Senát na svém 9. plenárním zasedání dne 8. června 2011 schválil bez problémů oba návrhy senátora JUDr. Miroslava Antla, předsedy Ústavně právního výboru Senátu Parlamentu ČR. Důvody, které vedly senátora Miroslava Antla k návrhu na vyznamenání, jsou popsány níže.

Kromě těchto nominací byly schváleny i další návrhy, naproti tomu neprošel přes senátory za ČSSD opětovný návrh na nejvyšší státní vyznamenání pro bratry Mašíny. Senátor Miroslav Antl hlasoval rovněž proti tomuto neustále předkládanému návrhu, když jejich čin zejména vůči účetnímu Kovolisu Josefu Rošickému považuje za neomluvitelný zákeřný zločin (loupežné vraždy).

Přepadení proběhlo  2. srpna 1952, kdy účetní Rošický vezl z Čáslavi výplaty ve výši 884 239 korun. Škodovka do továrny nedojela. Vůz, v němž vedle Rošického seděli ještě další tři zaměstnanci Kovolisu, zastavila v nedalekých Žlebech falešná hlídka Lidových milicí - do uniforem se převlékli Josef Mašín a Václav Švéda. Účetního Kovolisu Josefa Rošického zavraždili kvůli penězům, které údajně potřebovali k útěku do západního Berlína. Podle řady svědectví však peníze byly použity úplně jiným způsobem – na nákup motorek, módního oblečení, či dokonce instalace domovního vodovodu jejich komplicům. „Byl to velmi pečlivý a svědomitý a hlavně apolitický úředník. S KSČ neměl vůbec nic společného a už vůbec ne s Lidovými milicemi,“ zlobí se jeho kolega z práce 85letý Miroslav Vrána. To o Rošickém je hrozná lež. To, co Mašínovci udělali, byla normální loupežná vražda,“ přisvědčil Josef Koudela, další ze zdejších pamětníků. I jiní o něm mluví jako o pedantském, a až neskutečně pečlivém apolitickém úředníkovi, který v Kovolisu pracoval už za bývalého továrníka. „A pokud vím, když Mašín střílel, ležel můj táta omráčený na zemi," shrnuje Stanislav Rošický, syn účetního zabitého Josefem Mašínem, povoláním programátor analytik, vysokoškolský docent, který žije v Rychnově nad Kněžnou.

Jiří Vícha

Životopis

Jiří Vícha je nejslavnější český, resp. československý, házenkář a trenér. Narodil se 7. 12. 1931 ve Starém Plzenci.

Ve třinácti letech, v roce 1944 Jiřímu zemřela matka a otce zatklo ges­tapo. Po základní škole se Jiří Vícha nedostal z politických důvodů na střední průmyslovou školu, když okresní národní výbor jeho přijetí nedoporučil. Důvodem nepřijetí na SPŠ byla otcova angažovanost v sociálnědemokratické straně, která skončila na slučovacím sjezdu s KSČ, kde hlasoval proti. Vyučil se strojním zámečníkem. S házenou začal Jiří Vícha ve Starém Plzenci. Ligový dres pak oblékl ve Šťáhlavech a krátce i ve Škodových závodech Plzeň. V roce 1953 už hájil branku tehdejšího ATK (později Dukly Praha ), kde aktivně hrál do roku 1973 a  jako trenér zůstal věrný až do roku 1985.

V letech 1970 – 1978, 1982 – 1985 a 1989 – 1991 vedl československou státní reprezentaci. Poté na necelých pět let přijal zahraniční angažmá ve Spolkové republice Německo, kde trénoval prvoligový TV Grosswallstadt, s nímž vyhrál Německý pohár - a v lize se umístili na 2. místě. Po návratu do vlasti byl ještě tři roky koučem českého národního mužstva. Jako hráč pomohl Dukle Praha k patnácti mistrovským titulům a dvěma primátům v Poháru mistrů, v roli trenéra pak k sedmi domácím titulům a jednomu vítězství v Poháru mistrů. Ve své sbírce má čtyři medaile ze světových šampionátů a jednu z olympijských her. Doma i v zahraničí se Jiří Vícha dočkal několika významných ocenění.

Hráčské úspěchy

2. místo - MS 1958 a 1961

3. místo - MS 1954 a 1964

1. místo - PMEZ 1957 a 1963 s Duklou Praha

Trenérské úspěchy

2. místo - OH 1972 v Mnichově

1. místo - PMEZ 1984 s Duklou Praha

2. místo v Bundeslize s TV Grosswaldstadt

dvakrát ve finále evropského poháru

vítěz Německého poháru.

Vyznamenání a řády

1994 - Cena Mezinárodního výboru pro fair play při UNESCO

1998 - Stříbrný Olympijský řád Mezinárodního olympijského výboru

2001 - Záslužný kříž ministra obrany České republiky

2010 - Vyznamenání Zlaté lípy ministra obrany České republiky

Členství

Český klub fair play

Český klub olympioniků

Český olympijský výbor

Odůvodnění návrhu

Jiří Vícha se nepochybně stal nejvýraz­nější házenkářskou osobností v celé padesátileté historii československé, respektive, české HÁZENÉ a tím i příkladem pro řadu hráčských generací.

Stál u osmi z devíti největších československých úspěchů. Z mistrovství světa v letech 1958 a 1961 má stříbrné medaile, z let 1954 a 1964 bronzové. V dresu Dukly Praha odchytal v brance přes 1 200 utkání a dvakrát se stal vítězem PMEZ (Poháru mistrů evropských zemí – 1957, 1964). Jako trenér ji pak dovedl v roce 1984 v této nejprestižnější klubové soutěži rovněž k vítězství (což byl náš poslední mezinárodní úspěch). Byl i trenérem našeho stříbrného olympijského týmu na OH v Mnichově 1972. Jediné, co mu z dalších nejvýznamnějších házenkářských uniklo, byl titul mistra světa z roku 1967. V té době byl totiž vážně zraněný. Toto nejvážnější zranění své sportovní kariéry utrpěl ve Španělsku při utkání československé reprezentace s Rumuny, které se hrálo na betonové ploše. Po srážce s útočníkem týmu soupeře skončil se zlomeným ramenním kloubem dva­krát na operačním stole a dva roky byl vyřazen ze hry. V roce 1984, kdy se konala olympiáda v Los Angeles, naše reprezentační házenkáře z politických důvodů do USA nepustili. Českoslovenští reprezentanti, vedení právě Jiřím Víchnou, se na OH kvalifikovali, ovšem bojkot her jejich účast znemožnil. Zlatou medaili si z těchto z olympijských her odvezla reprezentace Jugoslávie, složená z hráčů mistrovského týmu Šabac Banja Luka. Tento rumunský tým ve stej­ném roce Dukla Praha (s Jiřím Víchou v čele) porazila ve finále Poháru mistrů. Na druhém místě těchto, tedy stříbrní, skončili házenkáři Spolkové republiky Německo, kteří na olympijské hry odletěli místo našich házenkářů.

Jméno Jiřího Víchy je celosvětově spojeno nejen s házenou, ale i s pojmem FAIR PLAY.

Byl členem výkonného výboru Českého olympijského výboru, působil jako místopředseda Českého klubu fair play a je členem Českého klubu olympioniků. Dočkal se i mnoha ocenění, z nichž dvě patří do kategorie mimořádných. V roce 1994 obdržel Mezinárodní cenu Fair play při UNESCO a o čtyři roky později v roce 1998 dokonce z rukou předsedy MOV Juana Antonia Samaranche převzal Olympijský řád MOV (který vlastní jen pět českých sportovců: Emil a Dana Zátopkovi, Ludvík Daněk, Věra Čáslavská a Zdeněk Remsa). Pro udělení tohoto řádu za přínos pro světový sport jsou směrodatná nejen sportovní kritéria, ale především lidské hodnoty.

Postava Jiřího Víchy figuruje i v knize „Plná bedna šampaňského“ známého spisovatele Oty Pavla: "Hrálo se finále mistrů evropských zemí v házené v Paříži. Dukla hrála proti rumunskému Dynamu. V poslední minutě opustil brankář Jiří Vícha branku a Rumuni, kteří všechny hráče hlídali ho srazili až na brankovišti. Z nařízeného trestného hodu padl gól a Dukla vyhrála."

,,Ocenění si víc než já zaslouží jiní" říká atlet Jan Železný, který na Pražském hradě převzal vyznamenání Za zásluhy. V roce 2001 odpověděl na otázku redaktora Lidových novin
Uvažoval jste možná, koho ze sportovců byste na státní vyznamenání navrhl vy? „Určitě Jiřího Víchu, kterého si vážím nejen jako bývalého skvělého házenkářského brankáře a později úspěšného trenéra, ale i jako člověka.“

Když Jiří Vícha s házenou začínal, založil mu tatínek fotoalbum a hned na první stranu pečlivě vepsal: Jedno si pamatuj, ve štítu měj / dodržuj pravidla, děj se co děj / na hřišti, v životě poctivě hrej / byť bys hrál o život, vždycky fair play. Jiří Vícha si to vzal k srdci a vždycky –  na hřišti i mimo hřiště – se choval jako opravdový gentleman.

Dne 7. listopadu letošního roku 2011 oslaví Jiří Vícha 80 narozeniny.

František Taiber

Životopis

Upřímný, obětavý, kamarádský. Velmi rád létal a byl skvělým a pečlivým instruktorem létání.

Pocházel ze smíšeného manželství (otec Němec, matka Češka). Po absolvování základní a občanské školy získal výuční list jako strojní zámečník. Roku 1927 byl přijat ke studiu na Vojenskou odbornou školu dorostu letectva v Prostějově a o čtyři roky později se stal délesloužícím poddůstojníkem letectva z povolání. Od roku 1933 působil jako zkušební pilot vojenských prototypů ve VTLÚ v Praze Letňanech. Po otevření nového dopravního letiště Ruzyně roku 1937 odešel do civilu a stal se dopravním pilotem ČSA. Zde působil až do okupace. Jako mnoho dalších zvolil útěk za hranice a boj proti nacistickému Německu. Nejprve ve Francii a po jejím pádu v Anglii. Zde aktivně bojoval v řadách 311. čs. bombardovací perutě a posléze létal jako dopravní pilot u 24. a 147. perutě. S návratem do osvobozené vlasti byl zařazen k Letecké dopravní skupině později přejmenované na 1. Letecký dopravní pluk a od roku 1949 byl jeho velitelem. Ani jemu se nevyhnul osud západních letců. Roku 1950 byl zbaven velení se zákazem létání a o pár měsíců později  propuštěn z armády. Umisťovací komise mu vybrala podřadné zaměstnání asfaltéra. V roce 1969 odešel do důchodu a o čtyři roky později zemřel v Praze. 

Odůvodnění návrhu

Po okupaci zvolila většina dopravních pilotů Československých státních aerolinií a České letecké společnosti útěk za hranice vlasti, převážně do Polska a následně lodí do Francie. Na francouzské půdě je ale čekalo zklamání z nemožnosti zapojení se do leteckých sil a jako jediná možnost pro ně zůstal vstup do cizinecké legie. Koncem listopadu roku 1939 se podařilo uzavřít s francouzskou vládou dohodu a přeřadit zkušené české piloty do vojenského letectva a začít s jejich bojovým výcvikem. František Taiber byl určen jako jeden z instruktorů a do bojů nezasáhnul. Po kapitulaci Francie se přesunul na britské ostrovy a po přijetí do královského letectva byl přiřazen k nově zformované 311. bombardovací peruti na základně v Cosfordu. Následovalo složení přísahy a letový personál byl přeřazen na základnu Honington k výcviku. František Taiber byl opět určen jako jeden ze čtyř nejzkušenějších pilotů do role instruktora pro letku A. Sám Charles Pickard, slavný britský bombardovací pilot a výtečný instruktor, o něm prohlásil, že se jedná o pilota bez konkurence.
 
Historicky prvního operačního náletu 311. čs. bombardovací peruti dne 10. září 1940 se zúčastnily tři nejzkušenější osádky kapitánů Schejbala, Kordy a Taibera. Posádka seržanta Taibera se skládala z prvního pilota Františka Taibera, druhého pilota Josefa Ocelky, navigátora Josefa Hnátka, radiotelegrafisty Augustina Korotvičky a palubních střelců Lubomíra Úlehly a Karla Janšty. Všechny tři osádky měly zaútočit na seřaďovací nádraží v Bruselu, kde německá armáda hromadila vojenský materiál pro plánovanou invazi na britské ostrovy. Nad cílem se vyskytovala silná oblačnost a ve výšce určené pro útok nebylo možné cíl zaměřit. Proto se dvě osádky ze tří navzdory rozkazu rozhodly snížit výšku útoku až na 100 metrů. Jen Taiberův Wellington křižoval oblast cíle třikrát, než se podařilo pumy správně umístit. Po splnění úkolu se všechny letouny v pořádku vrátily na základnu. Posádka Wellingtonu seržanta Taibera byla nad cílem první a stala se tak první československou bojovou jednotkou, která přenesla otevřený boj na území nepřítele.

Nálety nad okupovaná území stály čs. bomb. peruť mnoho osádek a procentuální šance na přežití celé operační túry činila pouhých 16%.  Na těchto ztrátách se podílely svou měrou protiletadlové dělostřelectvo tzv. flak, noční stíhači nepřítele a nepříznivé meteorologické podmínky (silná oblačnost, elektromagnetické bouře, námraza apod.). S tím vším se naši piloti museli vypořádat. Ani František Taiber nebyl výjimkou. Pro silnou námrazu na letounu se musel předčasně vracet na základnu nejméně v jednom případě, pro poruchu na jednom z motorů hned pětkrát. Dva z jeho bojových letů v noci byly poznamenány setkáním s německým nočním stíhačem, z čehož v jednom případě byl napaden rovnou třikrát během jednoho letu, ale díky svému pilotnímu umění vždy unikl. Zde je třeba připomenout pozici našich pilotů při bojových letech nad území nacistického Německa. V případě sestřelení a zajetí bylo na české piloty pohlíženo jako na vlastizrádce, jelikož byli stále občany protektorátu. Hrozil jim okamžitý trest smrti a jejich rodinám v lepším případě odsun do koncentračního tábora. Toto nebezpečí bylo v případě Františka Taibera násobeno faktem, že byl ze strany otce polovičním Němcem. Navíc jako zkušený a obětavý instruktor často „vyváděl“ nově vycvičené posádky na jejich první bojový let tzn. velitelem letadla byl zkušený kapitán, v lepším případě ku pomoci zůstal zkušený navigátor a zbytek posádky byl složen z nováčků.

Další nelehký úkol čekal na naše osádky Wellingtonů při patrolování nad Biskajským zálivem. Zde musely od poloviny roku 1942 za denního světla hledat nepřátelské ponorky plující na hladině a útočit na ně. Ve stejné oblasti ovšem hlídkovaly dálkové těžké stíhačky nepřítele – typicky Junkers 88.  Stroj Františka Taibera byl napaden při třech patrolách, dvakrát dokonce dvěma stíhači najednou. Díky vysoké úrovni pilotáže kapitána Wellingtonu a přesné mušce palubních střelců se letci zachránili a dokázali své skóre zvýšit o dva poškozené Junkersy. V jednom případě ovšem jejich Wellington utrpěl silné poškození a s poškozeným křídlem, levou výškovou a prostříleným hydraulickým systémem musel nouzově přistát na pobřežní základně v St.Eval.

Po této náročné službě následoval dlouhý potřebný odpočinek, obzvláště nutný k doléčení opakujících se zdravotních obtíží. Po přeložení k dopravním perutím se již do bojových akci F/Lt Taiber nezapojil. Létal jako dopravní pilot při přepravě osob a válečného materiálu. Při této službě zavítal také do exotických krajin jako jsou Egypt, Palestina a Indie. Po kapitulaci Německa byl jedním z kapitánů proslulých Dakot, kteří přepravovali čs. vojáky zpět do osvobozeného Československa. V červnu 1945  se vrátil do osvobozené vlasti a podílel se na obnově dopravního letectva u Letecké dopravní skupiny, kde byl díky svým zkušenostem povýšen až do hodnosti majora a velitele 1. Leteckého dopravního pluku. Nikdy ovšem nepřestal být obětavým instruktorem létání ve dne i v noci, tak jak ho všichni znali už od dob bojů ve Francii a Velké Británii. Jeho jméno navždy zůstalo u 311. perutě pojmem a jeho následná velitelská činnost byla vždy hodnocena jako pečlivá, starostlivá, korektní, s dobrým vlivem na podřízené.

Po únorových událostech roku 1948 a opakovaných útěcích bývalých válečných letců do západní Evropy byli postupně všichni „zápaďáci“ zbaveni křídel tzn. bylo jim zakázáno létat a postupně byli jako vojáci převáděni do zálohy. Další ranou osudu bylo zařazení do podřadných pracovních pozic nebo v horším případě odsouzení k mnohaletým žalářům. Také František Taiber byl po posledním a zároveň největším skupinovám útěku třech dopravních letadel ČSA do německého Erdingu převeden do zálohy a posléze z armády propuštěn. Jeho nové zaměstnání určené umisťovací komisí bylo pomocný dělník pro práce asfaltérské se zákazem výskytu v pohraničních oblastech, kde se bohužel nacházela i jeho rodná vesnice a celá rodina.
  
V této profesi pracoval až do odchodu do důchodu.

Umřel nečekaně v Praze na Štědrý den roku 1973 ve svých 64 letech.

Seznam letošních senátních kandidátů na státní vyznamenání v podobě, která byla k dispozici médiím včetně nominace na konkrétní vyznamenání a informace o předkladateli za Senát:

Günter Verheugen

* 28.4.1944

Řád bílého lva

Petr Pithart, místopředseda Senátu

MUDr. Václav Provazník

* 8.1.1911

+ 9.11.1978

Medaile za hrdinství "in memoriam"

Soňa Paukrtová, předsedkyně Klubu TOP 09 a Starostové

Plukovník v.v. Jaroslav Hofrichter

* 23.9.1920

Řád bílého lva

Soňa Paukrtová, předsedkyně Klubu TOP 09 a Starostové

Jarmila Šmídová, uměleckým jménem Jarmila Šuláková

* 27.6.1929

Medaile Za zásluhy

Zdeněk Škromach, místopředseda Senátu, Alena Gajdůšková, místopředsedkyně Senátu

Pplk. František Štamprech

* 18.2.1887

+ 22.6.1942

Medaile za hrdinství "in memoriam"

Josef Řihák, senátor

Paul Rausnitz

* 9.3.1928

Medaile Za zásluhy

Jiří Lajtoch, senátor

Josef Bernat plukovník ve výslužbě

* 21.8.1915

+ 30.5.2000

Medaile za hrdinství "in memoriam"

Přemysl Sobotka, 1. místopředseda Senátu

RNDr. Josef Veverka

* 4.2.1903

+ 8.10.1971

Řád TGM "in memoriam"

Jaromír Jermář, předseda Výboru pro vzdělání, vědu, kulturu, lidská práva a petice Senátu

František Taiber

* 18.11.1909

+ 24.12.1973

Medaile Za hrdinství "in memoriam"

Miroslav Antl, předseda Ústavně-právního výboru Senátu

Jiří Vícha

* 7.11.1931

Medaile Za zásluhy

Miroslav Antl, předseda Ústavně-právního výboru Senátu

armádní generál Karel Kutlvašr

* 27.1.1895

+ 2.9.1961

Řád bílého lva nebo Řád TGM "in memoriam"

Petr Pithart, místopředseda Senátu

Stanislav Sklenář

* 26.1.1942

Medaile Za zásluhy

Přemysl Sobotka, 1. místopředseda Senátu

Generálmajor Julius Kostovič

* 28.2.1912

+ 27.9.1993

Řád bílého lva vojenské skupiny "in memoriam"

Přemysl Sobotka, 1. místopředseda Senátu

PhDr. Dagmar Lieblová

rozená Fantlová

* 19.5.1929

Medaile Za zásluhy

Přemysl Sobotka, 1. místopředseda Senátu, Daniela Filipiová, předsedkyně výboru pro zdravotnictví a sociální politiku, Tomáš Töpfer, senátor

Rudolf Vrba, vlastním jménem Walter Rosenberg

*11.9.1924

+ 27.3.2006

Řád TGM "in memoriam"

Přemysl Sobotka, 1. místopředseda Senátu, Daniela Filipiová, předsedkyně Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku, Tomáš Töpfer, senátor

Rudolf Zeman

* 11.2.1939

Medaile Za zásluhy

Petr Pithart, místopředseda Senátu

Jarmila Kratochvílová

*26.1.1951

Medaile Za zásluhy

Milan Štěch, předseda Senátu

Jan Kaplický

*18.4.1937

+14.1.2009

Medaile Za zásluhy "in memoriam"

Miroslav Krejča, senátor

Prof. Ing. Pavel Hobza, DrSc.,FRSC

*21.10.1946

Medaile Za zásluhy

Milan Štěch, předseda Senátu

Prof. RNDr. Blanka Říhová, DrSc.

*21.10.1942

Medaile Za zásluhy

Milan Štěch, předseda Senátu

plk. František Navrátil

*13.7.1919

+19.2.2011

Řád Bílého lva, vojenská skupina "in memoriam"

Milan Štěch, předseda Senátu

Fedor Tenkač

*12.2.1922

Řád Bílého lva vojenské skupiny

Alena Palečková, místopředsedkyně Senátu

Jiří Loevy

*13.7.1930

+1.1.2004

Řád T.G. Masaryka

Alena Gajdůšková, místopředsedkyně Senátu

Ing. Miloš Pick, CSc.

* 16.8.1926

Medaile Za zásluhy

Alena Gajdůšková, místopředsedkyně Senátu

Prof. PhDr. Zdeňka Hledíková, CSc

*23.10.1938

Medaile Za zásluhy

Jaromír Jermář, senátor

Prof. PhDr. Ivan Hlaváček, CSc.

*28.5.1931

Medaile Za zásluhy

Jaromír Jermář, senátor

Jiří Dienstbier

*20.4.1937

+8.1.2011

Řád T.G. Masaryka "In memoriam"

Petr Vícha, předseda klubu ČSSD

Přidat odkaz na článek: