|
V sobotu 18. července pronesl senátor JUDr. Miroslav Antl v Bartošovicích v O. H. úvodní slavnostní projev při odhalení pamětní desky armádnímu plukovníkovi letectva Františku Taiberovi, pilotu 311. československé bombardovací perutě Royal Air Force. Do Bartošovic v O.H. zavítal v „Pojízdné senátorské kanceláři“ společně s poslankyní PČR Ing. Hanou Orgoníkovou a radním města Rokytnice v Orlických horách Mgr. Janem Morávkem. Slavnostního aktu, který profesionálně moderoval právě Mgr. Jan Morávek, se zúčastnil starosta obce Kostas Kotanidis, zástupce rodiny Taiberových pan Petr Přikryl, armádní generál v záloze pan Ing. Jiří Kubala, zástupci Královéhradeckého kraje a desítky návštěvníků, kteří přišli uctít památku místního rodáka plukovníka im memoriam Františka Taibera.
Projev senátora JUDr. Miroslava Antla: Vážené dámy, vážení pánové,
děkuji organizátorům dnešního vzpomínkového shromáždění za pozvání – i za možnost promluvit na této slavnostní akci…
Sešli jsme se zde, abychom odhalením pamětní desky uctili památku bartošovického rodáka plukovníka Františka Taibera v roce jeho nedožitých 100. narozenin. Právě vzpomínkou na plukovníka Františka Taibera, pilota 311. československé bombardovací perutě britského Královského letectva, si připomínáme i jednu z důležitých částí naší historie. Prostřednictvím plukovníka Františka Taibera tak zároveň znovu upozorňujeme na hrdinství všech našich letců za 2. světové války, kteří s nasazením svých životů bojovali za osvobození naší vlasti..
Dovolte mi několik stručných poznámek k významu osoby FRANTIŠKA TAIBERA:
František Taiber, armádní letec a poté i pilot ČSA, po okupaci Československa uprchl přes Polsko, Francii do Velké Británie. V 311. peruti patřil ke čtyřem nejzkušenějším pilotům, a proto se v noci z 10. na 11. září 1940 zúčastnil první bojové akce naší bombardovací perutě. Posádka jejich Wellingtonu byla podle historických zdrojů jako první nad cílovou oblastí nádraží v Bruselu, kde splnila svůj úkol. To ji navždy pasovalo na první československou vojenskou jednotku, která dokázala přenést otevřený boj na území nepřítele. Velitel perutě Griffiths toto první operační nasazení lakonicky okomentoval slovy: „Na nováčky to nebylo špatné“. Velmi brzy si 311. peruť vydobyla právě i díky pilotnímu mistrovství a odvaze Františka Taibera pověst jedné z nejlepších bombardovacích perutí v rámci RAF. V roce 1941 byl František Taiber pro své zkušenosti převelen do výcvikové letky, kde prováděl pilotní výcvik. Od roku 1942 byl opět zařazen do operačních letů na nepřátelské cíle - mj. bombardoval z výšky 80 metrů montovnu dieselových motorů Renault v centru Paříže.
Po skončení války se vrátil domů a v roce 1946 se stal velitelem 1. dopravního leteckého pluku v Praze-Kbelích. V roce 1950 byl stejně jako mnoho jeho kamarádů anglických letců vyhozen z československé lidové, resp. socialistické, armády a až do svého odchodu do důchodu roku 1968 se v Praze živil jako asfaltér. František Taiber zemřel na štědrý den v roce 1973. V roce 1990 byl in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka Armády Československé republiky.
Věřím, že pamětní deska kovolijce Jindřicha Janečka z Merklovic u Vamberka, jejíž zhotovení iniciovali a zaplatili hrdinovi potomci z Kunvaldu, Hradce Králové, Prahy, Náchoda, jakož i rodná obec Bartošovice v Orlických horách, bude navždy připomínat hrdinství Františka Taibera, který odešel bojovat za osvobození naší vlasti.
Je mi velkou ctí, že jsem mohl na dnešním setkání promluvit – a poklonit se památce PANA PLUKOVNÍKA ARMÁDNÍHO LETECTVA FRANTIŠKA TAIBERA…!
Děkuji Vám!
 Projev zástupce rodiny Taiberových pana Petra Přikryla: Vážené dámy, vážení pánové, pane starosto, vážení přátelé
Scházíme se zde při příležitosti 100. výročí narození místního rodáka Františka Taibera.
Pochází ze smíšeného manželství – matka Anna, rozená Kalousová, byla česká vlastenka, otec František Taiber byl Němec, který celý život mluvil jen německy. Se svými dětmi hovořili každý svým jazykem, jak bylo v těchto případech běžné. V té době v pohraničí byly oba jazyky současně užívány a obě národnosti spolu žily bez problémů. Ovšem jen do té doby, než začalo v polovině třicátých let podněcování národnostních vášní ze strany politiků, kteří tímto způsobem uplatňovali své mocenské ambice.
Od svých 7 let navštěvuje zdejší obecnou školu, poté měšťanskou školu v Klášterci na Orlicí a nakonec získává výuční list jako strojní zámečník. Roku 1927 nastupuje ke studiu vojenské odborné školy dorostu letectva v Prostějově a s odznakem letce-polního pilota pokračuje ve službě vlasti až do roku 1933, přesněji jako stíhací pilot na základnách v Chebu a Milovicích.
Poté u VTLÚ (Vojenský technický letecký ústav) zalétává a testuje letové vlastnosti prototypů nových letadel určených ke službě v leteckých ozbrojených silách. Jedná se o náročné povolání, které dokáže být i životu nebezpečné. O tom se délesloužící četař Taiber sám přesvědčuje v březnu roku 1935 při testu prototypu letounu Letov Š.328, který má díky aerodynamicky nevyvážené směrovce zrádnou vlastnost při vybírání vývrtky, kdy po třetí otočce není již možné pád vybrat. Po vysazení motoru pilotovi nezbývá jiná možnost, než ke své záchraně použít padák. Letec přistává nezraněn, ovšem letoun je zcela zničen. Získává tak velmi cenné zkušenosti, díky kterým dokáže každý letoun spolehlivě ovládat i v mezních situacích.
Československé státní aerolinie byly založeny roku 1923 jako první ze dvou předválečných leteckých dopravních společností a operovaly z letiště Praha Kbely. Během dubna roku 1937 se přemístily na nově vybudované letiště Praha Ruzyně a o měsíc později do řad ČSA nastupuje jako pilot i František Taiber. Pracuje zde dva roky a na pravidelných linkách nalétá více než 60.000 km. Po okupaci republiky ČSA jako dopravní společnost zaniká, jelikož na území protektorátu mohla leteckou dopravu provozovat pouze Deutsche Lufthansa.
Většina dopravních pilotů Československých státních aerolinií a České letecké společnosti volí útěk za hranice vlasti, převážně do Polska a následně lodí do Francie. Na francouzské půdě je čeká zklamání z nemožnosti zapojení se do leteckých sil a jako jediná možnost pro ně zůstává vstup do cizinecké legie. Koncem listopadu roku 1939 se podaří uzavřít s francouzskou vládou dohodu a přeřadit zkušené české piloty do vojenského letectva a začít s jejich bojovým výcvikem. František Taiber je určen jako jeden z instruktorů a do bojů nezasáhne. Po kapitulaci Francie se přesouvá na britské ostrovy a po přijetí do královského letectva je přiřazen k nově se formující 311. bombardovací peruti na základně v Cosfordu. Následuje složení přísahy a letový personál je přeřazen na základnu Honington k výcviku. František Taiber je opět určen jako jeden ze čtyř nejzkušenějších pilotů do role instruktora pro letku A. Sám Charles Pickard, slavný britský bombardovací pilot a výtečný instruktor, o něm prohlásil, že se jedná o pilota bez konkurence.
Historicky prvního operačního náletu 311. čs. bombardovací peruti dne 10. září 1940 se zúčastnily tři nejzkušenější osádky kapitánů Schejbala, Kordy a Taibera. Posádka seržanta Taibera se skládala z prvního pilota Františka Taibera, druhého pilota Josefa Ocelky, navigátora Josefa Hnátka, radiotelegrafisty Augustina Korotvičky a palubních střelců Lubomíra Úlehly a Karla Janšty. Všechny tři osádky měly zaútočit na seřaďovací nádraží v Bruselu, kde německá armáda hromadila vojenský materiál pro plánovanou invazi na britské ostrovy. Nad cílem se vyskytovala silná oblačnost a ve výšce určené pro útok nebylo možné cíl zaměřit. Proto se dvě osádky ze tří navzdory rozkazu rozhodly snížit výšku útoku až na 100 metrů. Jen Taiberův Wellington křižoval oblast cíle pětkrát, než se podařilo pumy správně umístit. Po splnění úkolu se všechny letouny v pořádku vrátily na základnu. Posádka Wellingtonu seržanta Taibera byla nad cílem první a stala se tak první čs. bojovou jednotkou, která přenesla otevřený boj na území nepřítele. O dva dny později se útok na stejný cíl opakoval, tentokrát už při lepším počasí.
Nálety nad okupovaná území stály čs. bomb. peruť mnoho osádek a procentuální šance na přežití celé operační túry činila pouhých 16%. Na těchto ztrátách se podílely svou měrou protiletadlové dělostřelectvo tzv. flak, noční stíhači nepřítele a nepříznivé meteorologické podmínky (silná oblačnost, magnetické bouře, námraza apod.). S tím vším se naši piloti museli vypořádat. Ani František Taiber nebyl výjimkou. Pro silnou námrazu na letounu se musel předčasně vracet na základnu nejméně v jednom případě, pro poruchu na jednom z motorů hned čtyřikrát. Dva z jeho bojových letů v noci byly poznamenány setkáním s německým nočním stíhačem, z čehož v jednom případě byl napaden rovnou třikrát během jednoho letu, ale díky svému pilotnímu umění vždy unikl. Zde je třeba připomenout pozici našich pilotů při bojových letech nad území nacistického Německa. V případě sestřelení a zajetí bylo na české piloty pohlíženo jako na vlastizrádce, jelikož byli stále občany protektorátu. Hrozil jim okamžitý trest smrti a jejich rodinám v lepším případě odsun do koncentračního tábora. Proto se piloti v případě zajetí snažili svou identitu skrývat např. změnou jména a opakovaným dokazováním příslušnosti k britskému impériu. Další nelehký úkol čekal na naše osádky Wellingtonů při patrolování nad Biskajským zálivem. Zde musely od poloviny roku 1942 za denního světla hledat nepřátelské ponorky plující na hladině a útočit na ně. Ve stejné oblasti ovšem hlídkovaly dálkové těžké stíhačky nepřítele – typicky Junkers 88 a Dornier 217. Stroj Františka Taibera byl napaden při třech patrolách, jednou dokonce dvěma stíhači najednou. Díky vysoké úrovni pilotáže kapitána Wellingtonu a přesné mušce palubních střelců se letci zachránili a dokonce dokázali dva z útočníků poškodit. V jednom případě ovšem jejich Wellington utrpěl silné poškození a s jedním běžícím motorem musel nouzově přistát na základně v St.Eval. Po této náročné a vysilující službě následuje dlouhý potřebný odpočinek. Po přeložení k dopravním perutím se již do bojových akci F/Lt Taiber nezapojil. Létal jako dopravní pilot při přepravě osob a válečného materiálu, jako zalétávací pilot strojů opravených u Maintenance Unit (dílenské jednotky) a jako ferry pilot při přepravě nových letounů k bojovým jednotkám. Při této službě zavítal také do exotických krajin jako jsou Egypt, Palestina a Indie. Po kapitulaci Německa je jedním z kapitánů, kteří přepravují čs. vojáky zpět do osvobozeného Československa. V červnu 1945 se vrací do vlasti a podílí se na obnově dopravního letectva u Letecké Dopravní Skupiny, kde je díky svým zkušenostem povýšen až do hodnosti majora. Nikdy ovšem nepřestává být obětavým instruktorem létání ve dne i v noci, tak jak ho všichni znali už od dob bojů ve Francii a Velké Británii. Jeho velitelská činnost je vždy hodnocena jako pečlivá, starostlivá, korektní, s dobrým vlivem na podřízené.
Po únorových událostech roku 1948 a opakovaných útěcích bývalých válečných letců do západní Evropy jsou postupně všichni „zápaďáci“ zbaveni křídel tzn. je jim zakázáno létat a postupně jsou jako vojáci převáděni do zálohy. Další ranou bývá zařazení do podřadných pracovních pozic nebo v horším případě odsouzení k mnohaletým žalářům. Také František Taiber je po posledním a zároveň největším skupinovám útěku třech dopravních letadel ČSA do německého Erdingu převeden do zálohy a posléze z armády vyhozen. Jeho nové zaměstnání je pomocný dělník pro práce asfaltérské se zákazem výskytu v pohraničních oblastech.
V této profesi pracuje až do odchodu do důchodu.
Umírá v Praze na Štědrý den roku 1973 ve svých 64 letech.
Obrovskou křivdu, které se tehdejší režim vůči letcům dopustil již nelze odčinit. Už jen z toho důvodu, že drtivá většina válečných veteránů se rehabilitace nedožila. Takový osud si tito odvážní vlastenci jistě nezasloužili a je na nás, aby se na takové morální selhání systému nikdy nezapomnělo. I k tomu by měla přispět vzpomínka na zdejšího rodáka, válečného veterána, letce, plk. Františka Taibera.
Děkuji Vám za pozornost.
V Bartošovicích dne 18.7.2009
|
