli, protože naše konference má několik částí a ta, která teď přijde, je vzdělávání, výchova a účinné formy prevence kriminality páchané na dětech. A tak bych poprosil Martina Krejzu z Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy o jeho příspěvek do této diskuse, protože si myslím, že to, co jste tady teď nastolili, že jsou to určitě témata, která by se tady dala probrat. Vy jste panu Krejzovi docela hodili dobré lano, čeho se chytit. Tak prosím.

Pan Martin Krejza: Hezké dobré dopoledne, milé dámy a vážení pánové, já jsem s touto konferencí měl trochu osobní problém. Jednak jsem tedy byl rád, že jsem byl osloven, abych tady vystoupil, na druhou stranu jsem si dobře vědom toho, že otázka prevence internetové kriminality a on-line kriminality a kyberšikany apod. není tématem, které by v momentální době zrovna hýbalo Ministerstvem školství, a tedy že těžko tady mohu prezentovat nějaké další smělé plány, které Ministerstvo školství v této oblasti chystá. Takže jsem to pojal tak, že, když už jsem pozván, že sem přijdu, abych hlavně poslouchal to, co se děje v této oblasti, abych to mohl přenést dál, protože my máme odbor, který se speciálně prevencí zabývá; prevencí všeho druhu, nejenom prevencí internetové kriminality a případně jsme spojili síly s těmi, kteří jsou v této oblasti dále než ministerstvo, což jak vidím, se mně splnilo, a tak si myslím, že už jenom v tomto ohledu ta konference pro nás jako pro ministerstvo účel splnila.

V otázce nových technologií bude před námi vždycky určitá výzva. Já jsem si prozkoumal, co vlastně Ministerstvo školství v této oblasti činí nebo činilo, a v podstatě jediný takový závaznější dokument, který vydalo, bylo v souvislosti s internetem do škol, což byl někdy rok 2003-2004, kdy bylo zřejmé, že tím, že internet výrazněji pronikne do prostoru školství, by také bylo dobré informovat děti a rodiče, co to vůbec je, jak by se s tím mělo zacházet a jaká to má rizika. Tento dokument vypracoval náš odbor speciálního vzdělávání a institucionální výchovy a vydal ho v dubnu roku 2004, takže už má více jak sedm let a musím říct, že od té doby nebyl upgradován. Je to metodický pokyn pro učitele, kteří měli tímto způsobem, možná, že to činí i dodneška, informovat děti a rodiče o této problematice. Nenajdete tam například jediné slovo o kyberšikaně, protože v té době zkrátka neexistovala. Mobilní telefony tuším v té době ještě neměly většinou fotoaparáty a o tom, že by dokázaly nahrávat videa, nemluvě, anebo to dokázaly mobily jenom velmi drahé a také ne každé dítě v 1. třídě mělo mobil, jak je tomu dnes.

Čili jedna z věcí a jeden z výstupů této konference pro mě je, že zcela jistě nadešel čas upgradovat tento dokument, spojit se s ostatními účastníky – jak s Národním institutem bezpečného internetu, s O2 a dalšími tak, abychom ten dokument dotáhli do nějakého tvaru. A byl by to jeden z informačních kanálů, tak jak to tady zaznělo, že Ministerstvo školství je do určité míry schopno dosáhnout toho, když ještě rodiče na rodičovské schůzky v 1. třídě chodí, tak jsme schopni je nějakým způsobem informovat.

Obecně potom veškerou prevencí se zabývají ve školství rámcové vzdělávací programy, podle kterých potom každá škola musí vypracovat svůj školní vzdělávací program. To je tzv. kurikulární reforma, která probíhá již mnoho let, a v podstatě každá základní škola i střední škola v dnešní době má zpracován svůj školní vzdělávací program kde se také vyrovnává s otázkou prevence kriminality všeho druhu. Čili opět to není zaměřeno jenom na internetovou kriminalitu, a to si myslím, že je dobře, protože ten problém je pochopitelně daleko širší než jenom to, že se něco objeví na internetu. Jde o to, jak to, že to vůbec vzniklo, jak se ti jednotliví aktéři cítí a jak na druhou stranu můžeme kyberprostor využít k monitorování těchto jevů a případně i dopadení viníků, protože některé ukázky, pokud by se neobjevily v internetovém prostoru, tak možná ani rodiče, ani učitelé, ani kdokoliv jiný by se o tom nedozvěděl, že se vůbec něco takového na té konkrétní škole například děje. Takže v tom je na druhé straně zase výhoda kyberprostoru, že některé věci se mohou lépe zjistit.

Další bod, který jsem tady chtěl zmínit, je program etické výchovy, který budeme zavádět do škol. K tomu já osobně mám – i na základě toho, co tady zaznělo – jistý ambivalentní vztah, protože jednak to tedy svědčí o tom, v jakém stavu se nachází česká rodina, česká společnost, když škola musí zavádět etickou výchovu. To je jedna věc. Druhá věc. Jakým způsobem to vlastně budeme vůbec děti učit, když dobře víme, že děti speciálně v oblasti etiky zkrátka kopírují svět dospělých. To, co vidí u nás, u dospělých, to zkrátka pokládají na normu a podle toho se chovají. A my jim těžko můžeme říkat něco jiného, než co potom sami děláme, resp. můžeme, ale oni nám to nebudou věřit. Takže jakým způsobem se s tímto problémem vypořádáme, je otázka. A pochopitelně nám to nebudou usnadňovat, i problém kyberšikany, a neusnadňují naše média a vlastně i chování nás dospělých, když se stává normou nahrávání různých schůzek a pak jejich zveřejňování na internetu bez toho, že by druhá strana byla upozorněna na to, že je nahrávána, což zcela jistě etické není. Jak to dětem budeme vysvětlovat, nevím.

To jsou mé poznámky v této oblasti. Já rozhodně vítám tuto konferenci a myslím si, že i Ministerstvo školství se přidá k tomuto proudu a budeme se snažit v této oblasti postoupit, protože technologie nás bude pořád předbíhat. Padl tady názor například na instalování kamer do škol, ale asi před námi není příliš daleko doba, kdy nebude příliš drahé pořídit si miniaturní webkamerku, kterou si dáte do obrouček svých brýlí, nikdo nebude vědět, že ji máte, a přes mobil budete vysílat on-line, protože spojení bude tak rychlé, že to bude v pořádku, že technologicky to bude možné. A technologie před nás opět postaví, tak jak to technologie dělají odjakživa, etickou otázku, že zkrátka dělat to mohu, technické prostředky k tomu mám, ale dělat to nebudu, protože to není správné. A to je výzva nejenom pro české školství, to je výzva pro nás všechny. Já vám děkuji za pozornost a přeji vám další příjemný průběh této konference. (Potlesk.)

Předsedající Jiří Komorous: Děkuji Martinu Krejzovi z Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Teď bych rád poprosil, aby k řečnickému pultu přišel pan Lukáš Habich z Policie ČR. Je členem pracovní skupiny Krajského úřadu kraje Vysočina s názvem e-Bezpečnost a členem pracovní skupiny Ministerstva vnitra s názvem e-Synergy, takže myslím si, že k tomuto problému také budete mít určitě pár zajímavých slov. Prosím, máte slovo.

Pan Martin Krejza: Děkuji za slovo. Dobré dopoledne, vážení přednášející, vážení hosté, dovolte mi, abych zde přednesl příspěvek s názvem spolupráce rodiny, školy a orgánů státní správy. Průběh osnovy příspěvku. Zprvu něco do úvodu problematiky – možné způsoby útoků na lidskou důstojnost dětí, postupy školy a rodiny při zjištění kyberšikany, řešení prevence, spolupráce orgánů státní správy v krizovém programu, plánu školy a projekty zaměřené na prevenci. Cílem příspěvku, jak jsem zmínil, je spolupráce rodiny, školy a orgánů státní správy spočívající v eliminaci dětské internetové kriminality.

Jak zde již bylo zmíněno, s nárůstem elektronické komunikace se každý rok zvyšuje počet útoků na lidskou důstojnost. Prostředkem se stává internet, mobilní telefony. Nejčastější útoky: kyberšikana, kybergrooming, kyberstalking, sexting a další. Obětí kyberšikany, také to zde již bylo zmíněno, se v ČR stává více než 10 % dětí. Znalost mobilního telefonu, jak zde zmínil už i pan Ing. Vichtera, mají bohužel…

(Konec strany B kazety číslo 1.)

(Strana A kazety č. 2.)

…na jejich lidskou důstojnost. Je velká pravděpodobnost, že tyto útoky budou stoupat. Lehce se stávají svědky, agresory a obětí útoků.

Možné způsoby zneužití: publikace záznamu jak videem, zvukem, fotografiemi, webovými stránkami, blogy, internetem, hrami či anketami, on-line komunikace, pomlouvání a ponižování pomocí komunikačních programů, jak všichni znáte, Skype, Spolužáci a samozřejmě zmíněný Facebook. Pokud se zde pozastavím jako pedagog a policista u komunikace, můžu zmínit, že opravdu komunikace se velice změnila jak u studujících, pokud můžu mluvit ze svého pohledu, začínajících policistů, tak se samozřejmě komunikace snížila. U nás bohužel začínající policisty nezajímá nebo méně zajímá ve volném čase kultura a sport, ale zajímá je spíše wifi připojení a pak samozřejmě to vidíme při integracích, kdy od policistů chceme samozřejmě nejenom znalosti odborné, ale i komunikativní, kde tam jsou určité překážky.

Další je krádež identity, což je nabourání do osobního účtu, mazání či zneužití účtu, manipulace s profily, vyloučení z virtuální komunity. Čím více vzniká závislost na internetu, tím horší je pro dítě vyloučení z této komunity. Obtěžování, neboli harassment, který může samozřejmě přejít k pronásledování, až ke kyberstalkingu či zmíněnému trestnému činu nebezpečného pronásledování. A v neposlední řadě zasílání nevyžádaných mailů a kódů, například s pornotématikou, kterými se samozřejmě můžou narušit vztahy jak mezi rodiči, tak mezi rodiči a dítětem.

Co se týká výhody útoku, tak samozřejmě zde hraje velkou roli anonymita, velké množství lidí ve virtuálním světě, rozšíření internetu, snadná dostupnost, nebojím se také říci, že až 100 % má na základních školách telefon vybavený fotoaparátem či internetem, důvěřivost a neopatrnost lidí. Komu byste sdělili na ulici, kdyby se vás někdo zeptal na své rodné číslo? Nebojím se říci, že nikomu. Ale na internetu se opravdu setkáváme s tím, že tam je neomezené množství dat o všech osobách. Útočník nemusí mít převahu nad obětí – velice významná role. Pokud se budeme bavit o šikaně a rozdílu mezi šikanou a kyberšikanou, tak zde opravdu není žádná převaha nad obětí. Může být útočníkem kdokoliv. A samozřejmě neznalost negativních dopadů, tak jako to tady už vyplynulo z dotazů, což je v podstatě i dnešním cílem této konference.

Něco málo k pojmu útoků na lidskou důstojnost. Vezmu to velice rychle, protože si myslím, že tyto pojmy všichni znáte. Šikana jako patologický jev versus kyberšikana. Jak jsem zmínil, kyberšikana je podle mě těžší možnost útoku, protože převažuje psychický útok, stačí jednorázový výskyt, je tam proměna agresora, není odsud úniku a samozřejmě špatná kontrola a časové určení.

Stalking – nebezpečné pronásledování, což je opakované stupňující se obtěžování osob prostřednictvím mailů, dopisů či telefonů. Vyjádřeno je v § 354 – nebezpečné pronásledování, kde je tedy uvedeno, že jde o jednání, které musí způsobit důvodnou obavu o život a zdraví osob, a dokonce je zde zmíněno i příbuzných.

Další možnost útoku je tzv. kybergrooming, což je zmanipulování osoby přes elektronické prostředky s cílem sjednat osobní schůzku. Velice vřele doporučuji tento příspěvek: www.seznamsebezpecne.cz. Pan senátor se zde vyjádřil, že tam také nějakým způsobem do toho přispěl. Velice zajímavý příspěvek o kybergroomingu.

Další je sexting, což je rozesílání fotek, mailů s erotickým podtextem. Je to opravdu ze slova sex plus textování. A v neposlední řadě, jak zde bylo zmíněno, je to video týkající se šikany, tzv. happy slamming, což znamená veselé fackování, akorát pro tu oběť to opravdu veselé není. Dokonce máme i takové poznatky, že čím brutálnější je video, čím větší je vedený fyzický útok, tím větší má cenu na trhu mezi školní mládeží.

Uvedené útoky mohou přivodit, jak zde bylo také řečeno, velmi závažné fyzické, sociální, psychické problémy, depresivní symptomy a mohou dovést oběť až k sebevraždě. V závažných případech se dítě může stát obětí trestného činu. Jak zde zmínil pan senátor, není výjimka ani příprava trestného činu vraždy podle § 140 trestního zákoníku.

Možné způsoby šikanózního jednání. V prvotní fázi se můžeme bavit o nějakém škádlení. Pan doktor Kolář, specialista na šikanu, zde vyjádřil, že škádlení je legrace pro mě, ale i pro něj, ale pokud to přeženu, následuje omluva. Další je šikana, což v podstatě nikde definice vyjádřená není, ale můžeme si ji vykládat tak, že šikana začíná tam, kde v podstatě se to tomu člověku přestává líbit. Agresor se přestává omlouvat a své jednání opakuje a stupňuje. Pokud se škodlivé jednání zvyšuje, může přejít až k přestupkovému jednání. To už se bavíme samozřejmě o protiprávním jednání – toto v první fázi můžeme nazývat protispolečenské – kde k trestní odpovědnosti nebo odpovědnosti za spáchaný přestupek musí být bohužel osoba mladší 15 let fyzická a příčetná a naplněny znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části přestupkového zákona. Další nejzávažnější forma je trestný čin – u osob starších 15 let, fyzické a příčetné, zase naplněné znaky. Činem trestným nazýváme spáchání v podstatě trestného činu osobou mladší 15 let a provinění podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže, stejně tak jako činech trestných (?). Jsou to osoby mladistvé od 15 do 18 let.

Nastal problém, co dělat. Co se přesně stalo? Koho všeho se případ týká? A o jak závažné útoky jde? Možné postupy školy v případě zjištění. Určitě zjištění všech skutečností souvisejících s útoky. Velice často školy dělají chybu, že potrestají jedince, který vyšel na povrch jak problém. Zde je ale potřeba vyhledat všechny agresory útoku, neboť zrovna ten agresor může být oběť, nebo obráceně. Je potřeba hledat příčinu v narušení klimatu školy a celou problematiku hledat v souběhu. Nezapomínat na ochranu oběti, na pomoc psychologů, etopedů a dalších orgánů státní správy. Jak jsem říkal, je potřeba zajistit všechny důkazy – jak obrázkové, textové, maily, rozhovory mezi účastníky a určitě zjistit motiv a nic nezamlčovat, spolupracovat s odborníky a pracovníky státní správy, policií, orgány sociální péče ochrany dětí, státními zástupci, psychology. O tom se zmíním dál.

Co se týká policie, tak policie je oprávněna požadovat vysvětlení, které může přispět k objasnění důležitých skutečností pro odhalení přestupku či trestného činu a pachatele. O podání vysvětlení sepíše potom policista úřední záznam. Je třeba o dané problematice informovat rodiče, vysvětlit jim situaci a je doporučení v prvotní fázi nevystavovat rodiče – myslím tím útočníka, agresora a následné oběti – face to face, protože to může dospět ještě k dalšímu vyvrcholení situace, které může končit kriticky. Takže vysvětlit jim to určitě zvlášť.

Nahlášení závadového materiálu. Byla tady zmíněna horká linka, anebo přímo správci sítě a určitě komunikovat i s ostatními školami o daném problému.

Poslední zmínka je o spravedlivém a rychlém trestu. Pokud trestní zákoník nám hovoří o alternativních trestech, můžeme hovořit i v tomto případě o nejméně závažné formě projevů šikany, kyberšikany nebo podobných zmíněných protiprávních či protispolečenských jednání. Lze třeba potrestat přednáškou na téma kyberšikana, vytvořením nějakého videa, preventivní nástěnky. Pokud by jednání bylo o něco závažnější, samozřejmě může škola přistoupit podle školského zákona k výchovným opatřením, která určitě znáte: napomenutí, důtka, důtka ředitele, až samozřejmě vyloučení ze školy nebo školského zařízení. Ve výjimečných případech může ředitel školy doporučit pobytové zařízení či zařízení v diagnostickém ústavu.

Nejzávažnější formy, to už zde bylo zmíněno, samozřejmě můžou být až naplňovat skutkovou podstatu trestného činu či u dětí, mladších 15 let či mladistvých trestný čin nebo provinění, čin jinak trestný. To lze uložit samozřejmě na návrh státního zastupitelství. Nebylo-li zahájeno na návrh státního zástupce, může soud pro mládež zahájit i bez návrhu. (?) Druhy opatření: výchovná povinnost, výchovné omezení, napomenutí s výstrahou, dohled probačního úředníka či ochranná výchova. Přestupkové jednání – zde snad zmínka o dvou skutkových podstatách, což je § 49, § 50 – proti občanskému soužití či majetku. Pokud bych se zmínil o § 50, je to ničení určitých věcí, takže tam by to dítě mohlo naplňovat skutkovou podstatu. Bohužel dítě není do 15 let trestně odpovědné a v mnoha případech dochází k odložení dané věci.

Velmi důležitou roli zde hraje orgán sociální péče a ochrany dětí. Při podezření ze spáchání provinění či trestného činu, o kterém jsem se zmínil, a děti, které vedou zahálčivý nebo nemravný život, zejména v tom, že zanedbávají povinnou školní docházku nebo opakovaně páchají přestupky nebo jinak ohrožují, je potřeba orgán sociální péče a ochrany dětí o tom vyrozumět, a to i v případě, kdy na dětech byl spáchán trestný čin či jenom postačí podezření. Mám zde i zmínku, která už zde padla, a to je o neoznámení trestného činu podle § 368, jak zde zmínil pan senátor Antl. Jedná se o neoznámení trestných činů – ty nejzávažnější formy.

Co se týká rodičů, tak samozřejmě je zde velmi důležitá role, a to je vzájemná komunikace s dětmi. Bez vzájemné tolerance a komunikace mezi dítětem a rodičem těžko vytvoříme nějaký lepší cíl k potírání této protispolečenské věci. Určitě je potřeba si odpovědět na otázky, co se stalo, kdo to spáchal, jak to začalo. Nezakazovat striktně dítěti přístup na sociální sítě. Často se setkáváme s tím, že rodiče řeknou: tak já mu to zakážu, já mu počítač vypnu. Ale prosím vás, dostali jsme se do situace, kdy jsme v 21. století a horko těžko to dneska dítěti, které komunikuje zejména on-line komunikací, zakážete, když to dítě dělá to, co vy vlastně chcete, ve škole se učí dobře, abyste mu zakázali komunikovat mezi žáky. Dost často se tyto děti potom stávají právě následně obětí šikany. Vezměte si, já to dávám vždycky na příkladu na určitých seminářích, že to je něco podobného, jako byste chodili do školy, učili se dobře a rodiče vás zavolali v pět hodin a dali vám domácí vězení. To dítě stejně vnímá, jako když nic protispolečenského nepáchá, jako když mu z ničeho nic vypnete počítač a dítě přestává s nimi komunikovat. Myslím si, že zde spíš bude hrát roli vzájemná komunikace, tolerance a vysvětlení negativních dopadů, které ho na internetu můžou čekat.

Byla zde zmíněna i horká linka, linka bezpečí, poskytovatelé internetové služby či odstranění nevhodného materiálu. Samozřejmě pokud rodič se dozví, že dítě je agresor či páchá něco na internetu, je třeba i ze strany rodičů, aby následoval tvrdý trest. Zúčastňovat se ze strany rodičů pravidelných schůzek, což samozřejmě vím, že není nikdy ze sta procent tak, jak bychom si to my pedagogové, nebo vy pedagogové, představovali, kdy by se rodič měl v této problematice nějakým způsobem vzdělávat.

Co může dělat škola? Škola může vytvářet povědomí, škola by měla na základě pokynů Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy vytvořit preventivní program a v něm krizový plán, o kterém se za chvíli zmíním, určit odpovědnou osobu za kyberšikanu, takže určitě nějakého odborníka, který se o tuto problematiku zajímá a byl v ní proškolen, pomoc od ostatních orgánů, takže spolupracovat s ostatními orgány státní správy, integrovat do výuky problematiku elektronické komunikace a dalších negativních dopadů, které mohou děti čekat. A v neposlední řadě vzdělávání rodičů a pedagogických pracovníků.

Co může dělat učitel? Učitel by měl zlepšovat klima ve třídě. Velice důležitou roli v této problematice, aspoň z hlediska šikany, hraje klima třídy. Nebudu se tady, není na to prostor, zmiňovat až do hloubky o klimatu třídy. Velice dobrá knížka je od pana doktora Martínka. Je to Pět stupňů šikany. Pokud to přejde přes třetí stadium, dost špatně se to ze strany učitelů i ostatních orgánů státní správy nějakým způsobem eliminuje. Dobrý vztah učitel-žák a včas si tohoto problému samozřejmě všimnout a problém nezastírat. Řešením je určitá prevence. Řešení je několik, ať už přes zřízení nějaké schránky, přes všimnutí si dopadů přátelství či zhoršení atmosféry ve třídě.

Co se týká symptomů, jsou to určité zdravotní potíže. Já jsem zde zmínil jenom třeba hubnutí. Dost často bývá diagnóza u mladých dospívajících dívek, dívka hubne, bude to bulimie nebo anorexie, ale v mnoha případech to může být právě dopad útoků, sextingu či kyberšikany. Jsou to psychické problémy. Děti přestávají chodit do školy, ztrácí se jim jejich oblíbené věci.

Negativní stránka školy a i učitele je zlehčování situace, že se snaží problému zbavit, tzv. ho smést ze stolu, anebo vůbec tvrdí i zástupci ředitelů škol: u nás šikana není. Bylo tady už několikrát zmíněno číslo 10 % dětí. Myslím si, že šikana je ve všech školách, akorát se můžeme bavit procentuelně, jakým způsobem tam zrovna to vyvrcholilo nebo jakým způsobem to graduje.

Jaké je tedy navrhované řešení? Co se týká žáků, tak je potřeba právě integrace do výuky z hlediska učitelů, preventivní informační služba – ať státní policie, městská policie či orgány státní správy, speciální pedagogové. Vesměs veškerá státní správa by se měla podílet na školení a eliminaci. Učitelé – určité semináře a zainteresovat se do krizového plánu školy. Rodiče jsou, jak zde bylo zmíněno, je asi nejkritičtější skupina. Zde je problém. Jeden z návrhů je zřídit chat pomocí kvalifikovaného pracovníka na krajském úřadu nebo linku bezpečí či přes učitele na rodičovském sdružení. Co se týká policie, tak policie zatím jako taková metodický pokyn nemá. Snažíme se vytvářet nějaké vzdělávací kurzy a nyní se to integruje i do základní odborní přípravy policistů.

Mám zde poslední slajd – navrhované řešení v rámci pracovní skupiny Krajského úřadu Vysočina, kde bychom chtěli vytvořit zatím takový pilotní projekt, a to je spolupráce orgánů státní správy v již zmiňovaném krizovém plánu, a to na základě metodického pokynu Ministerstva školství, kde je zmíněno, že by měla mít škola preventivní program a zároveň i krizový plán, aby v tom krizovém plánu – aspoň zatím v tom pilotu – vystupovali všichni účastníci orgánů státní správy, ať už je to soud, státní zastupitelství, policie, orgán sociální péče a ochran dětí, probační služba, dětský psycholog či speciální pedagog, aby se aspoň jednou za měsíc v tom pilotním projektu sešli a soustředili danou problematiku z toho regionu, snažili se to eliminovat a nějakým způsobem vyprodukovat nějaké řešení, protože já se domnívám, že tato problematika není v rámci jednotlivé organizace, ale je tak multidisciplinární, že je potřeba, aby v tom opravdu spolupracovaly všechny orgány státní správy.

Na závěr jenom zmínka. Na těchto internetových stránkách, ale samozřejmě jsou i další, já tady mám jenom nějaké zmíněné, se můžete dočíst a dozvědět o zajímavých novinkách z hlediska internetové kriminality. Já vám děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předsedající Jiří Komorous: My také děkujeme Lukášovi Habichovi, který tady zastupuje Policii ČR a Vyšší policejní školu Ministerstva vnitra v Jihlavě.

Teď bych poprosil našeho, řekněme, zahraničního hosta Matthew Moistnera. Dobrý den. Good morning! Jestli můžu poprosit také o překlad.

Pan Matthew Moistner: (překlad) Omlouvám se, že neumím česky, ale budu mluvit velmi pomalu, takže snad mi budete rozumět. Jsme ze školy Lupáčova, je to na Žižkově na Praze 3. Na naší škole máme spoustu projektů, jako třeba anglický projekt Smart Pet, evropské exkurze pro děti, mimoškolní aktivity a momentální projekt antikyberšikany. Tenhle projekt děláme ještě s naší partnerskou školou v Bukurešti v Rumunsku a vzniklo to díky ideje našeho ředitele, že bychom to mohli začít. Připojili jsme se do projektu Acces, kde nám přidělili partnerskou školu Elena Fargo v Bukurešti, v Rumunsku. Tyhle dvě školy se spojily a pracovaly spolu na celém antišikanovém projektu. Na škole Elena Fargo je zhruba tisíc studentů pracujících na tomto projektu a na naší šest set. Jak jsem zmínil, je zajímavé, že tam jich je tisíc ve věku 6-15 let, a tady pouze 600. Mezi těmito 1600 studenty jsme vytvořili statistiky o využívání internetu. Čeští studenti mají viditelně větší přístup na internet, ačkoliv jich je na rozdíl od rumunských studentů jen 600 na naší škole. Důvodem tohoto může být, že v Rumunsku mají pravděpodobně menší přístup na internet, anebo mentalita dětí, jak se chovat k ostatním, je pravděpodobně také jiná. A především to, co pro jednoho může být kyberšikana, pro druhého nemusí. Z mé vlastní zkušenosti vím, že to, co považuji já za něco, ostatní nemusí.

Tahle charta byla vytvořena dětmi pro děti a učitelé pomáhali, ale nevytvářeli pravidla. Nejdříve přijeli rumunští studenti sem do Prahy a právě jsme doplnili body v chartě. Potom zástupci z obou škol podepsali tuto chartu. Potom spolu obě školy spolupracovaly on-line na této chartě. Potom jeli čeští studenti do Rumunska, a jak vidíte na obrázku, zasadili strom Acces reprezentující Akademii spojených středoevropských škol. A potom bylo setkání Accesu, kde se setkalo 45 různých projektů na rozdílná témata. Lupáčova dostala dobré ocenění za tyto projekty.

Na této chartě je sepsáno 10 bodů, které byly vytvořeny dětmi. V těchto bodech je napsáno, co by děti měly a neměly dělat na internetu. Měl bych spíš říct, co by měly dělat v rámci antišikany a neměly. Nejdůležitější je pravděpodobně, že na tomto projektu spolupracovaly pouze děti a ne učitelé. Tahle charta je otevřena i ostatním školám, které ji můžou dle vlastního zájmu změnit. Deset bodů, které tam jsou, můžou ostatní přidaní lidé změnit.

Takže toto jsou některé z pozitivních bodů o chartě u vědomí toho, že kyberšikana opravdu existuje. Je to dlouhodobá charta a ne krátkodobá. Charta je otevřena i ostatním a je otevřena i změnám. Jenom bych upřesnil, jak je to s dlouhodobostí charty. Je to na delší dobu, tudíž každý se může přidat a pomáhá to v chování na internetu. A jak jsem řekl, charta je otevřena i ostatním školám.

Některé z negativních bodů charty. Například, že kyberšikana není přesně definována. Jak jsem řekl, co může být kyberšikana pro jednoho, nemusí být kyberšikana pro druhého. Tato charta byla dělána dětmi a ne dospělými, a potom věřím tomu, že učitelé na škole v Lupáčově a na rumunské škole Elena Fargo nebyli úplně seznámeni s tímto projektem. Učitelé nedostávají žádné informace o tom, co by měli dělat, když k nim přijde dítě s nějakým takovýmto problémem. A myslím si, že toto je zrovna jedna z nejdůležitějších částí tohoto projektu.

A teď něco, co je myslím velmi důležité, ale nemá to nic společného s kyberšikanou. A to je, že děti i dospělí začali mít předsudky. Než jsme jeli do Rumunska, tak jsem se zeptal dětí, co si myslely o Rumunsku a rumunských dětech. Děti i dospělí si mysleli, že v Rumunsku je hodně kriminality, mnoho Rómů a že je to chudá země. Po našem příjezdu zpět do Prahy jsem se jich opět zeptal, co si myslí o Rumunsku. Řekly, že to byli velmi pohostinní lidé, děti byly velmi dobře motivované a uměly dobře anglicky a měly tam dobré pohoštění. Děti se naučily hodně, že nemají odsuzovat něco předem, než to uvidí.

Některé z úspěchů dosažených v projektu: uvědomění si toho, že kyberšikana opravdu existuje, spolupráce na dosažení projektu, podepsání antikyberšikanové charty, projekt otevřený pro ostatní organizace a nebezpečí dělání předsudků. Myslím si, že charta je velmi dobrá a přístupná i ostatním organizacím. Děkuji. (Potlesk.)

Předsedající Jiří Komorous: Matthew Moistner ze Základní školy Lupáčova. Thank you for your presentation. Děkujeme také za překlad Sofii Štolc. Myslím, že to bude jednička na vysvědčení za překlad. It will be one for school report for translation. Thank you. Chci podíl na té jedničce nějaký! Každopádně děkuji za tuto prezentaci.

A teď bych poprosil na pódium, resp. k řečnickému pultíku Terezu Ondráčkovou a Moniku Vlachovou. Budeme se bavit o projektu Kyberšikana.eu. Půjdete obě dvě? (Ano.) Tak pojďte obě dvě. Ale máme jenom jeden mikrofon. Tak nějak to snad vyřešíte. Budete si to nějak přešoupávat.

Tereza Ondráčková/Monika Vlachová (průběžně se střídají): Dobré dopoledne, my bychom vás také chtěly přivítat a tak nějak zakončit vzdělávací panel naší přednáškou, která se bude týkat projektu, který jsme vytvořily za asi dva roky práce. Projekt se jmenuje Prevence rizikového chování dětí a mládeže při užívání informačních a komunikačních technologií. Název je poněkud dlouhý a vychází z naší práce, kterou jsme na základě své činnosti vypracovaly.

Nejdříve tu máme jakousi definici kyberšikany. K tomu myslím, že není potřeba se příliš vyjadřovat, protože už o tom mluvil pan Habich. Takže můžeme jít dál. Zde jsou některé z hlavních projevů rizikového chování. Na to se můžete podívat. To je myslím celkem známé, takže také není potřeba o tom nějak více mluvit, a spíš se teď vrátíme k našemu projektu.

Proč jsme si vůbec toto téma vybrali? Po dva roky jsme se účastnily klubu P+, který vedla paní psycholožka Jana Matějková z pedagogicko-psychologické poradny v Třebíči. Jsme z Třebíče, takže v místě našeho bydliště. Byl to peer program určený studentům gymnázia a trval dva roky. Měl dvě části. První část se zabývala sebepoznáváním, to znamená, že jsme dělali různé testy, nějak jsme se snažili porozumět sami sobě. A druhá část, která probíhala druhý rok, se zaměřovala na tvorbu preventivního programu a jeho prezentaci ve vrstevnické skupině. Téma bylo libovolné, mohli jsme si vybrat šikanu, alkohol, drogy, cokoliv, ale nás zaujala právě kyberšikana, která nám přišla v té době docela zajímavá. Na základě té činnosti, jak jsem říkala, jsme zpracovali potom práci, kterou zde máme s sebou. Můžete pak nahlédnout. A přihlásili jsme ji do soutěže SOČ, což je středoškolská odborná činnost, do oboru č. 14, který se zabývá pedagogikou, psychologií a problematikou volného času.

Hlavními cíli naší činnosti je seznámit žáky s riziky a výhodami využívání informačních technologií. Dále jim chceme poradit, jak se chránit, aby se nesetkali s kyberšikanou, popř. jim nastínit možnosti řešení tohoto problému. A dalším cílem našeho programu bylo zmapovat zkušenosti studentů pomocí dotazníku.

Program měl dvě fázi. V první fázi, která začala asi před rokem, jsme ten program připravovali a prezentovali ho poprvé ve skupině v našem gymnáziu, to znamená v domácím prostředí, kde jsme si vyzkoušeli, jak s dětmi máme pracovat, jak program uzpůsobit tak, aby jim co nejvíc vyhovoval, protože tento program je vytvořen na základě peer learningu, což je učení na základě zkušeností, takže to byla taková zkušební fáze. Druhá fáze, která začala v září 2010 a trvá vlastně až doteď, během ní jsme tento program prezentovali v mnoha vrstevnických skupinách, tvořili jsme k němu další materiály a snažili jsme se nějak dál naši činnost rozvíjet, popřípadě jsme se tímto programem účastnili v různých soutěžích.

Co se týče prezentace našeho programu, tak jsme do 31. března 2011 navštívili 8 základních škol, jedno komunitní centrum a dva dětské domovy, což je, když se to vezme celé dohromady, přibližně 35 tříd základních škol a kolem 660 dětí.

Teď na slajdu můžete vidět fotku z jedné z prezentací. Využívali jsme k tomu techniky, která ve školách byla dostupná, takže šlo o interaktivní tabule, které jsme využili ke psaní různých nápadů dětí, takže to pro ně bylo zajímavé, a také k promítání ilustračních videí.

Důležitou součástí našeho programu jsou podpůrné materiály, které jsme sami vytvářeli. V první řadě jsou to naše ilustrační videa, která jsme natočili s pomocí našich spolužáků. Dále jsme vytvořili letáky, které dětem rozdáváme během prezentace, metodický materiál k preventivnímu programu, internetové stránky a teď naposled internetovou kampaň, ke které se ještě vyjádříme.

Zde vidíte fotky, z některých videí, která jsou dostupná na serveru YouTube, takže pokud byste měli zájem, tak je tam můžete najít. Videí jsme natočili celkem asi osm. A jak říkala Monika, tak to bylo ve spolupráci se spolužáky díky technice, kterou nám poskytla naše škola. A kromě ilustračních videí, kde jsou natočeny jednotlivé projevy kyberšikany, se jedná i o rozhovor s preventistou René Novotným, který působí u Policie ČR. Takže nejsou to jenom ilustrační videa, ale i ilustrační.

Na tomto slajdu si můžete prohlédnout, jak vypadají naše letáky. Jeden máme i s sebou, kdybyste se chtěli podívat. Do třídy dáváme vždycky jeden velký zalaminovaný a potom každému dítěti zvlášť dáme malý leták, kde jsou právě hlavní informace o kyberšikaně.

Metodický materiál, to je taková brožura, která provádí celou prezentací. Je v něm popsáno, jak se s kterým snímkem má nakládat, co se má které skupině dětí říkat, protože tento program byl určen dětem 3. – 9. třídy základních škol, takže bylo důležité určit si, co kde budeme říkat, protože některá videa třeba nebyla úplně vhodná pro malé děti ve 3. třídě, některá zase nebyl úplně nejlepší pro deváťáky, kteří už se v tom docela orientují. Takže brožura detailně provází prezentací a podle ní by mohl prezentovat v podstatě kdokoliv, protože je tam všechno popsáno.

Dále jsme také založili internetové stránky, na kterých je možno najít některé základní informace o kyberšikaně a dále také informace, které například prezentujeme v programu. Ale je tam toho samozřejmě mnohem víc než přímo v programu. Takže to spíš dáváme jako doplňující zdroj pro děti apod.

A naposled informační kampaň, kterou jsme začali asi před 14 dny. Probíhalo to tak, že jsme vytvořili leták s názvem Nebuď kyberblbej!, který jsme rozeslali do základních škol. Možná se to k někomu z vás dostalo. A upozorňovali jsme školy, ředitele škol, popř. preventisty, aby se na naši stránku podívali, popřípadě ji doporučili dětem jako zdroj informací.

Zpětnou vazbou k našemu programu nám byly především bezprostřední reakce dětí a učitelů, kteří se programu zúčastnili. Dále jsme využili výsledků dotazníků – jednak hodnotícího, a jednak dotazníku evaluačního, který jsme dětem rozdali měsíc po provedení programu a z něhož jsme také zjistili, kolik informací si zapamatovaly. A poslední takovou zpětnou vazbou pro nás bylo hodnocení, které přímo nám odevzdávali sami pedagogové, kde vypsali, co na našem programu konkrétně oceňují, popř. co by změnili. Jinak jenom upozornění, že výsledky šetření, která jsme provedli, nemůžeme nijak aplikovat na celou populaci dětí v ČR, pouze na ty děti, které ten program absolvovaly.

Jak jsem říkala, tak jsme se účastnili i některých soutěží. Jednou z nich byl Den bezpečnějšího internetu. Jednalo se o soutěž, kterou vyhlašovalo Národní centrum bezpečnějšího internetu. Potom také evropské soutěže o nejlepší dětský obsah on-line. Tam jsme přihlásili naši internetovou stránku do kategorie mladých tvůrců. Ta stránka zvítězila v národním kole a měla by se účastnit i kola celoevropského v porovnání se stránkami z jiných zemí.

Potom, jak už jsme zmiňovaly, jsme se přihlásili do soutěže SOČ, kde jsme postoupili do celostátního kola, které se bude konat tento víkend. A dále jsme se přihlásili do soutěže se jménem Evropská cena prevence kriminality. Kromě toho, že jsme se program snažili rozšířit mezi děti, jsme se také zaměřili na propagaci i jiným způsobem. Kromě toho, co je vypsáno na slajdu – různé semináře, popř. setkání – podařilo se nám dostat článek do regionální přílohy Vysočina v Mladé frontě DNES, takže tam o tom bylo něco napsáno a na základě toho článku se nám i některé školy ozvaly a objednaly si prezentaci, nebo si s námi sjednaly setkání. Dále se potom objevil i článek na teenwebu Českého rozhlasu, kde o této stránce byla informace, popř. i v regionálním rádiu Hitrádiu Vysočina, kde se o tom také zmínili, což nám pomohlo k rozšíření informací.

Potom k metodickým setkáním. Jsou to setkání, na kterých se setkávají odborníci a mys tam mluvíme o zkušenostech ze škol.

S programem plánujeme ještě další aktivity, například teď jednáme s městskou knihovnou o uskutečnění nějakých přednášek pro veřejnost, kde by se o kyberšikaně mohli dozvědět více i rodiče, kteří by měli zájem. Dále už máme domluveny prezentace preventivního programu na základních školách na příští rok. A ještě chceme rozšířit tuto aktivitu do dalších okresů kraje Vysočina, což máme zatím jenom takovou koncepci, že bychom vyškolili nebo uvedli do této problematiky pár vrstevníků, kteří by tento program prezentovali dál, aby jen tak nevyšuměl a aby to zůstalo nějak využito.

Jinak po celou dobu naší činnosti jsme se setkávali s výborným ohlasem ze strany škol, za což všem děkujeme, protože to přijetí bylo víc než vlídné. Učitelé se zúčastnili prezentací, takže měli možnost slyšet názory dětí, což si myslíme, že bylo velice přínosné, protože děti v komunikaci s námi jako vrstevníky nebo o trochu staršími kamarády, dejme tomu, řekly věci, které by si s učiteli během hodiny IVT rozhodně neřekly. Pro obě strany to bylo velice přínosné a bylo to fajn. Děkujeme vám za pozornost. Pokud byste měli k tomu nějaký dotaz, klidně nás můžete kontaktovat. Jinak je tam mailová adresa. (Potlesk.)

(Konec strany A kazety číslo 2.)

(Strana B kazety č. 2.)

Předsedající Jiří Komorous: Děkuji Monice Vlachové a Tereze Ondráčkové za jejich prezentaci Kyberšikana.eu a teď uděláme takovou drobnou organizační změnu, protože, jak jsme zjistili, mikrofonů není nikdy dost a tady jich je úbytek, tak protože teď by měl následovat mládežnický panel, což je vlastně velmi dobrá příležitost pro vás, kteří tady jste, protože samozřejmě tady v sále sedí hlavně dospělí a my bychom teď potřebovali vědět ty klasické zkušenosti přímo od těch, kteří na internetu jsou dennodenně. Proto mládežnický panel. Já vás poprosím, abyste se přesunuli. (Organizační pokyny)

Budeme se bavit s těmi, kteří jsou na internetu dennodenně, kteří žijí internetem, kteří myslím internet mají velmi rádi a kteří se na něm velmi dobře pohybují. Jsou to internetoví domorodci nebo digitální domorodci, abych použil ten krásný výraz Pavla Vichtery, mně se také ohromně líbil. Jestli vás můžu poprosit na druhou stranu. Správně jste si vzali i cedulky, abychom věděli, s kým diskutujeme. Jinak dovolte, abych vám představil Petra Mánka a Jakuba Rože. Dobrý den. Vy máte své vlastní mikrofony, jste privilegovaní, pánové. Tam se budete muset ve čtyřech nebo v šesti dělit. Také tady vítám Karla Koláře, Sofii Štolc, Anetu Skřeckou, Tomáše Baltíka. Dobrý den i vám. Vy nemusíte jednotlivě k mikrofonu, protože to by bylo na hodně dlouho, každopádně teď je tady pro vás, kteří jste tady jaksi v publiku a chtěli byste se na něco zeptat, jak říkám, těch, kteří na internetu jsou dennodenně, kteří možná o internetu vědí víc než my všichni dohromady. Ne, že bych chtěl tady někoho podceňovat, ale asi to tak nakonec bude. Petr Mánek se směje a celkem oprávněně, protože to je zrovna ten, který ví o internetu opravdu hodně. Chcete se jich na něco zeptat? Já budu muset vytáhnout tu stokorunu, jak jsem říkal. Prosím. Vy jste taková moje oblíbenkyně. Povídejte!

Řečnice: Možná ten dotaz nebude úplně příjemný, nicméně navážu na původní vystoupení pana Ing. Krejzy z Ministerstva školství, protože bych se ráda studentů zeptala, co říkají tomu, že se k této problematice Ministerstvo školství přidá v současné době, že je rádo, že vůbec tato konference je a že o tom problému slyší.

Jakub Rož: Jestli můžu reagovat, určitě je dobře, že Ministerstvo školství se alespoň nějakým dílem snaží malinko zapojit do těchto konferencí a všeobecně kampaní proti kyberšikaně, nicméně ono nezáleží, si myslím, ani tak na ministerstvu, které v tuto chvíli tady je zapojeno trošičku, ale hlavně na školách a učitelích, kteří jsou na školách a věnují se dětem. Těm by měli předat patřičné informace, případně to s nimi řešit. Určitě je jednoduší, když se ty problémy začnou řešit zezdola a ne seshora, protože všechno, co jde seshora, trvá straně dlouho. Takže v tuto chvíli si myslím, že bychom měli apelovat hlavně na učitele, kteří by měli být vzdělanější v tom smyslu, aby dokázali právě studentům nějak s tím víc pomoct.

Řečník: Já bych se také ještě připojil. Osobně si myslím, stejně tady jako Kuba, že Ministerstvo školství má celkem dost velkou reakční dobu. (Smích a potlesk.) A to nemyslím nijak hanlivě.

Předsedající Jiří Komorous: Tady pan Krejza přikyvuje, ale dobře.

Řečník: Jedná se o všechny legislativní procedury atp., a tak jsem jenom chtěl říct, že iniciativa by opravdu měla jít od samotných učitelů, ne-li studentů. Lidé, kteří vědí nejlépe, co na internetu je a proti čemu je zapotřebí se chránit, by měli zároveň být u formování nějaké relevantní strategie, jak se proti tomu bránit.

Předsedající Jiří Komorous: Já jenom doplním, že v materiálech, které jste od nás dostali v taškách, kromě populárních vod, které už jsme tady probrali, jsou ještě dva listy, na které bych vás chtěl upozornit. Jeden je takový dotazník, ale ten už můžete teď průběžně vyplňovat. Je to o vaší spokojenosti s touto konferencí. Prosím, je to taková naše anketa, která nám dost pomůže k tomu, abychom se zlepšovali a zlepšovali. Když tak na to také mrkněte. A zároveň druhý list, na který bych vás chtěl upozornit, je desatero bezpečnosti na sociálních sítích. Já to takhle projedu.

1. Nezveřejňovat osobní údaje. Je to tedy desatero, které směřuje zejména na děti na sociálních sítích.

2. Nesílet své fotky.

3. Bezpečně se odhlašovat.

4. Měnit přihlašovací údaje nebo mít bezpečnější hesla.

5. Nepřidávat si lidi pouze kvůli počtu.

6. Přidávat si pouze dobře známé lidi.

7. Číst si pravidla užívání.

8. Rozlišovat virtuální a reálný život.

9. Nastavovat sdílení.

10. Nebýt závislý na sociálních sítích a nespamovat.

To je takové desatero pro ty, kteří internet využívají. Ale slyšeli jsme tady také už řadu názorů o tom, že větší problém je možná u rodičů, kteří také úplně nevědí, jak se na internetu chovat. Jak vy byste, teď oslovují mládežnický panel, čili mládežnický panele, co vy byste doporučili, řekněme, nějaké patero, sedmero, desatero, co vás teď napadne, pro rodiče, kteří by se měli pohybovat spolu s vámi na internetu, nebo řekněme s těmi menšími?

Řečník: Pokud já bych měl zareagovat, tak bych asi doporučil hlavně neblokovat a nezakazovat ve školách právě sociální sítě. Tady snad můžeme doma Facebook, to jenom ve Francii už teď nemůžeme, ale je to asi hlavní pravidlo – nezakazovat to dětem, protože je to asi jediná možnost, jak docílit nějakého většího povědomí, ať už u dětí, tak u rodičů, protože pokud k tomu budeme přistupovat pouze tak, že to dětem budeme zakazovat, tak ony si tu cestu k tomu stejně najdou, protože zakázané ovoce chutná nejlépe, jak se říká. A to, co bude zakázané, naopak pro ně bude daleko víc atraktivní a budou se k tomu chtít víc dostat. Takže za mě určitě neblokovat, nezakazovat a naopak učitelé by se na sociálních sítích měli také více pohybovat, zapojit se do toho, aby jasně věděli, k čemu to slouží, co se na tom dá dělat. Protože třeba hodně zmiňovaní Facebook u učitelů nemá vůbec nějaké povědomí, protože učitelé nevědí, co to Facebook je. Představují si to jako nějaký email, kde se dá nějak komunikovat nebo nějak šikanovat spolužáky, ale pokud se s tou sociální sítí pracuje, jak se má, tak výsledky z toho jsou ty, které potřebujeme, a ne právě ty nežádoucí. To je asi za mě – nezakazovat, neblokovat, ale více informovat sebe sama.

Předsedající Jiří Komorous: Támhle poznámka od přesunutého Aleše Špidly z Ministerstva vnitra.

Pan Aleš Špidla: (mimo mikrofon) Já mám tedy spíš dotaz. Vidím pěkné mladé tváře. Jakožto otec v podstatě čtyř dětí (blahopřejeme!)… Před mými zraky v podstatě všechny čtyři prošly pubertou. Zažil jsem samozřejmě pravidelné puberťácké odfuky, když jsem jim dával moudré rady. Nicméně z pohledu toho, jak jsme se tady dozvěděli o existenci jakýsi stránek Kyberšikana.eu, stránky bezpečnější internet – pan … už ví, kam mířím – atd. atd. Když přijdete domů, bouchnete taškou do předsíně, tak aby rodič o ni pokud možno zakopnul a rozbil ústa o podlahu, vtrhnete k počítači. Jsou to ty první stránky, na které se podíváte? (Co myslíte teď?) Stránky Bezpečnější internet, Saferinternet, Kyberšikana.eu atd. atd. Na které stránky se podíváte jako první?

Já bych to teď ještě přesměroval k rodičům. U rodičů je problém, že se na ně také nepodívají, protože rodič, když přijde domů, samozřejmě liší se od vás tím, že nebouchne tou taškou do předsíně, ale když jde na internet odpoledne po těžké práci, tak se chce buď bavit, nebo pokračuje ve své práci. A proto já vidím mezeru v tom, že studenti, asi už to na školách funguje, vy jste toho důkazem, bohužel musí dostat domácí úkol, jaké nové hrozby za posledních 14 dní se objevily… Protože dobrovolně – ano, vás to zajímá, na vás je to vidět, vy dva vypadáte jako typičtí ajťáci (smích), ale…

Předsedající Jiří Komorous: Teď nevím, jestli vám mají poděkovat! Ale to je jedno.

Pan Aleš Špidla: (mimo mikrofon) Já jsem také ajťák.

Předsedající Jiří Komorous: Nevypadáte ale. Já bych vás tipoval na Ministerstvo vnitra. (Smích.)

Pan Aleš Špidla: (mimo mikrofon) Ale ten zbytek opravdu to potřebuje spíš jako lehkou povinnost, protože nedovedu si představit dialog dvou náctiletých: Ty-ole, já jsem včera našel hrozbu na internetu! (Smích.) Takže chtěl bych se zeptat. Díváte se jako první na takovéto stránky?

Řečník: Já bych si dovolil odpovědět. Většinou stránky s preventivní tématikou jsou až na několikátém místě po stránkách, které lidi na internetu opravdu hodně zajímají. Většina lidí má svoje koníčky, přátele atp. a rozhodně první stránka, na kterou člověk poputuje ve chvíli, kdy si sedne k počítači, je buď nějaká stránka sociální, ať už Facebook nebo Twitter, anebo nějaká stránka s informacemi, takže různé zpravodajské portály, které bych tady asi nejmenoval.

To, co si myslím, že je důležité pro to, aby se tato problematika dostala až k lidem, je to, aby se lidé k tomu dostávali ne svrchu, že jim to vnutí učitel, nebo že jim to někdo někde napíše, ale aby se o to určitým způsobem také zaujali, aby našli nějakou věc, která je na tom zaujímá a která je u toho udrží. Například jsem měl teď kamaráda, který se k této problematice dostal celkem nově, to tak bývá v tomhle věku, a ten se k tomu dostal přes groomingy, že zase měl nějaké sociální okolí, které něco takového zažívalo, a on se o tom dověděl od nějakého jiného kamaráda a takhle se to šířilo. Sociální efekt je sice takový pomíjivý, protože opravdu nevím, kolik procent mladých lidí a dětí se o tohle začne samo zajímat, ale je to rozhodně asi nejzdravější přístup, jak se k tomu dostat.

Řečník: Já bych si asi dovolil reagovat za Národní parlament v tom smyslu, že já bych se nevěnoval tomu, jak se věnovat rodičům nebo učitelům, ale hlavně náš cíl, stejně jako tady slečen z Kyberšikany.eu, je to pracovat s mladými lidmi. Pro děti je mnohem příjemnější, když tohle téma bude s nimi rozebírat vrstevník, protože vrstevníkovi se svěří mnohem víc než učiteli. To je základní věc. Možná vrstevník je jim příjemnější, že bude rozumět jejich přáním, jejich požadavkům, bude mluvit jejich řečí, a to je priorita. Potom děti můžou říkat doma, že se to dostalo k nim od jejich vrstevníků, ať už je to jakkoliv, právě ve škole nějakou nenásilnou formou, formou nějakých workshopů, formou her. A to si myslím, na čem bychom se měli shodnout, že to je ta přednostnější věc, a to je příjemnější. Je to za nás jedna z nejúčelnějších prevencí.

Předsedající Jiří Komorous: Pak by tady mohla být ta idea s řidičskými průkazy, jak jsme to tady rozpitvávali v dopolední části, že když člověk si jde sednout za volant auta, tak také hned nestuduje novou vyhlášku.

Řečník: Možná bych ještě reagoval na pana Antla, jestli můžu, jak říkal s tím, když rodič přijde k dítěti, které sedí u počítače a začne mu dávat nějaké rady, případně ho kontrolovat na internetu, tak to dítě si odfrkne, pousměje se, co mi to jako říká. To jsou prostě nesmysly. Ale nejhorší na tom je to, že ve většině případů má to dítě asi pravdu, protože dítě je digitální domorodec, který ví o tom, co dělá, daleko víc než rodič, který se mu snaží dávat rady. Pokud rodič začne radit dítěti, jak se má na internetu chovat, tak dítě se mu bude asi smát, protože to dítě ví asi samo mnohem lépe, jak se na internetu má chovat, než rodič, který si to někde přečetl, ale prakticky to třeba nemá vyzkoušené, takže si myslím, že musíme daleko více vzdělávat rodiče, ale nikdy se nám stejně nepodaří dotáhnout je do takového stavu, v jakém v podstatě jsme my, digitální domorodci, a asi to bude vždycky tak, že mladší generace se bude smát té starší, která se snaží poučovat právě mladší generaci. A nedá se to asi ovlivnit, protože vývoj jde tak rychle kupředu, že ty generace spolu nemůžou držet krok.

Předsedající Jiří Komorous: A to už je možná takový nový evoluční postup, že děti budou vychovávat rodiče. (Pobavení.)

Tereza Ondráčková/Monika Vlachová: Já bych chtěla ještě něco říct. Já bych chtěla reagovat na otázku, která tady padla asi před pěti minutami. My nemáme nějaký zidealizovaný pohled na věc, že by se nám povedlo zrovna na stránky Kyberšikana.eu přitáhnout rodiče i děti, že by to byla první stránka a pak až by byl třeba Facebook, pak až by byla nějaká jiná stránka, která děti zajímá. My jsme ten program nabízeli školám v té koncepci, že by se to předvedlo i rodičům. Jenže zájem z jejich strany byl v podstatě nulový. To, že by rodiče přišli odpoledne do školy, sedli si do tělocvičny a vyslechli si tam informace – z naší strana vůle byla, ale zájem by nebyl a možná bychom tam seděli my a paní učitelka. Proto jsme zřídili stránku, která o tom informuje, a snažíme se ji pomocí kampaně k rodičům i k dětem dostat. To jenom k tomu.

A další věc je ta, že rodič by o dítě měl mít zájem. Já chápu, že moje máma nebo můj táta přijdou unavení z práce, ale pořád si najdou čas na to, aby se mně zeptali, kromě toho, co bylo ve škole, také na věci, které dělám, nebo se o mě nějak zajímali. Takže neříkala bych to tím stylem, že existuje stránka a děti by si to tam měly přečíst, ale spíš jde o to, že rodiče si sednou k počítači s nimi a třeba si i nechají poradit k tomu, co mají dělat v emailovém účtu atd. Prostě nezavřou se v kuchyni nebo v obýváku a nenechají děti u internetu sedět samotné.

Řečník: Já bych si jenom dovolil malinkatou odpověď na tento dotaz. Já se omlouvám, hned předám mikrofon. Jenom jsem chtěl říct, že rodiče většinou zase nejsou tak internetově negramotní, aby se toho měli moc co učit. Rodiče většinou v dnešní době jsou s internetem seznámeni, protože s ním přicházejí do styku často i mnohem frekventovaněji než samotní mladí lidé, a to, co je spíš zapotřebí, je najít míru tak, aby zásahy rodičů nebyly invazivní, ale zároveň, aby se rodiče o dítě nějak zajímali.

Jakub Rož: Já ještě možná také doplnění, že v tělocvičně by asi neseděla ani paní učitelka odpoledne. To je asi nejhorší problém, že management školy nemá zájem dělat nic navíc kromě toho, co má v pracovní náplni, tedy právě vyučovat od 8 do 12, ale potom cokoliv navíc už je problém. Já jakožto zakladatel služby Školní sešit.cz s tím mám bohaté zkušenosti, jelikož se snažíme právě dostat školní elektronické sešity do škol, a tak nějak nabádáme učitele, aby začali více propagovat digitální pomůcky ve školách, elektronické učebnice, sešity atd. A vidím, jaký je problém od učitele dostat jakoukoliv reakci na to, jestli to je vůbec pro něj schůdné, neschůdné, jestli to je správně, nebo špatně. Jednoznačně učitel, ani celý management školy nemá moc zájem dělat cokoliv, co je navíc.

Tereza Ondráčková/Monika Vlachová: Já bych chtěla jenom říct, že bych neházela všechny učitele do jednoho pytle (souhlasím!), protože jsem se setkala s mnoha učiteli, kteří tu vůli měli. Učitelé, kteří s námi spolupracovali, vůli měli a rozhodně se na tom aktivně podíleli, takže spíš záleží možná na tom, co se jim nabízí. Někdy je fakt, že se jim do toho třeba nechce. Ale myslím si, že na základě domluvy a dialogu určitě se s nimi dá domluvit, protože jsou to lidé, kteří nás vychovávají, hned po rodičích.

Jakub Rož: Určitě, s tím také souhlasím!

Předsedající Jiří Komorous: Pardon. Měl jsem pocit, že jsem tady zaznamenal dotaz? Paní v bleděmodrém. Prosím. A pak vy.

Řečnice: (mimo mikrofon, nesrozumitelné)

Předsedající Jiří Komorous: Agent provokatér ve třídě nějaký…

Řečník: Možná je to jednodušší, aby k tomu to dítě přišlo samo, aby to bylo nenuceně, aby o tom ani nevědělo, že se učí nějakou prevenci kyberšikany nebo nějakého chování na internetu, ale tím, jak se na internetu chová, tím jak ho zná, samo dokáže už poznat, co je nebezpečné a co není, nebo co na internetu je vhodné dělat a co není. Takže bylo by dobré, aby to dítě o tom ani nevědělo, že je nějak poučováno, ale aby se v tom samo postupem času zorientovalo a přišlo k těm informacím.

Řečník: Já mám ještě krátkou poznámku k té nevůli učitelů. Ono se to často zaměňuje: nevůle učitelů a nevůle školy. Většinou se to hází do stejného pytle a znamená to, že ta věc se neuskuteční kvůli tomu, že to nepodpoří učitel. Ale on to často učitel podpoří a zatrhne mu to ředitel nebo ředitelka. A to si myslím, že by se mělo také rozlišovat.

Řečník: S tím jsme se také přesně také setkávali, že třeba i jeden z učitelů, kteří na škole vyučují, chtějí pokrok informačních technologií ve školách, škola třeba nakoupí digitální pomůcky, jako právě třeba interaktivní tabule, učitelé jsou pro, aby to používali, nicméně potom to narazí na ředitele s tím, že my jsme do té školy se snažili třeba Školní sešit.cz protlačit, učitel s tím byl – jako že OK, že tohle je dobré, že na tom může názorně výuku lépe vyučovat, ale u ředitele jsme narazili. On řekne, ano, já vám tady tu učebnu nechám odpoledne, ale přijeďte si sem a celé si to tady s těmi učiteli udělejte, zaškolte je, já s tím nechci mít nic společného. Já mám práce dost. Zase, nedá se to házet do jednoho pytle. Jak říkám, je to individuální právě na každém řediteli, na každé škole.

Předsedající Jiří Komorous: Přemýšlím, kde je tady tlačítko odejmutí slova. Přeruším tandem Rož–Mánek, protože támhle vidím vzadu, že se chápete mikrofonu, leč marně, ale máte slovo. Prosím.

Řečnice: Děkuji za slovo. Dobrý den. Já bych chtěla jenom za Národní parlament a v podstatě i tak trochu za Kyberšikanu, se kterou jsme se tady v zadním panelu teď trošičku dohodli během slova z prvních řad, že se tu v podstatě bavíme pořád o tom, že nějaké děti dělají nějaké přednášky pro jiné děti, ale proč máme pořád suplovat to, co by děti měly vědět ze školy? V podstatě se bavíme pořád o tom, že kyberšikana učitelům nic neříká, učitelé ji neumějí vysvětlit, neumějí o tomto tématu podat žádné informace ve škole, a proto vznikají takovéto projekty jako Kyberšikana.eu, potažmo Národní parlament, který v podstatě dělal podobné projekty na několika školách. Ale tyhle naše projekty vycházejí proto, abychom motivovali učitele, protože naším cílem není vzdělat děti, naším cílem je hlavně upozornit na to, že děti nejsou vzdělané ze školy, což podle nás by mělo být asi tím primárním. Náš dotaz je spíš takový, proč tedy ministerstvo nevydá nějakou příručku o tom, jak o tomto tématu učit. Problém je ten, že profesoři někteří by chtěli učit, někteří o tomto tématu nevědí vůbec a většinou ve výuce informatiky se setkáváme stále s tím stejným typu: jak napsat odstavec ve Wordu a jak udělat tabulku v Excelu, což neříkám, že není důležité, nicméně podle mě by se nějaká část měla věnovat bezpečnosti na internetu a sociálních sítích. A proto apelujeme na ministerstvo, aby vytvořilo nebo dalo podnět k vytvoření nějaké metodiky, jak o tomto učit.

Řečnice: Kromě toho, že nechceme suplovat roli školy, tak rozhodně nechceme suplovat roli rodičů, protože dítě by mělo být s těmito věcmi seznámeno především z domu, to znamená, že i vy jako rodiče nebo učitelé byste se tomu dítěti měli věnovat a měli byste s ním o tom mluvit. Já vím, že to tady říkám já, je mně 18, žádné dítě nemám a ještě o tom třeba nic nevím a vykládám něco, čemu nerozumím. Vy to tak možná vidíte. Ale já si myslím, že čas, který věnujete tomu dítěti, se vám potom vrátí v tom, že problém v rodině třeba nebude. A nejedná se jenom o šikanu, kyberšikanu, ale jedná se i třeba o problémy se známkami ve škole, o cokoliv. Komunikace je pro mě vždycky to nejdůležitější. Mluvit s rodiči a vysvětlit si různé věci.

Předsedající Jiří Komorous: Pardon, můžu poprosit o dotaz?

Řečnice: (mimo mikrofon) … Já bych jenom chtěla říct, že řada škol má velice dobře a kvalitně zpracován školní vzdělávací program a hlavně velmi dobře realizuje mediální výchovu, osobnostní a sociální výchovu, takže abychom tady neříkali, že to učitelé neumí. Řada škol a učitelů to velmi dobře dělá jako nedílnou součást průřezovou… Ale mě by potom zajímala ještě jiná věc na mladé studenty. Bavíme se tady o tom, že internet a potažmo informační technologie nesou s sebou určité nebezpečí… Jestli by nebylo dobré uvažovat o tom, že ICT technologie, internet mohou být dobrou a nedílnou součástí výuky, kdy vy byste se prostřednictvím využívání internetu… Zajímalo by mě, abychom tady jenom nekritizovali, jestli máte dobrou zkušenost ze školy, jestli se něco takového děje.

Předsedající Jiří Komorous: Já poprosím, tady vzadu se tak chápete mikrofonu. Vy asi se školou budete mít velmi dobré zkušenosti.

Řečnice: Já bych si tedy dovolila reagovat na váš dotaz nebo připomínku. Určitě souhlasím s tím, že jsou školy, které toto téma mají zpracované výborně, nicméně my se setkáváme s dětmi z celé republiky, opravdu od Mostu až po Ostravu a víceméně špatné zkušenosti s výukou stále převládají. Samozřejmě je potom otázka, zda si školy, které toto nemají propracované, můžou vzít inspiraci ze škol, které už to mají, zda by nebylo vhodné uspořádat, nevím, nějaký mítink nebo něco takového, nicméně pořád je problém ten, že převažuje negativní zkušenost dětí, že ve škole se to neučí. Samozřejmě, že jsou školy, které to učí, ale ne všechny.

Jakub Rož: Ale myslím si, že se to hodně rychle dorovnává, protože školy se snaží jít s dobou, zase abych jenom neříkal negativní zprávy. Také je dobré říct, že třeba elektronické školní sešity už používá přes 15 tisíc studentů v Čechách a neustále přibývají další. A hlavně i školy se to snaží více zavádět, nakupují elektronické učebnice, nakupují interaktivní tabule. Je sice jedna věc, že je nakupují, druhá věc je, jak je používají, nicméně je dobré vědět, že děti jsou zvyklé to používat, že už s tím mají nějakou zkušenost a že vývoj jde opravdu hodně rychle dopředu. Já třeba můžu říct, že za rok existence elektronických sešitů přišlo právě 15 tisíc studentů a něco přes tisíc je přímo ze škol, což je, myslím si, docela dobrý pokrok za rok na Českou republiku. Sice pořád třeba ve Spojených státech je penetrace digitálních pomůcek na školách přímo u studentů daleko vyšší, nicméně i v Čechách se to poměrně dost vyrovnává.

Řečník: Já bych chtěl říct, že třeba u nás ve škole je situace interaktivity hodně vysoká, řekl bych, že nadprůměrná, ale že možná bude větší problém i v domácnostech, protože kdybych se na internetu choval tak, jak mi radí rodiče, tak bych asi na sociálních sítích vůbec nebyl, ale je to proto, že mí rodiče jsou sociálně nevzdělaní a nechtějí… (smích) To jsem řekl špatně. Internetově méně vzdělaní.

Předsedající Jiří Komorous: Ještě že tady rodiče nejsou, že by slyšeli, že jste z nich udělal asociály!

Řečník: Nechtějí se adaptovat do prostředí internetu, což je, řekl bych, velice špatné a pak přichází, právě jak řekl Jakub Rož, k zakazování facebookových účtů apod., což rozhodně není dobré řešení, protože internet a sociální sítě jsou budoucnost. Je to velice dobrý komunikační i marketingový nástroj.

Předsedající Jiří Komorous: Já vám poděkuji za vaše postřehy, které jsou vlastně z praxe, protože teď nám tady kolikrát popisujete, že ve škole se děje to, ve škole se děje ono, setkáváme se s těmi a těmi lidmi, tak přeci jen, když už máte nějakou takovouhle praxi, a já jsem tady na začátku říkal to desatero – a my se budeme pokoušet formulovat to desatero jaksi i na druhou stranu směrem právě k rodičům, tak bych vás poprosil, abyste teď každý za vás vzal jednu věc, o které si myslíte, že by se měla zlepšit, protože před sebou máte lidi, kteří třeba mají možnost řadu takových věcí zlepšit, kteří se pohybují, kteří dávají dohromady řadu metodických pokynů, nebo kteří potom třeba s dětmi pracují, tak kdybyste měli vybrat jednu věc, kterou by měli zlepšit, aby situace byla lepší, podle čeho to dělat. Například když jsme se tady bavili o tom, že to děti má bavit, tak třeba Saferinternet pořádá různé soutěže atd., tak aby byla bezpečnost na internetu dána zábavnou formou. Co vy byste vymysleli, aby to bylo lepší, aby se děti začaly učit i o bezpečnosti na internetu. Neříkám, že by si nastavily jako domovskou stránku třeba Saferinternet, i když bylo by to fajn. Petr Mánek začne.

Petr Mánek: Já se klidně toho zhostím. Řekl bych, že v současné době je jedním z nejdůležitějších problémů míra kontroly. Někteří lidé říkají, že by se mělo kontrolovat u dětí a u mladých lidí naprosto všechno. Mělo by se stát za zády, mělo by se dívat, kam chodí na internetu, s kým si povídají, koho potvrzují za přátele. Jiní zase říkají, že by se to naopak nemělo zakazovat. A já si myslím, že ani jedno není nejlepší. Měla by se najít ta správná míra, ten správný střed, který je vyvážen na obě strany tak, aby to nezasahovalo do soukromí a do myšlenek člověka, který je kontrolován, a zároveň tak, aby ten člověk nebyl úplně vystaven všem vlivům bez jakékoliv možnosti odvolat se na rodiče, učitele nebo kohokoliv jiného, kdo mu může pomoct.

Řečník: Já si myslím, že by se mělo asi hledat hlavně více pozitivních věcí právě na informačních technologiích, na Facebooku a nemluvit o tom jenom jako o hrozbě, jenom jako o nějakém bezpečí, ale umět se k tomu více chovat tak, aby to nemělo nežádoucí účinky.

Řečnice: Takže já se konečně dostávám ke slovu. (No, no!) Já bych to vzala spíš z praktického hlediska, protože my máme docela dost zkušeností z prezentací, co jsme dělali na školách, a můžeme to pojmout spíš tak, jak to skutečně funguje mezi dětmi, rodiči a kde je problém. Řekla bych, že problém je v podstatě stejný, jako je všech ostatních oblastech lidského snažení apod., a to je komunikace. Vázne komunikace mezi rodiči a dětmi, mezi dětmi a pedagogy, a to je hlavní problém, podle mě. Myslím, že především rodiče by se měli víc zajímat o to, co jejich děti dělají na internetu, více se s nimi snažit bavit. Vím, že se to říká docela snadno a je složitější to provést, ale chovat se k nim spíš jako z pozice kamarádů než z pozice nějakých autorit. Snažit se děti pochopit apod. Samozřejmě často je také problém na straně dětí, což se může týkat, například kdybych se ještě vrátila k otázce technického vybavení škol, kde je možnost nějakých interaktivních tabulí apod., tak často je problém – viz třeba naše škola – s tím, že studenti často tohoto zneužívají, a pokud jim člověk, jak se říká, nabídne prst, tak oni si vezmou celou ruku. To znamená, já nevím, když děláme něco na počítači, tak samozřejmě všichni hned jako prví se přihlašují na Facebook.

Předsedající Jiří Komorous: A proč ne na Saferinternet?

Řečnice: Kdybych měla přidat nějaký bod do desatera, které tady chcete nějakým způsobem zformulovat, tak by to rozhodně bylo uspořádat něco, čeho by se mohl zúčastnit větší počet lidí, než je zrovna dneska tady, to znamená na krajské, popř. okresní úrovni uspořádat něco podobného pro učitele, kteří by se o tom mohli informovat zase z jiného hlediska, než toho, co si přečtou na internetu, poslechnout si zkušenosti nás třeba mladých, potom i odborníků od policie atd. a snažit se to dostat mezi veřejnost nějakým jiným způsobem, protože, jak jsme asi zjistili, tak přes internet šířit informace, přes stránky, není úplně ideální. Kontakt face to face je pořád mezi všemi preferován.

Předsedající Jiří Komorous: Čili propříště pro nás: pronajmout si O2 arénu místo Senátu. (Pobavení.) Dobře, děkujeme. Jestli můžu poprosit dalšího.

Řečnice: Já bych se ještě vrátila k tomu, co říkala Terka, že si myslím, že co se týče kyberšikany, tak je dost problém i v tom, že v naší republice není žádná celonárodní kampaň, kde by se celoplošně šířily nějaké informace o kyberšikaně. Všechno je to strašně útržkovité a takové napůl.

Předsedající Jiří Komorous: Čili stmelit síly, jestli to dobře chápu. Děkuji.

Řečník: Asi tak. My jsme to už tak nějak zhruba plánovali. A třeba naším cílem, když to vezmeme za Národní parlament dětí a mládeže, je vytvořit jednotnou strukturu právě neformálního vzdělávání pro děti ve školách, co se týká nejenom tématu kyberšikany. A vlastně už došlo k tomu, že jsou školeni ti mladí, kteří chtějí fungovat dál pro mladé a vzdělávat o těchto tématech. A bylo by dobré, aby Ministerstvo školství – a nemuselo by to být jenom ministerstvo – ale i vyšší struktury to podpořily a bylo to podporováno jednotně po celé ČR, aby byla zachována jedna praktická struktura.

Předsedající Jiří Komorous: Děkuji.

Řečnice: Jenom bych si dovolila ještě jednu připomínku. Jak říkaly holky tady z Kyberšikany, je to vlastně pravda, že se pořád bavíme o tom, že existují nějaké stránky apod., ale nikdo o nich v podstatě neví. Existuje nepřeberné množství stránek, kam se obrátit v případě nějakého ohrožení na internetu, ale víceméně k rodičům se tyto informace nedostanou. Kolik z rodičů ví, co je to kyberšikana, kolik z rodičů běžně hledá tyto stránky na internetu? Existuje spousta kampaní, já nevím, na alkohol za volantem apod., na které se vynakládají nemalé prostředky. Proč nemůže vzniknout i nějaké podobná kampaň na bezpečí na internetu? Chápu, že je to z finančního hlediska poněkud náročné, ale myslím si, že by možná bylo jednodušší vydat nějaké finanční prostředky na tuto preventivní kampaň, než potom řešit následky a zřizovat různé ústavy, šetření a nevím, co všechno!

Předsedající Jiří Komorous: Ano, děkuji. Další prosím.

Řečník: Ano, myslím, že kampaň určitě ano, ale tady je problém, že největší problém je to u mladých lidí a dostat to hlavně do škol. A jak už bylo řečeno, některé školy sice jsou, ale některé bohužel ne. A tady je to o učitelích a ředitelích škol, o ochotě zúčastnit se projektu a kampaně právě proti kyberšikaně a dalším hrozbám internetu.

Předsedající Jiří Komorous: Pardon. Já mám teď takový pocit, že už zase jenom pojmenováváme ten problém, ale já jsem spíš po vás chtěl – neříkám desatero – ale jednu nějakou věc, která by to vysloveně řešila. Mluvíte o propagaci. Zdá se mi, že to je v podstatě jediný problém.

Řečnice: Vy jste po nás chtěl vytvořit jakési desatero, ale my jsme se tady vcelku shodli, že vytvořit desatero pro rodiče tady na místě není zrovna ideální. V podstatě ve chvíli, kdy bychom vytvořili nějaké desatero, je zase otázka, co s ním, kam půjde, když se k rodičům stejně pravděpodobně ani nedostane.

Předsedající Jiří Komorous: A na jednero vás neukecám aspoň? (Pobavení.)

Řečnice: Možná by první bod v desateru bylo zajímat se o své dítě.

Řečník: Já se moc omlouvám, že se do toho vkládám. Já mám ještě malinkatou reakci.

Předsedající Jiří Komorous: Já jsem si zvykl.

Řečník: Jenom jsem chtěl říct, že tady teď už omíláme myšlenku, jak dostat informace o internetových hrozbách k mladým lidem. A ty informace je mají chránit před bezpočtem internetových médií a hrozeb, které se na internetu nachází. Proč bychom nemohli využít tato internetová média, jak to k mladým lidem dostat? Proč bychom nemohli udělat kampaně na Facebooku, na Twitteru, udělat něco, před jehož špatnou variantou se snažíme mladé lidi ochránit?

Řečník: On to Facebook dělá v tuhle chvíli. Třeba Facebook se snaží ve Spojených státech, v tuhle chvíli Mark Zuckerberg chce zpřístupnit Facebook i dětem pod 13 let, ale není to tak, že by to jenom a pouze zpřístupnil a mladší děti by to naopak ještě víc ohrozilo. On se tedy snaží změnit americké zákony, které omezují právě věkově, že děti pod 13 let nesmějí uvádět žádné osobní informace o sobě na internet. A právě Facebook chce tento zákon změnit a chce, aby děti byly více informovány už od dřívějšího věku, co na internet můžou dávat, a naopak i právě přes Facebook jim tohle v podstatě vtloukat do hlavy a udělat pro ně takový bezpečnější Facebook. Takovéhle snahy tady určitě jsou i od těch největších gigantů.

Předsedající Jiří Komorous: Já vám asi pro tuto chvíli poděkuji, všem, za vaše možná tipy, rady i za vaše pohledy na to, jak celou akci vidíte. Jmenovitě tedy děkuji Karlu Kolářovi, Sofii Štolc, Anetě Skřecké, Tomáši Baltíkovi, Petrovi Mánkovi a Jakubu Rožovi. Díky moc. (Potlesk.) Potlesk určitě zasloužený.

My budeme pokračovat potom o právním prostředí v ČR a prevenci on-line kriminality. Já myslím, že se dozvíme spoustu zajímavých věcí, ale vzhledem k tomu, že je 12.10 a rozumím tomu, že už byste se možná chtěli i napít a tady to možné není, tak dáme teď 20minutovou pauzu a ve 12.30 se tady sejdeme. Díky moc a odpoledne se těším.

(Přestávka.)

(Po přestávce.)

Předsedající Jiří Komorous: Já bych poprosil o první příspěvek pana Ing. Aleše Špidlu z Ministerstva vnitra ČR. Už jsme měli tu čest dopoledne, o to víc se těším na tento odpolední příspěvek. Prosím.

Pan Aleš Špidla: Děkuji. Dobrý den, pane senátore, dámy a pánové. Děkuji za příležitost vystoupit. Někde tam mimo plátno je moje prezentace. (Pokyny k narovnání plátna.) Děkuji. Skvěle. Nerad bych, aby bylo zkreslováno jméno mého oblíbence pana Murphyho.

Já tady vystoupím na téma kybernetická bezpečnost, protože o kriminalitě určitě pohovoří pan kolega Kuchařík. Spíš z toho širšího hlediska – kybernetická bezpečnost jako taková, potažmo kybernetická a informační bezpečnost jako ochrana informačních systémů a informací v nich obsažených. Můj oblíbený Murphyho zákon: Máte-li pocit, že je všechno v pořádku, pak jste zcela určitě něco přehlédli. Opravdu není to v pořádku! Dostáváme se do situace, kdy zuří kybernetické války, kdy zuří kybernetické útoky.

Jenom abych trošičku uvedl do problematiky kybernetické bezpečnosti tu svoji prezentaci, mám tady i nějaká čísla, která ilustrují naši závislost. Závislost na fungování ICT je téměř stoprocentní. To je lež. Vyslovená lež. Je totálně stoprocentní! Jsme závislí totálně na informačních a komunikačních technologiích. Můj oblíbený příměr: Nespláchnete doma záchod, aniž v cestě té vody nebyl někde počítač. Minimálně v okamžiku, kdy vám dodavatel vody vystavuje fakturu. Minimálně tam je počítač.

V roce 2009 internetová ekonomika České republiky. Co se tady za tím skrývá? Tento pojem podle studie, Evi, pomoz! Země internetová. Ten název jsem věděl, ale agenturu, která to dělala, si nevzpomenu. (napovězeno) Boston Consulting Group. Stáhněte si z internetu, je to velmi zajímavá publikace, která vám osvětlí tu naši závislost. Internetová ekonomika, v čemž jsou obsaženy nákupy technických prostředků, služeb k tomu, abychom se dostali do internetu, k tomu, abychom se dokázali připojit, a k tomu přičtena hodnota zboží, které jsme přes internet nakoupili. V roce 2009 to bylo 130 mld. korun – 3,6 % HDP, což je docela dost, a předpoklad je, že to poroste o 12 % ročně. Jestliže je to za rok 2009, tak už máme nějaká procenta zase navíc.

Tady je zajímavý údaj, takový trošičku víc děsivý: 630 mld. korun je odhad finančních prostředků, které protekly mezi firmami, ale v HDP jsou započteny v jiných kapitolách, to znamená, proběhla elektronická fakturace, proběhla komunikace mezi obchodními partnery atd. atd. a toto vygenerovalo zhruba 630 mld. korun, což už si myslím, že je velmi zajímavá částka a vidíte, že se kyberprostoru přelívá něco tak hmotného, jako jsou peníze.

Problém s kyberprostorem, tady bych se zastavil, všimněte si, před kolik normálních slov, kterými popisujeme normální svět, předsazujeme slůvko kyber. Tady jsem dneska slyšel zajímavé slovo, to mě nenapadlo při výčtu seznamu: kyberblbej. To tady někdo použil, že někdo může být kyberblbej. To se mi hodně líbilo, ale máme kybersvět, virtuální svět, máme kyberhudbu, máme počítačové hry, počítačové hry, máme kyberzločin, kyberterorismus, kyberzbraně, kyberútoky, kyberválky. Všecko je kyber!

(Konec strany B kazety číslo 2.)

(Strana A kazety č. 3.)

…kolem řeky Svratky. Sbírali jsme bez, abychom si mohli vyrobit sirup. Byl s námi náš pes. Nic z toho nebylo kyber. Zatím. Chvála bohu tedy.

Takže proč kyberprostor je tak nebezpečný? Proč ho musíme chránit, už vidíme z čísel, z prvních čtyř řádků. Mění se motivace útočníků, mění se motivace lidí, kteří se do něj připojují. Už dávno jsou ty tam časy, kdy to byli nadšenci, kteří si chtěli dokázat něco sobě, něco těm druhým, jsem prostě lepší než Microsoft, jsem lepší než Google, jsem lepší než, já nevím kdo, a našel jsem díru do vašeho systému, proniknu a udělám si zářez na pažbě. Ale moc neškodím. Motivace se mění. Samozřejmě jsou za tím peníze, je za tím organizovaný zločin, ale co je velmi nebezpečné a je to fenomén, na který už musí reagovat i organizace typu Severoatlantické smlouvy, organizace typu EU, musí na to reagovat Spojené státy, a sice útočníci jsou tzv. sponzorovaní státy. Jsou zapojeni do struktur, do armádních struktur. Kyberbojem, včetně jakési cenzury se v Číně zabývá odhadem sbor o síle 30-50 tisíc vojáků.

Mění se metody útočníků. My jsme si zvykli na označení jakýchsi útoků. Byl to fishing, byl to útok typu omezení služeb, tzv. DoS útok, teď sociální inženýrink, to znamená, jak říkal můj kolega, velmi dobrý hacker, netrap se, neuč se kódy, vezmi sekretářku na večeři, kup kytku. Tomu se říká social inženýrink, sociální inženýrink. Takže v současné době útočníci, protože samozřejmě ochrana je čím dál tím sofistikovanější, takže i zbraně musí být sofistikovanější, takže kombinují tyto techniky. Celé řadě útoků předchází to, že nejdřív do společnosti nebo do instituce pronikne člověk, který tam rozšíří kód, který umožní přístup zvenčí do systému. Bohužel metody jsou čím dál tím propracovanější.

Mění se cíle útoků. V současné době takovým hitem jsou krádeže zdravotnických záznamů. A samozřejmě kritická je infrastruktura. Existuje statistika, která říká, že 85 % energetických podniků – byl vzat vzorek 200 energetických podniků a 85 % z nich bylo napadeno. 43 % z nich našlo ve svých sítích asi nejnebezpečnější nebo minimálně jeden z nejnebezpečnějších škodlivých kódů – virus Taxnet, který zbortil íránský jaderný program. Asi jste o tom četli. Takže kritická je infrastruktura, což samozřejmě jsou sítě důležité pro chod státu. Takže stát se musí tímto začít zabývat. A víte, možná, že tím, že se těmito věcmi živím od roku 1986, tak už jsem z toho lehce paranoidní, možná nejsem paranoidní, ale to zase neznamená, že po mně nejdou. Ale když si spolu sedneme někde venku nebo v hospůdce, tak na který obor lidské činnosti ukážete, na ten já vám vymyslím scénář, jak lze zaútočit a co všechno se tam dá poškodit.

Krádež zdravotnických záznamů, samozřejmě to je obrovský byznys, protože firmy, které prodávají, já nevím, vitaminové přípravky atd. atd., můžou udělat cílený marketing, nemusí spoléhat na 97 % spamu v poměru k užitečným mailům.

A samozřejmě útoky se prodražují. Samozřejmě ne útočníkům. Útoky se prodražují hlavně napadeným. Průměrná cena za nápravu škod po běžném útoku na instituci je 7,2 mil. dolarů za jeden útok a náprava škod při ukradení jednoho záznamu – o vás, o vás, o vás – je od 140 do 250 dolarů. Takže do toho už opravdu jdou velké peníze. Už se bojíte? Ještě ne?

A teď k dětem. Když jsem se díval na ta témata, tak nejdřív jsem měl úplně jinou prezentaci. Po dnešku, po tom, co jsem si zde vyslechl, bych ji zase předělal, nicméně dovolím si trošičku zafilozofovat. Děti jako oběť a jenom jak oběť? Z dětí se stávají útočníci. Kyberšikana – na jedné straně je útočník, na druhé straně je oběť. Obě dvě jsou děti. Co je problémem? Co to dítě – nebo nejenom dítě samozřejmě, nerad bych to směřoval jenom k dětem – ale co vůbec člověka s normálním zázemím, s normálním chápáním morálky a etiky vede k tomu, aby útočil, aby něco ukradl na internetu? Takhle jsem nad tím přemýšlel. Nemám humanistického vzdělání, jsem obětí technické hlouposti. Vystudoval jsem kybernetiku.

Takže když jsem nad tím tak přemýšlel, tak jsem si říkal, fyzická vzdálenost účinku. Ono je to daleko. Já jsem to ukradl někde daleko, někde jsem ublížil daleko. To mě tak netrápí. Já jsem si tam dal poznámku klepač. Víte, co to je klepač? To bylo zařízení před naším domem, na kterém se klepaly koberce. U nás v Ostravě se tomu říkalo klepač. Napsal jsem to dlouze, ale říkali jsme to krátce. A to byl náš Facebook. Tam jsme se s kamarády potkávali. A kdybych řekl Péťovi Paličkovi, který byl o hlavu větší než já, že je kyberblbej, tak mi jednu natáhne. To je ta fyzická vzdálenost. Takhle mi nikdo nemůže natáhnout. Samozřejmě morální vzdálenost účinku. Přece jenom, když jdu po ulici a mám, jak jsem říkal, normální morální zázemí, etické zázemí, normální výchovu, tak je mi hloupé, nebo v sámošce je mi hloupé něco ukrást. Prostě cítím se špatně, necítím se v pohodě. Ale tady? Tady to nikoho netrápí! To je strašně daleko, strašně nehmotné.

Emoční vzdálenost. To s tím souvisí. Ve mně to nevyvolá negativní emoci, a to je špatně, že jsem někomu ublížil, že jsem udělal něco špatného. Takhle kdybych šel po ulici, tak nepodrazím jenom tak z ničeho nic člověku, který jde proti mně, nohu.

Nesprávný odhad dopadů prezentace názoru. Tady bych se pozastavil u knížky – nepozastavím se u ní, jenom vám řeknu její název, dojdu k tomu. Děti samozřejmě naprosto upřímně a otevřeně prezentují svoje názory na sociálních sítích a neuvědomují si dopad toho. Udělají na síti to, co by v životě neudělaly na ulici u toho klepače. I dospělí lidé na sebe na sociální síti vykecají daleko víc, než by řekli kamarádům v hospodě, a prezentují své názory. Zvláště pak děti. Přečtěte si knihu od Jefferyho Deavera Kříže u cesty. Zápletka spočívá v tom, že jeden chlapec postupně vraždí všechny, kteří na sociální síti ho hodnotili negativně. Měli prostě něco proti němu. V tom je také to nebezpečí, že já řeknu, že tenhle člověk je zase kyberblbej, není tam ten klepač, není tam Péťa Palička, který by to ocenil pěstí.

Znalostní vzdálenost od rodičů. To už jsme tady řešili. Problém je, že rodiče opravdu někdy patří spíš do kategorie těch neznalých. Je pro ně pohodlné: můj kluk umí s internetem, s počítačem, on u toho sedí věčně. To je dobré konstatování, protože jsme na výši, máme doma počítač, nicméně já nesouhlasím příliš s vašimi čísly. Já jsem měl čísla trošičku jiná – 5 % rodičů dětí mezi 6. a 17. rokem jakž takž tuší, co jejich děti zveřejňují na Facebooku, 20 % rodičů vnímá internet jako možná nebezpečné prostředí. Čísel je daleko víc.

A co je velmi, řekl bych, pro mě důležité a alarmující, absence vědomí práv a povinností, i v kyberprostoru. Víte, tady mladí kolegové říkali, že to dítě by na to mělo přijít. Já jsem se na kole naučil jezdit sám, ale dopravní předpisy mě naučili ve škole. Já jsem se naučil udržet rovnováhu, ale to, kdy můžu vjet do křižovatky, to jsem se naučil ve škole. A mně se hrozně líbí analogie s dopravou. Jsme na informační dálnici. Nikdo nezpochybňuje to, že děti se ve škole učí dopravní výchovu, že se učí přecházet na zelenou, po přechodu, jak zahnout doleva, jak zahnout doprava, a my pouštíme děti na informační dálnici a kolem nich sviští nebezpečné kamiony a nám to nevadí. To byl můj apel na pana Krejzu z Ministerstva školství, že opravdu jak bez jakýchkoliv problémů souhlasíme s tím, aby dopravní výchova se dostala do osnov ve školách, tak stejně tak bychom měli dostat – nechť se to nejmenuje kybernetická bezpečnost – ale bezpečnost pohybu na informační dálnici. Pojmenujte si to, jak chcete, ale ať to je!

Absence žhavé plotny. Víme asi všichni, o co se jedná. Prostě dítě, když si spálí ručičku, tak už tam tu ručičku nedá. A kyberplotny ještě nemáme. Možná časem. A co na to stát? Usnesení vlády ČR č. 205/2010 dává Ministerstvu vnitra jakousi gesci v oblasti kybernetické bezpečnosti. Stali jsme se národní autoritou za oblast kybernetické bezpečnosti. 1. února vznikl odbor kybernetické a informační bezpečnosti, který řídím. 31. srpna byla ustavena meziresortní rada pro oblast kybernetické bezpečnosti. Protože vnímáme to, že přístup ke kybernetické a informační bezpečnosti musí být koordinován, tak proto vznikla meziresortní koordinační rada, která zahrnuje Policejní prezidium, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo obrany, Ministerstvo financí – má asi 12 nebo 13 členů. Měl bych to vědět, ale z hlavy vám je nevyjmenuji.

Co je naším obecným cílem? Podpora budování důvěryhodné informační společnosti, legislativních, technických, organizačních a systémových základů s důrazem na ochranu informací ve všech oblastech lidské činnosti a rozvoj svobodného a bezpečného využívání a sdílení informací. To je taková naše mise. Toho bychom chtěli dosáhnout. Využívat informační a komunikační technologie, ale zároveň je využívat bezpečně. A tak, jako se stát stará o to svými nástroji, aby vozovka měla správný povrch, aby v létě za sucha neklouzala, tak stejně tak by se stát měl přihlásit k tomu, že i tato informační dálnice bude bezpečná – do určité míry. Když vám tam někdo vlétne do protisměru, kyberblbým nezabráníme, že? To je jedna věc.

Nicméně je tady hrozně důležitá individuální zodpovědnost, zase analogie s dopravou. Každý jsme zodpovědný za svůj informační systém, ať už na pracovišti, nebo doma. Tak jako já jsem zodpovědný za technický stav svého auta a vyjedu s ním na ulici a ručím za to, že mi fungují brzdy a že nikomu neublížím, takhle bych měl být zodpovědný za svůj informační systém, že je bezpečně připojen. A když to neumím sám, tak si najdu toho automechanika, poprosím providera. Připojujete mě bezpečně do sítě internetu?

Ještě dál, co na to stát? Strategie. (Předsedající: čas!) Aha, to jsem se rozpovídal! Já to jenom prolétnu. Máme strategii. Teď jde do bezpečností rady státu strategie pro oblast kybernetické bezpečnosti ČR na rok 2011 až 2015, která nějakým způsobem obecně směruje, kudy se v oblasti kybernetické bezpečnosti budeme ubírat. Připravujeme zákon o kybernetické bezpečnosti, který by měl dát státu kompetence jakési incidenty také řešit, vydefinovat, co a jak za jaké situace budeme dělat, vybudování pracoviště typu CIRT, což je jakési dohledové centrum. Jedno už máme, kde můžete hlásit své problémy se sítěmi – s útočníky, ne se sítěmi, to si vyřešte sami! Ale s útočníky. Máme národní CIRT, který pracuje pod sdružením CZ.NIC, a vládní se bude budovat. A samozřejmě propojit všechna existující pracoviště, která se zabývají dohledem nad sítěmi a detekcí incidentů tak, abychom dokázali na celorepublikové úrovni reagovat. Zavedení standardů. To je ta neklouzající cesta. Zavedení standardů do informačních systémů. Cvičení. Samozřejmě když už přijmeme nějaká opatření, tak také musíme ověřit, že jsou účinná. Obrovský úkol – osvěta. Tady to zaznělo…

Předsedající Jiří Komorous: Pardon, já jenom poprosím. Myslím, že k těmto tématům se dostaneme i v odpoledním panelu, takže já vás poprosím opravdu už o poslední závěrečnou větu.

Pan Aleš Špidla: Poslední závěrečná věta: Důležité je spolupracovat, diskutovat, vyměňovat si zkušenosti a nevzdávat se. Děkuji za pozornost.

Předsedající Jiří Komorous: Děkuji mockrát. Ing. Aleš Špidla z Ministerstva vnitra ČR. (Potlesk.) Díky moc.

Rovnou poprosím pana plukovníka Mgr. Karla Kuchaříka z Policie ČR. Od září 2001, čili 10 let, je členem skupiny pro odhalování informační kriminality při Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování Policejního prezidia ČR. I vás poprosím o vaši prezentaci a, prosím, dodržovat časový limit.

Pan Karel Kuchařík: Dobrý den. Představen jsem byl. Ještě jednou se tedy představím. Mé jméno je Karel Kuchařík a jsem pracovníkem Policejního prezidia a mám na starosti problematiku informační kriminality.

Tak, jak postupně ta problematika tady byla uvozena, tak si neodpustím menší přeskok k prvnímu slajdu. Tak, jak bylo nastíněno, problém nálezu Ústavního soudu. Možná jenom – k tomu hodně bylo řečeno v médiích – o předsudcích. Předsudky toho, kdy se tady srovnává virtuální a reálný svět, někdy pokulhávají. Na druhou stranu jsou někdy zase velice příkladné. Neexistuje absolutní analogie. Prostě virtuální svět je specifický. To, co bylo způsobeno nálezem Ústavního soudu, resp. reakcí, která i pro policisty byla poměrně fatální nebo je fatální, a setkáváme se teď aktuálně s případy, které se nám nedaří řešit. Ne, že by vyvstaly, nebo nevyvstaly, ale prostě se nám je nedaří řešit, tak je do jisté míry problém s předsudky. Internet jako takový na začátku, když byl konstruován, počítal s tím, že bude nějaký počet veřejných adres. Nepředpokládalo se, že tady bude nějaký překlad adres, to znamená nějaké vnitřní sítě. Kdyby to tak opravdu fungovalo, to, co je předpoklad i nové technologie TCP/IP verze 6, že každý uživatel, tak jako když má telefonní číslo nebo aparát, je identifikovatelný v síti, tady bez součinnosti s poskytovateli, ať už obsahu, nebo připojení se nikam dál nemáme šanci jako policie dostat. Neexistují tady důkazy, které jsou v reálném prostředí. To znamená, co se stane v reálu, máme tam svědectví – někdo něco viděl, máme tam mikrostopy, může tam být nějaká rekognice osoby. Tohle všechno nám vymizí. Prostě tam ty nuly a jedničky jsou, anebo nejsou. A jestliže nám to v tom jednom bodě někdo dá, tak nenajdeme nikoho jiného, kdo by nám řekl, podívejte, já jsem tam seděl a já jsem viděl, že ta informace protekla a já vám ji potvrdím. To nejde! Jediný, kdo tyhle informace má, jsou vlastně poskytovatelé služeb a samotného připojení. Takže tady realita pokulhává.

Musím se zastavit i nad tím, když slyším argumenty: podařilo se nám uchránit veřejnost. Nevím před čím se podařilo uchránit veřejnost, protože ten problém opravdu nastává s kriminalitou, kdy je fakticky třeba poukazováno na informace týkající se: podívejte se, vždyť to vlastně nepřineslo snížení trestné činnosti, zavedení tohoto institutu, kdy v podstatě poskytovatelé měli tu povinnost. Samozřejmě, že ne. Pachatel, koná-li nějaký čin, předpokládá, že se na něj nepřijde. To, čemu to pomáhalo, bylo objasňování trestné činnosti. A to se jednoznačně zvyšovalo. Takže využití tohoto institutu mělo pozitivní charakter. Bavme se o tom, do jaké míry tato data se uchovávají, nebo ne, ale bylo i pro kolegy a pro ostatní v rámci bezpečnostní komunity zarážející, že účinnost nastala okamžitě, takže najednou jsme přišli o nástroj, který jsme měli, bez toho, že by tady bylo nějaké mezidobí. Tady jsme se setkali s tím, že najednou je vakuum. Tady byl výstup pana ředitele Almera, který to komentoval ve vztahu k Telefónice. Samozřejmě jsou tam i další operátoři, nicméně Telefónica je jeden z velkých, za kterým jde spousta komunikace, kterou potřebujeme dohledávat v podstatě potom jít po té trestné činnosti.

O čem mluvím? Jsou to konkrétní případy, s nimiž se setkáváme a které díky tomu se nám nebude dařit řešit, anebo je vůbec nevyřešíme. Takže jeden z posledních případů, který byl poměrně většího charakteru směrem k dětem, týkající se osoby 23letého muže, který prostřednictvím sociálních sítí kontaktoval dívky. Tam se podařilo toho muže detekovat na základě informací toho, že jeden z rodičů dohlédl dívce na komunikaci a zjistil, že tam je něco ne zrovna zdravého, že si tam domlouvá nějakou schůzku, a z tohoto nakonec vzešlo 49 případů, které se nám podařilo konstatovat a ztotožnit jenom na základě těchto informací, jinak by to byla informace „jedna paní povídala“, že se někdo s někým chce sejít a že chce tam mít nějaký intimní akt nebo pořizovat nějaké intimní, choulostivé snímky.

Takže tohle jsou věci, které nám teď ve vztahu k tomu utíkají. A to, co si myslím, je nasnadě, tak říct ty věci, které se nám nepodaří nebo nedaří, pokud to nebude jednoznačně definováno. To, co je posun v kriminalitě, s čím jsme se na začátku toho období ve vztahu k dětem nesetkávali, tak to bylo to, že by děti byly on-line zainteresovány do páchání trestné činnosti. Většinou to byly materiály, které vznikaly mimo rámec sítě informačních technologií. Byly pořízeny nějaké fotografie, potom ty osoby například pedofilně zaměřené si je vyměňovaly, další je potom už přeprodávali, takže vznikal poměrně sofistikovaný byznys. Dneska děti jsou součástí, takže aniž by pachatel viděl oběť – tady jsou například dívky, které ještě se nepodařilo identifikovat, takže to jsou dívky, které byly dotčeny, které pachatel v podstatě sociálně manipuloval, instruoval je k tomu, že se předváděly, pořizoval videa a dneska ty děti jsou někde na světě a není jim dáno jakékoliv pomoci v tom, že by se jich někdo ujal, že by jim někdo pomohl. Takže to je určitý posun, který je. To znamená, to jsou případy, které třeba před deseti lety jsme si vůbec nedokázali představit, že by něco takového probíhalo. Vůbec.

Samozřejmě to není jenom problematika dětské pornografie. Objevují se tam případy, tak jak to tady zaznělo od Aleše Špidly, kdy děti nejsou jenom těmi, kdo jsou poškozeni, ale i ti, kteří páchají. Takže případ žáka základní školy, který při hraní hry realizoval tu hru tak, že v podstatě eliminoval svoje soupeře, že jim začal vyhrožovat. Jednomu vyhrožoval až tak silně a sehnal si k němu dostatečný počet informací na internetu, že ten, kdo hrál na druhé straně tu hru, měl pocit, že je v neustálém dohledu toho člověka a že opravdu riskuje svůj život. Takže sociální a psychologické trauma na něj samozřejmě to samozřejmě mělo. A tam tedy se podařilo identifikovat, že osoba toho pachatele byl žák základní školy, který právě neměl tu emoční sounáležitost, neměl cit, který tady byl zmiňován, toho kontaktu. Říkal, to je virtuální, to se mě netýká, to zase tak hrozné není. Ta druhá strana to tahle samozřejmě vnímá. To je zase ta spojnice virtuálního a reálného světa, kde to třeba platí.

Dobíjení kreditu. Děti jsou vynalézavé, takže byl kluk, který v podstatě hrál hru, hodně kolem her se to míchá, který potřeboval dobít kredit do té hry, aby si pořídil další nástroje. Udělal to, že hacknul připojení svých spolužáků anebo potom osob blízkých a těm kontaktům, které hacknul, posílal iniciace v ICQ zprávy charakteru: hele, jestli chceš hrát hru o mobilní telefon zdarma, pošli SMS a určitě ho vyhraješ. Škoda se pohybovala řádově v desetitisících, potom celkově – tam bylo víc lidí – ve statisících korun, kdy v podstatě ostatní děti reagovaly tím, že zaslaly – ona jim potom přišla SMSka, že je zpráva zpoplatněna, ale to už dávno bylo dobito. Výhrůžky všeho druhu. Poslední případ. Zase osoba, aniž by se setkala s dotyčnými, vyžadovala intimní fotografie, takže tam bylo okolo 80 uživatelů, dětí, které byly atakovány s tím, že si pachatel sehnal o nich informace a informací využíval tak, že řekl: hele, jestli mi je nepošleš, tak já vím, že chodíš tam a tam, já tě pořád vidím, já za tebou chodím, vím, že máš brata. Tyhle všechny informace, které získával, byly virtuální. On v životě tu osobu neviděl, ale vyvolal v ní tím sociálním inženýrinkem dostatečnou obavu toho, že je někde blízko, že je někde v tom prostředí.

Tady jeden z posledních případů, který se objevil a byl medializován. Dívka, která se vydávala za osobu starší 18 let – devatenáct. Tady je jí ve skutečnosti 14. Odkazy se objevily na internetu. Snažíme se stahovat a žádat poskytovatele, aby je stáhli. Obrovský problém. Jakmile se jednou něco objeví na internetu, je téměř nemožné to absolutně stáhnout. Dá se to mírně eliminovat, postihnout, aby to nebylo tak ostentativně třeba na hlavních serverech, ale je problém. To, co tady v tomto případu bylo opravdu zajímavé, bylo, jak děti mají svůj život ve virtuálním světě. Ten, kdo objevil ty fotografie, zase byly děti, resp. byly to pornografické filmy, takže to objevily děti. Takže děti v základní školy jely, koukaly, spolužáci se podívali na nějaké porno. Zjistili, že tam je spolužačka, hurá, na Facebook. Takhle to začali mezi sebou vyměňovat, až nějakým dalším kontaktem se to dostalo k osobě, která byla blízké škole, a řekla: oni se tady už delší dobu baví o tom, že tady s nějakou spolužačkou mají video, na kterém vystupuje. Takž to je možná to, o čem tady byla zmínka, že v podstatě ani rodiče nevědí, co děti dělají. I samotní rodiče dělají chyby. Objevují se takovéto fotografie, které vypadají zcela nevinně, ale někteří pachatelé je třeba sbírají, dávají do kolekcí a pak se na nás obrátí rodiče a řeknou: já jsem nechtěl, aby moje dítě bylo součástí nějaké pornografické stránky s dětskou pornografií. Je obrovský problém danou informaci nebo data stáhnout.

Takže to byl výčet toho, co je běžné teď v aktuální době, co se týká internetu a toho, že v některých případech i děti samotné z toho těží, to znamená, řeknou vyloženě: já se nafotím, ale pošli mi kredit. I takovéhle případy opravdu řešíme a není to jenom otázka dívek, jak by si někdo mohl myslet. Je to i otázka chlapců. Je to v podstatě téměř půl na půl. Takže poškozenými do jisté míry jsou i děti. Není problém v tom, že tam ta nebezpečí jsou, ale v tom, že děti umějí ovládat perfektně technologie, nepotřebují k tomu návody, ono to děláme v podstatě všichni, všichni děláme to, že si koupíme něco a návod používáme až jako jednu z posledních podmínek, to znamená, že si nepročítáme žádné návody, žádná licenční ujednání, nepročítáme si stránky ohledně bezpečného internetu. Na to narazíme, až nastane problém. To dělají děti, to dělají rodiče. Až problém je někde v okolí, pak se ho snaží vyřešit a pak tu informaci hledají. Takže si myslím, že jakákoliv takováto aktivita může poměrně masivně pomoct tomu, že si někdo vytvoří v sobě pocit, že se stal součástí něčeho, co se odehrálo, že budou komentovány tyto případy, policie bude zveřejňovat skutky, které se odehrály, aby si jak rodiče, tak potom zprostředkovaně třeba pedagogové, sociální pracovníci a nakonec děti uvědomovali, jaká nebezpečí tady jsou.

K ohlašování skutků. Nám samozřejmě pomáhá i nevládní sektor, ať už je to internet hotline, nebo to je horká linka, což je docela vítáno v tom, že získáváme další potenciál, protože policie bez veřejnosti nemá vůbec šanci jakkoliv postihnout celou problematiku. Nemáme ambici, ani možnost technicky se dostat do všech chatů, do všech diskusí, do všech fór. Prostě bez toho, že by ti lidé v sobě nesli aspoň nějaký ten morální kredit a poukázali na to, tak se dál nemáme šanci dostat.

Možná zpátky se vracím oslím můstkem k tomu, když je teď aktuální diskuse, ke zpřísnění podmínek, za kterých se budou policie dávat informace vztahující se k tomu provozu, tak se ptám, jestli trestný čin jako takový je sám o sobě dostatečné vážné chování, vážné jednání. Proč z toho ještě něco vydělujeme, nebo je snaha veřejnosti vydělovat. My jsme si řekli jako společnost, že v trestním zákoníku jsou nejzávažnější skutky, jednání mezi obyvateli. Proč z toho máme vyřazovat a někdo uměle se snaží nám dát do úst, že to má být jenom ve vztahu k terorismu. Tohle nás netrápí? Mě rozhodně ano!

Tady byla v rámci prevence první snaha Microsoftu jít směrem k dětem. Vypadalo to poměrně úsměvně. V té době já jsem ani neměl ten pocit, že by se to mělo týkat tak malých dětí, ta informace, která k nim má dopadnout, nicméně pak byl projekt Seznam se bezpečně. Pan senátor Antl byl na několika aktivitách a zkušenosti, které byly z toho konkrétního, z toho, ne že vznikne jenom nějaký film, ne že vznikne jenom nějaká informace, která je někde vyvěšena nebo leták, v podstatě se jde k dětem. A najednou byla obrovská zjištění, že to není problém ani tak druhého stupně základních škol. Tam už děti věděly, že když se na ně obrátí někdo a chce po nich něco, tak vulgárně řeknou běž do háje. Ony to řeknou vulgárněji. Prostě ho vykopnou a neakceptují toho člověka. Ale kde jsme se setkali s tím, že ještě odkývaly, že byly vstřícné, to byl první stupeň. Když jsme se zeptali, kdo má Facebook, tak v podstatě téměř všichni zvedli ruce, protože to všechny děti vidí u starších spolužáků, sourozenců, slyší to v televizi, takže jestliže to mají všichni, já to chci také. Akorát souběžně s tím jsou učeny mluv pravdu, nikde nelži, poslouchej dospělé a oni to dělají! Takže starší děti už jsou nějakým způsobem vedeny k tomu, jak se mají bránit, už znají ta nebezpečí. Problém je, že tady je ta nižší hranice dětí, která v podstatě opravdu reaguje tak, jak jsou učeny v reálném prostředí, tak ony to vlastně přenášejí i do toho virtuálního.

Reakce dětí byla, zase jak byla zmínka o školách, všude rozdílná. Někde jsme se v tu chvíli dozvěděli následně po té aktivitě, že tam měli třeba takový případ týkající se toho, že dívka byla obtěžována, byly pořízeny nějaké materiály, nějaké fotografie s tou dívkou a nakonec byla sankcionována právě ona dvojkou z chování za to, že někdo ji nafotil a že to někde zveřejnil. Ona byla prakticky obětí. Pak byly případy, kde jsme přišli do škol a pedagogický sbor řekl: tady máte děti, my si jdeme dát kafe. Řekněte jim to a pak na nás jenom zaklepejte. Pak byly školy, kde pedagogové říkali: to je pro nás zajímavé! My to učíme, my to sdělujeme a učíme to, jak se má dostat na nějakou stránku, jak si má vyhledat něco o nějakém zvířeti, o nějaké zemi, ale vůbec nevíme, že tam tyhle hrozby jsou, že to je opravdu tak, že když dneska půjdete na nějaký chat, který bude pro děti, a začnete tam diskutovat jako devítiletý, desetiletý chlapec nebo dívka, tak nebude trvat, zaručím vám, zhruba pět minut, než vás někdo osloví s něčím, kdy vás začne naťukávat a řekne vám: hele, ty se nudíš a takhle postupně pokračuje a během hodiny po vás chce nějaké fotografie v plavkách, potom nějaké nahé, pak vylákává na schůzku. Problém je, že těch útoků pachatel - to, co já jsem prezentoval ten případ – to byly tisíce útoků, které pachatel realizoval. On prostě věděl, že bude tak dlouho hledat, až najde, až nějaké dítě o tom nebude informováno, nebude s tím srozuměno a až ho najde, to dítě potom nějakým způsobem zneužije.

Byly tady nějaké informace týkající se sociologických průzkumů. Já bych poukázal na tento – a tady padla i zmínka o tom, jak má být edukace a učení směrem k dospělým. Je problém, že ve chvíli, kdy dospělí, rodiče, pedagogové a další nevyužívají internet aktivně, tak oni tam nebudou hledat informace týkající se internetu. Oni to čekají z těch prostředí, která jsou známa. Takže třeba v rámci tohoto průzkumu bylo sděleno, že to očekávají třeba v rámci nějakých bezpečnostních spotů po televizních novinách nebo před televizními novinami, tak jako jsme zvyklí z dopravy, jak už tady byla analogie a zmínka. Jsou tam i další věc, které tady padly, s ohledem právě na mladé.

Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předsedající Jiří Komorous: My děkujeme vám. Plukovním Mgr. Karel Kuchařík, Policie ČR. A teď bych poprosil o příspěvek doktora Radima Polčáka, PhD. Radim Polčák je vedoucím Ústavu práva a technologií Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně samozřejmě. I vám dobré odpoledne. Prosím, ujměte se slova.

Pan Radim Polčák: Dámy a pánové, dobrý den. Děkuji za pozvání, děkuji za slovo. Já jsem zhruba někdy před rokem na jiné akci Saferinternet tady v Senátu si stýskal nad tím, že problematika kyberkriminality a počítačové bezpečnosti a související právní otázky doposud nejsou politické téma a nikdo z politiků, samozřejmě s čestnou výjimkou pana senátora, se jim systematicky nevěnuje. A teď právě jsem četl na Aktuálně.cz článek, který je nadepsán: Politik vystavil foto svého rozkroku on-line, lovil ženy. Takže už se z toho stává i politické téma konečně.

Jenom bych si dovolil pár myšlenek na téma vztahu práva a ochrany dětí před kybernetickou kriminalitou. Já jsem trošku pozměnil svou původní prezentaci. První byl přehled témat, ale místo toho jsem tam dal slajd, který jsem nazval „odezdikezdismus„ a dovolil bych nejdřív reagovat na to, co tady doposud odeznělo. My máme tendenci buďto něco vůbec neřešit, anebo to řešit příliš. A typický příklad v tomto směru je soukromí a osobní údaje. Z nějakého důvodu jsme si začali myslet, že když někomu dáme svoje osobní údaje, tak že tím prostě končí náš život a je to všechno strašně nebezpečné. A když se nás zeptá na ulici někdo na rodné číslo, tak to se téměř rovná tomu, jako kdyby nás chtěl zabít. Tady jsem si dovolil dát svoje osobní údaje. Pokud někoho z vás napadne nějaká možnost, jakým způsobem tyto osobní údaje zneužít – vidíte, mail jsem tam nedal. Ale to není problém, ten si určitě najdete na stránkách fakulty, to je normálně veřejný údaj. A ať mi nikdo netvrdí, že to, že mi někdo bude nabízet pilulky na hubnutí, nějakým závažným způsobem mě může poškodit. To opravdu není záležitost, o které bychom sem měli bavit, že nám tedy někdo něco nabízí, že je to nějakým způsobem nebezpečné.

A souvisí s tím i problematika, která tady už několikrát byla komentována, a to je problematika aktuální právní úpravy uchovávání provozních údajů, tedy data retention. Já jsem se k tomu chtěl potom vrátit a určitě se k tomu ještě vrátíme v diskusi. Situace je taková, rozhodnutí Ústavního soudu je desinterpretováno. Já teď už půl roku nedělám nic jiného, než že nejrůznějším stranám se snažím vysvětlit, co je skutečným obsahem toho rozhodnutí. Interpretace je taková, že Ústavní soud zakázal nějaké uchovávání údajů apod. Ústavní soud nemá, co zakazovat. Ústavní soud zrušil několik ustanovení z telekomunikačního zákona. Telekomunikační operátoři měli povinnost, pan ředitel tu není, uchovávat provozní údaje i před novelizací, mají tuto povinnost stále a mají povinnost tyto údaje předávat, ať už se jedná o Policii ČR, nebo o jiné státní složky, ať už jsou to orgány činné v trestním řízení, nebo třeba zpravodajské služby. Ty informační povinnosti tady jsou. Na základě rozhodnutí Ústavního soudu tady došlo k jakési hysterii, kdy najednou údaje z nějakého důvodu přestaly být předávány. Já jsem se chtěl tady veřejně zeptat pana ředitele, z jakého důvodu to je. Jedna možnost je, že telekomunikační operátoři nechtějí údaje předávat, a pak je důvod ptá se proč. Jestliže tedy na jednu stranu tady organizují nejrůznější podporu, k tomu zněla i ta otázka, kdy se tady podporují nejrůznější aktivity corporate social responsibility a na druhou stranu tuto elementární funkcionalitu nejsou schopni zajistit, byť jsou za ni placeni, to znamená, ekonomické důvody tam nejsou, anebo druhá možnost je, že jim to ještě nikdo nevysvětlil. Takže v takovém případě jsem je chtěl vyzvat k tomu, aby si zaplatili adekvátní právní asistenci a já myslím, že nějaké peníze na to mají, aby jim někdo vysvětlil, co skutečně bylo obsahem toho soudního rozhodnutí, protože to, s čím se třeba setkáváme v praxi, je, že nejenom telekomunikační operátoři, ale operátoři dalších služeb informační společnosti odmítají spolupracovat s policií a s ostatními složkami státního aparátu a odůvodňují to nálezem Ústavního soudu. A ten nález Ústavního soudu se přitom týká zákona o elektronických komunikací a třeba poskytovatelé služeb typu webmail, typu instant messaging vůbec pod rozsah tohoto zákona nespadají, nespadali pod něj předtím, nespadají pod něj dnes. Čili pro ně se rozhodnutím Ústavního soudu vůbec nic nezměnilo. Takže je to takový přístup ode zdi ke zdi. Proto jsem tedy chtěl dát v plén své… A, pan ředitel už je tady, tak to můžeme potom případně v diskusi vyřešit.

Ještě bych chtěl jenom krátce okomentovat to, co tady zaznělo, abych jenom neplísnil Telefóniku, protože ona nám také sponzoruje nějaké konference. (Pobavení.) Zrovna právě Telefónica… Já se omlouvám za to zdržení, ale já jsem měl teď přednášku na jedné akci pro vrcholné IT manažery a IBM tam představilo studii mezi vrcholnými manažery z řad zákazníků IBM, jaké jsou nejdůležitější vlastnosti špičkového manažera. Měly je tam vypsány. Absolutně nejdůležitější vlastnost je kreativita a absolutně nejméně důležitou vlastností je smysl pro spravedlnost. A tak jsem si to jako právník poskládal a vypadlo mi z toho, že špičkoví manažeři budoucnosti – to bylo o budoucnosti, o sobě nemluvili – budou kreativní svině, samozřejmě. (Pobavení.) Už mě asi nepozvou nikdy.

Ale jenom jsem se chtěl ještě vrátit ke corporate social responsibility. U nás je to pořád ještě chápáno tak, že jde o to, že firmy vezmou nějaké peníze a dají je na nějaký bohulibý účel, ale corporate social responsibility je právě o tom, že firmy budou využívat svého obrovského potenciálu, který mají a který je nesrovnatelný s potenciálem státních orgánů v řadě aspektů, ať už to jsou technické kompetence, vybavení, vůbec přístup k technologiím, i ten kreativní potenciál v tomto případě, ve prospěch společnosti. A to je nemusí stát vůbec žádné peníze, a přesto to ty efekty corporate social responsibility bude mít. A myslím si, že O2, stejně jako Google jsou v tomto směru poměrně dost na špici, ale je pro mě poměrně velmi smutné zjistit, že jak O2, tak Google vyvíjí aktivity corporate social responsibility ve směru vzdělávání dětí, což je základní funkcionalita státu. A tak se ptám – já jsem právník, opravdu nerozumím problematice vzdělávání, byť jsem pedagog, tak žádné pedagogické vzdělání nemám, protože učím na vysoké škole, tam… (smích) A v tomto směru je pro mě katastrofální zjištění, že žáci na základních školách ví, co to je kultura popelnicových polí, nebo já nevím, jaké další ptákoviny, a tuhle základní funkcionalitu potřebnou pro běžný život, podobně jako se mají děti učit, že si mají umývat ruce pokaždé, když jdou na záchod, tak tuhle základní funkcionalitu státní systém vzdělávání, do kterého se lijí obrovské prostředky, není schopen poskytnout a je potom potřeba to dokrývat z corporate social responsibility soukromých firem. Byl bych raději, kdyby tu funkcionalitu zprostředkoval stát a kdyby Telefónica mohla víc peněz dát na naši akademickou konferenci třeba místo toho, aby musela investovat do vzdělávacích programů. To jenom jsem chtěl tak nějak reagovat na to, co tady zaznělo, zneužít toho, že jsem jako poslední.

A jenom krátkou poznámku k problematice práce s informacemi v procesu ochrany dětí před kybernetickou kriminalitou, před počítačovou kriminalitou. Je potřeba koukat se na to současnou optikou našeho současného transatlantického práva, v jehož středu stojí člověk, takže vždycky chráníme člověka. A tady mě trošku pobavily nápady, jako že všude dáme kamery apod. Jedním ze základních lidských práv je právo na informační integritu. Náš Ústavní soud to pojmenoval jako právo na informační sebeurčení, a to zahrnuje samozřejmě jednak právo na ochranu soukromí, derivátem toho je právo na ochranu osobních údajů, ale právě ochrana osobních údajů, to je ten „odezdikezdismus“, o kterém jsem mluvil. Nedomnívám se, že specifická ochrana osobních údajů je úplně dobrý nápad, ale to je samozřejmě na zvláštní debatu. Ale vždycky, pokud do tohoto práva máme zasáhnout, musíme k tomu mít nějaký dobrý důvod.

A vrátím se trošku k tomu, o čem tady hovořil pan senátor. Pokud byste dali do všech škol kamery, tak z hlediska ochrany osobních údajů bych ten problém zase tak neviděl. On ten náš úřad zase nějak příliš akční není. Když už dává pokuty, tak to jsou tisícikoruny. S tím už by se škola nějak srovnala. Ale je to zásah do základního práva a děti nejsou nějaké věci, které patří škole. Děti nepatří ani rodičům. To, že rodiče dávají k něčemu souhlas, to není projevem toho, že to dítě by byl jejich majetek. Oni pouze prostě to dítě jakýmsi způsobem právně reprezentují, ale oni o něm nemohou ultimátně rozhodovat, byť si to spousta rodičů doteď myslí, včetně mých vlastních rodičů. (Smích.) Ale pokud už má dojít k zásahu do práva na informační integritu, to znamená do toho, co náš Ústavní soud pojmenoval jako právo na informační sebeurčení, musí ten zásah být odůvodněný. Ústavní soud má k tomu standardní doktrínu. Je to doktrína proporcionality. Musí to projít čtyřmi základními testy: test vhodnosti, potřebnosti, poměrnosti – my to učíme celý semestr, takže teď máte takový rychlokurz pětiminutový ústavně právní proporcionality, ale kdybych to měl shrnout, zásah musí být důvodný, vždycky pro to musíme mít nějaký konkrétní důvod. A ten důvod v případě, že chráníme děti, tady samozřejmě je. Ale to neznamená, že si tady vymyslíme jakékoliv opatření, to znamená, že instalujeme tady kamery a uděláme ze škol kriminály, a tím problém budeme mít vyřešen. Nota bene to, že je něco zachyceno kamerou – když zachytíte vraždu kamerou, tak tomu zavražděnému už moc nepomůžete. To už je potom jedno. A v tomto případě samozřejmě nacházíme důvody pro mnohem extenzivnější zásah do informační integrity u dětí, než je tomu u dospělých. To je nepochybné. Ale vždycky ten konkrétní důvod tady musíme mít. V opačném případě se vystavujeme riziku, byť to bude napsáno v zákoně, že takový zásah je protiústavní. A co udělal Ústavní soud v případě data retention? A tohle se snažím uvést na pravou míru, kudy chodím. Ústavní soud neřekl, že uchovávání provozních údajů je špatně, co se týče metody. On původně chtěl, ale objevilo se to jenom jako tzv. obiter dictum, tedy cosi jako řečeno mimochodem, jestli vlastně vůbec něco takového potřebujeme.

A jak jsme tady slyšeli od plukovníka Kuchaříka, je celá řada společensky velmi závažného jednání, které prostě nevyšetříme a neodstíháme v případě, že k těm údajům nebudeme mít přístup. A nedá se v tomto případě pracovat s režime odposlechů, kdy nejprve soud nařídí odposlech a pak teprve je odposlech nasazen, protože se musíme koukat retrospektivně na informace, které už systémem proběhly, protože my jsme ještě nevěděli, že se něco stalo, my jsme nevěděli, že se nějaké dítě ztratilo. Kdybychom to věděli dopředu, tak na něj nasadíme odposlech. To je blbost. Ale spoustu případů nelze jinak vyšetřit! Ústavní soud také říká: přece má policie i jiné metody. Samozřejmě, že má a troufnu si říct, že v některých případech policie má tendenci pracovat tak, že něco se stane, tak první, co nás napadne, nasadíme odposlechy, nebo v tomto případě tedy vyžádáme si provozní údaje. Ale v řadě případů policie nemá jinou možnost, jak tyto informační delikty postihovat. To je třeba případ stalkingu nebo ostatních záležitostech, o kterých tady hovořil Karel.

Ale co je tady podstatné, vždycky se jedná o zásah do nějaké naší osobní integrity, do našeho práva na informační sebeurčení a musíme ho mít zdůvodněn. A tady trošku nesouhlasím s tím, co tu zaznělo. Samozřejmě, že trestní zákoník postihuje nejzávažnější formy nějakým způsobem společensky škodlivého jednání, to znamená, to už je to ultima ratio, to už je ultimátní moment, kdy nasazujeme trestní represi, když už nic jiného nejde použít, jsou to opravdu závažné zásahy, ale ne všechny trestné činy jsou až tak extrémně nebezpečné, abychom pro jejich stíhání, pro jejich vyšetřování byli schopni akceptovat extrémně závažný zásah do osobní integrity, a v tomto případě to opravdu závažný zásah je. Když se shromažďují všude údaje o tom, kde chodíme, s kým si voláme apod., z toho se dá vyčíst poměrně dost věcí. Takže použití těchto informací, to opravdu představuje poměrně dost závažný zásah, a když je to takhle závažný zásah, tak to musíte odůvodnit zase něčím obdobně závažným. A nemyslím si, že – já nechci říkat, že nějaký trestný či je bagatelní, protože když řeknu, že je něco bagatelního – neznám trestní zákoník teď, pan senátor by mi hned měl dát pohlavek ze zadu, což by byl bagatelní čin, ale vždycky ta míra zásahu musí být odůvodněna mírou nebezpečnosti.

V současnosti vzniká novela telekomunikačního zákona a bude se novelizovat i § 88a, na základě kterého v současné době jsou informace žádány, ale je opravdu hodně nebezpečné brát to pouze tak, že nejzávažnější trestné činy budou dobrým ospravedlněním pro použití těchto údajů, protože jsou méně závažné trestné činy, které by do toho nespadly, ale které bez těchto informací, jak jsem říkal, nevyšetříte a neodstíháte. A pak bychom najednou měli virtuální trestní zákoník, který by sice říkal: tohle je trestné – my ho do značné míry máme, nejrůznější korupční trestné činy, to jsou v podstatě virtuální skutkové podstaty, to ve skutečnosti… Co já to tady říkám? Oni už mě sem v životě nepozvou. (Pobavení.) Ale tady bychom najednou prostě fakticky virtualizovali spoustu trestných činů. Nešlo by je prakticky odstíhat.

(Konec strany A kazety číslo 3.)

(Strana B kazety č. 3.)

…taková poznámka. Jsou vitální funkcionality, které nemůžou zprostředkovat ani sebelépe fungující corporate social responsibility, programy operátorů. Vždycky tedy to musí být stát. A co se týče právě zrovna data retention, nemůže operátor rozhodovat o tom, co je dostatečně závažné a méně závažné, a nemůže mít operátor pod kontrolou údaje, aby si s nimi mohl dělat, co by chtěl. A tady mě právě zaujalo, jak říkal pan ředitel, o tom, že jsou nejrůznější bezpečnostní audity na Telefónice. A pak dojde k tomu, že nejmenovaný bezpečnostní ředitel nejmenované velké energetické společnosti používá mobilní telefon a jeho provozní údaje najednou uniknou do médií bez toho, aby s ním bylo vedeno nějaké řízení, to znamená, ze spisu to v tomto případě být nemohlo.

A něco optimistického na závěr: děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předsedající Jiří Komorous: Pane Polčáku, hodinky ještě. Než by vám je někdo zcizil a došlo by k nějakému trestnému činu. Radim Polčák. Děkuji mockrát. Radim Polčák, zároveň i další diskutující, teď už budou hosty řekněme našeho panelu, stejně tak pan senátor Antl. Tak jestli můžu poprosit, pane řediteli.

Pan Jakub Chytil: Oceňuji vaši přednášku, která byla přednesena v krásném stylu a byla naplněna humorem, nicméně ten závěr příliš legrační nebyl, a tak ho musím upravit, protože se jedná o vážnou věc. Ten takzvaný únik údajů o nejmenovaném panu Rousovi z ČEZu byl jednoznačně prokázán jak kontrolou NBÚ, tak i Úřadu na ochranu osobních údajů, že z naší firmy neunikl. Unikl ze státní správy. A to, že se novinář domnívá, že proti někomu není vedeno trestní řízení, je pouze domněnka, na které se může akorát on opírat. Ale pravda to nebyla. Bylo vedeno řízení proti někomu, tam někdo šikovný na nejmenovaném soudě na severu Čech, nebudu jmenovat, odsouhlasil to, že vyšetření spisu člověka jiného bylo přiřazeno telefonní číslo tohoto člověka. A potom z toho spisu ty údaje unikly. Čili musím s plnou rozhodností odmítnout jakákoliv nařčení z toho, že by jakákoliv data unikla z Telefóniky. To je prostě novinářský blud a jsou na to efektivní záznamy státní správy. Čili zpátky do legrační roviny, teď jsem zvážněl, ale musím to říct jednoznačně, jde o firmu, která na tom stojí. Prostě informace od nás neunikly, je to blud, je to blud pana Kmenty, a kdybychom byli oprávněni o tom mluvit do detailu, tak bych vám to řekl, jak to přesně bylo. Ale ta konstrukce byla přesně, jak jsem vám říkal, to znamená, telefonní číslo bylo zařazeno do spisu, schválen odposlech a potom z tohoto spisu cíleně unikly informace. Čili nemá to nic společného s Telefónikou, a to se musím významně ohradit. A jinak zpátky – prezentace byla krásná!

Předsedající Jiří Komorous: Pane senátore, prosím.

Senátor Miroslav Antl: Takže už začínáme poslední blok, kde jsem napsán i já, že bych ho měl v uvozovkách řídit, a protože jsem první v abecedě, tak se toho ujmu. Já bych reagoval. Především i děkuji panu doktoru Polčákovi, že mě zmínil v souvislosti s tím, že jsem možná jediným politikem, který reaguje, jenže vzápětí v další větě zmínil fotografii rozkroku nejmenovaného politika. Tak já chci říct, že nešlo o moji fotografii (smích), a pokud šlo o jiného politika, tak jsem přesvědčen, že internet je zneužíván k tomu, že možná šlo o to, že se někdo chlubil cizím peřím. (Smích.)

Ale teď k tomu, co tady bylo řečeno zcela vážněji. Jsem rád, že pan doktor i Jakub Chytil reagoval hned a on bude vyzván vzápětí, s čímž počítá. Já jsem se mu omlouval za to, že on zrovna schytal takové to moje provokativní prohlášení, resp. názor hned v úvodu mého vystoupení, protože on za to nemůže. Jakub Chytil je navíc můj kamarád a já si ho vážím. Určitě je to zcela zásadní otázka. Jsem rád, že pan doktor Polčák ústavně právně reagoval, jsem rád, že i pan plukovník Kuchařík řekl jednoznačně stanovisko Policejního prezidia, aspoň tak to chápu. Pan Ing. Almer vystoupil a řekl svůj názor a řekl ho také provokativně na adresu Telefóniky O2 a zcela správně, takže tady ty názory jsou. Ale já jsem v úvodu zmínil i pana doktora Miroslava Růžičku, ředitele odboru – pokud nepovýšil mezitím – Nejvyššího státního zastupitelství ČR v Brně, a prosil bych ho o jeho velmi stručné vyjádření, protože znovu říkám, že státní zastupitelství je garantem přípravného řízení trestního, a vlastně je by tato záležitost měla velmi pálit. Takže dovolím si vám zasáhnout do moderace.

Předsedající Jiří Komorous: To je v pořádku! Vy jste tu pán.

Senátor Miroslav Antl: Pane doktore, prosím velmi stručně, a pak budeme pokračovat, protože na řadě bude pan doktor Chytil. A pak můžeme pokračovat dál. Já jenom prosím, ve dvě hodiny určitě tady nemůžeme být.

Předsedající Jiří Komorous: To už pohlídám zase já. Děkuji.

Pan Miroslav Růžička: Vážené kolegyně, vážení kolegové, byl jsem vyvolán, takže mně nic jiného nezbývá. Jen bych úvodem chtěl poděkovat za účast na této konferenci. Panu kolegovi Mirkovi Antlovi bych chtěl zvlášť poděkovat, jak mě tady chválí. Kladu si otázku, jestli je to vždycky důvodné. To si pak vyříkáme. Naštěstí jsem nepovýšil, protože si myslím, že to není ani tak důležité, protože důležité je vždycky, co člověk dělá, a ne, jakou funkci zastává.

Nyní už bych se obrátil k tématu, abych splnil časový limit. Mám tady samozřejmě přípravu, ale nebudu ji až tak dalece využívat. Řeknu jen tolik, že si opravdu myslím, že nález, o kterém tady neustále mluvíme, se někdy chybně vykládá, protože on opravdu zrušil pouze tu materiální základnu pro poskytování údajů orgánům činným v trestním řízení. To se opravdu stalo, to se nedá přehlédnout a faktem je, že byla zrušena jak vyhláška, tak ustanovení zákona o elektronických komunikacích, takže tam vzniká určitý problém, protože to byly vždycky zrcadlové právní úpravy. Měli jsme tady nebo máme § 88a trestního řádu, máme tady tento zákon. Ten zákon nám vlastně umožňoval, aby vůbec operátoři údaje nějakým způsobem shromažďovali, uchovávali a případně poskytovali orgánům činným v trestním řízení. Jenom doplňuji, že určité ustanovení existuje i v zákoně o policii, ale to pro účely trestního řízení teď není tak úplně zásadní. Teď je podstatné to, že máme tady stav, kdy nález nám zrušil tu základnu, ale nezrušil a ani nemohl, protože petit návrhu na zrušení dotčených ustanovení zákona na to nezněl, takže to Ústavní soud pouze poznamenal, pokud jde o praxi, a řekl, že v ustanovení § 88a jsou určité pochybnosti, ale nezrušil ho. Takže ustanovení § 88a trestního řádu, které umožňuje, aby soud, policejní orgán, státní zástupce na základě příkazu soudce v přípravném řízení získávali informace, provozně-lokalizační údaje, což jsou informace, které jsou trošku odlišného předmětu oproti třeba předmětu odposlechu, kolem kterého také se hodně diskutovalo, ale odposlechu se nález Ústavního soudu samozřejmě nedotkl vůbec.

Samozřejmě je velice málo času, ale řekl bych jenom tolik, že nadále platí povinnost telekomunikačních operátorů, aby údaje, které ale reálně mají, poskytovali orgánům činným v trestním řízení. Neměli by přezkoumávat, jak zní příkazy soudce v přípravném řízení, protože samozřejmě je tady problém, že trestní řád je norma z 60. let, která se neustále novelizuje, zastarala a tomu také odpovídá její terminologie. Takže zákon o elektronických komunikacích je norma modernější a tomu také odpovídá zase její terminologie. Ale trestní řád je norma, která musí směřovat jak do minulosti, tak i do budoucnosti. To znamená, až bude třeba někdy nějaká nová procesní úprava, což pevně doufám, že bude, tak bude třeba používat modernější terminologie. Ale nemělo by docházet k tomu, že by operátoři říkali: no, tam se používá pojmu, který my tak moc neužíváme, my užíváme pojmů jiných a nám se příkaz soudce nelíbí. Pokud soudce příkaz vydá na základě návrhu státního zástupce nebo policejního orgánu, kdy je snaha prosadit, aby všechny podněty policejních orgánů šly přes státního zástupce, aby se to určitým způsobem eliminovalo, výskyt nějakých nevhodných, nežádoucích případů velkých zásahů do zásady přiměřenosti a zdrženlivosti, tak soudce si za ten příkaz ručí. A stejně jako si vzpomeňte na zásah Vojenské policie, tam také šlo o příkaz soudce, který se potom určitým způsobem vyjadřoval – bez komentáře, ale v každém případě soudce za to odpovídá a neměl by tedy operátor to nějakým způsobem přezkoumávat.

Na druhé straně zase uznávám, že je tady celá řada sporných otázek – platby, otázka toho, aby vůbec existovala materiální základna, kde se domnívám, že musí existovat, a proto je nezbytná novelizace jak zákona o elektronických komunikacích, tak i té vyhlášky, příp. nějaká zcela nová právní úprava na jedné straně a na straně druhé musí na to reagovat i trestně procesní úprava. Nemůžeme se tvářit, že nález Ústavního soudu neexistuje. Můžeme ho kritizovat, můžeme nad ním diskutovat, ale to je asi tak jediné, co můžeme dělat. Stejně tak jako v případě druhého nálezu, který se týkal prohlídek jiných prostor. Takže tady se domnívám, že asi nezbude, než přistoupit k novele, a to velice rychle s tím, že by novela byla asi taková, že by se nemělo jednat o stejnou právní úpravu jako u odposlechů, protože už tady bylo řečeno mnohokrát dneska, a naposledy panem kolegou doktorem Polčákem, ale i přítomnými policisty, že zatímco u odposlechů jsme si udělali úpravu, že jsme si to nastavili podle mezinárodních smluv a podle závažnosti, což je docela unikátní úprava v EU i na světě, přesto má ČR stále velké množství odposlechů, i když počty klesají, tak tady jsem se teď díval do trestního zákoníku zase jednou a zjistil jsem, že trestní sazba u nebezpečného pronásledování je až jeden rok. Takže je to velice nebezpečné. Pokud si to nastavíme typově, typovou závažností trestného činu, tak se nám může stát, že v některých případech informace prostě nezískáme. Přesto je to pořád lepší možnost, aby taková úprava byla, nežli pokud nebude vůbec žádná. To znamená, budeme v situaci, že policisté informace nezískají.

Opravdu nejde o nějaký zájem policie získávat nějaké informace, narušovat soukromí občanů nedůvodně. Tady bych opravdu velice podpořil všechny návrhy, které se vyslovují a které znějí ve prospěch toho, aby se tento problém vyřešil velice rychle, což v legislativě je někdy běh na dlouhou trať. Velice bych proto apeloval a jsem rád, že jsem mohl tento svůj názor zde prezentovat. Děkuji. (Potlesk.)

Předsedající Jiří Komorous: My vám také děkujeme za váš názor. Jakub Chytil – jak to chytí?

Pan Jakub Chytil: Jenom velmi stručně a myslím si, že tam není v zásadě k tomu, co dodat. Já bych jenom ve třech okruzích nějakým způsobem se pokusil artikulovat pozici naší společnosti v této nemilé situaci. A vím, že to je velmi senzitivní, viz tedy komentář ohledně pana Rouse z ČEZu a že to je hypersenzitivní záležitost.

Podívejte se, za prvé, my jsme si o ten ústavní nález neřekli. Řeklo si o to 51 poslanců. Já se můžu jako daňový poplatník domnívat, že jejich zájem byl veden tím, aby na ně ty údaje nebyly schovávány. To si myslím jako daňový poplatník, ne jako zástupce Telefóniky.

Za druhé. My jsme se s tím názorem seznámili, nějakým způsobem jsme zareagovali. Zareagovali jsme tak, že se snažíme ve spolupráci s institucemi, které se v tom pohybují, se z této kaše dostat. Ta kaše nebyla vařena, ještě jednou říkám, námi. Jasná právní úprava neexistuje a dovedu si představit, co by se strhlo v momentě, kdybychom se chovali jinak nebo nekonzervativně nebo příliš aktivisticky, pokud jde o výklad tohoto ústavního nálezu.

Třetí věc je ta, že se snažíme úpravu rychle nějakým způsobem napravit. Požádali jsme i dotčené úřady, aby nám pomohli s tou situací a podaly závazná stanoviska, jak k tomu přistupovat. Tím mám na mysli ČTÚ, tím mám na mysli Úřad pro ochranu osobních údajů. Samozřejmě jedna věc je pohled z jedné strany, druhý je ten náš a já si dovedu představit ten brajgl, jaký by se spustil, kdybychom někomu předali údaje, které bychom nebyli oprávněni dát. Jenom pochopte, že to není cíl, aby nebyla v ČR řádně stíhána trestná činnost, a bavíme se primárně o údajích zpětně do minulosti, není to o tom, jak vyznělo z jedné televizní reportáže, že když se ztratí dítě v lese, tak operátoři odmítnou dát data a dítě zahyne. To je úplný nesmysl. To prostě hraničí s imbecilitou, ale která mě v novinářské komunitě úplně nepřekvapuje. Takže tyto údaje samozřejmě předávány jsou neprodleně a děti jsou samozřejmě standardně, pokud to je jenom trošku možné, nalézány.

Ještě jednou shrnuji. Jsme v dialogu se státními úřady tak, abychom tyto věci pohnuli dopředu. Podali jsme žádost o vysvětlení, je to už tři týdny, na ČTÚ a na Úřad pro ochranu osobních údajů, aby nám s tím pomohli. To, že nejsou schopni reagovat, není bohužel naše vina. Ale zatím chceme, aby to bylo rychle vyřešené a jasné. Ale jak říkám, co říkal pan kolega předřečník, nejčistší řez v demokratickém státě, který se nazývá právní stát, je řádná právní úprava, která nevyvolává pochybnosti o její interpretaci. A v tom bychom chtěli žít všichni doufám. Děkuji.

Předsedající Jiří Komorous: Děkuji za názor. Poprosím pana doktora Polčáka, který se hlásil.

Pan Radim Polčák: Já jenom dvě veřejná prohlášení. Jednak se chci veřejně omluvit, že jsem se nechal zbludovat od pana Kmenty. Výměnou za to nabízím veřejně zdarma svoje právní služby, pokud chce Telefónica O2 vědět, jakým způsobem v souladu se zákony předávat dál údaje ve stejném režimu, jako je předávala doteď, tak si myslím, že můžeme Telefónice poradit.

A jenom takovou krátkou poznámku. Samozřejmě tu ústavní stížnost podávala skupina poslanců, ale problém nevznikl tím, že by skupina poslanců podala ústavní stížnost nebo tím, že by Ústavní soud nějakým způsobem rozhodl. Problém vznikl v legislativním procesu, protože zákon, kterým byl novelizován telekomunikační zákon, je legislativní paskvil a Ústavní soud nerozhodl proti těm ustanovením z toho důvodu, že by systém byl špatný, ale z toho důvodu, že v tom zákoně spousta věcí nebyla a zanedbala se v tomto případě legislativní práce. Takže neházejme odpovědnost za současnou situaci ani na Ústavní soud – on ji částečně má proto, že to rozhodnutí okamžitě nabylo platnosti a okamžitě ta ustanovení byla zrušena, ale skutečnou odpovědnost – a pan senátor promine – ale nese právotvorný proces, kdy prostřednictvím tohoto procesu se nám dostalo do právního řádu něco, co je prostě z podstaty špatně. Takže odpovědnost je tady opravdu nikoliv na Ústavním soudu a nikoliv na poslancích, ale pikantní je, a to Ústavní soud konstatoval také, že ústavní stížnost dávali poslanci, kteří pro ten návrh hlasovali, což už je tedy opravdu padlé na hlavu!

Předsedající Jiří Komorous: Pane senátore, jestli vás můžu poprosit.

Senátor Miroslav Antl: Chtěl bych zareagovat jen na to, co bylo řečeno. Legislativní proces má jeden velký problém, a to když tady v Senátu připomínkujeme a vracíme nebo neschválíme či vracíme s pozměňovacími návrhy, tak Poslanecká sněmovna čeká na to, až se jich sejde 101, aby naše podle mě mnohdy správné právní stanovisko nepřijala.

Jinak děkuji za tuto část diskuse a možná pro vás až nepochopitelně se zabýváme něčím, co se vás v životě nedotýká, ale věřte, že dotýká, protože to je součást prevence. Součást prevence je i důsledný postih trestné činnosti a důsledný postih trestné činnosti není možný bez součinnosti i telekomunikačních operátorů. A já jsem hrozně rád za tuto konferenci i z tohoto pohledu, protože je to aktuální a řekl bych akutní problém. Tady se k němu vyjádřily kapacity. A děkuji oběma pánům za vstřícnost, s jakou k sobě přistoupili. U Jakuba Chytila jsem ji předpokládal a pan doktor Polčák mě mile překvapil už poněkolikáté. Pojďme dál.

Máte někdo nějaký dotaz další, který se týká právního prostředí v ČR a prevence on-line kriminality?

Předsedající Jiří Komorous: O to bych rád poprosil. Opravdu, držme se striktně tématu, protože máme posledních pár minut, tak abychom to tady nevyplácali nějakými dotazy, které jsme buďto měli zodpovědět někdy jindy, nebo nepatří na toto plénum. Má někdo dotaz? Támhle se hlásil první. Prosím.

Řečník: (mimo mikrofon) …v téhle budově, takže by se mě to až tak nedotklo.

Předsedající Jiří Komorous: Vidíte, teď jsme vám dali šanci.

Řečník:… Ani bych snad neměl dotaz, akorát bych tedy uvedl na pravou míru slova pana doktora Chytila, kterého si vážím, i postoje celé společnosti si vážím, ale když si můžu něco přečíst, co je naprosto jasně napsané, tak přeci nepotřebuji stanovisko Českého telekomunikačního úřadu, event. dalších a dalších institucí na to, abych věděl, jestli to, co čtu, je pravda. A současný postoj společnosti Telefónica O2 je taková, že i věci, které zmiňuje Ústavní soud v tom, že se smějí uchovávat, tak společnost nedává s odvoláním na Ústavní soud, který mluví o něčem úplně jiném, což mně není zřetelné a není srozumitelné, a proto jsem se zkraje dopoledne chtěl zeptat na to, v jakém režimu proti sobě jsou ty velice chvályhodné aktivity a takovýto, řekl bych, postoj, který v tomto nemá jaksi nic společného se superlegalismem. To nelze vnímat jinak než jako obstrukci! Ale jinak se omlouvám auditoriu…

Předsedající Jiří Komorous: Pardon. Myslím, že otázku jsme pochopili a pamatujeme si ji ještě z dopoledne, takže jestli pan doktor Chytil chce…

Pan Jakub Chytil: Ne, děkuji za komentář. Je to samozřejmě perspektiva, kterou máte vy na tu věc samotnou. Já už jsem to tady komentoval, nechci audienci zdržovat, jak to vidíme my. Problém totiž je v tom, co se jednomu jeví, a to je na právu krásné a jsou tím samozřejmě živeny spousty advokátů, co se na prima facie jeví jako jednoznačné, tak druhému se nejeví. Moje zkušenost je taková, že práce s úřady, které jsem zažil, je taková, že to mohou vykládat jinak. A do té doby, dokud nebude standard aspoň jasnější, tak to prostě nelze. Já si prostě nemůžu dovolit to, že o tom bude v novinách psát buďto pan Kmenta nebo někdo jiný, že se mnou vede Úřad pro ochranu osobních údajů řízení kvůli tomu, že jsem něco špatně předal. My jsme žádné takovéto řízení dodneška neměli a doufám, že si tento čistý štít zachováme i do budoucna. To samé ČTÚ. Já jsem s těmi lidmi v kontaktu pravidelně a vím, že jejich názory se v 80 % liší od našich. Prostě to hřiště je podle mě třeba vyčistit, aspoň lehce napravit a pak si myslím, že ve spolupráci i s ostatními operátory jednoznačně na základě platformy asociace, která byla u pana ministra Kubiceho, a hovořila s ním na dané téma, budeme schopni s tím pokračovat. A myslím, že je to otázka velmi krátká.

Předsedající Jiří Komorous: Dobrá. Děkuji mockrát. Hřiště možná, tenisovou terminologií, když už jste říkal ten sport, nově nalajnovat. Ještě nějaká otázka z pléna? Prosím.

Řečník: …a to je rodné číslo, datum narození a další. Částečně se asi shodneme, že moje rodné číslo a vaše rodné číslo plus další nacionále asi nebudou … pokud posuneme hranici rodného čísla na číslo 98, což je v podstatě 13 let, … přidala fotografii někde z dovolené v plavkách, tak se právě stává potenciální obětí, jak o tom hovořil pan plukovník Kuchařík, a částečně i pan senátor…

Řečník: Samozřejmě je to otázka nějakého konkrétního příběhu, ale je pro mě daleko jednodušší si obstarat informace o téhle holce z jakéhokoliv dostupného zdroje než z něčeho, co je chráněno podle zákona o ochraně osobních údajů. A tady je ještě další věc. Samozřejmě asi bych se s těmi svými údaji tak nechlubil, kdyby tam bylo napsáno, že jsem třeba HIV pozitivní nebo nějaký jiný údaj tohoto typu, ale pokud se bavíme o právu a o právní regulaci, nota bene administrativně právní, to znamená o takové, kterou vynucuje stát, tak ta by měla pokrývat nějaké standardní právní problémy. Ta se nemá týkat 2 % společnosti nebo 0,05 %, které je HIV pozitivní nebo které má osobní údaje nějakým způsobem zajímavé. Regulace by měla postihovat, pokud možno nějaký obecný společenský problém. A já zrovna právě u ochrany osobních údajů tady v tom rozsahu, v jakém je regulace, obecný společenský problém nevidím.

Předsedající Jiří Komorous: Já vám děkuji a poprosil bych našeho hostitele, čili senátora pana Miroslava Antla o závěrečné slovo dnešní konference.

Senátor Miroslav Antl: Vážené dámy, vážení pánové, já bych ještě reagoval na jednu neformální připomínku z pléna. To znamená, že by bylo potřeba pořádat akce pro více lidí, to znamená, nemusí to být údajně v takhle honosném prostředí, ale aby se tam vešlo podstatně více lidí. Já tu mám jednu zásadní poznámku. Toto berte v uvozovkách jako pilotní projekt nebo něco, kam jste se vy dostali a jiní nedostali. Já to beru tak, že by dál mělo pokračovat Ministerstvo školství – bez komentáře samozřejmě dalšího svého, a nemůžeme požadovat po Senátu, ani po ústavně právním výboru, abychom se tady střídali v turnusech a pokračovali dál. Já si myslím, že ústavně právní výbor Senátu PČR tomu dal důstojný rámec a vlastně vyprovokoval diskusi.

Znovu. Jsem velmi rád, že tady zaznělo to, co zaznělo, a tím pádem přijměte můj velký dík všichni, i ti, kteří jste se aktivně zapojili. A já si myslím, že další diskuse může pokračovat.

Děkuji vám za vaši aktivní účast. Doufám, že si odnášíte poznatky, které se vám pro praxi hodí, a s některými z vás budu v kontaktu pro nějaké další legislativní nápravy či legislativní připomínky. Věřte, že ústavně právní výbor Senátu Parlamentu ČR nejezdí jenom na ústřední a nejvyšší orgány, ale právě naopak jezdíme i do regionů a ptám se, jak je to v uvozovkách u okresních a krajských orgánů, jak na ně dopadá legislativa, a neposloucháme jenom předkládací návrhy nějakého ministerstva, ne nějakého jakoby hanlivě, ale některého z ministerstev v tom smyslu, že jim slepě uvěříme a neuvidíme, jak to dopadne v praxi. Ano, skutečně se zajímáme i o vás – v tom pozitivním smyslu.

Takže hodně štěstí, možná mnohdy větší dávku otrlosti, ale hlavně hodně zdraví. Na shledanou! (Potlesk.)

Předsedající Jiří Komorous: Děkujeme mockrát. A mně dovolte, abych poděkoval panu senátorovi a hlavně Senátu ČR za to, že jsme v těchto prostorách mohli být.

A už jenom organizačně. Teď, až budete odcházet, tak dostanete ještě na závěr takové drobné občerstvení. A nezapomeňte, prosím, dali jsme vám ankety, tak teď už můžete zhodnotit všechna vystoupení. Tak prosím, abychom mohli být lepší, a aby ten pilot předznamenal první nějaký skvělý díl, je vyplňte, abychom věděli, jak dál. Díky moc! Na shledanou. Hezký den!

***/ž

Přidat odkaz na článek: