Ústavně-právní výbor pořádal konferenci na téma „Potřebnost mediální výchovy v ČR – Mediální výchova na ZŠ“. Akce se konala za podpory Centra mediálního vzdělávání. Cílovou skupinu tvořili ředitelé a pedagogové ZŠ, úředníci krajských úřadů a Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Konferenci zahájil Miroslav Antl, předseda Ústavně-právního výboru, za odbornou veřejnost vystoupili prof. PhDr. Jan Jirák, Ph.D. z Fakulty sociálních věd UK, Mgr. Jiří Snítil z Centra mediálního vzdělávání, PhDr. Helena Pavličíková, CSc., PaedDr. Markéta Pastorová, Jiří Závozda a další. Účastníci se zaměřili na otázky mediální výchovy a prevence, zejména na vývoj a roli mediální výchovy v českém prostředí, na problematiku mediální gramotnosti a na možnosti a způsoby implementace mediální výchovy do škol.

Stenozáznam konference  "Potřebnost mediální výchovy v ČR – Mediální výchova na ZŠ“

Paní Renata Kasalová: Vítám vás v těchto unikátních prostorách na konferenci Potřebnost mediální výchovy v ČR. Jmenuji se Renata Kasalová, pracuji v Centru mediálního vzdělávání a touto konferencí vás budu provádět.

Dnešní konference je pořádána ústavně-právním výborem Senátu Parlamentu ČR pod laskavou záštitou jeho předsedy doktora Miroslava Antla, v součinnosti s Centrem mediálního vzdělávání. Dříve než mu předám slovo, aby konferenci zahájil, bych ráda krátce představila odborníky, kteří se dnešní konference budou účastnit.

Přítomni jsou profesor Jan Jirák z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy (potlesk), doktorka Markéta Pastorová z Výzkumného ústavu pedagogického v Praze (potlesk), doktorka Helena Pavličíková ještě nedorazila, ale předpokládám – a doktorka Helena Pavličíková po mé levé straně tedy. Dobrý den. (Potlesk.) Doktorka Helena Pavličíková je z Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity. A Mgr. Jiří Uher (potlesk) zastupuje Centrum mediálního vzdělávání. Po jeho pravici sedí kolega Jiří Snítil, taktéž za Centrum mediálního vzdělávání (potlesk).

Mezi hosty bych ráda uvítala přítomné senátory a senátorky. Dobrý den! Pan Miroslav Krejča. (Potlesk). Doktorku Danu Hamerníkovou z Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Dobrý den. (Potlesk.) A další významné hosty. Děkuji vám, že jste přijeli nebo přišli se podívat.

A nyní už bych poprosila o úvodní slovo předsedu ústavně-právního výboru doktora Miroslava Antla.

Senátor Miroslav Antl: Dobrý den, vážené dámy, vážení pánové, velmi stručný úvod. Konference, která se jmenuje Potřebnost mediální výchovy v ČR, je skutečně organizována ústavně-právním výborem Senátu Parlamentu ČR a samozřejmě první otázka je, proč zrovna ústavně-právní výbor Senátu Parlamentu ČR a co má dělat v jeho náplni tato konference. Já bych chtěl říci, že náš ústavně-právní výbor organizuje konference, které se buď zabývají stávající a připravovanou legislativou, nyní třeba diskutovanými změnami v Ústavě ČR, anebo praktickými a odbornými oblastmi našeho života, a zejména prevencí před škodlivými návyky, kriminalitou, ale i vzděláváním dětí a sem nepochybně podle mého názoru, resp. podle názoru celého ústavně-právního výboru Senátu patří tato konference. Ostatně předcházely této konferenci i třeba konference, jako je prevence internetové kriminality a dětské oběti v ČR, kterou jsem organizoval v loňském roce společně s Národním centrem bezpečného internetu, a další konference.

Když se na mě s žádostí o zorganizování této dnešní konference obrátili zde přítomní pracovníci Centra mediálního vzdělávání, které osobně znám a spolupracoval jsem s nimi i v minulosti, mohu osobně potvrdit, že jsou schopní, zkušení, erudovaní, interaktivní, operativní atd. Souhlasil jsem a stejně tak na schůzi i ostatní členové ústavně-právního výboru, resp. senátorky a senátoři tohoto výboru.

Konferenci všichni považujeme za důležitou pro další vzdělávání dětí, ale i pedagogů, navíc toto prostředí Jednacího sálu, tedy historické a reprezentativní budovy Valdštejnského paláce a jejího rámu, je podle mého názoru – a vždycky tomu tak bylo – i svou důstojností.

Takže mi dovolte, abych přešel ke konkrétnímu, a to je úvodní informace o samotném Centru mediálního vzdělávání a o těch, kteří tuto odbornou konferenci připravili. Některé z těchto informací stejně jako já najdete na jejich webových stránkách.

Centrum mediálního vzdělávání v té minulé podobě, ale při stejné personální sestavě, vlastně uspořádali řadu přínosných a zajímavých akcí, konkrétně zorganizovali letní novinářské pobytové tábory, pravidelné celoroční mediální kroužky pro žáky a studenty, s dětmi vytvářeli časopis, který následně vycházel i v elektronické a také v tištěné verzi, vedli otevřené i uzavřené kurzy pro různé cílové skupiny v oblasti médií, komunikace s nimi, mediální výchovy, marketingu, PR a využívání moderních ICT.

Ostatně já jsem se s dětmi ze základních a středních škol setkal mj. i tady v Jednacím sále i v dalších částech objektu Senátu PČR, kdy děti, které tady byly na exkurzy, mj. i se mnou hovořily a vedly v uvozovkách novinářské rozhovory. Ptaly se přiměřeně věku a mnozí z nich velmi kvalifikovaně diskutovali s ohledem na mou osobu a profesní minulost nejen o kriminalitě, ale vlastně se zajímali se i o současné dění společenské, parlamentní, politické. Zdůrazňuji, že to bylo vloni v létě, takže jsem jim dovedl odpovědět. Letos vlastně nevím, co bych jim asi odpověděl na současné politické dění, ale naštěstí tu nejsou a vy, doufám, mi nebudete dávat takové zvídavé otázky. Na ty by asi málokdo kromě lektorů a pracovníků Centra mediálního vzdělávání dovedl odpovědět.

Jinak je nepochybné, že média jsou nedílnou součástí našeho každodenního života a jejich vliv na životní styl, postoje a názory jedince jsou enormní. Tady jsem si dovolil použít slova pana profesora Jana Jiráka z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a doufám, že se na mě proto nezlobí, ale tak jsem mu uvedl i jeho přednášku. Mě osobně stále, tedy už 20 let, překvapuje míra vlivu médií, resp. důvěra občanů v česká média, která sice kolísá, a jak je zdůrazňováno, klesá, ale stále se pohybuje někde mezi 60-70 %, což určitě není v pořádku.

Pokud jde o některé cíle vzdělávacích programů Centra mediálního vzdělávání, já jsem se dočetl v jejich materiálech, že jejich programy podpoří schopnosti a dovednosti cílové skupiny naučit žáky orientovat se v informacích přinášených médii, nenechat se slepě ovlivňovat reklamou, ani neobjektivními informacemi bulváru a naučí se rozlišovat kvalitní mediální produkty od nekvalitních. To si myslím, že bychom potřebovali všichni, tak jak jsme se zde sešli, a všichni ostatní občané ČR. Jejich vzdělávací programy jsou zaměřeny také na ryze aktuální a praktická témata, která se věnují například bezpečnějšímu pohybu v kyberprostoru, soudobému rozmachu sociálních sítí a jejich využívání, a jiná. Já se budu zabývat spíše jejich zneužíváním a dopadem na dětské oběti, a to je podle mého názoru zásadní součást prevence.

Součástí školení jsou také základy mediální legislativy a základní poučení o občanských právech a poučení o možné právní ochraně před médii. Sem určitě patří Listina základních práv a svobod jako součást Ústavy ČR, patří sem určitě a zcela nepochybně občanský zákoník a občanský soudní řád a samozřejmě mnou vždy propagovaný trestní zákoník v nové podobě a trestní řád, který je procesní částí trestního práva.

Já osobně velice vítám, když jsou pořádány tyto akce, protože zjišťuji z praxe, že mnohdy právní vědomí u některých jednotlivců je na hranici bezvědomí a i tyto akce by měly pozvednout z této hranice všechny, a tím nemyslím vůbec vás, ale vždy na akcích, které jsou věnovány mládeži a prevenci. (?)

Tímto si dovoluji považovat tuto konferenci za zahájenou a předávám slovo Renatě Kasalové z Centra mediálního vzdělávání. Děkuji zatím za pozornost. Já se ještě vrátím, což není výhrůžka. (Pobavení a potlesk.)

Paní Renata Kasalová: Děkuji. Já bych ještě ráda upozornila na možnost reagovat na veškerá vystoupení, která vy průběhu konference tady zazní. Před vámi je zelené tlačítko. Je tam takové kolečko. To když potom stisknete, rozsvítí se červeně mikrofon a můžete mluvit. Budete průběžně vyzýváni a budeme za to rádi, když budete reagovat.

Teď bych již ráda předala slovo profesoru Janu Jirákovi z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. A ráda bych ho také krátce představila. Profesor Jirák se věnuje studiu role médií v současné společnosti a studiu transformačních procesů v 90. letech 20. století. Specializuje se na rozvoj koncepce mediální gramotnosti. Je autorem koncepce průřezového tématu Mediální výchova pro rámcové vzdělávací programy základního a gymnaziálního vzdělávání. Konzultačně a metodicky spolupracuje také s naším centrem. Prosím, pane profesore.

Profesor Jan Jirák: Dobrý den, dámy a pánové. Sluší se, aby ten, kdo vystupuje na začátku, poděkoval organizátorům za pozvání k akci. Mně se to dnes říká obzvlášť těžko, protože vždycky když mě někde představí jako spoluautora koncepce mediální výchovy pro základní vzdělávání a gymnázia, tak si okamžitě začnu připadat, že jsem na odstřel. I tak ale tedy děkuji organizátorům za pozvání a děkuji konec konců Senátu za to, že umožnil tuhle konferenci uspořádat. Myslím, že je dost důležité se (věnovat) otázkám potřebnosti – a mluvím-li o potřebnosti, tak musíme uvažovat i případně o nepotřebnosti; to patří k akademické diskusi – mediální výchovy.

Své vystoupení, které se budu snažit udržet v co nejmenším časovém úseku, jsem si v zásadě rozdělil do takových tří částí. V první se pokusím co nejvíc vyhovět názvu, který mi byl určen. Pokusím se říct nejdřív něco o tom, co to je mediální výchova, podle mého soudu, a co to je mediální gramotnost, něco o roli mediální výchovy a mediální gramotnosti u nás v českém prostředí, snad i naznačím nepatrně to, jak se představy o mediální výchově vyvíjely v čase – takový drobounký historický exkurz, a na závěr se pokusím říct něco maličko osobně k tomu, co si myslím, že v mediální výchově chybí.

Můj pohled bude trošku obecnější. Já budu uvažovat o společnosti, resp. české společnosti jako celku a budu se snažit naznačit, co všechno se v oblasti posilování a zvyšování mediální gramotnosti odehrává.

Nejprve tedy k pojmu samotnému. Mediální gramotnost je, to musím přiznat, pojem trošku nešťastný. Gramotnost sama v nás evokuje představu nějakého základního poučení. Rozlišujeme mezi tím, kdo je gramotný a kdo negramotný, kdo má právní vědomí nebo bezvědomí, jak říkal pan kolega Antl, a mně připadá, že na problematiku médií je to trošku málo. Mediální gramotností se zpravidla rozumí nějaké základní zvládnutí faktu, že žijeme s médii. A médii se rozumí původně především média masová, tedy tisk, rozhlas a televize, posledních zhruba 15 let i média tzv. nová, tedy ta síťová; posledních zhruba deset let velmi intenzivně především tahle média. Ale pořád jde jakoby v základu o to, že gramotností rozumíme ta média nějakým způsobem zvládnout, popř. se bránit proti jejich škodlivému působení.

Tohle jsou takové dvě základní polohy, které se v úvahách o mediální gramotnosti objevují. Na jedné straně ta uživatelská rovina, tedy jak média ovládnout, jak s nimi pracovat, jak je zvládnout. To je zvlášť důležité ve chvíli, kdy se objevují nové technologii. My jsme si to zažili na digitálním přerodu, kdy došlo i k určitému rozpadu jaksi mezigeneračnímu – generace rodičů najednou nebyla schopna generaci dětí předávat poznatky potřebné pro život a tam někde se začala formovat představa, že gramotností se rozumí schopnost média zvládat.

Druhá rovina – bránit se proti médiím nebo dokázat s nimi žít tak, aby nás to nepoškodilo, taková trošku protekcionářská rovina, ta je poměrně starého data. Dá se vysledovat někam do poloviny 19. století. V literatuře se často uvádí dopis, který napsal jeden skotský vzdělanec do Glasgowských novin, ve kterém žádal, aby mladí hochové, kteří chodí do cirkusu a vidí tam ty tanečnice a kohoutí zápasy apod., aby byli předem poučeni, jak to mají vidět, a z toho se nějak odvíjí tahle protekcionářská představa, že je třeba se učit nějakým způsobem bránit proti médiím.

Za těmito dvěma polohami, tou uživatelskou a tou obranářskou, se trošku ztrácí poloha mediální gramotnosti třetí, kterou já považuji za nejdůležitější a kterou bych tady rád obhájil. Ve světě, ve kterém žijeme, hrají média – ať už masová, nebo síťová – naprosto klíčovou úlohu. Já jsem přišel do budovy Senátu asi tak ve tři čtvrtě na deset, a než jsem došel sem, to se nám kantorům stává, to asi řada z vás zná, tak jsem někde u některého z pultů, kde jsem se podepisoval, podařilo ukrást propisku. To je samo o sobě věc, která se stává každému z nás, ale od jisté doby, asi tak 14 dní říct: ukrad jsem propisku, má svůj speciální význam. (Smích.) Je to takový komentář k politice, k některým ústavním činitelům apod. Proč to je? Protože to víme z médií. Média nám, a tentokrát v obrovské symbióze média masová – televize a síťová – Facebook a Twitter umožnila to, že my dnes víme, že o jistém protokolárním peru vědí na celém světě a my pravděpodobně všichni. To je neuvěřitelně silný vstup, který média znamenají do našich životů. Nebýt toho, že někoho někde v pořadu „168“ napadlo dát malinkatou tečku za pořad pro zasmání, jen tak aby se lidi pobavili; jindy tam dávají přebrepty svých kolegů, tentokrát tam dali záběr ze setkání chilského a českého prezidenta – jen tak, abychom se zasmáli; nebýt toho, že tohle dal někdo na YouTube, tak se to nerozšířilo opravdu během 20 hodin do řádu milionů těch, kteří to viděli, nemuselo to být o dva dny později v CNN, Washington Postu, v Guardianu, po celém světě a ve všech našich médiích. A dneska už je to sociální fakt. Dneska už se musíme vyrovnávat s tím, že o tom všichni víme. Dneska už jsou legitimní hovory, já bych řekl, že tak asi od druhého piva nahoru, jestli někdo něco ukrad nebo neukrad. A to všechno je jenom proto, že žijeme ve světě, který je vlastně vytvářen médii.

To připomínám proto, že při pochopení významu médií v této souvislosti selhává i ten přístup uživatelsky-utilitární zvládnout tu techniku, i přístup obranářský, tedy přístup protekcionistický, tj. bránit se jí. Tady najednou vidíme média jako něco, co spoluvytváří svět, ve kterém žijeme, a my bez poznání médií nejsme schopni vůbec vyložit svět, ve kterém se pohybujeme. Já myslím, že tahle rovina je daleko nejdůležitější a že chceme-li uvažovat o mediální výchově, o mediální gramotnosti jako o něčem, čím chceme vybavit nastupující generaci, tak musíme uvažovat o oblasti, která je trošku ze sociologie, trošku z psychologie, hodně filozofie a především vykládá svět, ve kterém žijeme. Ta uživatelsko-ochranářská rovina je svým způsobem elementární, představuje jen takový základ, ale poznání médií, dokonce bych řekl jakýsi médiopis, je skutečně významný pro to, abychom věděli nebo se pokoušeli orientovat ve světě, ve kterém se pohybujeme.

Když už jsem dával nějaký přehled toho, jak je možné na mediální gramotnost nahlížet, tak vedle těch, které jsem označil za elementární, tj. ochranářskou a uživatelskou, a vedle té, které považuji za jaksi jeden z klíčových způsobů, jak nahlížet na sebe sama a na svět, v němž jsme, tak je třeba ještě připomenout, že mediální gramotnost se často objevuje v souvislosti s řekněme s estetickým vnímáním světa. To se táhne zhruba od 60. let, kdy zvláště v anglofonních zemích začala být poměrně silná role tzv. populární kultury, najednou začaly být důležité rockové písničky a kinematografie jako zábava, televize a všechno. A tady se najednou začalo o mediální gramotnosti uvažovat jako o způsobu, jak vnímat kulturní produkci. Najednou se ve škole, když se podíváte teď na 60. léta na to, co se tam probíralo, třeba ve Spojených státech ve školách, tak zjistíte, že v hodinách se srovnávaly West Side Story a Romeo a Julie a pouštěl se Bob Dylan a vedle toho Minesengři apod. Takže tady ten estetický proud je tam také a nesmíme na něj zapomínat.

Potud tedy představy o tom, co všechno je a co všechno může být mediální gramotnost. Mediální výchova pak jsou pro mě všechny aktivity ať už systematické, nebo nesystematické nebo příležitostné, které vedou k posilování mediální gramotnosti. Tady je evidentně těsné spojení, protože ty aktivity lze posuzovat jenom prostřednictvím toho, jakou mediální gramotnost za tím vidíme. Čili musíme se ptát, jestli ten, kdo se dopouští nějakého výchovného působení, za ním vidí to uživatelské, to ochranářské, to estetické, nebo to politicko-filozofické a podle toho tedy poměřovat jednotlivé možnosti.

Mediální výchova, to bude jenom velmi hbitý přehled, se v zásadě dá nějakým způsobem třídit. Já myslím, že to třídění nemusím příliš předvádět, ale je evidentní, že se realizuje jednak v rovině školní a mimoškolní, pokud jde o generaci, která je ještě v procesu té původní vzdělávací nebo výchovné socializace, realizuje se ale i celou řadou dalších způsobů, například nejrůznějšími osvětovými formami. Ač se to tak nezdá, i my v tuto chvíli – obě strany a všichni zúčastnění – jsme v nějakém osvětovém režimu, v mediální výchově, dozvídáme se, povídáme si o tom. Ale má i jiné projevy, u nás bohužel poněkud zanedbané. To, co je jinde vcelku běžné, v zemích více na západ od nás, totiž dost rozvinutá mediální kritika. To je u nás velmi chatrné. Mít mediální kritiky, tak jako jsou literární kritici, filmoví kritici, mít webovou stránku na kritiku médií je běžné a je jich velká spousta. U nás jsou to spíš jednotlivé vlaštovky a není jich mnoho a dost se bojí zimy, takže se příliš nedostavují. To je věc, která nás dost zatěžuje.

Vedle tedy té školní a mimoškolní, nějaké systematické, té osvětové ještě nemůžeme přehlížet, že je, resp. má být také nějaká mediální výchova profesní. Tu vidím přinejmenším ve dvou rovinách. Jednak v přípravě profesionálů, kteří jdou do médií. Ti by o jejich chodu měli něco vědět a o jejich roli ve společnosti. Ale také a možná především příprava těch, kteří by měli býti profesionálními šiřiteli mediální gramotnosti, tj. učiteli a vychovateli. ČR je v poněkud bídném postavení v tomhle ohledu, protože sice má v rámcových vzdělávacích programech průřezové téma mediální výchova, ale u nás se nepotuluje jediný učitel, který by k tomu byl aprobován, protože prostě ta aprobace na pedagogických školách neexistuje, i když přibývá nejrůznějších aktivit, které k tomu směřují. V tomhle směru jsem optimista, ale chápu, že je to složité, a i proto, vždycky když se o mě řekne, že jsem se podílel na tom průřezovém tématu, tak se trošku vyděsím a mám špatné svědomí, jelikož vím, že se tím spousta výborných lidí ve školách dostala do velmi svízelné situace.

Takže to je jenom k vymezení pojmu mediální výchovy a mediální gramotnosti. A protože mi organizátoři přisoudili, že mám říct i něco o vývoji, tedy o historické perspektivě, tak se o to pokusím.

My v českém prostředí máme rádi, když můžeme říct, že něco u nás bylo první. Nám se to nepřiházívá tak často. Kosmonauti většinou vzlétávají z jiných zemí než od nás jako první, ale můžeme být svým způsobem hrdí na to, že skutečně první zmínka o potřebě mediálního vzdělávání a o potřebě mediální gramotnosti skutečně vzchází z prostoru, který bychom mohli označit za český, i když je to trošku problematické. V literatuře se často uvádí, že první, kdo se zabýval otázkou médií ve vzdělávání, byl J. A. Komenský. To se člověku hned uleví, když je to našinec. A ten skutečně jednak ve Škole pansofické a v dalších spisech upozorňoval na to, že je dobré využívat noviny ve škole, což skutečně na první čtvrtinu 17. století byl velmi slušný výkon. Noviny vznikly na začátku toho století fakticky jako periodika. Ale Komenského představa byla trošku poplatná době nebo odpovídala úrovni poznání. Jemu šlo o to, že noviny se mu zdály, na rozdíl od jiných možných zdrojů poznání, aktuální. On si cenil aktualitu a měl představu, že žáci se ve škole mohou dozvídat o světě tím, že čtou noviny. Současně ale upozorňoval na to, že je potřeba je umět číst, že nelze brát všechno za bernou minci, ale je třeba k tomu i tak přistupovat. Proto se také o něm často dozvídáme z literatury, že učinil jistý první krok k tomu, aby se kriticky přistupovalo k médiím, v jeho době k novinám, a často se na něj odkazuje.

Po tomhle úvodním vkladu do dějin mediální gramotnosti a mediální výchovy nastala poměrně dlouhá odmlka, alespoň v českém prostoru, a výrazněji se to téma vrací až ve 20. a 30. letech, tj. až se vznikem samostatné republiky a jejím rozvojem. Tam už jsou poměrně masivní příklady pokusů o systematičtější diskusi a o využívání médií ve výuce. Je docela zajímavé, že už na začátku 20. let existoval list, který se jmenoval Školní kinematografie a který se zabýval systematicky rolí filmu ve školách.

Takové skutečné významné úvahy o mediální gramotnosti se objevují na přelomu 20. a 30. let. Tam už to má charakter, který známe dneska, a můžeme tam najít časopis, který má trošku žertovný název Duch novin, ale je myšlen naprosto vážně. Vydávala ho skupina pražských a brněnských sociologů. A v něm je mj. rubrika Noviny ve škole, kde se uvažuje o tom, jakou roli mají mít média ve školním vzdělávání a jak k nim vystupovat. Vedle toho se už v této době objevuje celá řada mimoškolních mediálně vzdělávacích aktivit. Já myslím, že někteří z nás a snad myslím, že mnozí z nás, budeme jednu takovou aktivitu dobře znát. Byli to dopisovatelé Mladého hlasatele, vlastně oddíl jako byly Rychlé šípy byl svým způsobem předmětem určité mediální výchovy, protože se učil přispívat do novin a učil se, jak noviny fungují. A to bylo ve své době dost rozšířené.

Další takovou etapou v rozvoji mediální výchovy bylo poválečné období, kdy došlo zvlášť od druhé poloviny 50. let k masivnímu rozvoji spíš té profesní přípravy. Tam se objevuje první fakulta nebo institut, který se věnuje přípravě novinářů, a to musíme brát jako tu profesní přípravu. Ale skutečný nástup mediální výchovy je opravdu spojen až s tímhle tisíciletím, stoletím nebo desetiletím – podle toho, jak máme velkolepý rozmach, a s kurikulární reformou, v které se objevuje téma mediální výchova jako průřezové téma, které jde napříč jednotlivými vzdělávacími oblastmi.

Mediální výchova tak, jak se objevuje v rámcovém vzdělávacím programu ať už základního vzdělávání, nebo gymnázií – tj. na kterých jsme pracovali – tak je svým způsobem poznamenána snahou pokrýt co největší záběr přístupu k mediální gramotnosti, jak jsem ji vymezil na začátku. Tedy snaží se být i trošku podporou uživatelských dovedností, i trošku ochranářská, i pokud možno co nejvíc řekněme výkladová, interpretační, sociofilozofická. Asi je na tom znát, že jaksi honí takhle víc psů. Já si to vždycky nejvíc uvědomuji, když pak přicházím do kontaktu s konkrétními projekty, které směřují do škol, se kterými přicházejí nejrůznější osvětové organizace, vzdělávací instituce, neziskovky apod., a tam najednou vidím, jak různé je čtení těch rámcových vzdělávacích programů. Pak přijdu do škol a na nejrůznější kurzy přijíždějí k nám kantoři z různých škol a zjišťuji, že zase to čtení rámcových vzdělávacích programů je různé. A musím říct, že mám radost za každého, kdo v rámcovém vzdělávacím programu přečte tu rovinu, že šlo mj. také o výbavu k výkladu světa, ve kterém žijeme. Zdá se, že to utíkání se buď k obranářskému, nebo k uživatelskému směru často vítězí jako snazší. Ono se také zdá aktuálnější: „nemůžeme přemýšlet o světě, musíme se v něm naučit žít“ – je asi imperativ, který se těžko překonává. Já bych přesto byl rád, kdybychom dokázali, a snad na to bude prostor i během dnešního setkání, se bavit i o té interpretační obecnější rovině, protože ta mi tam trošku chybí.

Řekl jsem, že budu končit tím, co chybí nebo co já mám pocit, že chybí v celém tom dnes už docela rozběhnutém vlaku, kterému říkáme mediální vzdělávání, a to budiž tedy můj kšaft k té věci. Já mám pocit, a já vím, že teď to pro vás bude znít tak, že už nad vámi lámu hůl, ale mám pocit, že v základním vzdělávání a snad i v gymnáziích už se podařilo dotáhnout otázku mediální výchovy do roviny, ve které už úvahy o její potřebnosti jsou úvahy o kroku zpět. Už je to vlak, který jede, ale teď je potřeba přemýšlet, jakým způsobem ho dostávat z jedné výhybky na druhou. Myslím, že už i docela je rozběhnuté to, že dřív či později, doufám, že dřív, se na českých pedagogických fakultách objeví mediální výchova jako aprobace. K tomu myslím, že je nakročeno na několika místech a snad o tom bude v diskusi řeč.

To, co mi stále ještě chybí a co myslím, že je dost potřebné, je něco, co bych nazval mediální andragogikou. Tj., zdá se mi, že nemyslíme v tuhle chvíli na mediální výchovu dospělých, na celoživotní vzdělávání a dokonce vzdělávání seniorů. Já jsem minulý čtvrtek končil jeden kurs celoroční – od října do dubna, takový malý celý rok – na univerzitě volného času v domově důchodců v Rudné u Prahy a musím říct, že diskuse, která tam proběhla mezi seniory, svědčila o tom, že zájem lidí v produktivním a postproduktivním věku o tuhle tematiku je obrovský, a byl bych rád, kdybychom si to uměli připomínat.

Tady jsem se doškobrtal ke konci svého vystoupení. Děkuji vám mnohokrát za pozornost a přeji, ať se to dnešní setkání vydaří. Děkuji. (Potlesk.)

Paní Renata Kasalová: Děkujeme, pane profesore. Jestli můžete ještě chvilinku vydržet, myslím na své místě, nebo tady, jak chcete. Chtěla bych se zeptat nejprve naší odborné účasti, zdali by chtěla na vystoupení pana profesora nějak reagovat. Vypadá to, že nikdo. Zeptám se tedy auditoria. Má někdo dotazy či připomínky? (Nikdo.) Děkuji vám.

A dovolte mi ještě nyní přivítat nově příchozí. Před chvilkou přišla doktorka Jiřina Rippelová, senátorka a místopředsedkyně ústavně-právního výboru. (Potlesk.) Tedy také spoluorganizátorka. A doktor Miloš Malý. Dobrý den. (Potlesk.)

Děkuji vám a nyní bych ráda předala slovo opět doktoru Miroslavu Antlovi, který přednese svůj příspěvek. Prosím.

Senátor Miroslav Antl: Znovu dobrý den a já budu pokračovat snad konkrétním svým vystoupením. Obvykle jsem dával otázky jiným. Na začátku svého vystoupení položím otázku sobě – proč mediální výchova? – a na tu odpověděl před chvilkou pan profesor Jirák a řekl, že o tom bychom neměli pochybovat, takže škrtám. A spíš, jak je důležitá jako součást prevence, což je náplní mého vystoupení. A tady bych si dovolil samozřejmě z pohledu svého, praktika, vysvětlit to na některých normách, zejména pak na trestně právních předpisech.

Samozřejmě je to důležitá součást coby právní osvěta a zde by měla být znalost mediální legislativy, ale i nejdůležitějších právních norem, které jsem tady v úvodu zmínil. Znalost těchto právních norem by měla být ozřejměna, aspoň pokud jde o obecné základy, už na základních školách, event. na středních školách, tuším v rámci občanské nauky či základů práva apod. Já tím, že učím už strašně dlouho na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové nejen trestní právo, ale i právní propedeutiku, tak se setkávám s tím, že ani vysokoškolští studenti neznají základy ústavního práva, resp. neznají Ústavu ČR, neznají základy občanského práva a trestní právo už je donutím, aby znali v rámci zkoušky či státní závěrečné zkoušky. Takže mnohdy nahrazujeme dodatečně a myslím si, že skutečně i z pohledu mediální výchovy se můžeme vrátit i do kategorií těchto základních právních norem, které by měl náš občan znát ještě předtím, než se stane plnoletým a nabude způsobilosti k právním úkonům, protože neznalost může být i tragická, může být samozřejmě fatální, může být ale i komplikující život, protože náš občan je trestně odpovědný od 15. roku věku, ale už jako nedospělec, to znamená dítě mladší 15 let, se může dostat do konfliktu s trestním zákoníkem, a byť se toto provinění nevykazuje v opisu rejstříku trestů, tak přece jenom i takové provinění je mu vyznačováno – ne po zbytek jeho života, ale v případě, že se jako mladistvý dopustí trestné činnosti.

Já se tady nebudu zabývat mediální legislativou. To by byla samostatná oblast, a to je svěřeno až vlastně do součásti mediální výchovy jako takové. Mohl bych tady připomenout zásadní ustanovení Listiny základních práv a svobod, která se vztahuje k občanským právům, k právům médií na informace, k soudní ochraně občanů, možnosti satisfakce, podávání žalob, ale i odkaz na jiné právní předpisy, to znamená na trestní řád, kde zase je uvedena možnost podávání trestních oznámení apod.

Já jsem v úvodním vystoupení mj. řekl, že vzdělávací programy Centra mediálního vzdělávání jsou zaměřeny také na ryze aktuální a praktická témata, která se věnují například bezpečnějšímu pohybu na internetu, soudobému rozmachu sociálních sítí a jejich využívání, ale i zneužívání. A samozřejmě všichni víme, že děti dneska, a nejen děti, ale řekl bych zejména děti, tráví většinu svého volného času na internetu a stejně jako dospělí už nečtou tolik tištěná média. Považují to za rychlejší, operativnější a bohužel i za seriózní a objektivní zdroj informací. Ony zde získávají nové informace, studijní podklady, zdroje pro své záliby, případně se seznamují s dalšími uživateli internetu, navazují kontakty, mnohdy pak kontakty, které je mohou ohrozit na zdraví či na životě. Bohužel i u studentů vysokých škol se stále častěji setkávám s naprosto nekritickým přístupem k informacím získávaným na internetu. Někteří dokonce tyto informace přebírají, kopírují, nepravdivá tvrzení, irelevantní informace a zdroje i do svých bakalářských, a dokonce i diplomových prací. Já proto stále častěji jako vedoucí práce vždycky považuji za nosnou a přínosnou část praktickou, to znamená výzkumnou.

Já jsem pro vás – a velmi rychle ji proberu – vybral část práce jedné své studentky, kterou jsem navedl na to, aby zjišťovala znalost, resp. trestně právní vědomí u dětí a mladistvých a ona si vybrala žáky základních škol od 12 až po studenty do 17 let. Měla vzorek několika set studentů. Rychle vybírám. Časem pak pochopíme, proč jsem vybral zrovna tuto část. Na otázku, co je trestní odpovědnost: Tento termín byl chápán skutečně různě. To je odpověď studentky: Děti i mladiství zastávají názor, že pokud není dítě trestně odpovědné a spáchá trestný čin, odpovědnost za tento trestný čin nese rodič, a tudíž je to on, kdo jde trest odnětí svobody vykonat do věznice.

Rozdíl mezi krádeží a loupeží: Problém s neznalostí této problematiky je velmi závažný. Pokud si děti neuvědomují rozdíl, mohou se snadno dostat do potíží, resp. do kriminálu. Tj. třeba násilné zmocnění se cigarety v hodnotě pár korun je samozřejmě loupeží s trestní sazbou, je to zločin dokonce zvlášť závažný, s trestní sazbou do 10 let, tedy u dětí 1-5 let, trestní opatření odnětí svobody, na rozdíl od krádeže, kde sazba je základní a je přečinová. I toto může zkomplikovat dětem život a neslyšel jsem, že by na to někdo mediálně zvlášť upozorňoval.

Rozdíl mezi pohlavním zneužitím a znásilněním. Respondenti uváděli, že pohlavní zneužívání se děje dlouhodobě, opakuje se. Znásilnění se stane pouze jednou. Tento přístup byl ve všech věkových kategoriích nejčastější. Tady samozřejmě respondenti zvýhodňovali pedofily od náhodného pohlavního styku. Samozřejmě všichni víme, že v obou případech jde o zločin a u znásilnění je navíc ještě pohrůžka bezprostředního násilí.

Práce a postavení státního zástupce. Vyhodnocení: Pestrost odpovědí skutečně v této otázce neznala hranic. V této otázce se silně projevil vliv zahraničních kriminálních seriálů.

A závěr, resp. dotaz na podklady – kde jste získal, získala, získalo vědomosti při vyplňování tohoto dotazníku? Respondenti nejčastěji jako zdroj vědomostí uváděli školu, média a život. Co bylo myšleno tím, že je život naučil, se můžeme pouze dohadovat, obzvláště pokud tuto odpověď uvedl respondent, jehož vyplněný dotazník byl poloprázdný. Informace také respondenti získávají v rodině. K tomu bylo často uváděno, například: babička je soudkyně, mamka je policistka, ale také známý sedí.

Každopádně zjištění, že se o této problematice v rodinách hovoří, je pozitivní. Za zmínku určitě stojí, že děti a mladiství uváděli, že mají informace z televizních zpráv a kriminálních seriálů. Problém v tomto případě spočívá v neodbornosti, s jakou jsou některé termíny v televizi, ve zprávách a v jiných pořadech užívány. Může to ovšem částečně vysvětlovat, proč jsou určité termíny interpretovány mylně ve stále opakujících se vzorcích. Kriminální seriály jako zdroj informací jsou na jednu stranu přínosné, neboť díky nim má mládež alespoň nějaké povědomí o průběhu trestního stíhání či řízení. Na straně druhé je ovšem skutečnost, že vzhledem k tomu, že se jedná o produkci zahraniční, i postupy, metody a právní předpisy v nich zobrazované jsou cizokrajné, a tudíž v ČR mnohokrát naprosto odlišné.

Tady vzniká paradox, že děti a mladiství, ale zřejmě i dospělá populace, znají lépe angloamerický právní systém než kontinentální, resp. český právní řád. To mohu potvrdit na konkrétních situacích. Já jsem byl kdysi požádán, abych jako odborný právní konzultant s ohledem na svou pestrou minulost státního zástupce pomáhal při opravě a úpravě scénářů v rámci detektivních seriálů, které teď můžete vidět na televizních obrazovkách, myslím tím české detektivní seriály. Pak jsem to musel vzdát, protože bych se uopravoval k smrti, protože namísto českých policistů se tam objevovali a zjevovali agenti CIA a FBI, resp. někdo, kdo se jim velmi podobal, měl černé brýle a žádnou totožnost, mizel a obracel se, zatýkal a zase propouštěl apod. Takže těžko se to uvádělo v českou praxi. A bohužel tvůrci a scenáristi byli absolventi českých vysokých škol. Stačí se podívat na skvělé, a to nemyslím ironicky, seriály typu Kriminálka Las Vegas, Kriminálka Miami Beach, Kriminálka New York. Každý občan pak očekává, že vlastně když jemu se něco stane, tak na místo vyrazí celá pojízdná laboratoř, kdy se budou zajišťovat a vyhodnocovat stopy apod. Ono ani v Americe to tak není. Navíc v ČR přijede technik z OKTE, který má v tu chvíli dosah, službu a zajistí ty nejnutnější stopy, ač je specialista třeba na jednu z nich a zbytek se dodatečně vyhodnocuje v laboratořích, pokud vůbec.

Vzhledem k tomu, že jsem trestním právníkem s trestní praxí přes 30 let, tak zdůrazním, že mediální výchova je nedílnou součástí trestně právní prevence. Zkusím to na podkladě konkrétních trestných činů a příkladů. A chci upozornit v rámci prevence na zásadní ustanovení nového trestního zákoníku, kdy trestně právní prevence je podle mě nedílnou a důležitou součástí mediální výchovy.

Z toho, co bylo konstatováno v rámci té diplomové, resp. bakalářské práce, mohu dále ze své praxe doplnit neznalosti skutkových podstat trestných činů, jako je třeba omezování osobní svobody. Ani studenti vysokých škol nevědí, že to není jakákoliv osobní svoboda, že je to pouze svoboda volného pohybu. Co je vydírání, jaký je rozdíl mezi vydíráním a loupeží, co vlastně je šikanování? Protože nenajdete v trestním zákoníku tento pojem, tak samozřejmě by ho někdo měl vysvětlit. Co je domácí násilí? Mí studenti už vědí, že skutkových podstat není deset, jak se mnohdy dočteme, že jich není ani 20, ale já jsem jich našel asi 44 v trestním zákoníku, které patří do domácího násilí. Podívejme se na problematiku pohlavního zneužití, kdy děti vědí možná, že nesmí souložit s osobou mladší 15 let, ale mnohdy nevědí, že i osahávání na pohlavních orgánech je už vlastně trestným činem, ba přímo zločinem.

Pokud jde o novináře a o jejich sdělení v rámci médií pro občany, tak mi tady na půdě Senátu, resp. v této konírně Senátu vlastně se pak z médií dozvídáme, že někteří nerozlišují rozdíl mezi dolní a horní Sněmovnou, co je Senát, co je senátor, jak byl volen, že má přímou odpovědnost občanů, že není jako poslanec. Zejména v této době mi to dělá velký problém, když se mě i mí kamarádi, známí nebo spoluhráči v basketu ptají, co to tam nahoře vyvádíme. My nevyvádíme nic tady v Senátu předvádějí poslanci a vždycky já jim říkám, že nejsem poslanec, ale prostě oni to nevědí, protože nemají skoro odkud, i když někteří by to měli znát z ústavy určitě.

Pokud jde o nesprávná mediální poučení, já jsem se setkal s tím, když jsme projednávali nový trestný zákoník, resp. jeho rekodifikaci, tak když jsem tady mluvil, že bych chtěl, aby trest doživotí byl skutečným doživotním trestem a aby u nás bylo zavedeno, a o to byl doplněn trestní zákoník, tzv. absolutní doživotí, to znamená trest odnětí svobody na doživotí bez možnosti návratu, tak se na mě novináři dívali, jako že jsem se zbláznil – vždyť doživotí je doživotí. Není samozřejmě! Já doufám, že všichni víme, že není, že po 20 letech může požádat odsouzený a dostat se ven. Já to tedy budu navrhovat znovu, to tady prohlašuji v Jednacím sále Senátu Parlamentu ČR.

Všimněme si několika dalších trestných činů. Trestný čin zatajení věci. To je v podstatě přisvojení si věci nalezené, ať již omylem, nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné a stačí, aby byla hodnota přes 5 tisíc korun a už tady máme přečin. Můžeme se setkat s tím, že slyšíme v rozhlase, že někdo nechal zahrát občanovi poctivému, který nalezl peněženku s mnohasettisícovou nebo s mnohatisícovou částkou a že všichni děkuji poctivému nálezci. To je dobře, to také děkuji, ale nikde už se nedozvídáme, že kdyby on ty peníze neodevzdal, tak je pachatelem trestného činu, resp. přečinu zatajení věci.

Další. Můžeme se setkat s ohrožováním zdraví závadnými potravinami a jinými předměty, případně s různými formami ohrožujícími životní prostředí. Zase, vzpomeneme si určitě na záběry, kdy stojí redaktor, za ním je nějaká nečistota či leklé ryby, nebo se vrací, stojí před nějakým neurčitým marketem nebo nějakou větší mamutí prodejnou s tím, že řekne, že tam bylo nalezeno zelené maso – a nebyl to salám evergreen, ale bylo to skutečně něco, co je zkažené a zdraví škodlivé, a řekne, že může být uložena pokuta. Neřekne, že jde o trestný čin, nepojmenuje, jaký je to trestný čin, a hlavně se nezajímá, protože tam nikdo neumřel, třeba o to, jestli byl ten člověk stíhán, který za to nese přímou odpovědnost, jak byl potrestán, a hlavně zdůrazňovat: je to trestný čin a není to žádný přestupek, který by si zasluhoval jenom pokutu. To stejné je ovšem při ohrožování pohlavní nemocí. A chci říct, že u této skupiny trestných činů stačí i nevědomá nedbalost.

Pokud jde o výrobu a jiné nakládání s dětskou pornografií, je to trestný čin, který najdeme v § 192. Trestná je výroba a přechovávání fotografického, filmového, počítačového, elektronického nebo jiného pornografického díla, které zobrazuje nebo jinak využívá dítě. Jinak zločinem je samozřejmě veřejné spáchání, ale častěji asi přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinný způsob.

Já jsem například kdysi v rámci pořadu Krimi-live odpovídal na dotaz jednoho, údajně, podle pisatele, 17letého studenta, který se stýkal intimně se svojí 16letou spolužačkou, a on mi napsal: Pane doktore, my chodíme s mojí dívkou dlouho. Já jsem čekal, až jí bude 15, protože vím, že jinak bych se dopustil trestného činu pohlavního zneužívání, a pak došlo k milování. Jinak technicky a právně je to soulož. Takže spolu souložili. Pak je napadlo, že by mohli pořídit videozáznam z průběhu soulože a otázka zněla, že přišel na to, že vlastně on nebo oni, dokud jim nebude 18, se nemohou znovu podívat na ten videozáznam, protože by se vzájemně mravně ohrozili. Já jsem mu tehdy odepsal, že pokud je mravně neohrozil samotný průběh soulože, tak zřejmě se ničeho tím, že by si to sami promítali, nedopouštěli, ale že to nesmí zveřejnit, ani zpřístupnit osobám mladším 18 let. A v té době ještě nebyla novela trestního zákoníku, který však říká, že dítě je jasně osoba mladší 18 let, a vlastně takovýto videozáznam je pornografické dílo, které zobrazuje dítě. Takže on s ní smí souložit od jejích 15 let, ale záznam o tom, že se intimně znají, nesmí mít k dispozici, ani ho vyrobit, protože jinak je trestně odpovědný. Myslíte si, že to děti vědí? Myslíte si, že to vědí učitelé? Nevědí! A nikde jsem to v médiích neviděl.

Pokud jde o drogy. Všimněme si, že vždycky se dostává nám všem poučení o tom, že trestné je přechování omamných a psychotropních látek v množství větším než malém. A pak když se bavíte při besedách, tak zjistíte, že už nikdo neví, že se nesmí přechovávat ani množství menší, že je to prostě přestupek, že přestupce je potrestán a nově, pokud bude schválena novela, kterou budeme projednávat v rámci projednávání plenárního zasedání Senátu PČR zítra, tak vlastně bude moct být řešeno i propadnutí či zabrání věci přímo na místě v blokovém řízení.

Rovněž přečin nepřekažení trestného činu a neoznámení trestného činu. Jsou dva vedle sebe. Všichni víme, že občanská povinnost je oznamovat všechny trestné činy, o kterých se dozvíme, ale trestné je neoznámení či nepřekažení pouze u taxativně uvedených trestných činů, to znamená tam, kde jsou výslovně uvedeny v trestním zákoníku; ukazuji je tam, protože ho neustále nosím s sebou, a že se této trestní odpovědnosti nezbavíme tím, že pošleme oznamovatele za kamarádem novinářem, anebo někam jinam za někým jiným, ale musíme to oznámit skutečně orgánům činným v přípravném řízení trestním, to znamená policejnímu orgánu či státnímu zástupci. Na našich ústavních činitelích už jsme si mohli ověřit, že oni to nevědí, ale teď už se o tom mluví, že skutečně neoznámení korupce je trestným činem vždycky. Nepřekažení korupce je trestným činem vždycky. A z trestního zákona vymizelo ustanovení o účinné lítosti, kdy vlastně se pachatel ještě toho mohl zbavit tím, že neprodleně oznámí toto jednání orgánům činným v trestním řízení, nikoliv médiím za týden apod. Navíc ustanovení o účinné lítosti tento trestný zákoník už nezná. Takže v podstatě předání, přebírání úplatků je trestným činem v momentě, kdy se to stane. A myslím si, že takové ty diskuse jestli, nebo ne, to patří orgánům činným v trestním řízení, ale hlavně je potřeba sdělit všem, tedy i našim dětem, ale spíše jejich rodičům, že to trestné je. Našim dětem pak spíše musíme zdůraznit, že mají povinnost – a když říkám dětem, znovu zdůrazňuji i osobám mladším 18 let, to znamená i studentům, kteří jsou trestně odpovědní – třeba zločin pohlavního zneužití, zločin znásilnění, ale i drogové delikty, pokud nepřekazí, sám trestně odpovídá! Ano, to je důležité vědět. A k tomu mj. bude směřovat i mediální vzdělávání, v té malé části samozřejmě. Teď nemluvím obecně. Obecně promluvil pan profesor Jirák a já jsem za to vděčný, protože mohu mluvit o tom, čemu snad ještě rozumím.

Dalším trestným činem je trestný čin porušování tajemství dopravovaných zpráv. Zase, všichni víme, že nesmíme nahlížet do dopisů. Ty se nepíšou. Možná, že víme, že nesmíme nahlížet do cizí mailové pošty, ale už třeba nevíme, že když zaměstnavatel anebo ve škole – navštívil jsem v rámci svých přednášek školy, které už jsou vybaveny učebnou, kde jsou počítače, kde děti, resp. studenti mohou ve volných chvílích, včetně přestávek, vyřizovat i emailovou poštu, a i kdyby podepsali, že se vzdávají svého práva, resp. že prohlašují, že v tomto případě pedagog nebo zaměstnavatel může kontrolovat, zdali někde nepobíhají po jiných škodlivých stránkách, kontrolovat, kde byli a kontrolovat třeba i poštu, nemohou se vzdát svého ústavního práva. To znamená, jakékoliv takové vyhlášení je neplatné a každé nahlédnutí do soukromé pošty je tímto trestným činem. A o tom není diskuse. Diskuse může být o tom, jestli textová zpráva SMS, určitě je zase chráněna úplně stejně, ale jestli nahlédnutí do ní je už přečinem. Já říkám, že záleží na okolnostech, jinak ale obecně formálně přečinem je, tedy i partnerská kontrola toho, zda je to tak, jak partner říká.

Mohl bych pokračovat dál. Za všechny řeknu ještě jeden příklad, který zdá se býti ojedinělým, ale přesto spadá asi do oblasti sexuální výchovy či nevýchovy. Je to případ, který jsme řešili kdysi na Jičínsku. 14letá dívenka otěhotněla, rodiče zjistili, že jí narůstá bříško, protože ona dojížděla jednou za čas z nějakého učiliště prvním rokem. Tak jí vzali pro kontrolu, aby nic nezanedbali, ke gynekologovi, který se na ní podíval a zeptal se, kolik je jí let. Ona říkala: 14. On se ptal, kdy měla naposled menstruaci. Ona říkala: před osmi měsíci. On se jí podíval do krku a říkal, že to asi bude štítná žláza. Dal jí prášky na štítnou žlázu a říkal, za dva měsíce ať přijde, kdyby se to nezlepšilo. Zlepšilo se to tím, že ona porodila a bohužel dopustila se zločinu vraždy novorozeného dítěte matkou, protože to dítě usmrtila. Navíc k dovršení všeho to dítě měla se svým 12letým bratrem, takže rázem tři trestné činy. Bratr vůbec nevěděl, že by takhle ona mohla otěhotnět, takže další nevědomost, která vedla ke spáchání trestného činu. Těch by bylo dost.

Já teď přeskočím a vrátil bych se, resp. uvedl bych vám petici spisovatelů, publicistů a umělců, která byla i zde v Parlamentu ČR, a teď z ní cituji: „České dítě této doby vidí víc stříkající krve než voják v první linii. Zná víc rafinovaných způsobů mučení než zkušený gangster. Lidé, kteří mu zemřeli před očima, by naplnili obrovský masový hrob. Masmédia mu běžně nabízejí pohled na drcené kosti a vyhřezlé vnitřnosti. Ukazují mu bolest bez soucitu a smrt bez lítosti. Sadistické ničení živého těla je mu často předváděno jako užitečná dovednost.“ Přeskočím. „Všechny kulturní vzory, i ty nejhorší z nich, svádějí k napodobování a děti jsou vůči nim nejbezbrannější. Kriminalita naší mládeže roste. Máme důvodné podezření, že propagace surovostí, která zaplavila média a trhy, se na tom velkou měrou podílí.“ A pak oni pokračují dál.

Já tady přeskočím na konkrétní případ. Pamatuji si na případ 17letého mladíka, který žil v Turnově sám bez rodičů. On se díval na filmy s Jean-Claude van Dammem – všichni víme, bojovník, nositel černých pásků dvou tuším, mj. karatista – a on, jak pak později uvedl, si chtěl vyzkoušet, jestli skutečně je to tak. A protože viděl – a všimněme si, že někdy souboj vypadá tak, že každý utrpěl aspoň 20 smrtelných zranění a pokračuje to další čtyři minuty a oni vstávají zakrvácení a znova padají a znovu se probírají, takže on si chtěl zkusit, jak to je. Obul si vysokou koženou obuv, tedy kanady, lidově řečeno nebo možná vojensky řečeno, a vyšel do nočního Turnova. Šel do nedalekého parčíku, který je za náměstím, pokud to tam znáte. Tam potkal takého vetchého staříka, který se živil tím, že se živil i odpadky. Zrovna tam vybíral nějaké cigarety. Tenhle mladík ho bez varování napadl, udeřil ho několikrát, srazil ho na zem, kopl do něj. Pak vykouřil cigaretu, pokračoval atd. Masivními útoky, kopy, údery rukou, které směřovaly vůči životně důležitým orgánům lidského těla, během dvou hodin toho staříka ubil. Policie během noci ještě dopadla pachatele. Lehce se to prokázalo, protože byli na něm biologické stopy. Já jsem s ním druhý den mluvil v rámci rekonstrukce, kterou v klidu předvedl. Dvě hodiny. Ještě říkal, že mezitím kouřil. Tak jsem mu říkal, ať tedy předvede, kde kouřil. Tam pak samozřejmě, jak on vyhazuje zbytky cigaret, tak se kontroluje, jestli to bylo podobné místo, kde se našly tyto stopy. Dají to k prověření. Zkrátím to. Ale v podstatě on celou dobu říkal, že si chtěl vyzkoušet to, co viděl ve filmu. Chtěl prověřit, jestli to tak je a jestli on na to má. Byl naprosto v pohodě, v klidu. Připadalo mu možná, že ukradl někde někomu kolo a divil se, že jde do vazby. Tu vazbu pak opustil. Příčinou bylo vážné onemocnění. Pak umřel v nemocnici a já jsem samozřejmě cynicky konstatoval, že možná boží mlýny tentokrát zamlely. Přeskočím.

Naším cílem je snaha uchránit naše děti před negativními vlivy médií a zabývat se prevencí, tj. dítětem jako potenciální obětí či pachatelem zločinu, ale zejména pak trestní odpovědností těch, kteří mají povinnost děti vychovávat a dohlížet nad nimi. Zcela zásadním a mnou neustále a dlouhodobě stěžejním ustanovením je § 201 trestního zákoníku. Vy ho možná znáte z podoby § 217 starého trestního zákona – dříve trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže, dnes tedy přečin ohrožování výchovy dítěte. Tam si všimněme, že z hlediska subjektivní stránky, to znamená formy zavinění, je i nedbalost trestná. A když říkám nedbalost, tak tím myslím i nevědomou nedbalost. A nevědomá nedbalost spočívá v tom, že pachatel nevěděl, že může způsobit, ohrozit atd., ač vzhledem ke svému povolání, svým osobním zkušenostem, dalších znalostem vědět měl a mohl. To znamená, že ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje sváděním k zahálčivému nebo nemravnému způsobu života může být způsobeno i lhostejností, nekonáním. Já tomu říkám nevýchovou. A tady, pokud jde o vztah k tomuto tématu – samozřejmě víme, že takových podezřelých by bylo hodně. Víme, že Policie ČR zjišťuje zpětně, zdali nedošlo k takovému deliktu až tehdy, když dojde k následku. To znamená, dítě jako oběť nebo častěji dítě jako pachatel, a zjišťujeme proč, co bylo zanedbáno atd. Takže ohrožovací delikt. Nemusíme čekat na následek, resp. když říkám nemusíme, tak tím myslím orgány činné v trestním řízení, kde už deset let nejsem. Občas se zapomínám.

A tedy k tématu mediální nevýchova – přeskočím z toho termínu nevýchova – může v důsledku znamenat i umožnění vést zahálčivý nebo nemravný život a dítě není včas varováno před škodlivými vlivy médií, tedy odpovědnost by se mohla vztahovat i na pedagogy. Tady znovu otázka, zda potřebnost či nepotřebnost. Podle mého názoru jednoznačně.

Musím také neustále upozorňovat na to, že mnohdy je internet jako základní médium naší současné komunikace zneužíván podezřelými osobami k navazování kontaktů, tj. výroba pornografie, pak týrání svěřené osoby atd. Asi častější neoprávněná manipulace s omamnými a psychotropními látkami. Paradoxně se nám totiž pak může stát, že ten, kdo zanedbal dohled a nepřekazil i výzvy pedofila, výzvy v rámci internetu, rodič, ale ve škole v rámci školní výuky i pedagog, může dojít k tomu, že pachatel, který sám se snaží, připravuje se na zločin, není nikdy lapen, není nikdy postaven před soud, ale postaven před soud bude ten, kdo zanedbal, kdo nekonal, kdo byl lhostejný apod. A to se vlastně můžete dozvědět pak i v rámci mediální výchovy.

Pokud jde o samostatnou přednášku na trestně právní odpovědnost masmédií z pohledu nového trestního zákoníku, to by byla samostatná část. Já si dovolím jenom přesto zmínit přečin pomluvy v § 184, což je sdělení nepravdivého údaje, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. A samozřejmě přísněji trestné je spáchání tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem. Já si pamatuji, a paní doktorka Rippelová mi dá za pravdu, že když jsme opakovaně projednávali trestní zákoník, tak zejména média se ozvala proti tomuto trestnému činu, že vlastně je zasahováno do jejich svobody a práva na informace. Určitě to tak není. Všichni víme, že i pomluva, která je vykonstruovaná a která je mediálně přenesená, může mít existenčně likvidační následek a ostatně, když se podíváte na prostředky boje organizovaného zločinu, tak je to přesně ten nejužívanější – nejsou to žádné popravy, ale je to likvidace prostřednictvím médií.

Pokud jde o přenos do školy, tak to může být tak, že na to doplácí rodina, to znamená i děti. Děti jsou pak izolovány svými spolužáky nebo spoluhráči z kolektivu, mnohdy na podkladě smyšleného příběhu a řekněme si to otevřeně, v ČR se neschováte. I kdybyste vycestovali někam do hor, tak vás potká redaktor okresních novin a vzpomene si, že někde o vás psali a připomene to zase se vším všudy, takže se to dozví lišky i medvědi v lese a budou vámi pohrdat. Já jsem se setkal s tím, že i soustavné tvrzení, že někdo je podezřelý ze zločinu, vyvolává takové to přesvědčení – a tady narážím na presumpci neviny – o tom, že ten člověk to skutečně spáchal. A v tu chvíli zase může být exkomunikován, je na něj ukazováno, nikde ho nepřijmou do zaměstnání, děti mají problémy ve škole a teprve za pár let pomalá policie odloží trestní oznámení, které by ani nemuselo být známo, protože prověřování není veřejným trestním řízením, ale mělo by být konáno tak, aby právě dotyčný vůbec nevěděl. Samozřejmě, že zveřejněním se tím stává věc veřejná, a i kdyby on byl důvodně podezřelý, tak odbourá některé návyky, které by ho mohly usvědčit. Ale každopádně nerozlišujeme ani, co je podezřelý, co je obviněný, co je odsouzený, a nerozlišují to ani média a pak se to přenáší do naší praxe. Mohl bych mluvit o trestných činech poškozování cizích práv, což je vlastně morální podvod nebo křivé obvinění, ale nebudu. Slíbil jsem, že to stihnu.

Takže osobně vítám, a to jsem řekl v úvodu, takovéto záslužné a přínosné projekty jako ty, které nám předkládá Centrum mediálního vzdělávání. Ostatně proto já jsem je osobně podpořil i ve svém volebním obvodu, který je v rámci Královéhradeckého a Pardubického kraje. Jinak jako předseda ústavně-právního výboru Senátu Parlamentu ČR i za senátorky a senátory ústavně-právního výboru mohu prohlásit, že jsme připraveni k diskusi o relevantních návrzích na legislativní změny i v této oblasti. A zárukou toho je i přítomnost paní předsedkyně komise pro ústavu a parlamentní procedury, paní doktorky Rippelové.

V tuto chvíli vám děkuji za pozornost. Možná jsem drmolil, ale bylo to tak, abych to stihl. A jsem připraven odpovědět na jakékoliv otázky. V případě, že bych nevěděl, tak si něco věrohodného vymyslím. Jsem politik. Dělám si legraci, samozřejmě.

Paní Renata Kasalová: Děkuji doktoru Miroslavu Antlovi, který přednáší trestní právo na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové, konkrétně na katedře sociální patologie a sociologie, za trestně právní exkurz a za jeho vystoupení. Jsou-li nějaké otázky, poprosím, je příležitost – ať již v řadách odborné účasti, anebo z auditoria.

Paní Bartulíková: Jmenuji se Bartulíková a jsem ze Základní školy Roztoky u Prahy. Jsme malé město a nejenom, že učím v této základní škole, tak pracuji jako výchovná poradkyně. Musím vám říct, že se zájmem jsem si poslechla vaši přednášku, a já vlastně se potýkám s těmi problémy skoro každý den. A čím bych si chtěla postesknout, že vlastně já některé věci neumím řešit z pozice: výchovná poradkyně – rodič – žák. Potřebovala bych spolupráci více organizací a institucí, protože já upozorním rodiče, že něco je tady špatně, a tím to pro mě skončí. Maximálně napíšu nějakou zprávu pro sociální odbor a teď nečinně musím přihlížet k tomu, že se nic neděje a že rodič třeba se dopouští nějakého trestného činu. A vlastně tím moje věc končí, protože já to sepíšu, případně to přepošlu dál a založím. A myslím si, že tady je chyba.

Senátor Miroslav Antl: Určitě máte pravdu. Takovéto dotazy, resp. zkušenosti slýchám poměrně často a dlouhodobě. Ona tady chybí komunikace, která kdysi byla naprosto normální, to znamená komunikace mezi specializovanými složkami na kriminalitu mládeže, případně soudci, případně orgány péče o rodinu a dítě, resp. orgány právní ochrany dětí a dále i výchovnými poradci v rámci škol, kdy samozřejmě vy se nedozvíte, ani i kdyby tam bylo trestní řízení, jeho výsledek. Dozvíte se to maximálně tehdy, když se škole předá ta věc k vyřízení, což je jedno z výchovných opatření, to znamená, napomenutí s výstrahou s tím, že se předá vyřízení řediteli školy. Je to problém nekomunikace, je to problém i právního předpisu, který to nikomu neukládá. Je to spíš na osobních kontaktech a je to spíš na tom, jak se lidi domluví třeba na tom, v uvozovkách, malém městě nebo na okrese apod. Právní povinnost na to, aby vás někdo zpětně informoval, jak bylo naloženo s trestním oznámením, zakládá § 158 odst. 2 trestního řádu, kdy musíte být jako oznamovatel vyrozuměl, v daném případě vyrozuměna tehdy, když o to ale výslovně požádáte. Zase občan v momentě, kdy podává trestní oznámení, tak ho jenom podá a pak se diví, že mu nikdo neodpověděl, ale on ani nemusí znát obsah § 158 odst. 2. A tam je právě ten dovětek, že je vyrozuměn tehdy, když o to výslovně požádá. Samozřejmě, že by to mělo být tak, že by to mělo být automatické. Ano, to je další věc. I to je věc v rámci mediální výchovy, je to něco, co zase nikde není zveřejňováno, takže si myslím, že by se to měli dozvědět – mí studenti to vědí, protože to musí vědět v rámci zkoušky.

A jinak vaše prostředky další nejsou, nemáte další možnost. Spíš naopak. Kdybyste opomněla svoji oznamovací povinnost, tak jak už jsem předtím říkal, stala byste se sama podezřelou. Takže ne rodičům – rodičům tehdy, když je to v jejich rodičovské pravomoci, ale tehdy, když už je tam povinnost oznámit nebo povinnost překazit, tak přímo orgánům činným v přípravném řízení trestním. Mnohdy jsem se setkal s tím, že i ředitel školy řeší dokonce i vydírání, loupež, která formálně je loupeží, to znamená třeba násilné vymáhání svačiny. Řeknete šikanování, to je běžná školní záležitost, to vyřešíme. Ne! Trestný čin loupeže je zločinem loupeže a samozřejmě musí to oznámit. A když to neoznámí, sám se stává podezřelým. Je to vlastně právní nevědomost, ale i to je, pokud se nepletu, součást mediální výchovy, protože je potřeba sdělovat i to, co se z médií občan nedozví. A pokud dozví, tak mu upřesnit smysl toho, jestli je to tak správně, či nikoliv.

Jinak pak v nějakém bloku tuším bude možnost ještě si povídat a zapojíme i ostatní. Takže děkuji za pozornost v tuhle chvíli. (Potlesk.)

Paní Renata Kasalová: Já bych přece jenom ještě předala slovo doktorce Pastorové z Výzkumného ústavu pedagogického, která by chtěla reagovat na vystoupení doktora Antla.

Paní Markéta Pastorová: Bezvadné, děkuji. Já jenom mám malé takové spíš doplnění ve vztahu ke kontextu mediální výchovy ve všeobecném vzdělávání. Co se týká tématu mediální výchovy, tak samozřejmě, že zasahuje širokou cílovou skupinu a dejme tomu se dostává daleko, má i tu šíři témat daleko větší než to, co může pokrýt systém všeobecného vzdělávání. Já tedy vždycky pakliže se k něčemu budu vyjadřovat, pak opravdu z hlediska předmětu zájmu naší instituce, to znamená mediální výchova v základním a všeobecném vzdělávání, to znamená gymnaziálním vzdělávání s tím, že pro střední odborné školy není definována samostatně, ale je součástí širších společenskovědních témat.

Určitě co se týká využití mediální výchovy v rámci trestně právní prevence, považuji to za velmi důležité. Na druhou stranu je zapotřebí říci, že ona není v systému vzdělávání a i tyto oblasti zájmu tam nejsou zcela opuštěné a nemají ukotvení jenom v mediální výchově, ale bylo by vhodné se na to dívat tak, že škola působí jako komplex, a i tyto otázky jsou řešeny ve vzdělávacích oblastech, ať už je to výchova ke zdraví, ať už je to výchova k občanství a jsou zde další průřezová témata, jako osobností a sociální výchova, která vybavuje žáky takovými dovednostmi, že oni, pakliže to funguje, jsou schopni se daleko lépe určitým těmto negativním vlivům bránit. Rozhodně také třeba průřezové téma, jako je výchova demokratického občana, zase vede žáky k tomu, že dostávají základní právní povědomí. A tak by se dalo i pokračovat dál. Nicméně podstata sdělení je v tom, že tak, jak je zapotřebí součinnosti určitých složek, ať už rodičů, školy, dalších institucí, tak vlastně je velmi dobrá součinnost jednotlivých učitelů a předmětů na škole. A přestože se to zdá jako naprosto samozřejmé, tak musím říci, že v současné vytíženosti a náročnosti vzdělávacího procesu to není tak jednoduché a znamená to i, aby odborníci a teoretická obec, která se tím může zabývat, hledala vzájemné přesahy a synergický dopad. To jsem chtěla doplnit. Děkuji.

Paní Renata Kasalová: Děkuji vám, paní doktorko. Dovolím si zeptat se ještě jednou, zdali máme další otázky či doplnění. (Nikdo se nehlásí.) Děkuji. V tomto případě přistupme k dalšímu vystoupení Mgr. Jiřího Snítila, které se bude zabývat implementací mediální výchovy do škol a představením činnosti Centra mediálního vzdělávání. Vracíme se tedy opět ryze k mediální výchově.

Pan Jiří Snítil: Dámy a pánové, vážení hosté, dobrý den. Dovolím si vás zde přivítat na takové dnešní naší speciální události. Centrum mediálního vzdělávání, resp. náš tým funguje již několik let, nicméně až v této době jsme dospěli k názoru, že se pokusíme uspořádat takovou zahajovací konferenci, já tomu raději říkám setkání; konference je takové velmi vznešené slovo. Chtěl bych tímto poděkovat panu senátorovi za to, že nás přivítal tady v těch krásných prostorách, všem hostům a samozřejmě vám, zástupcům škol, protože vy jste ti hosté, kteří jsou pro nás důležití. Váš názor nás zajímá a samozřejmě s vámi chceme diskutovat o tom, co děláme, protože to děláme pro vás.

Já bych si dovolil na začátek jednu otázku – kdo z vás, jestli mi můžete naznačit, se zabývá mediální výchovou, kdo z vás konkrétně třeba učí, nebo předává nějaké zkušenosti žákům. Děkuji. To jenom pro naši orientaci i pro orientaci mých kolegů, protože po mém vystoupení bude následovat panelová diskuse, do které věříme, že se zapojíte. I moje vystoupení v podstatě se bude zabývat některými otázkami, které potom s vámi budeme chtít dále diskutovat.

Já jsem si připravil k tomu i několik slajdů. Doufám, že se mi podaří připojit se k notebooku na tuhle vzdálenost. Hned to vyzkouším. Vycházíme vlastně z toho, že v roce 2006, jak už tady zaznělo, byla mediální výchova ustanovena jako povinné průřezové téma na základních školách a gymnáziích a od toho vlastně vzniká situace, aspoň z našich zkušeností, co jezdíme po základních a středních školách a gymnáziích, tak vzniká situace, kdy si všichni kladou otázku, co s tím. Máme tady mediální výchovu, potřebujeme ji učit, ale v podstatě se snažíme získat nějaké metodické materiály, snažíme se vyškolit pedagogy tak, aby mediální výchovu byla možná učit nějakým způsobem kvalitně, jednotně a efektivně.

Z našich zkušeností jsou tady zásadní otázky, které si klademe a které si kladou i v podstatě naši kolegové ze škol – co učit, jak učit, koho a kdy, jaké využít pomůcky a samozřejmě jedna z důležitých věcí, jak to celé financovat?

Co učit. Již tady pan profesor Jirák mluvil o tom, jaká celá šíře mediální výchovy nebo mediální gramotnosti se nabízí. Důležitá otázka pro nás je porovnání toho, co je důležité a přínosné a co je pro žáky samozřejmě také atraktivní, protože, jak sami víte, žáci velmi rádi, jak profesor i říká, mačkají tlačítka, hrají si s multimediálními zařízeními a je na nás, abychom dokázali tady tu jejich řekněme spontánní činnost, zábavu a zájem přetavit do něčeho, co je přínosné z hlediska výuky a mediální výchovy.

Jak učit je otázka. Učíme mediální výchovu nebo chceme ji učit klasicky, frontálně, chceme ji zapojit jako projektovou výuku tak, aby se mohla prolínat několika předměty – jak na to.

Koho a kdy. Konkrétně na základních školách se setkáváme velmi často s tím, že nám říkáte, no jo, my se snažíme žáky naučit číst a psát a vy na nás s mediální výchovou. Takže i to je velmi palčivé téma.

Jaké využít pomůcky. Vůbec, jsou na školách pomůcky, které se dají využít k výuce mediální výchovy? Je tam dostatek počítačů, fotoaparátů, vůbec technicky, díky které by mediální výchova mohla být zajímavá a atraktivní a dávala nějaký smysl i z hlediska dalšího využití pro školu? Což je jedna z oblastí, kterou se zabýváme.

Finance. Existuje několik programů evropských strukturálních fondů, díky kterým se dá mediální výchova, stejně tak jako další vzdělávací aktivity, financovat. Později se k tomu dostanu velmi obecně, protože na to téma, určitě víte, existuje celá řada odborných seminářů organizovaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, jak využít tyto strukturální fondy.

Do tohoto slajdu jsem si dovolil použít definici, kterou v rámci vzdělávacího systému napsal pan profesor Jirák, a pod tím je ta část, která je na druhou stranu praktická. O té teoretické, o celkové šíři, o tom záběru tady pan profesor mluvil velmi podrobně. Já bych se chtěl zabývat nebo chtěl bych se dotknout i toho, že mediální výchova může mít celou řadu z našeho pohledu velmi užitečných výstupů pro školu. My v podstatě se snažíme nějakým způsobem vždy, když přijdeme na základní školu nebo i na střední školu, se bavit s pedagogickým sborem, s řediteli na téma, jak je možné výukou mediální výchovy přispět k dalším oblastem, kterým se škola věnuje. Existuje nějaký školní časopis, má škola nějaký web, prezentuje se škola navenek? Jak vám můžeme v tomto pomoci? Jak je možné díky tomu, že se bude mediální výchova učit i z toho praktického hlediska, jak je možné škole v tomto případě pomoci? Je tam jisté PR, public relations, školy. Víme, že už i na základních školách existuje jistá konkurence. Jsou základní školy, které mají málo žáků, naopak školy, které jsou v podstatě velmi přeplněné, snaží se tam rodiče dostat své děti, i když jsou z nespádové oblasti. My tady vnímáme to, jak se škola prezentuje navenek, jako jednu z důležitých částí.

Provázanost na ostatní předměty. Tam to vyplývá z toho, že v mediální výchově používáme i výpočetní techniku, různé další audiovizuální pomůcky a tam to pro nás má přesah do ICT a dalších předmětů, kdy i z hlediska zaměření a aprobace učitelů, kteří to učí, velmi často na školách říkají: dobrá, když budeme vyučovat mediální výchovu jako průřezové téma, my bychom chtěli do toho vašeho programu – tím myslí náš vzdělávací program – začlenit více pedagogů. My bychom chtěli, aby se u vás školili pedagogové, kteří učí český jazyk, obecné předměty nebo všeobecné předměty, ale chtěli bychom, aby se zúčastnili i učitelé, kteří učí výpočetní techniku, kteří učí technické předměty, protože když potom dojde na to, že žáci mají zpracovat nějaký mediální výstup a ten třeba publikovat na školní web nebo do školního časopisu, tak velmi často je to právě učitel, který se zabývá výpočetní technikou, kdo žáky vede k tomu, aby ten mediální obsah byl prezentován navenek. Takže tam existuje nějaká synergie, spolupráce více pedagogů ze školy. Velmi často to není tak, že jeden pedagog mediální výchovu odučí od A do Z. Velmi často si pedagogové takhle pomáhají a my si myslíme, že to je ku prospěchu věci.

Něco málo o nás. Jak již jsem říkal, pracujeme již několik let. Náš projekt vznikl spojením lidí, kteří se zabývají médii, kteří pracují v médiích, a to jak v akademické úrovni, tak i v novinách, televizi – lidé, kteří zastupují tu produktivní část, a lidí, kteří se zabývají andragogikou, kteří se zabývají vzděláváním dospělých a kteří mají i historii coby učitelé. To znamená, že tímto propojením vznikl náš tým, který se od roku 2008 zabývá tímto tématem. Prošli jsme několika organizačními změnami. V tuto chvíli fungujeme pod společností Pro Futuro Consulting, což se nám poměrně hodí, protože tato firma již 15 let se zabývá výpočetní technikou a vzděláváním v oblasti výpočetní techniky. Takže oni nám tam mj. poskytují velmi dobrou podporu v této oblasti a jsme schopni díky tomu ve školách velmi, řekněme, erudovaně konzultovat i z hlediska toho, jakou techniku k mediální výchově dokážeme používat.

Jak již tady zaznělo, ze začátku jsme se zabývali i jinými věcmi než školstvím. Školili jsme hodně lidi, kteří vystupují v médiích, školili jsme tiskové mluvčí, školili jsme zástupce politické scény a vlastně školství a děti jsme měli jako takovou zájmovou aktivitu jakoby bokem. Časem to vykrystalizovalo v to, že je to naše hlavní momentálně a do budoucna tématická oblast, které se chceme věnovat. V minulosti jsme organizovali nebo jsme se zaměřovali převážně na děti, ne na pedagogy. Organizovali jsme dětské tábory, kroužky. Bylo to tom, že děti, které k nám ať už do kroužků, nebo do táborů jezdily a chodily, tak my jsme jim dali teoretický základ, ten náhled, snažili jsme se jim vysvětlit podstatu médií, jak už tady zaznělo, a na druhou stranu jsme je brali na zajímavá místa – byli jsme s nimi například v České televizi, byli jsme s nimi na dalších různých exkurzích, učili jsme je používat techniku tak, aby potom ze zážitků, které měly, byly schopny zpracovat nějaký mediální výstup – ať už to byla anketa, ať už to byl rozhovor, který dělaly třeba s panem senátorem, ať už to byla reportáž a vedli jsme je k této produktivní činnosti. Smyslem toho nebylo vychovat z nich novináře. Smyslem toho bylo vyzkoušet si, jaké to je, a skrze to pochopit i kolikrát, jak o tom uvažují novináři, jak o tom uvažují lidé, kteří potom jako profesionálové píší a vytváří ta sdělení.

Od toho jsme se dostali dále do školství a říkali jsme si, že díky těmto nabytým zkušenostem s dětmi doufáme, že máme co říct i vám pedagogům, a zkusit vás navést tím směrem, kterým jsme se ubírali nebo kterým se ubíráme, spojit teoretický základ a praktické dovednosti k tomu, aby ten předmět byl pro žáky zajímavý.

Tady jenom v několika bodech ještě jednou, čím se zabýváme. I díky tomu – a jsme tomu velmi rádi – že mnoho odborníků, kteří s námi spolupracují, se kterými konzultujeme naši činnost, protože samozřejmě netváříme se, že víme všechno, všechno umíme a jsme ti nejlepší, to v žádném případě, takže se velmi rádi opíráme o slova odborníků, kteří tady dnes sedí i kteří nemohli dneska přijít, tak aby náš program skutečně měl smysl a nebyl to jenom jeden z ojedinělých nebo řekněme izolovaných projektů, kterých existuje celá řada. A myslím, že je to velmi na škodu, že jsou izolovány a vlastně zabývají se vždycky jenom malou částí mediální výchovy.

Samozřejmě zajímá nás, a proto jsme rádi, že jste tady i vy, i váš názor, abychom i díky tomu nějakým způsobem se dokázali orientovat a zaměřovat svoji činnost do budoucna.

Ze všech informací, které jsme nasbírali, které jsme konzultovali, jak o tom uvažujeme, vznikl program, který nazýváme mediální výchova multimediálně. Je to program pro pedagogy základních škol i středních škol, který – když bych ho měl nastínit jenom rámcově, tak je to přibližně 50 hodin vzdělávání teorie a praxe pro učitele. Je to přibližně jedna polovina teoretických základů. Je tam celá řada témat, o kterých tady dneska již byla řeč, a je tam i praktická část, využití techniky k výuce.

Zpracováváme k tomu metodické materiály. To znamená, že kdo projde tímto školením, tak je vybaven i metodickými listy, které potom může ve své výuce dále používat. Jak již jsem říkal na začátku, jsme schopni s vámi konzultovat a doporučit vhodné vybavení tak, aby odpovídalo finančním možnostem a aby bylo efektivní a aby bylo pokud možno i moderní, protože se to vyvíjí velmi rychle, ale o krok před námi, aby nepoužívali techniku, o které vlastně ani nevíme, jak vypadá. Takže i v tomhle dáváme pozor, abychom šli s dobou.

Školení probíhá tak, že je to buď několikadenní, nebo dokážeme to na základě zájmu uskutečnit i třeba v odpoledních. Záleží opravdu na tom. Momentálně model, který vypadá, že se osvědčí, je, že z každé školy se toho zúčastní řekněme dva tři učitelé – to je typický počet – přičemž skupina je do 15 lidí, kterou školíme. My k tomu potom poskytneme zázemí. Máme učebny i techniku a je to tímto stylem. Samozřejmě jsme schopni přijet a školit i v regionech na školách. Můžeme se domluvit s jednou ze škol, která třeba poskytne na to prostory. Takže to je k tomu.

Doufáme, že každou chvíli, každým dnem by kurz měl být schválen v rámci dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků a měl by být akreditován. Pracujeme na akreditaci dalších modulů tak, abychom dokázali vyjít vstříc i dalším požadavkům na vzdělávání, ať už to budou třeba o něco kratší moduly, méně časově náročné, nebo další rozšiřující moduly, které už se budou podrobněji zabývat jednotlivými tématy mediální výchovy.

Dostávám se pomalu k financování. Jak jistě víte, v rámci strukturálních fondů, konkrétně OPVK je možné v rámci krajů podávat projektové žádosti, které jsou vypisovány. Momentálně tuším jsou aktivní tři nebo čtyři kraje. My ať už žadatelsky, nebo partnersky na některých projektech již pracujeme. Domlouváme se s dalšími zájemci, kteří se na nás obrací s nějakou konzultací, tak se s nimi domlouváme, jakým způsobem bychom mohli čerpat peníze na mediální výchovu z těchto fondů.

Oblast podpory 1.4, známé to EU-peníze školám, to je to, co vás jako základní školy asi zajímá nebo v čem se orientujete. Dovolil bych si tady otázku, kdo z vás čerpá z těchto peněz? Kdo z vás má vypsané šablony? Je to skoro většina. Sami víte, že tento program je o něco jednodušší, když to porovnáte s klasickými výzvami. Tam se s mediální výchovou dokážeme dostat do těch dvou šablon, které jsou tam vypsány, a to čtenářská a informační gramotnost a využívání ICT. Tam je to konkrétně, když vám to řeknu jako odborníkům, tak je to 1.1 a 1.3, v těchto dvou konkrétních se dokážeme nějakým způsobem pohybovat.

To bylo v podstatě takové krátké shrnutí toho, co jsme zač, co Centrum mediálního vzdělávání nabízí, čím se zabýváme. Chtěl bych vám teď ukázat jeden malý výstup z tábora, který se uskutečnil minulý rok. Je to taková slideshow z fotografií, je u toho nějaká hudba. Je to výtvor dětí, které se zúčastnily toho tábora. V průměru těmto dětem bylo něco kolem 14-15 let a tohle bylo zadání, aby zpracovaly krátký zábavný výstup, který potom prezentovaly samy sobě na takovém slavnostním ukončení tábora. Poprosil bych kolegu, jestli by to spustil. (Probíhá zmiňovaná slideshow.)

Toť výstup účastníků našeho tábora. Ze začátku jste tam měli možnost vidět tři loga. Celý tábor byl tématicky udělán tak, že děti jsme rozdělili do třech redakcí. První úkol byl, že redakce měla vymyslet svoje logo, název svého média, a pod tím se potom celý týden, co tábor byl, prezentovala. Byly tam fotky tady ze Senátu, ze zoologické zahrady, z České televize, z Karlštejna. Toť ukázka toho, co by mohli zvládnout velmi lehce i vaši žáci.

Já vám v tuto chvíli děkuji za pozornost. V případě, že máte nějaké dotazy přímo teď na mě nebo na někoho z mých kolegů, tak prosím.

Paní Renata Kasalová: Ano, prosím.

Paní Jitka Březková: Jitka Březková, Hradec Králové, Základní škola SNP. Já mám problém nebo jako škola máme problém s jednou věcí, a to je taková určitá zkostnatělost, nehybnost určitých předmětových dotací na jednotlivé předměty, které kdybychom chtěli rozšiřovat právě v rámci rozšířené mediální výuky, protože si myslím, že u nás se to využívá poměrně dost jak v různých mezipředmětových vztazích, jak se to dřív nazývalo, dělají děti třeba projekty na hudební výchovu a dělají si je třeba v rámci informatiky, nebo si z toho berou zase ze zeměpisu některé věci, pak dělají prezentace v PowerPointu, máme interaktivní tabule, tak narážím na to, že – můžu si samozřejmě jednou týdně vyměnit hodinu, já nevím, s geometrií, ale nejde to pořád. Narazili jsme třeba v šablonách na to, že jsme chtěli dělat čtenářskou gramotnost a rozšířit jim výuku o určitý – nechci říkat internetový – ale prostě medializovaný čtenářský klub. A narazili jsme na to, že vlastně odpoledne už jako kroužek by to nebyla výuka a v rámci češtiny to tam nikam nenapasujeme! Jestli by šlo nějakým způsobem třeba jakoby zpružnit, trošku tohle zplastičnit, protože pro základní školu – nevím, jak je to prostřední – ale pro základní školu je tohle pevně dáno a je to dost neprůstřelná záležitost! Jenom takový spíš povzdech, protože medializační stránka všech různých předmětů, které se na základce používají, se dá dobře dělat. Myslím si, že v symbióze školy to funguje velmi dobře, i vedení nám je velice dobře nakloněno, i si myslím, že máme velmi slušné technické vybavení, nezápasíme o žáky, spíš naopak jsme škola, která jakoby trochu žáky musí – nikoho neodmítáme, ale máme spíš přeplněnost – a zápasíme tady s tím. Jestli se třeba nějak do budoucna uvažuje o tom, že by se tohle mírně zpružnilo, aspoň v tomto ohledu. děkuji.

Pan Jiří Snítil: Děkuji za dotaz. Na středních školách, potažmo gymnáziích je situace lehčí. Oni si výukové plány mohou pružně měnit. To znamená, máme i zkušenost, že jedno gymnázium řeklo: výborně, tak od příštího roku zařadíme mediální výchovu jako samostatný předmět, dokonce tomu dáme víc, než je třeba. Na základních školách je to přesně, jak říkáte, a nevím. Možná spíš na paní doktorku, jestli byste k tomu mohla…

Paní doktorka: Až se mi bude třást hlas, tak to není nervozitou, ale mně je tady nějaká strašná zima. Nevím, jak vám.

Já se pokusím v krátkosti odpovědět. Malinko musím říci, co se pod pojmem implementace vlastně vůbec od začátku mínilo. Pan kolega, o čem hovořil, ona je to spíš záležitost už dalšího vzdělávání pedagogů a jakoby podpoře vzdělávání, plus práce s dětmi. Pod pojmem implementace mediální výchovy se tehdy, když se to stalo povinným vzdělávacím obsahem, což byla velmi taková obtížná fáze, a já musím říci, že učitelé se s tím neuvěřitelně statečně a kvalitně vy pořádali a za to si jich velmi moc vážím, a to sice vůbec tato průřezová témata a mediální výchovu zakomponovat do školních vzdělávacích programů, protože jak víte, to odpovídá dvoustupňovému kurikulu. To jenom takové malinké upřesnění.

To, na co vy narážíte, tak je to záležitost hodinové dotace. Průřezová témata nemají samostatnou hodinovou dotaci. Když jsme si dělali analýzu pojetí průřezových témat i v jiných kurikulech evropských zemí, tak oni jsou na tom obdobně. Jde o to, že tam se vlastně spoléhá na jejich průřezový charakter. Někdy je to trošku takové zaklínadlo, což si myslím, že je zapotřebí to někdy pojmenovávat tak, jak to prostě je, ale je to jejich velká deviza. Při dotazníkových šetřeních opravdu vychází to, že toto je skoro kámen úrazu.

Opět, dalo by se o tom hovořit velmi dlouho, ale ještě k vaší otázce. Naše zkušenosti jsou takové, že je toto řešení je škola od školy. Některé i základní školy to řešily tím, že pro všechny žáky volily formu integrace, kde je seznámily s takovými základy, kterých je zapotřebí dosáhnout, a pak určitými nadstavbovými projekty a – teď se omlouvám, jestli se nestrefím přesně – ony nejsou nepovinné předměty, ale teď se to jmenuje volitelné – volitelnými předměty vlastně rozvíjely zájem žáků, kteří o to víc měli takovou potřebu, a pak se to tam podařilo skloubit. Zase můžu říct ze své zkušenosti, že když pak máte šanci vidět komplexně postavený každý školní vzdělávací program, ale opravdu jakoby celkově a i na konzultacích se s tím případně seznámit, tak pak určité řešení lze najít, ale taková odpověď, jakoby grif na to, jak to udělat, není možné bez hluboké znalosti prostředí školy, bez hluboké znalosti personálního obsazení. Dalo by se o tom hovořit velmi dlouho, možná třeba ještě při panelové diskusi.

Paní Renata Kasalová: Ano, děkuji vám, paní doktorko. Prosím, máme dotaz.

Paní Čelišová: Já jsem chtěla zareagovat na kolegyni, ale vy už jste to v podstatě řekla, takže děkuji. Já jsem Čelišová ze Základní školy Sobotka a v podstatě si myslím, že není problém na základní škole, jak jste řekla, doplnit hodiny nebo dát mediální výchově větší prostor právě v rámci volitelných předmětů. My máme třeba tvorbu časopisů nebo literární klub jako volitelný předmět a tam se to dá třeba s nadanějšími dětmi nebo s těmi, které mají zájem, právě rozšířit výuku. Takže i na základní škole, nejenom na střední možnosti jsou velké. Záleží skutečně na tom, jak je vzdělávací program dané školy, jak jste říkala, koncipován. Děkuji.

Paní Renata Kasalová: Děkuji i vám za reakci. Zeptám se, jestli někdo další z auditoria by chtěl reagovat, anebo potom samozřejmě bude příležitost při avizované panelové diskusi.

Pokud nemáme další dotazy, tak bych vás ráda jménem ústavně-právního výboru pozvala na občerstvení do Jičínského salónku, kam budete uvedeni. Je to směrem k východu, resp. vchodu, kudy jste přišli. Asi tak za půl hodiny prosím se sejděme opět tady. Děkuji vám zatím.

(Přestávka.)

Paní Renata Kasalová: …diskusi, tak bych ráda představila další naše odborníky, kteří se jí budou účastnit. Doktorka Markéta Pastorová – s tou jste již byli v kontaktu – je odborným pracovníkem ve Výzkumném ústavu pedagogickém v Praze. Dlouhodobě se věnuje koncepci všeobecného vzdělávání v oblasti Umění a kultura a problematice průřezových témat. Je spoluautorkou kurikulárních dokumentů pro základní školy a gymnázia. V současné době vede oddělení koncepce všeobecného vzdělávání.

Doktorka Helena Pavličíková působí Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Dobrý den! Vede katedru společenských věd, která připravuje budoucí učitele občanské výchovy pro 2. stupeň základních škol. V daném studijním programu zajišťuje výuku filozofické propedeutiky, moderny a postmoderny ve filosofii 20. století a výuku mediální gramotnosti.

Po mé pravici sedí – tedy druhý zprava – Mgr. Jiří Uher, který má bohaté zkušenosti z mediální sféry. Působil například ve společnosti Economia, byl také koordinátorem vydavatelství a ředitelem marketingu společnosti Vltava-Labe-Press. Ve společnosti PPF media, kterou jsme již zmiňovali, zastával funkce zástupce mediálního ředitele a ředitele marketingu, distribuce, tisku a provozu multimediálního školícího centra FUTUROOM. Nyní působí v Centru mediálního vzdělávání jako garant projektů mediální výchovy. Dlouhodobě se věnuje marketingu, PR a také novým trendům v žurnalistice.

Doktor Jiří Závozda – dobrý den! – působil mj. jako vedoucí oddělení reportérů v deníku MF Dnes, dále jako šéfeditor a zástupce šéfredaktora v Lidových novinách a hlavní editor časopisu Reader´s Digest Výběr. Byl ředitelem zpravodajství a šéfredaktorem publicistiky v TV Prima. V současnosti se věnuje především lektorské činnosti, mediálnímu poradenství a školení, a to i v rámci aktivit Centra mediálního vzdělávání.

Ráda bych zahájila panelovou diskusi, a to otázkou, zda není mediální výchova na základních školách tak trochu luxus, když se říká, že děti jsou školou, řekněme, přetížené. Dovolím si zeptat se prvotně našich odborníků, kteří sedí v panelu, a dala bych ráda slovo profesoru Jirákovi, pokud mohu požádat.

Profesor Jan Jirák: Děkuji za slovo. Myslím, že v úvodním vystoupení jsem si vlastně předpřipravil odpověď. Myslím, že mediální výchova bude luxus, pokud na ni budeme nahlížet jako na něco, co jenom doplňuje soubor dovedností, které musí mladý člověk zvládnout, aby mohl žít ve světě, ve kterém žije. Pokud na ni nahlédneme – tedy na mediální výchovu – jako na něco, bez čeho není možné se ani pokusit chápat svět, ve kterém žijeme, pak to není luxus, ale je to naprosto nevyhnutelná podmínka toho, abychom připravili nastupující generaci na to, že se nezblázní ze světa, který jsme jí připravili.

Paní Renata Kasalová: Děkuji vám. Mohu požádat doktorku Pastorovou, aby pokračovala?

Paní Markéta Pastorová: Já budu stručná. Domnívám se, že luxus by bylo, kdyby mediální výchova ve vzdělávání nebyla.

Paní Renata Kasalová: Děkuji vám. Poprosím taktéž doktorku Pavličíkovou z Jihočeské univerzity.

Paní Helena Pavličíková: Já bych pohovořila z praxe, protože my přicházíme do styku se strašnou spoustou učitelů, kteří nám vedou žáky, naše studenty na průběžné pedagogické praxi. A mohu vám říct, že nás doslova žádají, abychom o médiích učili už od 1. a 2. třídy, že není možné učit o médiích ve školách třeba až od 6. třídy, protože každý týden se setkávají s problematikou kyberšikany, s tím, jak musí řešit každý týden to, co třeba děti vidí v médiích a snaží se to napodobovat. A to je taková každodenní nutnost, která vyplývá z praxe, že to slyším od zástupců ředitelů ze základních škol, mluvím tedy za Budějovice, ale ve větším městě je to naprosto jasná a základní, řekla bych, povinnost a ne luxus tohle učit!

Paní Renata Kasalová: Děkuji i za váš názor. Doktor Miroslav Antl.

Senátor Miroslav Antl: Já myslím, že už jsem to řekl ve svém vystoupení. Předávám slovo dalšímu, panu kolegovi Uhrovi.

Pan Jiří Uher: Já bych reagoval. Zkusím krátce, ale zeširoka. Já jsem si potřebnost mediální výchovy do škol uvědomil, jak jinak, než na svých dětech, a to konkrétně na svém synovi, kterému už v nějaké čtvrté páté třídě do ruky vrazili na ulici metro, a on se tím začal probírat a číst to a brát to jako zásadní věc, která mu začala utvářet jeho názory na to, co je světový rekord a v čem zrovna se překonal. Začal jsem si uvědomovat, že pokud mu nezačnu pomáhat utvářet si názor bez těchto volně šířitelných médií a volně ovlivnitelných médií, tak že asi to nepůjde jinak. Takže takové rychlé uvědomění a zpětná vazba – jak jinak než od vlastního dítěte.

Paní Renata Kasalová: Děkuji. Poprosím také pana doktora Jiřího Závozdu.

Pan Jiří Závozda: Dobrý den. Podle mého názoru je to nezbytně nutné, protože média v současném světě totálně selhávají. Beru to sebekriticky i na svoje působení, kdy jsem v těch médiích byl. A myslím si, že člověk, který tam nepracoval, tak se v podstatě dneska v nich bez nějakého dobrého kurzu nemůže vyznat, nemůže jim věřit a nemůže ani chápat jejich postoje, protože momentálně jsou sdělovací prostředky víceméně jenom továrnou na peníze a nic jiného je nezajímá. Říkám, prostě selhávají, ale to selhání se velmi těžko rozpoznává zvnějšku.

Paní Renata Kasalová: Děkuji. Názory našich odborníků jsme slyšeli. Teď by nás určitě zajímal názor někoho z vás, z pedagogů, kteří sem přijeli na dnešní konferenci. Mohu požádat? Dobrá tedy, takže vy všichni na mediální výchovu na vašich školách předpokládám učíte. A můžu poprosit třeba o názor, jaké s ní máte zkušenosti, jak to přijímají děti, ostatní pedagogové? Berete to ve vašem pedagogickém sboru jako něco, co je podstatného, relevantního a čím byste se měli nadále zabývat? Já předpokládám, že ano, když jste tady, ale přeci jenom bych o názor poprosila. Ano, vidím paní, se kterou jsem navázala oční kontakt. Ne? Tak to jsem se asi spletla, omlouvám se.

Paní Eliška Hartmanová: To nevadí, já se připojím. Určitě mediální výchova má velice důležitý význam. Nebudu mluvit o tom, jak to děláme u nás ve škole – nebo mohla bych. Proniká nám to spíš do předmětů. Nemáme speciální předmět. Pravdou je, že chceme jít do projektu, proto jsem i tady, z evropských fondů. Hlavně kvůli tomu jsem si to přijela poslechnout. V každém případě vidím takovou ochrannou funkci pro děti. To je strašně důležité v mediální výchově. Trošku mě děsí to, že bychom měli vzdělávat finanční gramotnost, mediální gramotnost – je toho hodně! A také se trošku bojím toho, že i já někdy se v těch médiích neorientuji. Také si říkám, co je pravda. Vy nás nějak připravíte? Naučíte nás, co s tím dělat?

Paní Renata Kasalová: Já bych možná teď předala slovo – buď garantovi našeho projektu, anebo Jiřímu Snítilovi, který možná řekne přesně, jak vás to naučíme – nebo může reagovat na to, jestli naučíme pedagogy? Na to jsou totiž ty semináře zaměřené.

Řečník: Spíš se chopím já. Ale jenom pinknu to tady vedle, protože s Jirkou Závozdou se známe hodně dlouho a vlastně jsme začali budovat kdysi dávno takovou postrevoluční Mladou frontu Dnes, která se privatizovala a byla v dřívější době také trošku jiná. A je to tak, že v podstatě to, co řekl Jirka, je to, co by mělo být pro vás jako pro pedagogy takové to, v uvozovkách, nechci říct zákulisní, ale je to o tom, že v okamžiku, když sedíte v médiích a vytváříte je a vytváříte je hodně let, tak dokážete vycítit, co je pravda, co není pravda, co děláte účelově a neděláte účelově a za kým kdo stojí, nebo nestojí. A my se nebojíme to teď říkat a vystupovat ze zákopů a ukazovat: tohle ne! A myslím si, že to je to, co vám můžeme předat, a můžeme říct, abyste si potom samozřejmě vlastní názor vytvořili. My vám nebudeme nutit náš názor. My vám jenom ukážeme, kam média směřují a proč.

Paní Renata Kasalová: A ta školení jsou k tomu tak koncipována, to bych možná ještě doplnila.

Paní Eliška Hartmanová: Děkuji. Určitě to budeme potřebovat! Jinak se omlouvám, jsem Eliška Hartmanová ze Svitav.

Paní Renata Kasalová: Dobrý den i vám. Pokud nemáme další reakce… Ano, paní doktorko, prosím.

Paní Markéta Pastorová (?): Já si dovolím ještě jednu reakci. Říkala jsem o tom, že je velice fajn, pakliže je rozrůzněná podpora v oblasti dalšího vzdělávání. Myslím si, že to je důležité. Nakonec se dají i vykrystalizovat určitá pojetí mediální výchovy, což je také přirozené. Je to možná třeba – teď mi tam naskakuje slovo výzva, kterou už tedy nesnáším, ten pojem, ale možná by bylo (vhodné) do budoucna založit určitou z odborného hlediska garantovanou platformu, kde by se výstupy z jednotlivých vzdělávacích programů nejenom prezentovaly, ale také aby se tam nad tím vedla odborná diskuse a nebál by se člověk i pojmenovat, kudy cesta nevede, což si myslím, že je velmi důležité. A je to tím, že takhle se tříbily i didaktiky v ostatních předmětech. Mediální výchova svoji didaktiku prozatím nemá. Budeme ji držet palce.

Ještě je důležité tady říci, že tím, že vnikly rámcové vzdělávací programy, tak přestože metodická podpora třeba nebyla úplně ideální a ideální situace nenastávají, tak Ministerstvo školství má metodický portál, což je vlastně prostředí na podporu kurikulární reformy. Výzkumný ústav pedagogický se o něj stará a současně vyvíjí také koncepční metodickou podporu pro výuku, pro podporu mediální výchovy. Ukončím to tím, že se můžete v co nejbližší době těšit na to, že pro všechna průřezová témata vzniká soubor metodické podpory s názvem doporučené očekávané výstupy. V současné chvíli je ve schvalovacím procesu a mělo by to pomoci se orientovat všem, kteří se zapojují nebo jsou v každodenní praxi, v tom, co od žáků mohou očekávat, protože víte, že pojmenování toho, co vlastně jednotlivé tématické okruhy průřezových témat přinášejí, rámcový vzdělávací program nezpracoval.

Paní Renata Kasalová: Děkujeme, paní doktorko, za důležité informace a doporučení. Zeptám se ještě jednou, zdali máme nějaké dotazy či připomínky. Prosím.

Řečnice: Já bych měla dotaz. Tady padlo, že teď fakulta pedagogická by měla vzdělávat, aprobovat v rámci mediální výchovy nějaké nové učitele. Myslím si, že aprobovanost ještě nedává garanci, že ten učitel to bude umět. Ale je tady určitý předpoklad. A mně připadá, že v poslední době jsme Ferdové mravencové, kteří by se měli naučit všechno. A já jako vyučující předmětu výchovy k občanství v 9. ročníku bych musela přijmout takových informací a sebevzdělávání, že to prostě nemůžu obsáhnout v rámci svého úvazku.

Paní Renata Kasalová: Děkujeme i vám za názor. Připojí se někdo další z řad odborníků nebo auditoria? Prosím.

Pan Feřtek: Moje jméno je Feřtek. Učím na Základní škole v Kladně a také mj. i občanskou výchovu. A když jste se na začátku ptali nebo jste položila otázku, jestli to je luxus, teď bych chtěl možná i reagovat na paní kolegyni a na to, co tady zaznělo poprvé z úst někoho z řečníků, že vlastně bude aprobace mediální výchova. Ona asi prostupuje skutečně všemi obory, které učíme na základní škole. A není asi samospasitelné, že tam budeme mít jednoho kolegu, který bude specialista na mediální výchovu, a ten to jako všechno udělá! Asi ne!

Když tady mluvil pan Uher a pan Závozda o tom, že selhávají média, tak mediální výchova u nás na školách je o tom poskytnout nějakou alternativu k tomu, co se na děti řítí mimo školu, to znamená doma. Jsou děti, které jsou doma skoro pořád samy. Tam je to čistě na jejich libovůli, co budou dělat – jestli jsou na sociálních sítích, nebo se dívají na televizi, na programy, které běží v televizi, a nikdo jim neřekne, co je věrohodné, co není věrohodné, co je fikce, co je skutečný život. A pak máte děti, které žijí v rodinách. A v těch rodinách je nějaká atmosféra. A ta vyplývá z toho, jaké se kupují noviny, co se čte. Takže když je rodina, kde se čte bulvár a nic jiného se nekupuje a skoro každá zpráva, která doma se probírá potom a děti jsou tomu přítomny, tak vypadá zaručeně. To asi také je potřeba dětem říct, že ne všechno bude pravda. A tady vidím největší problém, protože tam se budeme dostávat do střetu vlivu takové rodiny a toho, co budeme říkat ve škole. Já tedy trošku se obávám toho, že ne všichni rodiče budou tleskat tomu, že dětem chceme nabídnout nějaké alternativy.

Paní Renata Kasalová: Děkuji vám. To jste mi tak trošku vzal z úst další otázku, která měla následovat, a tou je: jak může ovlivňovat rozvoj mediální gramotnosti dítěte rodina. Zeptám se, zdali někdo bude reagovat a doplní kolegu. Ano, prosím, Jirko.

Pan Jiří: Já s vámi souhlasím, ale je to diskuse, tak trochu provokativně. Někdy totiž je lepší, když rodina čte ten bulvár, protože to bere jako zábavu a ty informace pro ně jsou jenom zdrojem zábavy, zatímco když dětem budete kupovat nebo číst v uvozovkách seriózní noviny, tak je můžete dostat do daleko větších problémů. Vždycky když jsem učil ještě na vysoké škole, tak jsem citoval z jedněch našich seriózních novin hlavní článek, který byl, bych řekl, zničující pro jednoho člověka a ten náš přední český investigativní novinář začíná první odstavec: podle jedné verze, která se nyní prošetřuje, je možné, že – a pak je tam nakonec, že ten člověk je zločinec. Takže pro mě je někdy méně nebezpečné číst Blesk než seriózní noviny. Ale obecně s vámi naprosto souhlasím.

Paní Renata Kasalová: Děkuji. Chtěl reagovat i doktor Antl?

Senátor Miroslav Antl: Chtěl. Naprosto souhlasím s tím, co tady bylo řečeno. Já jsem to naznačoval – protože my můžeme naznačovat – už ve svém vystoupení. Ale chtěl bych říct, že vždycky, a tím bych chtěl také zareagovat, že se naskýtá otázka, kde je odpovědnost. A právě já jsem tady mluvil o výchově-nevýchově, jestli rodina, nebo škola. Vždycky musíme vycházet z toho, co je dáno zákony. A zákon o rodině říká jasně, že těžiště odpovědnosti za výchovu, tedy i za nevýchovu spočívá na rodině. A tady když se bude rodina dohadovat se školou, tak to bude velmi složité, kdo pak by třeba odpovídal za to, když dítě se bude řídit názorem jednoho či druhého, ale každopádně to těžiště je jasné. Je to rodina. Vždycky! Škola by měla pohlídat vzdělávání a hlavně čas, který tam děti tráví.

Paní Renata Kasalová: Děkuji. Nějaké další reakce či doplňující informace, otázky? Ano, prosím, pane profesore.

Profesor Jan Jirák (?): Já se k tomu nepatrně přidám. My jsme asi před dvěma nebo třemi lety dělali takový výzkum mezi rodiči, kteří mají doma děti do 15 let. Dělali jsme to kvůli projektu na označování televizních pořadů a počítačových her nějakými informacemi o tom, jestli je tam škodlivý obsah apod., a zjišťovali jsme, co by tomu rodiče řekli. A při té příležitosti jsme se jich ptali celkově i na jejich vztah k mediální výchově ve škole a mimo školu. A tam reakce byly vesměs velmi pozitivní. Statisticky významně pozitivní. Rodiče evidentně cítí nějaký problém v tom, že je pro ně obtížné vést dítě k nějaké rozumné mediální konzumaci, pomáhat překonávat – to, o čem mluvil kolega. Je to pro ně mnohdy i nepohodlné, ale současně cítí, že by se to dít mělo, a budou rádi, když škola tu odpovědnost alespoň zdánlivě převezme. Takže já bych se příliš nebál reakcí tohoto typu. Odpusťte mi kulhající příměr. Je to jako učit literaturu dítě z rodiny, kde se nečte. Je to podobná situace. To jenom jsem k tomu chtěl poznamenat.

Paní Renata Kasalová: Děkuji i vám. A pokud nemáme další dotazy nebo reakce, tak bych se vrátila k té hlavní otázce, na které jsme se více či méně shodli, a tou bylo, jestli tedy mediální výchova jako taková je velice potřebná, má být vyučována a není, nebo je luxus. Řekněme, že všichni odborníci v panelu tvrdí: ano, je to podstatné.

Zeptám se tedy, jakým způsobem by měla být mediální výchova vyučována právě na základních školách. Doporučili byste, co by bylo nejpřínosnější, nejefektivnější jak řekněme třeba i v rámci teorie, praxe využívání ICT? Mohu začít opět od profesora Jiráka?

Pan Profesor Jirák: To je strašné sedět na kraji! (Pobavení.) Tady už to nepatrně zaznělo od paní doktorky Pastorové. Mediální výchova je takový zvláštní obor, který vzniká spolu se svou didaktikou. To se moc často nestává. Většinou existuje něco jako mateřský obor a k němu tedy nějaká vzdělávací oblast a s ní spojené příslušné teorie. Tady to vzniká všechno najednou a ještě se to rychle mění, protože se mění ten samotný předmět.

Když jsme začali kolem roku 2000 plus minus sestavovat první verzi rámcového vzdělávacího programu, slovo Facebook neexistovalo. Za 10 let se to všechno změnilo zásadním způsobem. Takže odpovědět na otázku, jak učit mediální výchovu na základní škole je velmi obtížné. Já se k tomu necítím v tuto chvíli povolán, ale můžu asi říct, že začít by se mělo co nejdřív. To mě, musím říct, přesvědčila dost paní doktorka Pavličíková, která přišla a řekla: propedeutika musí být hned. A já myslím, že měla pravdu. Já bych osobně tedy, a teď to bude znít téměř, jako bych byl odbojný vůči kolegům z Centra mediálního vzdělávání, ale já bych osobně ocenil, kdybychom víc podporovali kupodivu vzdělávací složku oproti té dovedností. Já jsem ve svém úvodním vystoupení použil výraz médiopis, ale já myslím, že na to, abychom byli schopni se médiím i účinně bránit, tak je především potřebujeme znát, potřebujeme vědět, že to, co tu teď prožíváme je výsledek vcelku logický nějakého vývoje, potřebujeme vědět, co to znamená, když Jiří Závozda řekne, že média selhávají, protože to říká z určité pozice nějaké představy. My tu představu musíme znát. Čili zdá se mi, že mediální výchova by měla být víc poznáním světa, ve kterém žijeme, než nějakými návody, jak se z něj ve zdraví dostat domů.

Paní Renata Kasalová: Děkuji vám. Zeptám se dalších odborníků v panelu, abych tedy nevyvolávala přímo. Ano, prosím.

Senátor Miroslav Antl: Já bych jenom stručnou poznámku k tomu, co řekl pan profesor Jirák. Určitě. A já jsem to tady říkal, že složka vzdělávací je velmi důležitá, je důležitá mimo jiné – a znovu opakuji a vím, že jsem tím otravný, i sám sobě už – z hlediska odpovědnostního. Ta dovedností je důležitá zase proto, aby to byla i škola hrou a byly tam patrné výsledky. Ve vzdělávacích složkách se to pak zjišťuje testy nebo nějakým úspěchem v rámci prozkoušení znalostí. U dovedností jsme každý rád, když se něco naučíme a doženeme tím zásadní neznalosti a když dovedu něco, co jsem do té doby nedovedl. Ale určitě – souhlasí, složka vzdělávací je nutná.

Paní Renata Kasalová: Děkuji. Tedy mediální výchova – povinné průřezové téma na základních školách. Vyučovat se musí. Znovu se ptám, jak by se tedy mělo vyučovat. Odpoví někdo z řad auditoria, nebo jaké máte zkušenosti, případně někdo další z řad odborníků. Ano, paní doktorko, prosím.

Paní doktorka: Jestli můžu. Nechci vyvolávat nějaké obecné diskuse. Je tady spousta občankářů a já tady zastupuji ty učitele, kteří učí budoucí učitele občanské výchovy. Když jsme se naposledy setkali s paní profesorkou Dvořákovou, s předsedkyní akreditační komise, tak ona vlastně říkala, že bychom si měli jednoznačně ujasnit také didaktiku jednotlivých odborných předmětů. Já vím, že asi teoretizuji, ale strašně často se ztotožňuje metodika a didaktika. A ona ta didaktika je poměrně těžká a náročná. A jestli jste si všimli, tak akreditační komise v posledním půlroce zřídila samostatnou odbornou komisi jenom pro didaktiku odborných předmětů – abychom si vždycky jasně v té didaktice řekli čtyři základní otázky, na které si musíme odpovědět: co učit, pro koho to učit, proč to učit a jak to učit, protože většinou se skutečně ztotožňuje didaktika a metodika. Vím, že tady jsou profesionálové a vy to určitě víte, ale u spousty našich studentů, ale i u některých učitelů se tohle ztotožňuje, a to je velikánská chyba! Didaktika je strašně důležitou disciplínou, a proto jsme i chtěli, aby mediální výchova se dostala do prvního stupně základní školy ne ve smyslu učit děti nějakou teorii, ale spíš probouzet v nich citlivost vnímání k médiím tak, abychom s nimi o tom diskutovali a aby ony si spolu s námi jako s učiteli uvědomovaly, že média jsou pro ně každodenní kulisou, protože televize se pouští pouze jako kulisa doma, aby tam vůbec někdo mluvil a aby tam něco vůbec znělo. Média jsou součástí jejich života, když jdou nakoupit – neustále a nepřetržitě. A aby takhle senzibilizace vůči médiím se promítala, já říkám, do prvního stupně základní školy, ale my to vidíme, protože na pedagogické fakultě máme i učitelky z mateřských škol, které si tam doplňují vzdělání, ten bakalářský stupeň, a ty vidí jako nezbytnou podmínku mediální výchovu a didaktiku mediální výchovy už u předškolního stupně vzdělávání.

Existuje rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání. Tam mediální výchova není a já mám pocit, že ta senzibilizace vůči médiím se projeví u tohoto rámcového vzdělávacího stupně pro předškolní vzdělávání, protože já se díky výuce těchto paní učitelek také vlastně od nich učím tím, že poslouchám jejich názory. Vlastně jsem se dozvěděla, že takovou tu dovednostní složku ve vztahu k mediální výchově mateřská škola nahrazuje v tom slova smyslu, že pro starší děti – třeba pět šest let – zavádějí mateřské školy speciální třídy, aby překlenuly sociální propast, která se ve společnosti objevuje, že děti ze sociálně slabých rodin nepřijdou do kontaktu s počítačem třeba vůbec, nemají to doma. A jde o to, aby děti ze sociálně slabších skupin obyvatelstva se seznámily s nejnovějšími technologiemi třeba už v mateřské škole a potom už na 1. stupni základní školy. O tomhle sociálním problému paní učitelky z mateřských škol nejvíc mluvily. Já jsem se dostala tedy mimo základní vzdělávání, i mimo gymnázium, ale to byla taková nejaktuálnější poznámka, kterou jsem minulý týden slyšela ve vztahu k mediální výchově pro předškolní vzdělávání. Ale pak to samozřejmě pokračuje dál v rámci mediální propedeutiky pro 1. stupeň základní školy, kde bych prosila, nebojte se toho, že někdo bude chtít učit děti nějakou teorii. To v žádném případě! Ani náhodou! To nikdo nechce.

Paní Renata Kasalová: Děkuji i vám. O slovo se hlásila doktorka Pastorová.

Paní Markéta Pastorová: Já dám ráda přednost teď vám. Já se pokusím nezapomenout, co jsem chtěla říci.

Paní Renata Kasalová: Máme nějaké dotazy z auditoria? (Nikdo se nehlásí.) Paní doktorko, tedy máte slovo.

Paní Markéta Pastorová: Tak já budu reagovat. Jenom jsem chtěla říci, že si myslím, že je velice dobře, že probíhá diskuse nebo spolupráce opravdu od vysokoškolských pracovišť přes jednotlivé instituce, které se zabývají dalším vzděláváním, a i spolupráce s námi jako s kurikulárním ústavem, protože si myslím, že to pak má šanci jakoby to téma vzít rozumně a někam neodletět mimo realitu.

Na druhou stranu se tady chci zmínit trošku o tom, jaká v současné době situace na školách je. Jde o to, že školní vzdělávací programy nějakým způsobem vznikaly, dochází k etapě, po které už se dá leccos vyhodnocovat, a je naprosto přirozené a je to naopak dobře, že ne všechno hned vzniklo ideálně, protože to ani není možné a bylo by to takové jakoby mrtvé. To, že třeba někde se mediální výchova více propojovala se společenskovědními předměty a s jazykem a jazykovou komunikací a naráz během vývoje se dojde třeba k tomu, že tam je opravdu silný třeba učitel v informačních a komunikačních technologiích a i škola to v celé své strategii vzdělávání má jako svou určitou prioritu a mediální výchova se daleko více soustředí do tohoto předmětu, je to v pořádku.

Přestože – a já se to snažím vždycky zdůrazňovat, aby nedocházelo k deformacím – průřezová témata mají prolínat ostatními vzdělávacími předměty, jestliže jsou všude, pak je to prostě špatně, pak nejsou nikde! A každá škola má svůj prostor pro to, aby si pro každé průřezové téma našla stěžejní oblasti a stěžejní obory, přes které se bude profilovat. Je to o pojetí a je to o možnostech školy, o vybavenosti a také o lokalitě, jaké má možnosti a co vlastně ta lokalita přináší, protože všechna průřezová témata by měla se všemi lokálními podmínkami nějakým způsobem rezonovat.

Paní Renata Kasalová: Děkuji vám, paní doktorko. Využila bych chvilky a chtěla bych přivítat další členku ústavně-právního výboru Mgr. Soňu Paukrtovou. Dobrý den.

Senátorka Soňa Paukrtová: Dobrý den. Omlouvám se, já jsem tady nemohla býti dopoledne z různých naléhavých důvodů, ale debata je mimořádně zajímavá a myslím si, že i strašně důležitá.

Když jsem si vzala slovo, řeknu vám něco, jak já jsem se dostala k mediální výchově u svých vlastních dětí, protože já jsem vstoupila do komunální politiky před 21 lety a za tu dobu jsem absolvovala asi šestery volby. A jistě si umíte představit, co mé děti si přečetly čeho byly svědky v televizi atp. To vůbec nebyly jednoduché věci. Takže já jsem se mediální výchovou svých vlastních dětí musela zabývat. A to nejpodstatnější a nejdůležitější, co jsem jim byla schopna říct, je, že existuje realita a existuje mediální svět. A mám pocit, že pokud děti předškolní a školní tohle pochopí, tak to, že je první krok k tomu, aby dokázaly mediální výchovu správně vstřebat. Existuje mediální svět, reálný svět a my všichni se s tím potýkáme, i když nejsme děti předškolního věku. Takže já si myslím, že je to strašně důležité téma a jsem moc ráda, že se tím zabýváte a že tato konference tady probíhá. Děkuji vám.

Paní Renata Kasalová: Paní Paukrtová, taktéž děkuji. Paní senátorko, promiňte! Zeptám se, zdali máme nějaké další názory k tomuto, nebo můžeme přejít k další otázce, kterou mám připravenou. Prosím.

Řečník: Já bych nerad, abychom úplně utekli od tématu, jak vyučovat, protože vy jste tady ti, jak jsem viděl, jak jste se hlásili, kde určitě nějaká jedna třetina už vyučuje mediální výchovu nebo nějakým způsobem se mediální výchovou na školách zabývá. Nás osobně by to zajímalo, protože my to vnímáme nebo díváme se na to tak, že jsme byli v médiích, nějak nás ovlivňují, ovlivňují také naše děti, pohybujeme se v tom prostředí. Já jsem učil na základní škole v době, kdy slovo mediální výchova pomalu ani neexistovalo, takže zkušenost ze základní školy v tomto směru nemám. Ale když se dívám na to, jak působit nebo jak zkusit pomoct pedagogům, tak samozřejmě i já třeba to vnímám tak, že by to mělo být co nejnázornější, že by to mělo být svým způsobem také nějakou hrou nebo něčím, jako že vezmu noviny – a teď zase použiji tady kolegu, já se omlouvám, ale on se k tomu určitě vyjádří – kdy jsme si v podstatě třeba hráli tak, že jsme si vzali všechny noviny, které v ten den vyšly, položili jsme si je na obrovský stůl v zasedačce a v podstatě jsme si jenom vystřihli nějaké články a už jsme ty noviny poznali jenom podle typu písma a titulků. A věděli jsme, jestli to je Blesk, nebo Mladá fronta, nebo to jsou Lidovky. V podstatě jsme se nějakým způsobem učili poznávat svoji konkurenci, vnímat, kdo čím začíná, kdo jaký používá – a teď použiji odborný výraz – perex, a dívali jsme se na ty noviny nějakým způsobem tak, že jsme si v uvozovkách hráli. A já si myslím, že děti na základních školách svým způsobem potřebují něco podobného – že jim v hodině, pokud je to jenom možné a je škola vybavena trošku multimediálně, dokáže pustit televizi a podívat se na Čtyřiadvacítku a teď to přepnout, v uvozovkách, na CNN nebo na něco a říct: Podívejte, jako hlavní zprávu tahle televize vzala situaci v Japonsku a tahle televize vzala jako hlavní zprávu návrat Jaromíra Jágra do ČR. A prostě jenom na tom třeba poukázat, kde jsou ty hodnoty a kde jsou ty věci, a proč třeba. Ale to je jenom můj názor. Jenom vám to říkám jako postřeh člověka, který vnímá média trošku jinak a je určitě ovlivněný.

Paní Renata Kasalová: Děkuji. Prosím.

Paní Dita Blechová: Dobrý den, Dita Blechová, škola Roztoky. Já bych trošku chtěla možná navázat na vás, protože mediální výchova nebyla nikdy tak odtažitá od předmětu, ať to bylo kdysi dávno, nebo nyní. Já jsem dějepisářka. A vlastně krásně můžete na vlivu médií, tenkrát novin, ale i prvních týdeníků, ukázat, jak svět fungoval. Je to úžasný prostředek. Je problém trošku to sehnat, i když teď se dá celkem všechno, i takové krátké reklamy s vajíčkem. Je to hrozně zajímavé pro děti, protože to krásně dokresluje dobu. A ony podle toho, co vidí, si jakoby potom najdou tu výslednici doby, co vlastně následovalo v dějinných událostech. Takže já bych jenom chtěla říct, že mediální výchova se dá používat i takhle. Jsem zároveň i češtinář. Tam to dělám zase trošičku jinak, protože tam spíš děláme tvorbu mediálního sdělení anebo vůbec se díváme do novin, jakých výrazových prostředků atd. využili. Ale v dějepise si myslím, že to je úžasné, a na historii to můžu krásně poukazovat.

Paní Renata Kasalová: Děkuji i vám za velice podnětný příklad. A možná bych se zeptala na další otázku, která tak trochu souvisí s tím, co jste právě říkala. Když se zaměříme na projektovou výuku, která velice často bývá využívána pro vyučování mediální výchovy, jakých zásad bychom se měli držet právě při projektové výuce? Jsou tam nějaké mantinely? Měli bychom se vyloženě na něco zaměřit? Je nějak specifikována, na základních školách především? Poprosím někoho z našich odborníků.

Řečnice: Nechci se stát odborníkem na všechno. Beru to ve skromnosti. Já jenom chci říci, že projekty jsou bezvadné, dávají možnost víc se třeba koncentrovat určitý den na tu problematiky do větší hloubky, jsou pro děti velmi atraktivní. Některé školy používají formy projektových dní. Já se domnívám, že základním kritériem pro projekt je nejenom, aby si to užili, ale aby naprosto jasně byly definovány cíle a výstupy, které projekt přinese. A pakliže není uchopeno to, co dítě, žák za ten den se naučil, tak to není o projektu. To je prostě třeba o fajn strávených relaxačních dnech ve škole, kdy určitě na to máme také právo a vítáme to, ale je zapotřebí to rozlišovat a je zapotřebí do toho jít s tímto vědomím. Fajn, teď upřednostníme metody a teď si užijeme. Proč ne. Ale my jako učitelé s tím musíme zacházet kontrolovaně a vědomě. A já bych tady jenom chtěla podpořit opravdu to, že je i trend v současné době, pakliže předměty a výuka nepřináší výstupy a nepřináší poznání a není tam umocněna ta vědomostní ale samozřejmě i znalostní složka, tak dlouhodobě ta perspektiva tady není. A možnými příčinami je i taková přílišná rozvolněnost, že třeba ČR v současné době nedosahuje tak dobrých výsledků v mezinárodních srovnávacích testech, byť by o tom byla možnost další debaty. Takže škola je od toho, že vzdělává a přináší poznání a vybavuje žáky pojmovým aparátem. Je množství metod – úžasných, inovativních, ale toto je to gró. I v projektech!

Paní Renata Kasalová: Děkuji vám, paní doktorko. Zeptám se, chtěl by někdo i na toto reagovat, na tento příspěvek či vyjádřit se k projektové výuce? Má někdo zkušenost s projektovou výukou? Pokud ne, tak se zeptám všech řečníků. Prosím.

Řečník: Já nemám zkušenost s projektovou výukou, tomu moc nerozumím, ale chci říct, že já nepatřím k velkým kritikům školy. Beru to i třeba podle svého dítěte a myslím si, že dneska je škola dobrá. Chodil na dobrou devítiletku, teď chodí na dobrý víceletý gympl a vím, že je to v učitelích. Oni když probírají Evropu a najednou je válka v Libyi, tak není problém, aby najednou si řekli o tom, co se děje v Libyi, kde je Libye, co se tam děje atd. atd. A myslím si, že se to dá dobře vztáhnout právě i na mediální výchovu. Možná se mnou nebudete souhlasit, nebo budete – nevím, ale mně třeba momentálně trápí, když se dívám na sportovní přenosy, a očekávám, že to bude teď i při mistrovství světa v hokeji, kdy se naprosto normální součástí vysílání televize veřejné služby stává sázení, kde uprostřed sportovního přenosu je okénko nějaké společnosti, která provozuje sázky, a tam lidé říkají, že sázet se má, že sázet je správné a že to je ta největší zábava. A na to se vlastně dívají děti. Řekl někdo dětem, že lidé, kteří tam to sázení propagují, že to je jejich zaměstnání, že jsou za to placeni? Může tohle dělat televize veřejné služby? Aby uprostřed sportovního přenosu udělala okénko sázkové kanceláře a řekla: ano, sázejte. A myslím si, že třeba tohle se dá učit i při tělocviku jako součást mediální výchovy, při občance, při čemkoliv jiném. To jsou třeba věci, které ve mně vzbuzují téměř zoufalství, když tohle vidím. Mluvíme tady o finanční gramotnosti a tady děti, které se dívají na sport, jsou od 10 let pod takovýmhle tlakem, že mají sázet, že je to správné. To byla jenom taková poznámka.

Paní Renata Kasalová: Děkuji. Ano, prosím.

Paní Helena Pavličíková (?): Já když tady slyším poznámky učitelů přímo z praxe a tady i kolegy, jak učit konkrétně mediální výchovu, mám takový pocit nebo dojem, že by učitelé byli strašně rádi, kdyby dostali nějaké nápady, jak učit mediální výchovu. Na pedagogické fakultě jsme měli asi před 14 dny takovou interní konferenci a tam jsme zjistili, že je několik desítek, možná na stovku subjektů, které se věnují vzdělávání učitelů – nejenom pedagogické fakulty, ale i další organizace, nevládní neziskové organizace – které se věnují dalšímu vzdělávání učitelů. Možná že bychom tady narazili na to, kolik desítek organizací se věnuje mediální výchově a každý nějak. Každý prostě něco zkoumá. A tady jednoznačně by měl vyplynout nějaký požadavek na centralizaci informací a toho všeho, co se dělá, protože nápadů – a jenom když promluvím za naše studenty, tak práce, která už byla udělána na metodice a didaktice mediální výchovy, je straně moc, protože pedagogické fakulty mají šanci zadat diplomové práce, ta jednotlivá témata, která máte v rámcovém vzdělávacím programu. Takže my konkrétně tedy na katedře vypisujeme jako diplomové práce témata, která vy máte probírat na základní škole. A samozřejmě příslušní učitelé jsou tady od toho, když vedou tu diplomovou práci, aby zajistili didaktické a metodické kvality. Máte možnost na různých portálech vidět příklady dobré praxe atd. Asi by bylo nutné to nějakým způsobem sjednotit a to všechno, co se udělalo, dát dohromady, protože Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy se zabývá také třeba mediální výchovou, pedagogické fakulty napříč republikou se tím zabývají, ale centrálně systematicky dát k dispozici to, co už se zpracovalo, aby učitelé s tím tu práci neměli. Neříkám dát vám to jako kuchařku a teď to musíte takhle učit, ale využít to a pak sami si k tomu dát svůj vlastní přístup. To by byly možná takové prvotní informace, které by vám při zpracování toho, jak přistoupit k mediální výchově, asi mohly pomoci.

Určitě vám pomůže, to ještě asi nemáte, jak říkala paní doktorka Pastorová, modelové očekávané výstupy. Čili má téma a co je cílem? Co mám naučit? To je to, co by mělo být výstupem každé konkrétní hodiny nebo nějakého vyučovacího bloku. Já bych za sebe, za naši fakultu mohla říct, že to pracoviště, hlavně studenti, udělali strašně moc pro to, aby usnadnili práci budoucím učitelům ve vztahu k mediální výchově, pokud se ptáme přímo na otázku jak učit mediální výchovu.

Paní Renata Kasalová: Děkuji vám. Já sama mám zkušenost z Fakulty sociálních věd. Zde mám tedy možnost přivítat dalšího pedagogického člena – Radima Voláka, který sedí po mé levici, a v jeho kurzu se vlastně také zabýváme přímo tím, jak učit mediální výchovu a některá témata se snažíme zpracovávat. Takže i tím děkuji.

A zeptám se teď všech účastníků dnešní konference, zdali mají nějakou otázku, zdali něco nezaznělo, na něco by se chtěli zeptat, když tady tu příležitost dnes máme. Každého ne, to bychom tady asi byli dlouho. Prosím.

Řečnice: Možná mě to tady tak motivuje, protože sedím na místě pana Jiřího Čunka (smích), takže mám pořád potřebu něco říct. Ale nevím, jestli to můžu dávat do souvislostí.

Já jsem jenom chtěla reagovat, že já jako učitelka a zároveň jako koordinátora školního vzdělávacího programu jsem ze začátku nepociťovala i s ostatními kolegy podporu nebo takový doplňující servis při tvorbě školního vzdělávacího programu. Ne že bych tady něčemu nevěřila, ale chtěla bych a byla bych ráda, kdyby toto neskončilo první perličkou, ale mělo by to nějaký posun v oblasti mediální výchovy. To znamená, jak třeba pedagogická fakulta by chtěla pomáhat nebo dát nějakou souhrnnou metodiku nebo didaktiku školám, tak to bych ráda já také pociťovala jako řadový učitel výchovy k občanství, aby to nezapadlo, aby školy něco pociťovaly a měly nějakou zpětnou vazbu.

Paní Renata Kasalová: Děkuji vám. Metodických podkladů nebo materiálů v této době už je relativně dost, i na internetu. Zde bych možná mohla doporučit i naše stránky, kde jsou různé odkazy. Nadále je budeme editovat a je tam taktéž odkaz na Fakultu sociálních věd a Centrum mediálních studií.

Zeptám se, máme ještě nějaké další dotazy, ať už z auditoria či doplňující informace? Téma z řad odborníků, řečníků? Ano, prosím, paní doktorko.

Paní doktorka: Jenom jestli ještě můžu zareagovat na vás. Bylo tam řečeno, že skutečně pro školy to bylo poměrně složité a byly třeba v té fázi podporovány výrazně pilotní základní školy i pilotní gymnázia při tvorbě školních vzdělávacích programů. Pak ten servis nebyl určitě tak ideální. Na druhou stranu je kdykoliv možné v jakékoliv fázi konzultovat a komunikovat s námi jakoby nejenom s kurikulárním ústavem, ale vlastně jakoby s pracovištěm, které poskytuje odborné konzultace a velmi rádi vycházíme v tomto vstříc.

A jenom k tomu, že jakoby chybí centralizace informací. Pochopitelně je to otázka. Na druhou stranu, já už jsem někdy takový minimalista. Možná si myslím, že první krok by byl v tom, aby jednotlivé subjekty, které nějak o mediální výchovu pečují, pojďme udělat lab (web?), provažme vzájemně na sebe alespoň odkazy. To si myslím, že je něco, co je momentálně řešitelné a pak můžeme zdokonalovat propojení informačních sítí dále.

Paní Renata Kasalová: Děkuji vám, paní doktorko. O to se určitě budeme do budoucna snažit. Myslím, že nemluvím jenom za sebe, ale i za své kolegy.

Ano, prosím.

Řečník: Já bych to možná doplnil ještě o jednu informaci. Doufám, že je správná. Mluvilo se tady o financování, o projektu EU-peníze školám. A tam dotace jednotlivým školám pro asi osm různých oborů nebo témat jsou vázány tím, že vytváříte také nějaké výstupy. A říkala mi kolegyně, která byla na semináři ohledně tohoto projektu, že by mělo vzniknout jakési centrální úložiště těchto výstupů. To znamená, dneska tomu tak trošku brání třeba i konkurenční prostředí, které už i na základkách nějakým způsobem funguje pár let. Takže když někdo vymyslel něco dobrého, tak to bylo součástí jeho know-how a neměl moc zájem to pouštět ven. Ale tady ten projekt vlastně k tomu tak trošku nutí a bylo by tedy možné tam také hledat nápady, protože jedna z oblastí je tuším čtenářská a informační gramotnost. Takže tam by nějaké výstupy měly být a tam nápady také bude možné určitě čerpat. A každá škola, která čerpá dotaci, by nám do toho úložiště měla přispívat. To jsem chtěl k tomu ještě.

Paní Renata Kasalová: Tak to vám děkujeme za informaci. Necháme se překvapit, jak to bude fungovat v rámci projektu EU-peníze školám. Opět následuje otázka, zdali ještě někdo něco chce dodat či doplnit? Prosím.

Řečnice: Já to tedy zkusím také ještě jednou. Chtěla bych se zeptat – tady tak nějak padlo několikrát: sledujeme zprávy, informace na internetu. Já si myslím, že do oblasti mediální výchovy – a teď to potřebuji od vás potvrdit, nebo vyvrátit – patří i reklama.

Paní Renata Kasalová: Předám slovo některému z odborníků.

Řečnice (stejná): Jestli můžu, já jsem chemik, a když vidím některé reklamy, ty tak správně ovlivňují děti a nás všechny – a tak nesprávné informace tam padají…

Paní Renata Kasalová: Ano. Každopádně, kdo se ujme slova na panelové diskusi?

Řečník: Pochopitelně. K tomu snad netřeba mnoho říkat. Víte, někdy je to složité. Tady to zaznělo a já už jsem do toho nechtěl vstupovat. Máme tendenci si pod pojmem mediální výchova představit vždycky jenom něco. Já to vidím na jednotlivých projektech, se kterými přicházím do styku. Někdo je zatíženější na multimédia a technologie apod. Řekne se mediální výchova a on si představí ty sítě a už to v něm bliká. Kolegové – bohužel jsme takhle přes stůl, tak se musím takhle podívat přes to zaoblení země – přece jenom mají velkou zkušenost se žurnalistikou a mají tendenci, když se řekne mediální výchova, vnímat především to, co se vztahuje ke vztahu k reálnému světu nebo jeho obrazu. Ale podle mého soudu je to – já jsem se snažil používat výrazy mediální kultura, mediální produkce. Je to všechno. V zásadě bychom měli být i schopni – vím, že to je vysoký cíl – ale upozorňovat na to, že bez ohledu na to, jestli je to zpráva, reklama, televizní seriál, počítačová hra, že média nabízí pořád stejná sdělení o světě. Mezi reklamou na jedenáctku Braník a zprávou o domácím násilí není žádný rozdíl, pokud jde o zobrazení rolí muže a ženy v rodině. Je to pořád totéž. A tuhle stejnost, tuto stereotypnost, kterou média do nás perou a do dětí perou, bychom měli umět pojmenovat. A je konec konců jedno, a tím se vracím asi o tři otázky zpátky, jestli toho budeme dosahovat kritickou analýzou existujících médií, nebo tím, čemu se říká projektová výuka. Když vím, že na konci je cíl, že chci ukázat děcku, sobě, všem okolo, že média nabízejí pořád stejné informace o rolích muže a ženy v rodině a ve společnosti, tak je celkem jedno, jestli si vezmu reklamu, zprávu, nebo jestli to dítě nechám napsat příspěvek na školní webovou stránku a pak mu ukážu, že zase mluví o mamince, co je u plotny, a zase o tatínkovi, co opravuje auto.

Takže podle mého soudu, a proto jsem to říkal tak vzletně, mediální výchova je způsob, jak porozumět světu, ve kterém žijeme, například tím, že za vnějškově různými sděleními jsme schopni vnímat velmi podobné výpovědi o světě, stereotypní, zavádějící, nepřesné, mnohdy falešné. To je asi jádro celé věci.

Paní Renata Kasalová: Děkuji za resumé. A vím, že se hlásil o slovo ještě doktor Závozda. Prosím.

Pan Jiří Závozda: Pan profesor mě učil, takže já s ním se vším souhlasím (pobavení) a takhle pěkně to říct neumím.

Ale jenom k té reklamě. Určitě. Tady třeba právě ještě Jirka mluvil o tom Metru. To jsou prostě noviny, které jsou plné třeba skryté reklamy. A jenom vlastně dětem vysvětlit, co je reklama, která je jednoznačně označena, a co je třeba skrytá reklama, která na vás působí někdy ještě daleko víc než ta skutečná, tu, kterou vídáte v televizi. To je obrovský problém dneska, celý problém product placementu, který je teď nový, který je označen někde na konci pořadu. To jsou vlastně věci, kdy dneska ani vzdělaní lidé často netuší, jak to funguje. Takže já s vámi stoprocentně souhlasím a v tom bych vás podporoval.

Paní Renata Kasalová: Děkuji. Mgr. Jiří Uher.

Pan Jiří Uher: Já nemůžu nereagovat, přestože vy jste mi to také částečně vzala, protože jsem chtěl také v nějakém, v uvozovkách, závěrečném slovu přesně říct, že forem nebo věcí (je víc), že média nejsou skutečně jenom televize, rozhlas a webové stránky, ale reklamní agentury, když se podíváte na jejich produkční činnost, tak jsou neustále – venkovní média, outdoor média apod. To znamená všechno, co na nás působí, tak je vlastně nějaké médium, které nás nějakým způsobem ovlivňuje.

A Jirka mi zase vzal ten product placement, protože já jsem se zrovna včera nebo předevčírem, prostě na Velikonoce běžela spousta hezkých filmů, díval s manželkou na jeden z nich a teď jsem jí říkal: vidíš, že ti herci nemají tričko s žádným logem? Uvědomíte si, že herci hrají v tričkách bez loga? A okamžitě, když je tam tričko Lacoste, tak to Lacoste za to zaplatí? To jsou prostě věci – v okamžiku, kdy se vám tam objeví laptop a na něm je nějaká ta ovocnářská firma, jak říkal Forrest Gump, tak to už je také zaplacené. A to samozřejmě už dokáže ovlivnit vaše dítě ve škole nebo i vaše dítě doma: maminko, já chci tamto jablko, protože prostě ten laptop používá Pierce Brosnan a to je určitě borec! To jsou všechno samozřejmě věci, na které se musí reagovat. A je to opravdu tak obrovské a obsáhlé množství, že to nejde vyjmenovat, říct ani obsáhnout jednoznačně. Jsou to věci, na které se asi dá reagovat jednotlivě, říci úseky: ano, teď se zabýváme tím a něco malinko vysvětlím. Aspoň malinkatý krůček může znamenat to potom, že se vůbec něco začne dít a že se vlak začne rozjíždět, jak jste říkala vy, že to nezůstane u nějaké první kapky, že jsme si tady sedli na konferenci v krásných prostorách Senátu, ale že se budeme skutečně snažit vlak rozhýbat a rozjet. My se snažíme a snažíme se i prostřednictvím Ministerstva školství dát podněty, posunout to a říct, ano, pojďme se tím zabývat, protože je to důležité a ovlivňuje to naše děti, naše generace a ta generace se někam posouvá. Až my tady nebudeme, tak třeba to převezmou nějaké další generace v tom, aby to bylo lepší a abychom se mohli potom podívat na reklamu a uvědomit si: reklama – teď se zasměji, je to super a vím, jaký to má, nebo nemá smysl, anebo se podívám na titulek v některých ze současných novin nebo na televizní zprávy a budu vědět proč, co se děje, nebo neděje, nebo na západ Česko-Rusko a mezitím Tipsport mi tam bude nutit za stovku nejlepší sázku, kterou můžu udělat v životě. Určitě toho je opravdu hodně a je to všude kolem nás.

Paní Renata Kasalová: Teď jsem vás chtěla požádat o závěrečné slovo, ale tak trochu mě napadá, že asi bylo řečeno všechno, co bychom měli zdůraznit. Měl totiž vystoupit Mgr. Uher s doktorem Antlem, ale samozřejmě prosím, předávám slovo.

Senátor Miroslav Antl: Tak jsem v programu a rád bych toho využil. (Smích.) Ale je to jako ve škole, za chvilku zvoní, takže opravdu velmi stručně. Jak jsem to poslouchal, tak jsme všichni – nejen na této straně, když to beru procesně – sem přišli s tím, že mediální výchova je potřebná a já bych dokonce zdůraznil, že je nutná. Dal bych tam tři tečky a velký vykřičník, možná bych je i rozmnožil. A pokud správně funguje výměna názorů tak, jak má, tak doufám, že vy snad odjíždíte s naším názorem a k tomu vám přeji šťastnou cestu, úspěchy, pevné zdraví a notnou dávku otrlosti. Takže bojujte a myslím si, že jsme všichni na stejné straně, ač sedíme teď proti sobě. Ať se vám daří. (Potlesk.)

Paní Renata Kasalová: Děkujeme. A i já bych se s vámi chtěla rozloučit, poděkovat za pozornost, za diskusi a určitě vám všem popřát krásné odpoledne v Praze, i když nám tak trochu prší, anebo příjemnou cestu domů. Mějte se krásně a někdy na viděnou!

***/dib/ž

Přidat odkaz na článek: